Pohádky

Dobrý den. Máme tu další díl televizní show Hlouběji do pohádek. Přivítejte našeho dnešního hosta Jonáše Jahodu! Asi ho neznáte, ale bez něj by pohádky nebyly, co jsou teď. Zastává práci všeho druhu. Jonáši, povězte nám, co přesně vaše práce obnáší.

Vy jste sice říkal práce všeho druhu, ale já jsem tu spíše přes design a to estetické hledisko. Navrhuji šaty, doplňky a občas i architekturu.

Na jaká svá díla jste nejvíce pyšný?

Dlouho jsem pracoval na skleněném střevíčku Popelky. Na ten jsem obzvlášť hrdý. Nebo na kostýmu Červené Karkulky. Ta bláznivá holka ho chtěla modrý! Naštěstí jsem byl tvrdohlavější.

,,Babičko, proč máš tak velké oči?"
,,To abych tě - Počkat, ty máš plnovous?"
,,To jsou vlasy", zasmála se nervózně Karkulka.
,,Vlasy nerostou z brady", ušklíbl se Vlk. Falešná Karkulka si strhla z hlavy čepec a mrskla s ním o zem.
,,Ach jo, zase nic", odmaskovaný trpaslík se zklamaně posadil na postel.
,,Jak zase nic?" nechápal Vlk.
,,Ty nevíš, co tady dělám?" Vlk zavrtěl hlavou.
,,Takže: Každý rok pořádá Pohádková federace Festival masek. Můžeš si zkusit jinou pohádkovou postavu. Ti, co se dobře namaskují a pohádku zvládnou, jsou oceněni. Jednou jsem zkusil Jeníčka. Tehdy jsem zjistil, že mám alergii na perník.

„Podívej se na tohle,“ řekla Temná princezna, která stála před starou skříní.
Světlá princezna ji poslechla. Pořád vypadala jako uzlíček neštěstí. Dost za to mohla ta kápě, kterou si nesundávala, ani když byla se sestrou sama.
Tmavá princezna vytáhla ze skříně masku jednorožce.
Světlá princezna by z ní byla kdysi nadšená, ale teď jenom mlčela.
Temná princezna navrhla: „Co tahle?“ Pták s dlouhým zobákem.
„Tuhle asi radši ne.“ Morový doktor.
Pak nahmátla masku krásné karnevalové dámy. „Zkus si ji.“ Podala ji sestře.
Jenže ta sklopila hlavu. Zpod kápě jí vyklouzl čenich psí lebky.
Temná princezna jí z něj setřela slzu.

„Milé princezny, každá pohádka končí svatbou. Je na čase zapomenout na léta nevinnosti a přesunout se do večerního programu. V každé královně musí být kousek rajdy, jinak se království dědiců nedočkají.“ Poklepával dvorní rádce hůlkou.
„Takže – Růženka přestane polehávat v posteli a předstírat spánek a začne se kapánek projevovat.
Zlatovlásko, tvůj bujný porost tě sice proslavil, ale patří na hlavu. Nafasovat žiletku a naklusat do koupelny!
Popelka se konečně umyje a tohle, milá Popelko, je deodorant.
Sněhurko, odsud posud, nic se nemá přehánět. Chápu, že jsi zvyklá na sedm chlapíků, ale jeden manžel bohatě stačí. Co oči nevidí není argument.“

Za každou z čar vepsaný příběh. Bez těch příběhů by nebyla sama sebou. Prozrazená tajemství jejího života. Bez nich by nevěděla, že žila, že se radovala, že plakala, že se zlobila, že přemýšlela. Byla by jenom loutkou na jevišti života.
Dívala se sama sobě do očí v odraze zrcadla a plašila tu myšlenku. Ale otázka byla silnější než její odhodlání. Musela ji položit. „Zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo je v zemi zdejší, nejhezčí a nejkrásnější.“ Už tušila. Zrcadlo zcela ignorovalo její prožitky, její vzestupy i pády, zrcadlu byla osobnost volná. Krásu vidělo jinde. „Sněhurka, má paní.“ Čára na čele se prohloubila.

Byl jednou jeden král, měl tři provdané dcery. Rozhodl, že království připadne tomu zeti, kterého si lid nejvíc oblíbí.
První zeť byl ministrem hospodaření. Protože království upadalo, zavedl řadu šikovných, potřebných opatření. Těmi však poddané spíš popudil.
Druhý podporoval rozvoj vzdělávání a kultury. Získal si však jen menšinu spojovanou obvykle se sídelním městem.
Třetí zeť rozšiřoval své statky, až postupně splývaly s korunním majetkem. Potom plnými hrstmi rozdával a sliboval mnohem víc. Proslulost získaly sušenky z pekáren, které ovládl. Prý nejlepší na světě. Nabízel je všem, a zadarmo!
Jistě jste, milé děti, uhodly, že trůn získal nadmíru populární král Sušenka.

Pohybovala se v cechu, který měl velmi specifický architektonický vkus a požadavky. Reprezentativní obydlí bylo nedílnou součástí její profese. Vzdělání měla sice různorodé, ale design k němu bohužel nepatřil a tak se pohybovala v ose pokus-omyl, omyl, omyl. Osud tomu chtěl, že se ocitla ve stavu permanentní rekonstrukce. Zrovna, když se přiblížila ke svému ideálu, vše dokonale symetrické, lahodící, vkusné a decentní, nechala v noci rozsvíceno a zase se k ní natáhla nějaká zpitomělá mládež a pustila se jí do střechy. A k tomu ta stará, trapná výmluva, „To jen větříček.“ Je nejvyšší čas nastudovat statiku muří nohy. Sakra práce!

Od vydání nových norem vše se jinak odvíjí,
v pohádkové říši došlo k policejní razii.

Zatykač a diagnosťák pro Mařenku s Jeníkem,
odpykaj si upálení a maj útrum s perníkem.

Pro Červenou Karkulku též poslali si drába,
za týrání zvířat bručí myslivec i bába.

Sociálka dohlédne i na babičku s dědou,
zda malého Budulínka vychovávat svedou.

Smolíčka do péče převzaly jezinky
a jelen v oboře ožírá bezinky.

Na základě rekonstrukce přišlo se i na to,
kdo vypustil tenkrát fámu: "sůl je víc než zlato."

Nesuďte tu babku přísně, můžou za to geny,
případ už je po těch letech stejně promlčený.

Vladanova patronka byla považovaná spíš za málomluvnou, ale teď ho zasypávala otázkami:
„Opravdu chceš jít sám proti Zlému čaroději? Je to ten typ, který si to velké Z skutečně zaslouží.“
„Nechceš si sehnat skupinu dobrodruhů? Slyšela jsem, že tohle je v podobných situacích běžný postup.“
„Nezkoušel jsi nějaké hospody? Tam se většinou srocují.“
Nakonec si jeho patronka povzdechla. „Dobře, dám ti moc, která tě ochrání před zákeřnými kouzly, ale po tu dobu budu muset tvůj život zaklít do světla, které nesmíš nechat zhasnout. Jinak zemřeš.“
Vladan kývl a odevzdaně se rozhlédl po jeskyni plné svící.
Morana mu podala kapesní svítilnu.

„Dobrý den, pane. Přišel jste kvůli mému inzerátu na spolubydlícího?“
Přikývnutí.
„To je dobře. Ještě pořád jsem nenašel nikoho vhodného. Bydleli bychom spolu. Byt je malý, ale útulný. Má krásné červené čalounění, udrží nás v teple po celý rok. Vařili bychom společně a na záchod chodili ven. Hygiena je důležitá. A teď něco o vás. Kouříte?“
Zavrtění hlavou.
„Máte rád dobrodružství?“
Přikývnutí.
„To je výtečné! A co takhle mrkvičku?“
Důrazné přikývnutí.
„Pane, to je skvělé! Myslím, že jsme stvoření jeden pro druhého. A cvičíte ráno?“
Bobek zavrtěl hlavou.
Bob se přesto usmál. „To nevadí. Do týdne si to jistě zamilujete.“