Moje články

Když se přihlásila, představovala si práci ošetřovatelky jako vznešené poslání. Vždyť co je víc než zachraňovat životy?!

Ve svých představách plula v bílém stenokroji mezi lůžky, roznášela sladký čaj a hořkou medicínu, tady pohladila milým slovíčkem, jinde něžnou dlaní. Skutečnost byla jiná, samozřejmě.

Viděla masa a kostí víc než řeznický tovaryš. Uklízela sajrajt odporný tak, že by na něj posluhovačka odmítla sáhnout. Ošetřovala rány, na které by si netroufl ani lecjaký doktor. Omývala mužská těla tam, kde by holka ze šantánu klopila oči. A vyslechla víc zpovědí než velebný pán.

Ale nakonec stejně tím nejdůležitějším bylo rozdávat úsměvy a pohlazení.

"Poď se podivat, Liduno, tamdle to je ten Rusák, ten jak sem ti řikala."
"Ten divnej?"
"Dyť se koukni, ten chlap něco tají, jako že se Máří jmenuju."
"Nojo, ale co?"
"To zatim nevim. Zatim!"
"Ale je to fešák! Možná je to ruskej šlechtic, a jenom se vydává za vobyčejnýho vojáka."
"Proč by to dělal," zakroutí Máří očima.
"Třeba... třeba je to carskej špión! Zamaskovanej."
"Co by tu špionoval, prosim Tebe? Liduno, nečti už ty šestákový romány, dyk z toho dočista zblbneš!
Ne, počkej, víš že máš možná pravdu? Von tady nejspíš má nějaký inco gnýto."
"???"
"Liduno, já mám plán!"

Počkat, počkat, vašnosto! Nejsem dnešní, víme?! Depak, čéče, zlatka neni žádná láce, koukej navalit aspoň dvě. Já sem sice dobračka vod kosti, jináč bych taky tudle samaritánku dělat nemohla, žejo?! Ale co je moc, to je moc! Dyk já taky riskuju: chlupatý věčně za hrbem, jednou nohou v lochu.

Víš, co ti to hodí? Nejmíň dva měsíce odšvindluješ ve špitále, pak porajsuješ za ženuškou na urlaub a kdo ví, třebas do tý doby tadle legrace skončí. Dvě zlatky za kapavku, to je skoro zadarmo.

No proto, však sem věděla, že se dohodneme. Tak si tu kapelu ve zdraví užij, vojáčku.

Myslela, že už si zvykla. Že se zatvrdila. Rány plné červů, hnijící pahýly, nic ji nemůže zaskočit. A přece.
Šéfarc sundá tomu novému z hlavy obvazy.
Muž bez tváře. Místo obličeje změť masa a kostí, a zoufalé, napůl šílené oči.

Při vizitě udrží klidnou tvář. Pak už ne. Zalyká se křečí vzlyků.

Když se konečně uklidní, šéfarc jí podá skleničku: "Žije, to je hlavní."
Ucítí alkohol, ale pije. Málem ji to zadusí. "Lépe kdyby nežil."

Šéfarz jí útěšně poplácá po rameni: "Stále má naději."

"Leda na zázrak."

"Někteří kolegové umí i zázraky. Třeba vyrobit nový obličej. Z proužků kůže pacienta."

Po modrém nebi se pomalu sunou bílá oblaka jako obrovské vzducholodě. Na cestičce vysypané pískem čiřiká čečetka. Sedí vedle sebe na lavičce, jeho velká snědá dlaň jen na dva palce od její. I v její hrudi jakoby poskakoval ptáček.

"Vy znájetě, kto éto krásno-bielyj?"

Mínka přikývne. Čečetka nakloní hlavičku a vážně ji pozoruje.
"Já... Omlouvám se..." sdělí ptáčkovi. "Vím, že vy nejste... červeno-bílý."

Velká ruka sevře její. Jeho knír zašimrá na tváři, za uchem horce cítí jeho dech: "Ale já jsem."

Vzdušné zámky se bortí a tříští, dopadnou na ni jako balvan a rozmačkají ji.

Jak je dokáže znovu vystavět?

"Sestro Máří," začne opatrně Mína, když spolu pijí odpolední kávu, "vy víte, komu chlapci říkají červeno-bílý?"

"Bodejď bych nevěděla." Máří pečlivě krájí chleba na malé kousky. "Toho pečiva dávaj čím dál míň."

Mína sleduje, jak se chlebová kačenka pomalu noří do cikorky. "Komu?"

"Jak komu? Nám přece. Nejspíš máme být živy jen z falešnýho kafe."

"Komu tak říkají."

"Jo tohle. To jsou dezertéři. Zrádci, co přeběhli k Rusku a teď zabíjej naše chlapce."

Míně zaskočí kůrka v krku.

"Tebe to, holka, nějak vzalo," uštědří jí Máří herdu do zad. "Neboj, takovýho když chytěj, oprátka ho nemine, to se můžeš vsadit."

Sestra Mína mu čistí nohu lihem, pálí to jako rozžhavené železo. Vyhýbá se jejímu pohledu, zatíná zuby a zírá do zdi. Na bílé ploše se chvěje její stín, neostrá silueta bez tváře.

"Máte nohu pořád hodně oteklou. Zarudlou." Líh zastudí, stehnem mu projede bolest. Cukne pohledem. Do výhledu se mu dostane plavý pramen vlasů a drobný boltec.

"A jste hrozně bledý," sestra pořád mluví, moc jí neposlouchá.

Nakloní hlavu a zkouší dostat to malé něžné ouško do zákrytu s větším stínem. Skoro se mu to daří.

"Jste takový červeno-bílý," zasměje se.

Obraz a stín se prudce rozjedou.

"Mlčte, probůh! Mlčte!"

Sedíme v zákopu a čekáme na ofensívu. Artilérie duni od šírání a teď už bude devět.
Už aby to začlo. Všechno je lepší než to hrozné čekání. Mlčky kouříme. Nemusíme mluvit, všichni myslíme na totéž.
Jsme tu sami za sebe. Na Rusy není spolehnutí. Prý: "Svobóda, ničevó něnádo." Svoloč jedna! Klidně by nás v tom nechali. Ale ať, to zvládnem, Slávku. To zvládnem! Hlavně, aby tě nedostali Rakušáci, jinak budeš viset za dezerci.
Eh, je to divný pocit, že jsem loni tohle dobou byl na druhé straně.

Najednou je ticho. Ticho? Zdá se mi to nebo...

Bratři, do útoku!

"Huráá!"

Sedíme v mělkém zákopu a čekáme ruskou ofensívu. Jejich artilérie duní od šírání a teď už bude devět. Země se nám houpe pod zadkem. Všude vybuchují gejzíry hlíny a kamení. Vzduch je plný prachu a kouře.
Čekání je hrozné. Ta nečinnost. Už aby to začlo! Mlčky kouříme. Stejně bysme se neslyšeli. Ruka s cigaretou se mi třese, sevřu ji pevně mezi koleny. Nedokážu to zastavit.
Říká se, že kozáci neznají slitování, žádní zajatci, žádní zranění, jen řežou, řežou.
Tisknu rty pevně k sobě, to zvládneš, Fanouši. To zvládneš!

Najednou je ticho. Ticho! Zdá se mi to nebo...
Útok začal.

"Urááá!"

Sestra Mína předříkává modlitbu.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes,

ještě je teplý a voní kvasem.
Zavřu oči a jsem zpátky doma,
tatík živ a máma u plotny v bílé zástěře.

Odpusť nám viny naše.

Protože jsou k neunesení.
Je vůbec možné něco tak strašlivého odpustit?

Jakož i my odpouštíme viníkům našim,

bolševikům zatraceným, odpusť, Bože, rouhání,
to že mi v noze cuká jako čert.

A neuveď nás v pokušení

s očima tatarských krasavic,
s něžnýma rukama a srdcem anděla.

Ale zbav nás od zlého,

od fronty a od šibenice. To hlavně.

Amen.

Zvednu oči: anděl se na mě dívá.

"Klucí, dneska budou k obědu knedliky!"
"Doufám, že švestkový!"
"Máslem maštěný!"
"S tvarógom!"

"Když jsme v zimě vartýrovali na Isonzu," rozpovídá se Průstřel, "umačkali jsme si pár koulí ze sněhu a představovali si, že to jsou knedlíky. Hoši, věříte, že se mi zdálo, že dovopravdy voněj tvarohem?"

Věří všichni.

Následuje chvíle zbožného rozjímání o slastech a požehnání ovocných knedlíků.
Chlapům září oči jak malým hošíkům.

Knedlíky jsou nakonec sražené, polité margarínem.
"Mohli by je ausgerechnet dodávat do kasína," ušklíbne se sestra Máří. "Oficíři by s nima šťouchali biliár. Todle má lazary postavit na nohy?!"

Pro lazary to je božská mana.

Blíží se půlnoc, na střechu bubnuje déšť. Mínka v kaluži světla naposledy kontroluje oddělení.

Průstřel chrápe s hubou dokořán, až se chvějí okenní tabulky. Hezký Karel ze spaní tichounce naříká.

Mína se zastaví u lůžka Bohatýra. Ten člověk ji znepokojuje. Je na něm cosi... neupřímného. Nic konkrétního, jen neškodné, zdánlivě nevýznamné maličkosti. Aura tajemna, kterou si zřejmě úmyslně pěstuje.

Rus křečovitě zatíná prsty do prostěradla, tiše, nesrozumitelně něco drmolí v horečce. Mína odloží petrolejku a zlehka mu položí dlaň na čelo.
Vystřelí ruka, sevře Míně zápěstí: bolí to.
Rus třeští oči do tmy.

"Maminko, to jsi ty?"

Mína polekaně ucukne.

Norsko je země plná vody.

Vodopády, nad nimiž se tají dech. Jezera, ve kterých se odráží plující nebe. Fjordy sevřené mezi skalními stěnami, s křičícími racky a vůní soli. Bleděmodré ledovce.

A řeky. Tyrkysové řeky plné pstruhů, přesně ty řeky, o kterých se toužebně zpívá u táboráku. Řeky, které vytékají z těch modromodrých ledovců. Řeky s vodou opravdu, ale opravdu krahovou.

Řeky, které přesto v letním žáru mámivě lákají k vykoupání.

Vlezu do proudu po kolena. Voda bolí. Tisíce jehliček mi ostřeluje kůži. Po pár vteřinách prchám na břeh.

Děti ne.

Žbluňk.

"Uáá, mě upadnou vlasy!"

"Uáá, mě upadne pindík!"

Bohatýr většinu dne leží se zavřenýma očima, i když určitě nespí. Noha jej musí krutě bolet, ale trpí statečně jako pravý hrdina. Vůbec si myslím, že se velmi kontroluje. Jednou nebo dvakrát jsem jej přistihla, jak se na mě dívá těma svýma uhrančivýma očima. Vždycky mě z toho zamrazilo.

Když jsem večer šla zkontrolovat teplotu, Tetanus se ode mě odvrátil. Zeptala jsem se, jestli se zlobí. Jen zavrtěl hlavou. Pořád ke mně zády. Nenaléhala jsem, ale když jsem odcházela, zašeptal: "Stydím se." A pak si přetáhl deku přes hlavu, jako děcko. Je na něm cosi dojemného.

Jinak dnes nic zvláštního.

Večer Fanoušek sklouzl z balónu, na kterém seděl, a loudal se k fontáně. Těšil se, že si trochu zchladí bolavé palce na nohou. Měl je už, chudák, celé ošoupané. A kdyby jenom palce! Kdejaká hloupá bába si chtěla sáhnout - inu - na Františka.

Posadil se na okraj kašny a nožkama komíhal ve vodě. To by jeden nevěřil, hudral si mrzutě, jak jsou ty ženské pověrčivé. To je dneska samá věda, samý doktor, pilulka na všechno, ale nakonec věří hloupé povídačce.

Inu, naděje umírá poslední, pomyslel si Fanoušek moudře. Ale mohly by se pro změnu začít jezdit léčit třeba do Adamových Lázní!

Rytíř Hynek: Tak co jsi v hospodě zjistil, Šlupko? Je národu zle? Máme z Blaníku vyjet na pomoc?

Šlupka: Nebudeš tomu věřit, pane přednosto, hospoda je zavřená.

Hlas z cely: Tak to JE zle.

Hynek: A jiná krčma?

Šlupka: Všechny hospody zavřeli. Vynalezli takové okénko, kterým ti pivo v papírovém korbelíku podají.

Hlas: Okýnko, to není nic nového! To jsme mívali po prohýřené noci taky...

Hynek: A potřebují tedy naši pomoc?

Šlupka: Nevím, slyšel jsem, že to přitáhli z Itálie a z Rakous, ale žádný vojsko jsem neviděl. A prý mor...

Hlas z cely: Správně! Mor ho! Ktož sú boží...

Mína neví, kdo začal, ale teď už zpívá celá cimra. Všichni se nechali strhnout, i Turek nesměle pobrukuje. Nevadí, že neznají slova.

Pak Tetanus začne jednu z těch svých, kdyby to tak teta slyšela! A není mu to málo, rozparáděný Míniným ruměncem spustí:

Sestřička z lazaretu
s plavými vlásky,
za jednu cigaretu
spoustu dá lásky.

Někteří se přidali, ale jeden po druhém rozpačitě umlkají, popěvek dokončí Tetanus sám.

"Ty durag!" ozve se do náhlého ticha.
Všichni se překvapeně otočí, je to poprvé, co Bohatýra slyší mluvit.

"Ty durag," blýskne Rus divoce očima, "ty viděl angela. A ty krylja jevo rveš?"

Ovšem, byla tu bolest, všudypřítomná, nasáklá v prostěradlech i v papundeklových stěnách, a byl tu zapáchající hnis a rány plné červů a někdy také tichá smrt.

Přesto všechno se Mína cítila šťastná. Věděla, že je potřebná, hřála se ve vděčnosti pacientů a byla pyšná na svou obratnost.

Dnes ji poslali na operační. Raněný Rus, bohatýr z pohádek. Noha jeden absces, rudá, napuchlá. Doktor řízl od třísel až ke kotníku: hnis se vyvalil proudem, hnis a krev.

Jen taktak stihla vyběhnout ven. Dáví, dáví všechnu svou hloupou samolibost, ideály se rozstříkly v hlíně a páchnou.

Pád na samé dno skutečnosti bolí.

Narukujícím vojínům:
spodky z bobří srsti jen za 35 K.

Pánům hostinským:
PIVO
nahradí šumivý nápoj
Tudor!
Stejně jako plzeňské pění!

Chybějící pracovní sílu hravě nahradí
elektrický počítací stroj TIK.

Jen ŽÁDNÝ STRACH
před asijskou chorobou!
Vždyť jest možno se uchrániti před
tímto morem hygienickou životosprávou.
Desinfekční prostředek
《LYSOFORM》
jest všude k dostání!

Při epidemii jakož i všech nakažlivých nemocech
nejosvědčenější ochranný prostředek
MATTONIHO kyselka.

Tajné nemoci kožní,
syfilis, kapavku,
vyléčí dr. Kuběna.

Vykupujeme použité
GUMY.

Nejdokonalejší
umělé části těla
doporučuje A. Pecka,
bandážista.

Krásné náhrobní kameny ze švédské žuly
nabízí stejně jako před válkou,
jen ve velkém,
firma Nebeský.
☆

DrAma! LíTě, myš u T. Vel.mož leč. Prim.Ky. dal nad! Do nás.
Mínka dopíše text inzerátu, Zraněná paže spokojeně přikývne.

"Drama kvůli lítým myším," směje se Průstřel břicha ze sousedního kavalce. "A budou je lovit ňáký šlechtici s prýmkama. Co to je za šifru?! Pozor na cenzuru, hochu, ať kvůli inzerátu nemáš voplejtačky."

Mínka se na Průstřel zamračí: "Však adresátka bude jistě rozumět."

Paže jí tiskne do dlaně hrstičku pětníků: "Dvacet halířů za řádek, sestřičko."

Vzkaz otisknou hned pod reklamou bia Illusion.

Drahá Amálko! Líbám Tě, myšlenkami u Tebe. Velká možnost léčby. Primář Kyncl dal naději! Dopis následuje.

"Mhm, ukróp," nakrucuje si labužnicky knír amputovaná noha.
"Kdepak oukrop," směje se Mína, "to je koprovka. Ko-prov-ka."

"Ukróp je v ruštině kopr, sestřičko," pomůže jí hezký Karel.
Přisedne si k němu na slamník: "A co vy? Vy máte rád koprovou?"
"Od Vás mi chutná všechno," usměje se a poslušně se nechá nakrmit.

Když mu z pěkné tváře ubrouskem stírá zelené smítko, dovolí si malíčkem lehce sklouznout po teplé kůži. Na dlani ucítí jeho horký dech.

"Sestřičko, vy jste anděl. Já bych Vám obě ruce zulíbal! Jen počkejte, až se zas budu moct hýbat!"

Neví, že on už žádné ruce nemá.

V množství zpráv o koronaviru poněkud zapadlo oznámení mšmt o změně pravopisu, která nabývá účinnosti od 1. září s tříměsíčním přechodným obdobím.

Nová jazyková úprava se tímto vrací k původním Pravidlům pravopisu z roku 1902, kde se uvádí (citujeme): "Píšeme y/ý, kde se obecně vyslovuje místo něho ej. Tedy např. býti, výška, mlýn, poněvadž se obecně říká bejt, vejška, mlejn apod."

Nově tedy budeme psát ypsilon také například ve slově mlýt (říkáme mlejt), sýto (sejto) nebo blýt (vzpomeňte na slavnou hlášku "jdu blejt, Velebnosti"). Naopak měkké i bude nově patřit do některých slov dosud vyjmenovaných, kupříkladu bidlit, pisk nebo liže.

Mínka pospíchá za sestrou Máří, srdce jí tluče vzrušením a trémou. A rozpaky. Takhle si svou nadřízenou nepředstavovala. Ta ženská vypadá spíš jako... řeznice než ošetřovatelka.

Podpadky klapou po dřevěné podlaze. Dvě nekonečně dlouhé řady postelí a oči, oči, oči, z každého kavalce ji sleduje jeden pár, cítí ty pohledy lepkavě na sobě: dychtivé, troufalé, horečnaté. Zoufalé. Mínka si popotáhne zástěru, připadá si skoro nahá.

"Zvykneš si," vycení sestra Máří zkažené zuby. "Hlavně bacha, ať se ti nedostanou pod kůži. Pamatuj si," praští se dlaní do hrudi, obří poprsí se měkce zavlní. "Jako kámen!"

Mínka se vzmůže sotva na přikývnutí.

Sochorka se škaredí na škaredý litinový hmoždíř. Dostala ho náhradou za zrekvírovaný mosazný, opečovávaný, po prabábě.

"Půlka národa scípá hlady, brambory se vyvažujou zlatem, ale hlavně že hlavně budou levný!" Třískne litiňákem na poličku, až tlouček zazvoní. "Z hmoždířů moždíře, to se vyplatí!"

"Vždyť ho teď stejně neužijete, teta."

"Užiju, neužiju! Bodejť bych si ho užila, když člověk nemá co do huby!"
Sochorka klesne na židli. "Ten špitál nám byl čert dlužen! Každý zrnko, každou brambůrku, všechno stahujou do galanterny. Tam si debužírujou, tam si nacpávaj těřichy! A vobyčejnej vobčan aby třel bídu."

Mína nenápadně položí na stůl náborový leták.

"Dítě, nemáš horečku?" Teta si utře ruce do zástěry a užuž jí sahá vlhkou dlaní na čelo.

Mínka cukne. "Cožpak to není ženský úděl, pomáhat trpícím?"

"Baže. Ale ty vůbec nevíš, o čem mluvíš. Do špitálu by slušná ženská nepáchla. Leda..."

Když už Sochorka ruce utřela, podepře si jimi bolavá záda. V kříži jí hlasitě lupne.

"Leda?" připomene se Mínka.

"Leda vdova! A to ty nejsi, že ne?! Kdepak, slíbila jsem nebožce tvé matce, že tě vychovám ve vší počestnosti! A s tím se ošmatávání nahatých muských neslučuje!"

Mína vzdorně semkne rty.
Bože, proč jen je ta holka tak umíněná?!

Na staveniště se snáší soumrak. Pracovní ruch ustal, utichlo bušení kladívek i písničky řemeslníků. Jen řetězy hupcuků skřípou ve večerním vánku.

Mínka se toulá ulicemi prázdného města. Baráky z prken a papundeklu vypadají jako kulisy ochotníků. Smrkové dřevo voní pryskyřicí.

Jenomže zavřeš oči a všechno se změní. Ruch a shon, sténání a křik deliria, rychlé kroky sester a šourání invalidů, úsečné povely lékařů, pach desinfekce a hnijících ran, píšťaly lokomotiv, přivážejících nové a nové raněné z Haliče, Zakarpati, Itálie.

Mínka prudce rozevře víčka. Ticho kolem ji málem povalí.

Z otvoru po suku pomalu stéká pryskyřičná slza. Mrknutím zažene svou vlastní.

Blb zdrhl, blb prchl. Zdrhl skrz krb. Brr.

Frnkl v Krč?
"Krč? Prd!" prskl blb, "Krč strč... (vyvítekam)."

Blb prchl v tvrz Srch. Šplh v strž.

Vrzl smrk. Skřřř. Blb ztvrdl. Mrkl.

Z mlh frkl vlk. Frrrrk.

Drn prdl, blb brkl: strhl drť. Smršť: prsť, drn, drť, blb. Vžžžžžm!

...

Blb scvrnkl z brv prsť. Pln slz smrkl. Zhltl chrchl.

Vlk. Vlk z Brd.

"Vlk?" Blb mrkl. "Vlk!!!"

"Mrrr. Mls!" srkl vlk.

Blb vrhl.

Vlk prskl: " Vrr!"

Blb: "Kšc, kšc!"

"Tsss."

Skrč hrb, zvlč! Škrť! Vrč. Smrrrt. Smrt!

Vlk trhl. Ztrhl krk.

Blb zmlkl.

Smrt.

Plch mrkl: "Smlsls?"

Vlk krkl: "Mlč!"

Při každém slovu veřejného žalobce se mu do spánku zaboří neviditelný, ale zatraceně ostrý průbojník. Tváře soudců z lidu mu rozmazaně plují před očima. Poznává dva sosáky, zrovna ty dva, co ho tenkrát napadli na blatech. Zdá se, že svůj příděl Štěstěny už vyčerpal.

(Hořce se ušklíbne a vzápětí toho zalituje: rána na tváři se zase bolestivě ozve.)

Přesně, jak se říká: Štěstí v lásce, smůla ve hře. Smůla ve hře, šumí Ohře. Ne, to šumí lidi v sále. Měl by se soustředit, ale nemůže si vzpomenout, proč vlastně.

Všechnu sílu vynakládá na to, aby stál zpříma. Na ostatním nezáleží.

"No to je výborný!" Sochorová rozmrzele mrskne vyždímanou spodničkou do lavóru. "No to je výborný! Nestačí, že dragouny vodveleli! Nestačí, že naše vlastní muský povolali. Teď tu budou eště stavět vojenskej špitál!"

"Ale tetičko," špitne Mínka, "co je špatného na lazaretu?"

"Jédinej světe," spráskne ruce vdova, "neni to zřejmý? Natáhnou sem všechny choroby z celýho širýho světa! Mor a choleru, tyfus, platfus!"

Mínka vyleje špinavou vodu do kanálku a zamyšleně pozoruje tvořící se vír. "Prý to bude největší špitál v celé říši. Dřevěné město."

"Zrovinka o tom celou dobu mluvim. Všichni tu pochcípáme, dej na má slova."

Kanálek souhlasně zachrochtá.

Do salónu vstoupila teta Kateřina a pravila, že zmizely kolíčky na prádlo.
Saturnin odvětil, že zmizet může leda králík z klobouku, mimoto kolíčky nezmizely, nýbrž byly spotřebovány, když s panem ředitelem konstruovali pasti na krysy.
Teta se nepřirozeně vysokým hlasem optala, zda jsou snad v domě krysy. Saturnin řekl, že ne.
"Nač tedy pasti?" ptala se teta.
Nato Saturnin odpověděl, že na dědečkovo přání předváděl, jak se bránil smrti hladem v indočínském zajetí. To tetu umlčelo.

Později jsem se Saturnina diskrétně zeptal, zda skutečně byl zajatcem a živil se krysami.
"Nikoliv," posmutněl Saturnin, "ve Siamu jsme měli kolíčků kritický nedostatek."