Moje články

Měla jsem promyšlené jiné téma, ale hodně podobně ho zpracoval Galadion (zdravím). Tedy horkou jehlou, BJB
Sedí proti sobě, vzduch hutní rozpačitým tichem. Zavřela oči a dělá, že spí. Ale nespí, Joza si je jistý. Pozoruje její ruce. Jsou bílé a jemné. Drží je křečovitě, aby nebylo poznat, že se chvějí. Nebude tak sebevědomá, jak se tváří. Slečinka z města.
Vlak tiše drkotá k horám. Potřebuje se ztratit, říkal ten doktor s ustrašenýma roztěkanýma očima. A Joza ví, co je jeho povinnost. Dala mu život. V jeho žilách koluje její krev. A ten dluh musí Joza splatit. Dá jí všechno, co má. I svoje jméno. I když ona nebude chtít. Protože jinak by v horách nepřežila.

Pro lidi se smutnýma očima jsem v malých kulatých formičkách napekla čokoládové brownies. Použila jsem na ně svou nejlepší čokoládu, temně hnědou a zrcadlově hladkou, takovou, ve které ještě zůstalo uchované žhavé slunce Yukatanu.
Správné brownies má boky pevné, ale křehké, zatímco srdce zůstává hutně polotekuté. Když se vám zuby zaboří do křupavé, lehce zkaramelizované krustičky, zapomenete na starosti. A jak se na jazyku rozplývá hedvábně krémové jádro, mizí s ním i stesky a trápení. Potom ucítíte hluboké lahodně vášnivé tóny, hořkosladké jako život sám, a duše se rozjásá.
Věřte mi, jestliže zvládnete připravit perfektní brownies, kouzla a čáry nepotřebujete.

Pozoruje svůj obraz v zrcadle. Zoufalé oči gazely pronásledované lovci. Vlasy ztratily svůj hedvábný lesk. Lícní kosti až příliš výrazné. Však už tři dny nejedla. Strach jí kroutí útroby, svírá jí svým pařátem hrdlo.
Zákon byl vydán. Zákon se nemění. Nikdy.
Velice pomalu, pečlivě nanáší Hadasa na tvář líčidla. Jakoby na tom záležel život. Možná, že záleží.
Má vůbec smysl riskovat hněv krále a pomalou smrt? Zákon byl vydán. Copak může ještě něco změnit?
Jakoby v zrcadle zahlédla odlesk očí těch nešťastníků, kteří se vší svou poslední zoufalou nadějí upínají k ní. Zažene poslední slzu.
„Nechte mě ohlásit u krále!“
Poznámka: Schválně, jestli poznáte, kdo je Hadasa?

Doplňuji téma Rodinná podoba. BJB
Když jsem ji uviděl stát nahoře na schodišti, srdce mi vynechalo několik úderů. Vážně jsem si v prvním strašlivém okamžiku pomyslel, že to Rebeca všechno přece jen nějak přežila a teď se mi přišla vysmát do obličeje. Ta podoba byla neuvěřitelná! Hodiny najednou tikaly strašně hlasitě. Tyty, ty, ty. Pak mi zapomenutá cigareta popálila prsty a v tu chvíli jsem ji poznal. Kouzlo se zlomilo, ale kýžená úleva se nedostavila. Udělala to úmyslně, nebo to je jen hloupá náhoda? Jak by to ksakru vůbec mohla být náhoda? S náhlou jistotou jsem věděl, že od teď už nic nebude jako dřív.

„Kdo jste, pane?“
„Mravenec.“
„Cože, takový skrček! To já jsem mravenec, pane!“
„Na mravence jste krapet přerostlý, pane. Kdybyste byl mravenec, byl byste rezavě červený jako já!“
„No dovolte, od kdy jsou mravenci zrzaví? Mravenci jsou odjakživa krásně leskle černí! Tak schválně, pane. Co jedí mravenci ze všeho nejraděj?“
„Cukr, samozřejmě.“
„Cukr… Co to je?“
„No prosím, tvrdí, že je mravenec, a ani neví, co je to cukr. To by mě zajímalo, co podle vás mají mravenci nejraději!”
„No přece sladkost nadojenou od mšic.”
„Co je to mšic?”
Tak se dohadovali, že si nevšimli jarabáčka, který udělal jejich při přítrž.

Noc na čtrnáctého dubna byla vlahá.
Jabloně začínaly právě kvést.
Naposled zazněly půlnoční zvony.
Než je umlčeli na čtyřicet let.
Zdi klášterního dvora pokřižovaly světlomety.
Ticho ambitů roztříštil křik.
Poprvé po staletích šeptaného ticha.
Lámal se ozvěnou.
Bratři se tísní v refektáři. Modlitbu beze slov na rtech.
Než je odvezou na korbě náklaďáku.
Chodbami zní staccato bagančat.
Mladíček s rudou páskou típne cigáro o kancionál.
Knihy jsou také třídní nepřátelé. Na hranici s nimi!
Rozbitá okna drnčí v průvanu.
Meluzína kvílí své Gloria.
Nebeský globus se točí a točí.
Za úsvitu zůstal klášter prázdný a ztichlý.
Akce K proběhla úspěšně.
V noci z 13. na 14. dubna 1951 proběhla na celém území Československé republiky tajná akce StB s krycím názvem K (jako kláštery). Během této jediné noci ozbrojení příslušníci StB, SnB a lidových milic obsadili okolo půlnoci 219 klášterů a řeholních zařízení, přinutili mnichy vstát a odvezli je do tzv. internačních klášterů s vězeňským režimem. Celkem bylo v rámci akce K internováno 2376 řeholníků. Podobná akce později postihla také ženské kláštery.

Když jsem byl kluk, prádelna mi připomínala alchymistickou laboratoř. Horké vlhko. Pach mýdla. V kotli klokotá voda, poklice se syčením a pšoukáním nadskakuje. Maminka ve veliké kádi tluče prádlo. Plak, plak. Pravidelný mlaskavý zvuk. Pravidelné vystříknutí mýdlové pěny. Smím ji nabrat do slámky a vyfukovat duhové bubliny. Je to jako kouzlo. Bublina se chvějivě točí a při tom mění barvy.
Horká prostěradla vydechují oblaka páry. Zadní část prádelny je jí plná. Tam pracuje služebná Marie, jen občas ji zahlédnu zarámovanou v mlžném obdélníku dveří.
Vidím ten obraz jasně, jako bych ho měl před očima. Teď ještě ho dostat na plátno.
Ten obraz skutečně existuje, autorem je Jean Baptiste Chardin. Můžete si ho prohlédnout například tady:
www.artmuseum.cz/reprodukce2_pohled.php?dilo_id=5956

„Myslím, že je čas snídat,“ řekla květina. „byl bys tak hodný a postaral se o mě…“
A malý princ, ještě trochu rozespalý, šel pro konev s vodou. Nejprve odlil trochu beránkovi do misky a potom obsloužil květinu.
„Ó, ta voda je příliš studená!“ zvolala květina. „Nesnáším ledovou vodu! Mohla bych se nachladit.“
S touhle květinou je opravdu potíž, pomyslel si malý princ. Ale šel a ohřál květině vodu na jedné z nevyhaslých sopek, protože nechtěl, aby jejich vztahy ochladly. Pochopil, že se květina bojí, aby ji nepřestal mít rád, když má teď také beránka. Její malicherná slova měla v něm vyvolat něžnost. Květiny jsou někdy zlé, když chtějí být ujištěny o vaší lásce.
A tak malý princ zalil květinu vodou, která už nebyla ledová a květina svou vůní naplnila celou planetu. Ovšem, pomyslel si malý princ, nesmím poslouchat, co říká, musím si všímat, co dělá.
Malý princ se rozesmál a zabořil tvář beránkovi do kožíšku. Beránci jsou moudří. Vědí, že i tak malý človíček, jako je malý princ, má srdce dost velké na to, aby se do něj vešli květina i beránek. I liška. I velký člověk z pouště, který si dokázal vzpomenout na to, jaké to je být dítětem.

21. ledna
Milánek dostal od babičky modelínu. Je z ní nadšený. Zabavil se s ní skoro na dvě hodiny! Konečně pořádný dárek od tchyně.
22. ledna
Milánek má nový účes. Nevím, jak se to mohlo stát, ale nějak se mu dostala modelína do vlasů a nešlo se jí zbavit. Musela jsem ho ostříhat strojkem skoro dohola.
23. ledna
Dneska u nás byl zámečník. Milánek ucpal klíčovou dírku u vstupních dveří modelínou. Ta proklatá modelína mě stála tisícovku!
24. ledna
Právě jsme se vrátili z pohotovosti. Milánek si nacpal modelínu do uší. Dát dítěti tak pitomý dárek může napadnout jenom tchyni!

Dneska jsme byli s naším oddílem Svišťů na výletě na hradě Skála. Bylo to tam senzační, nejvíc takové pantofle, ve kterých se dalo bezvadně klouzat po dlaždicích. Klouzali jsme se úplně všichni, kromě našeho vedoucího, který poslouchal výklad průvodce. Největší mistr byl Hubert, ten na jedno klouznutí přefičel skoro celý sál. Napodruhé ale nedokázal včas zabrzdit a porazil brnění z 12. století. Udělalo to pekelný randál a vedoucí s průvodcem se dost lekli. Vedoucí pak Hubertovi hrozně vynadal, což bylo nespravedlivé, protože Hubert měl na čele pořádnou bouli, jak mu helma spadla na hlavu, kdežto brnění se nestalo skoro nic.

Muminek našel Šňupálka na Kopci. Seděl na velkém balvanu a hrál na harmoniku zvláštní tesklivou píseň. Muminek si sedl vedle něj, zavřel oči a vdechoval hořkou vůni jarního větru.
Šňupálek dohrál, harmoniku schoval do kapsy. „Dálky mě volají,“ vzdychl.
„Kam tě volají?“ ptal se Muminek zvědavě.
„Za dobrodružstvím. Někam, kde jsem ještě nebyl. Pořád dál, až na konec světa.“
Muminek se zadíval do údolí. Nad Muminím domem stoupal tenký proužek kouře. Maminka zřejmě už začala smažit lívance. „Mají na konci světa taky lívance?“ napadlo ho.
Šňupálek zaváhal. Zadumaně pozoroval bílou linku dýmu.
„Dálky můžou ještě nějakou dobu počkat,“ rozhodl se.

Ještě jedno bez nároku na bodík. Nemohla jsem se rozhodnout.
To tenkrát Bejval Antonín vynalezl hru na divochy. Plížili jsme se lesem a bedlivě se rozhlíželi na všechny strany, zdaliž neuvidíme něco podezřelého. Vtom v houští zapraštělo. Vyřítil se z něj Habrovák, mával klackem a hulákal: „Řežte je!“ Najednou tam bylo nepřátel milión, pročež jsme se rozhodli spasit útěkem. Habrováci řvali, mazali za náma a chtěli nám nadběhnout. „Vpravo dobrý,“ zaječel Zilvar, ale nebylo to dobrý, neboť zprava se blížil pan Fajst, mával holí a křičel silným hlasem: „To je mládež, horší než pohani!“ Z čehož jsme se radovali, neboť dokonce pan Fajst uznal, že umíme hru na divochy náramně.

Jakmile vodák spatří šlajsnu, srdce se mu sevře chvějivým očekáváním. Lodě křižují nad jezem, kormidelníci stojí a natahují krky, aby viděli, kudy to jet. Když vidí, že nic nevidí, zakotví u břehu a jdou se podívat ze souše. Škrábou se za uchem a promýšlejí strategii.
První kánoe už se pustila dolů šlajsnou, proud ji sevřel do své náruče. Pod jezem se prosmýkla vpravo kolem velkého balvanu, mohutný zabalák jí zalévá příď. Loď se povážlivě naklání, nabírá vodu přes bort. Háček bezhlavě vystupuje po hlavě. „Je to dobrý, jeďte zprava,“ řve zadák. A po vzoru Titaniku mizí s keňou v hlubinách.

Ta běsní! Pobíhá po bytě tam a zpátky, skoro vidím stoupat jí příslovečnou páru z uší. Zvedá jednu věc za druhou a hned je vztekle hází zpátky. Teda, ne tak úplně přesně zpátky, cheche. Během chvilky nadělala všude perfektní nepořádek, sám bych to nedoved líp. Vysypala prádelní koš a přehrabuje se ve špinavých ponožkách. Teď padla na kolena jak musulman při večerní modlitbě. Super!! Donutil jsem jí tlouct hlavou o zem! ...Ne, to jen nahlíží pod nábytek.
Já to prostě žeru! Tahle schovka se mi fakt podvedla. Ale zítra jí ty klíče strčím do cukřenky a to bude teprv něco!
Fandom: Krutá realita. Nebo vy snad na skřítky Záškodníky nevěříte?!

Nejlepší bonbónek si profesor Parkhill nechal nakonec.
„Existují slova, třído, která se píší stejně, ale mají odlišný význam,“ pronesl slavnostně. „Například – slovo pila.
Pila je nástroj dřevorubce.
K snídani pila kávu.“
Vzápětí se vymrštila ruka pana Kaplana: „Taky mám čiklad! Špíčkový! Fantasmagorický!“
„Fantas…“ profesoru Parkhillovi zaskočilo.
„Bude blaf,“ prorokoval pan Bloom.
„Nesvíčkujte, vy septiku,“ zasyčel pan Pinsky.
„Dvojí ví-znám má šlofíčko skoč,“ pan Kaplan se významně odmlčel.
„Skoč mi pro pivo…a skoč vísky.“
„On myslí: skoč pro whisky,“napadlo někoho.
Ale profesor věděl své. S povzdechem vykroužil na tabuli velkými písmeny „Scotch whiskey.“
Příklad pana Kaplana byl vskutku fantasmagorický.
A/N Přiznávám, že páně Kaplanův novotvar skoč (whisky) je vypůjčený od pana Přidala.

Najednou se kolem nás vyrojili, byla jich celá tlupa. Všichni ozbrojení, jak kdybychom byli nějací lupiči. Přišli zabásnout pána. A naši jenom stáli a koukali jak bulíci. Já jedinej tasil svůj meč. Přece je nenechám sebrat pána zadarmo!
Pak jsem zahlíd Malcha, toho co dělá poskoka Velkýmu K., a začal jsem vidět rudě. Netrefil jsem se, ale aspoň jsem mu ufik ucho, neznabohu. A víte, co na to pán? Prej: Schovej ten meč zas pěkně zpátky. Jako by byl zločin bránit se tyranům! A pak – myslel jsem, že mě šlehne, když jsem to viděl – pak mu to ucho přidělal zpátky!

Hlavu držím vysoko vztyčenou, ale v očích mě pálí slzy a hrdlo se mi svírá.
Vím, že mě miloval. Jak jen mě miloval!
Něžná slůvka, která mě šimrala na krku.
Vášnivá objetí, která až bolela.
Vím, že mě miloval.
Vzpomínám na chvíle důvěrných rozhovorů.
Vzpomínám na chvíle důvěrného mlčení.
Jak jen mě miloval!
Stál při mně proti celému světu.
Stál při mně proti svým nejbližším.
Vyvzdoroval si mě na samotném Bohu.
Milovala jsem ho.
A bála se, protože jsem věděla, že tahle chvíle jednou přijde.
Prkenná podlaha zaskřípala. Na tvář mi dopadly první kapky jarního deště.
Kat pozvedl svůj meč.
(pozn.: Anna Boleynová)

Dovolte mi říci několik slov k Mistrově vědecko-fantastické próze Josef Pišťák 7K. Na této povídce je pozoruhodné především to, že v ní o titulní postavě není ani zmínka. Vzniká tedy otázka: Kam se poděl hrdina?
Zlé jazyky tvrdí, že zmizení hlavní postavy je ve skutečnosti pointa příběhu, který by jinak zůstal bez zápletky.
Rakouský cimrmanolog Fluss se domnívá, že povídka je ve skutečnosti bezejmenná. Cimrman si prý jen, tak říkajíc na okraj, poznamenal jméno svého věřitele a výši dlužné částky.
Kolega Weigel naproti tomu rozvinul doslova revoluční teorii, podle které jde o důmyslně šifrovanou zprávu. Tímto předávám slovo doktoru Weigelovi.

Profesor Parkhill před sebou rozložil práci pana Kaplana.
Včera jsem viděl slepici.
Pravopis pana Kaplana se nesporně zlepšil.
Já poznal hnedka, že ona neví doma, když viděl jak ona býlí hulí oťukuje chodnik.
Profesor svůj názor na páně Kaplanův pravopis opravil.
Stála pod sem tam fórem na obludníku a bála nastoupit do uvozovky jelikoš byl Hustýýý povoz. Já jí zeptal, jestli počebuje pomočit, že rád budu s ní chodit. Já ponouknul jí svojí lamě. Ale ona nechtíla! Ta něžná děvka mě tak vypokličkovala, že já to do Rámu nedám! Ale stejně číště podělám stejně.
Profesor Parkhill znaveně sáhl po aspirinu.

Vážně, jak jsem to moh vědět?! Když jsme ráno jeli autobusem do školky, nastoupila paní v brýlích s krásným velikým pejskem. Ten se mi líbil. Moc. Taky bych takovýho chtěl.
Zeptal jsem se maminky, jestli je ta paní slepice. Asi mě nejdřív neslyšela a tak jsem se zeptal znovu a pořádně nahlas. Lidi se na nás dívali a máma mi šeptala, abych byl zticha. Pak jsme rychle vystoupili, i když ještě nebyla naše zastávka a museli jsme jít hrozně daleko pěšky.
No vážně, jak jsem měl vědět, že paní od samce je sice samice, ale slepé paní se slepice neříká?!

Pipi si vykračovala ve svých obrovských botách pozpátku po chodníku.
"Proč chodíš pozadu, Pipi?" divil se Tomy.
"Copak je zakázáno chodit pozadu?" durdila se Pipi. "V Malajsii tak chodí všichni. Jdu pozadu, abych se nemusela obracet, až dojdu na konec."
To děti zaujalo. "Na jaký konec?" zeptala se Anika.
"Vy nevíte, co je konec? Co vás v té vaší škole učí?!" zlobila se Pipi. "Konec je místo, ze kterého se vracíte zpátky."
Pak se poškrábala za uchem. "Když o tom tak přemýšlím, je konec vlastně začátek zpáteční cesty."
"Prima," zazářila Pipi a skákala po jedné noze. "Skáču na začátek světa!"