Moje články

Bylo to jedno z těch probuzení, kdy je člověk v jednom okamžiku v limbu a v dalším zpět při plném vědomí. To bylo spodivem, protože Willi si dost přesně vybavoval množství tupláků prokládaných šnapsem, které včera vypil.

Spréva voněla vlhkostí a slabým pachem rybiny, z dálky zacinkala tramvaj. Potom Svatý Michal odbil čtyři údery.

V tu chvíli si teprve Willi uvědomil, že cestou domů usnul na lavičce. Posadil se tak rychle, že se mu zatočila hlava, ale plot z ostnatého drátu s poctivými betonovými sloupky zapuštěnými středem Fridrichstraße uviděl jasně.

Williho napadlo, že to včera bylo ještě divočejší, než myslel.

Dva divoši byli tři.
Tři mušketýři byli čtyři.
V tanku nebyli čtyři, ale bylo jich celkem pět, a to i bez psa.

Zdá se, že autoři se již odnepaměti řídí marketingovou poučkou o tom, že číslovka v názvu prodává. V naší moderní době ovšem čtenář vyžaduje preciznost, nespokojí se chybou hned v názvu díla. Vzhledem k tomu, že autoři trpí nutkavou potřebu uvádět v titulu konstanty, s jejichž přesností mají naprosto zásadní potíže, doporučujeme zvážit jistou mírou neurčitosti.

Navrhujeme upravit názvy známých románů například takto:
Blíže neurčený počet roků samoty,
20 000 +-367 mil pod mořem
nebo
Průměrně pět malých prasátek.

"Za brankou drůbežárny si pyšně vykračoval kohout.
"To je náš kohout," chlubil se Ferda.
"Jak to?" zamračil se Honzík. "Přece je družstevní."
"No, teď je družstevní," připustil Ferda, "ale předtím byl náš. Vzali nám ho."
"To sis vymyslel!"
"Nevymyslel," zlobil se Ferda, "Táta ho nechtěl dát."
"Proč ne?"
"Ále..." Ferda nakopl kamínek, takže několikrát poskočil. "Kohout mu byl ukradenej, ale vadilo mu nechat družstvu koně."
"A teď už mu to nevadí?"
"Nevadí. Teď už mu je všechno jedno. Odstěhoval se do Prahy k prezidentovi."
"K prezidentovi?" vykulil oči Honzík.
"Nojo. Máma to řikala tetě. Že teď žije na prezidentovy náklady."

"Ta nová picárna! Ta vůně, co z těch dveří se vyfukuje!"
"Já picnu! Ze slepicárny neni vůně ale smrad."
"Má pravdu, to je smrad, že se z něj člověku zvedá žloudek."
"Žloudek je vejce, ze smradu se zvedá se žalud!"
"Pche, vy možná smrdíte, já picárnu vonim."
"Neřiká se vonim, ale cítim."
"Já cítím žál..."
"Slepicárna neni to pravý slovo, pravější je slepičkárna."
"Jaká slepičkárna, kurník šopa?!"
"Dámyjapánové! Vy pletete jídelní lupínek! Tady neni řeč o kuřecím, ale o pice."
"Co sem pletete opice, Kaplan?!"

Profesor Parkhill vykroužil na tabuli slovo "Pizzerie" a rezignovaně se posadil. Nějak ho rozbolel žloudek.

Dveře zaskřípěly a Tonku ovanula důvěrně známá vůně vosku a sladce hnilobný pach liliových květů. Věčné světlo se v průvanu zachvělo.

Když poklekla před oltářem, jako kdyby zaslechla burácet ukradené zvony. Je to dobré znamení, nebo špatné?

Oknem dopadá na dláždění rozčtvercované světlo měsíce. Mám - nemám, odpočítává Tonka rozhodnutí v ruské ruletě života a smrti. Tvář světce ze sedmnáctého století upřeně hledí na skvrnu ve druhém čtverci zleva. Mám.

Odpusť nám naše viny a zbav nás toho zlého.
Slyšíš mě, bože, nebo jsi nás už dávno opustil?

A pak, přesně ve chvíli, kdy k němu stočí pohled, věčné světlo zhasne.

Řeka má barvu bílé kávy, valí se pod nimi tiše a záludně, hladká jako melasa, zdánlivě klidná. Vojtěch vyndá stéblo z pusy a pustí ho do vody. Proud ho stáhne, zmizí hned.
"Ublížil ti?"
Tonka zavrtí hlavou.
"Tak ti vyhrožoval?"
"Ne... Jo! Já nevím."
"Jak nevíš?"
Tonka žalostně pokrčí rameny. "Je tak elegantní, tak uhlazený, řekne slovo a může to být lichotka i hrozba."
Sevře zábradlí lávky tak pevně, že cítí, jak se jí do kůže zadírají třísky.
"Bojím se, Vojtěchu."
Zrzek přikryje její ruku svojí dlaní. Tonka pustí klandr a najde útěchu v jeho pevném stisku.
"Drž mě."
"Držím."

U řeky natrefí na Vojtěcha, opírá se o chatrné zábradlí lávky, jako kdyby tu na ni čekal. Nejspíš opravdu čekal.
Chytí ji za ruku a trhne k sobě, až se pod nimi lávka zhoupne.

"Co to provádíš, zbláznila ses?"
"Nevím, o čem mluvíš."
"O tomhle," popadne ji za zápěstí a strčí jí před nos proutky kočiček.
"Snad nežárlíš," odsekne jedovatě.
"Nevíš, s čím si zahráváš," syčí jí do obličeje. "SS Sturmbauführer? Vážně?!"
"A ty si hraješ na co? Na nějakýho ztracenýho rebela? Antinacistu? Nebo na mýho tátu!?"
Několik vteřin si vztekle zírají z očí do očí.
Potom se Tonka rozpláče.

Auto se tiše sune za nimi jako šelma, která čeká na pánův pokyn, že smí zaútočit.
Důstojník pustí její ruku a sáhne po dýce u pasu.
„Ukázalo se, že ten Untermensch se nějak dostal k zásilce červeného kříže. Čokoláda i tabák, všechno jeho zboží pocházelo z balíčků pro francouzské zajatce.“
Tonka hypnotizuje ostří v jeho ruce.
„Nejsou tyhle věci dobře hlídané?“
"To jsou, samozřejmě,“ odpoví netrpělivě. „Nemůžu vám prozradit podrobnosti, ale chtěl jsem říct tohle: Nelitujte ho."
"Ale..."
Usměje se a podá jí tři proutky kočiček.
"Nebojte se, už ho nikdy neuvidíte."
Dýka vklouzne do pouzdra.
Mou ctí je věrnost.

„Ukázalo se, že toho vašeho člověka už měli v hledáčku kolegové ze sicherdienst.“
„Z kriminálky?“
„Na ja. Nezajímá vás proč?“
„Proč?“ zeptá se poslušně.
„Obchodoval na černém trhu. Šlendrijánsky samozřejmě, ale nabízel luxusní zboží: cigarety, kávu, čokoládu.“
Dlaň položí Tonce na předloktí.
„Věděla jste to?“
Uhrančivýma očima ji drží v šachu, Tonka nedokáže uhnout pohledem. Pomalu zavrtí hlavou.
„Gut,“ přikývne Němec spokojeně, divný okamžik pomine. Tonka překvapeně zjistí, že je zavěšená pod jeho loktem. Pokusí se vyklouznout, ale jeho ruka ji tlačí jako páka.
„To byla chyba.“
Tonka se zachvěje, ale on zlehka pokračuje: „Tím noblesním zbožím na sebe upozornil.“

To že je žena, neznamená, že nemá mozek, že je dobrá jen na to, aby poslouchala a posluhovala mužům.

Doba se změnila, konečně! Teď má příležitost ukázat svoje schopnosti, svoje nadání. Teď může ukázat, že se ženy vyrovnají mužům, dokonce je leckdy předčí.

Je to úžasné dobrodružství být průkopnicí, kolonizátorkou, prošlapat cestu těm, kdo přijdou po ní. Něco jako doktor Sweizer v Lambaréne. Kolik dobrého může udělat pro ty chudáky.

Je to čest a velká zodpovědnost, být součástí něčeho velkého a důležitého, být při tom, když se tvoří nová Evropa.

Udělá všechno pro to, aby na ni byl Vůdce hrdý!

Jak Hanina vidí chlapa k světu, hned šturmuje do útoku, žádný vojáček u ní nemá dispens. Bylo jasné, že ji takový krasavec nenechá v klidu.

"Jdem," zavelí a popadne kamarádku pod paží.
"Co děláš, pusť," panikaří Toni, ale Hanina už se prodírá davem jako ledoborec skrz Nordpolarmeer; Tonku vleče s sebou.

"Meine Damen," naznačí Niklas úklonu, jako nějaký filmový hrdina. "Co pro vás mohu udělat?"

Tonka cítí, jak se jí krev žene do tváří, ale Hanina je ve svém živlu. Rozdává úsměvy a koketní pohledy, natřásá se jako korouhev ve větru.

Tonka pozoruje, jak mu na holinky padá cigaretový popel.

Já vám to teda řeknu, ženský. Holka byla před měsícem na tom ausrajsu v Norimberce a představte si, že se nám vrátila s outěžkem, husa jedna!

A kdybyste slyšely, co se tam všechno dělo, proti tomu Sodoma je nedělní škola! Prej Svaz německejch dívek, svaz děvek to je! Kurt řikal, že chlapi ve fabrice se smějou, že ta jejich zkratka BdM znamená Bund deutsche Matratzen. Jako matrací, víte!?
rozpláče se.
Kurt povidal, že holku doma přikurtuje, že bude sekat latinu a už si ani neškrtne, ale voni mu řekli, že jí vyškrtnout nesmíme! Že je to teď povinný. Chápete to?

Ta vzpomínka je úplně živá.
Vojta Vlček mhouří oči proti slunci a v puse žmoulá stéblo.

"Vždycky máš možnost volby. Buďto to uděláš, nebo ne. To rozhodnutí je jenom na tobě, Divoženko."

Tenkrát ho div neuctívala jako starozákonního proroka, každé jeho slovo byla ochotná testat do kamene. (A jeho iniciály vyškrabala do lavičky u křížku.)

"Potíž je v tom, že každý rozhodnutí něco stojí. Ten, kdo říká, že nemá na výběr, ten jenom není ochotný tu cenu zaplatit." Zasměje se a stéblem trávy ji zašimrá na nose.

Vojtěch ochotný platit byl. Jenomže Vojtěch byl radikál.
Tonka je z ceny vyděšená.

"Je tady," sykne Hanina, když vycházejí po šichtě z dílen.
Tonka si dovolí jediný rychlý pohled. Stojí tam, co včera, co každý den v poslední době. Když se jejich oči střetnou, kývne hlavou, od stříbrného odznaku na čepici se odrazí odpolední slunce.

"Pozdravil mě!" stiskne jí Hanina předloktí, "vidělas to?!"
"Jak poznáš, že zdravil tebe?"
"Bože, Toni, tys ještě takový dítě!"

Tonka myslí na jeho chladné rty, na chlapecký úsměv, na hřejivou dlaň mezi svými lopatkami. Myslí na jeho znepokojivé oči, tmavé oči beze dna. Myslí na pověst bezcitného zabijáka a cítí se úplně ochromená.

Kéž by ještě byla dítě!

Brodí se mlhou, Tonka a hezký oficír, brodí se mlhou jako by všechno zmizelo a zůstali jen oni dva. Tonka stírá bosýma nohama mokro z trávy, stébla jí studeně hladí lýtka, cítí to, i když je v bílém prázdnu nevidí.

Potom její ruku sevře teplá dlaň a Tonce jako kdyby mokrá ostřice přejela od lýtek přes bedra až k zátylku. Otočí se, rukou zavadí o hrubou tkaninu uniformy.

"Co byste dělala, slečno Nino, kdybychom zůstali na celém světě jen sami dva?"

Uhodl, na co myslela?
Bílá mlha rozpouští okolní blata, pohltila válku i všechny námitky.
Zůstali jenom ona a on.

Když Cimrman zjistil, jak složité je naučit Liptákovské pravidla šachu, rozhodl se hru zjednodušit a nahradit většinu figur pěšci. Tuto upravenou variantu královské hry nazval dám-mat.

Již po několika sehraných partiích se ale ukázalo, že je značně obtížné dát mat figuře, která na šachovnici vůbec není. I název hry dám-mat byl pro prosté venkovany poněkud matoucí a Cimrman jej tedy upravil na dám-mu ve smyslu (nan)dám mu (to). Později, v zájmu setření odstranění třecích ploch mezi hráči, bylo nutné pozměnit název ještě jednou a pod tímto novým označením - dáma - se dochovala Cimrmanova varianta šachů v Liptákově až do dnešní doby.

Cestujete-li po železnici, poznáte Pardubice podle nelibého pachu, jehož původcem je rafinerie hned vedle nádraží.

Cestujete-li autem, poznáte Pardubice podle cyklistů. Snad nikde jinde v Čechách nepotkáte tolik bicyklů jako tady. Uvidíte maminku s jedním děckem v sedačce a druhým v bříšku, potkáte dědu, který šlape s trubkou od kamen v podpaží a taky babičku, co venčí psa, potkáte hejno dětí, ale potkáte i policisty v uniformě, načesanou dámu v dlouhých šatech a taky puberťačku v minisukni a manažera v obleku, který si sepnul nohavici kolíčkem na prádlo, aby se mu nedostala do řetězu, a ti všichni pojedou na kole.

Není to tak dávno, co si naše dcera, zběhlá v jazyce Shakespearově, pořídila anglický román v originále. Rodič, ze studia angličtiny zběhlý poněkud předčasně, zahlédl knihu na jejím nočním stolku, i zdál se mu titul značně podezřelý.

Pročež podivil se káravě: "Co to tu máš za brakovou duchařinu, dítě?"
"Jakou duchařinu?!" ohradila se dcera a vyzbrojená argumenty ze školních škamen pravila důstojně: "To je klasika!"
"Klasika? Nějakej sensibil?"

Zaslechl to mladší potomek, cizích termínú neznalý, a podivil se ještě víc káravě než zprvu rodič: "Co to říkáš?! Jsem debil?"

To už dcera nevydržela a Sense and sensibility si poprskala smíchy.

Je předvečer. Sliperní jezlíni
čilíně motovidlí v možitě.
Lkají hadrytě rozvrkočení čupříni,
želchyně křipšíkají hořitě.

Synáčku, pozor na Tlučhubu dej,
čelist má s klektáky, drásavý spár,
ptáku Tuk tuku se taky vyhýbej,
vzteklený Souchňapák vychrchlá žár.

Svou smrtnou šavli tasil rukou pevnou,
dlouho pátral po těch pazgřivkách,
až pod tamtamovník usedl jednou
a chvíli bloumal v myšlenkách.

A jak tak v dumkách odpočíval,
dredatým lesem šumem svistem,
v hihňavém mrmlání sebejistém
Tlučhub přifučel, aniž se skrýval.

Raz dva, skrz naskrz a v mžiku šmik
- smrtná šavle si zaskotačí
a Tlučhub je o hlavu kratší,
zas dom hrd vrací se bojovník.

Mikol stojí u okna a pozoruje dav pod sebou. Občas s úsměvem pokyne rukou, důstojná, vznešená, pravá královna.

Průvod se valí pod okny paláce v bujaré strkanici, projednou nadšený a v jeho čele křepčí Mikolin muž, jako by to nebyl král, ale obyčejný pasák, kterým ostatně skutečně je. Mikol s nevolí sleduje jeho tvář zrudlou námahou a nejspíš i vínem. Nakrucuje se v ubohé napodobenině tance s efodem vysoko vykasaným, div že kdejaké sprosté otrokyni neukazuje spodky.

Mikol silou vůle zatlačí slzy hořkosti a ponížení. Jediným hnutím svalu nedá znát, jak se stydí.
Co na tom člověku vůbec kdy viděla?

Po škole jsme se sešli, my klucí, za obecní ohradou, kde rostly báječné lopuchy, úplná plantáž lopuchů, mezi kterými se dalo nenápadně plížit a navíc - a to bylo nejdůležitější - které plodily senzační munici, totiž arzenál pichlavých ježků, zvaných čumbrky.

Toho odpoledne strhla se za ohradou bitva, čumbrky jako déšť skrápěly nepřítele i přítele mohutně podporovány naším Olínem, který byl pro tu příležitost jmenován armádním psem, štěkal a lítal v lopuchách jako šílený.

Doma ovšem nastalo velké lání a místo večeře musel jsem Olína odčumbrkovat, což bylo pitomé. A navíc jsem všechny vypreparované ježky musel spálit. Toho střeliva co přišlo nazmar!

Gracht je typicky holandská záležitost. Předně už to slovo: Holanďan jej vysloví s ch nejen uprostřed, ale i na začátku a s nosovým chrochtavým chrrr, takže i z úst něžné blondýnky z Goudy nebo Delft nebo Naardenu zní slovo gracht jako odchrchlání starého námořníka.

A pak: gracht to je voda a voda, to je Holandsko. Gracht je to, čemu v Benátkách říkají kanál. Jsou grachty tiché a zádumčivé, stíněné platany a porostlé žabincem, ale jsou i grachty rušné, ověnčené náhrdelníky zakotvených člunů, bárek a hausboatů, grachty s čilým provozem lodním.

A ve všech se odráží štíty domků z červených cihel.

Rád bych upozornil, že na ramenou obrů není a nemůže existovat žádný stát, neřku-li království!
Jak si vůbec zastánci této myšlenky takové království představují? Postavil snad nějaký národ na obřích šíjích města? Vztyčil na nich věže a brány? Udusal cesty?
A i kdyby ano: Neotřásá se takové království v samých základech při každém obrově kroku? Nekácí se hradby při každém jeho pšíknutí?! A když obr ulehne k spánku, nezavalí ulice obrovská masa jeho masa těla?

Ne, pravím vám, není takového království! A proto vzdávejme díky, že náš stát je vystavěn na pevných základech. Neboť co je stabilnějšího než krunýř želvy?!

"Chcete někdo kousačku?" nabídla paní Caravellová.
"Já vezmu ráda," vzala si jednu žvýkačku slečna Goldbergová, "já miluju sládky!"
"To je dobrže," uculil se pan Braun, mistr pivovarnický.
"Myslí slad," oznámil kdosi.
"Slad, ne," opravil pan Braun, "slad je srní."
"Madona mía, co sem pletete srny," pokřižovala se paní Caravellová, "miluje cukroušky."
"Sládky je dobrý na žál," zasmála se slečna Goldbergová.
"Ó šál! Nikdo nerozumí šálu jako ruský čelověk!" zvolala Olga Trnovská. "Na šál je nejlepčejší vódka."
"Čím víc vodky, tím víc žalu," pravil pochmurně pan Braun.

Pokud jde o schopnost zadržet zoufalství, profesor Parkhill momentálně jednoznačně upřednostňoval řešení slečny Tarnovské.

Jak koňský handlíř obchoduji s životem a smrtí: svobodu chlapce výměnou za mou čest. Slzy v očích matky, co sevře v náruči svého ztraceného syna, výměnou za další nenávistnou slinu, kterou poplijí mou hlavu (právem ovšem).

Je to hodně nebo málo? Co ještě lze přidat na misku vah a co z ní odebrat?

Den za dnem rvu kus svého svědomí výměnou za život dalšího člověka. Jak dlouho ještě bude odkud brát?

***

Naléhají, ať věc řeším dle vzoru hraběte Telekiho. Jak rád bych to udělal! Koho pak ale postaví na mé místo? A kdo bude přímluvcem těch nejmenších, které mi svěřili?

Lisa položí na stůl sáček převázaný roztřepeným provázkem. Královské panny, stojí na cedulce dědečkovým rukopisem. Rozváže špagátek a vysype pět cibulek. Víc jich v sáčku není.

Zamyšleně promne křehké cibulky v dlani. Ví, jak vypadají tulipány, které z nich měly vyrůst: čistě bílé jako panenský závoj, kytice pro nevěstu. Určitě jsou drahé, opravdu drahé, protože jinak by je děda uskladnil s ostatními do bedýnek a už by dávno nebyly. Příděly potravin se snížily tak, že nejsou k žití. Ani k přežívání.

Prsty se jí trochu chvějí, když sloupne první slupku. Snad je v Královských pannách dost živin aspoň na dnešek.

To si tak kdysi nějaký bohatý holandský měšťan poručil: "Namaluj mi svět!" A starý mistr vzal štětec a pustil se do díla.

Namaloval zelený polder mezi kanály, ve kterých se odráží vysoké nebe, a na tom polderu namaloval husy, desítky hnědých husí, pak namaloval statek z červených cihel s vysokým komínem a střechou z rákosových došků a u toho statku koníka a pasoucí se ovce s jehňaty a v dálce přimaloval větrný mlýn nebo radši dva, protože bez mlýnů by to nebylo Nizozemí.

A nebudete mi to věřit, ale Holandsko dodnes vypadá stejně, jako ten svět z obrazů starých mistrů.

Harry je JEDINÝ, kdo může porazit Voldemorta.
Koho pověřit, aby mu předal zásadní informace?
a) nikoho, vysvětlím to sám
b) Lupina, tomu Harry důvěřuje nejvíc
c) jiného člena Řádu
d) někoho, komu Harry vůbec nevěří: Snapea

Jak Harryho informovat o Relikviích?
a) prostě mu to řeknu
b) sepíšu to
c) odkážu Hermioně knížku pohádek

Vypadá to, že se nedožiju příštího léta. Jak na to Harryho připravit?
a) neřeknu mu to, ale budu se mu věnovat, co to půjde
b) řeknu mu to co nejdřív a konečně začneme intenzivní výcvik
c) do smrti s ním nepromluvím ani slovo, to bude nejbezpečnější

Tiše sleduje Jeanne u klavíru. Pozoruje útlá ramena ve starém vlňáku, úzký proužek kůže nad límcem, pramínek vlasů, který vyklouzl z drdolu a ve spirále klouže po hrbolcích obratlů.

Přesně rozpozná okamžik, kdy zaznamenala jeho přítomnost. Ramena jí ztuhnou, ale hraje dál jako by tu vůbec nebyl. Je to už patnáctý den v řadě, kdy ho naprosto ignoruje.

Na jeho pozdravy neodpovídá, na otázky nereaguje, při jeho pokusu o galantnost se mračí. Ať Werner mluví o hudbě, o francouzských básnících nebo o víně, děvče mlčí.

A přece občas zachytí její pohled a zdá se mu, že v něm vidí něhu.

Tady strávili svou poslední noc, neklidnou noc plnou úzkosti, která ještě byla, a přece už nebyla svobodná. Ještě se utěšovali, ještě doufali. Zalykali se bezmocí a zlostí, báli se o své blízké, báli se o sebe. Ráno je odvezli do Teresienstadtu a odtud dál do Osvětimi a Bergen-Belsenu.
Ale jejich vzpomínky žijí dál, prorůstají zdmi spolu s vlákny plísní, sytí se novými strachy, zoufalými i malichernými a za sychravých dnů vzlínají spolu s vlhkostí na povrch, drolí se z opadávající omítky a v zrncích prachu se nechávají unášet v proudech průvanu.
A ty je vdechuješ, rozpouští se ti v krvi.

"Ženský rod tvoříme nejčastěji pomocí přípony 'ka'." Profesor Parkhill přistoupil k tabuli a krasopisně zapsal dvojici:
Učitel - učitelka.
Žáci hbitě přidávali další příklady. Pak se to ale zvrtlo.
"Muš - muška," vykřikl Span Pinsky.
"Žena od muže neni moucha!" zaprotestovala slečna Tarnovska.
"Myslel masař - masařka," zastal se spolužáka pan Bloom.
"Neřiká se masař, ale řeznik!"

"Taky mám slova," překřičel všeobecný ruch pan Kaplan, "krásný, vznešený slova: Mučen - mučenka."
"Takový slova neexcitujou!" rozzlobil se pan Trabish.
"Máte štěstí, že vy nevíte," pokýval shovívavě pan Kaplan, "ale excitujou. Těch umučených mučenek u nás v Polsku!"

"Oj!" vzlykla slečna Moskowitz: znělo to jako Ámen.

Obsadíme všechny tři stolky pod kaštanem.
Hospodská Lída má černou sukni a bílou zástěrku s laclem a ten lacl jí drží nějakým zázrakem úplně sám na dokonale vyklenutým poprsí.
Všichni čumíme na ten lacl nebo spíš tak o cenťák vejš, do výstřihu hlubokýho jak Macocha a ten výhled je tak závratnej, že se skoro nedá vydržet.
"Vsaďte se, že mi dá," řekne Fanouš, když hostinská zapluje do lokálu.
"Leda tak po hubě její starej," usadim ho. Kluci se zasmějou.
My o vlku, vlk za námi. Praští tácem o stůl, že sebou skleničky třískou o sebe.
"Kdo tady chtěl tu limonádu?!"
.

"Ty Fanouši, nevíš, co znamená slovo "en-vir-on-mentální"?"
"A co to má jako bejt?"
"Ale, tady čtu, že se u nás neřeší eviromentální problémy."
"To sem v životě neslyšel. Jako kdyby to nemohli napsat nějak nomálně."
"Česky."
"Dyť řikám: nomálně. To musel napsat nějakej mentál, todleto."
...
"Hele: mentál! Jestli to neni něco s tim."
"S čim?"
"No s mentálama. S těma vopravdickejma, co sou už vod narození."
"A víš, že to by mohlo bejt? Én-viro-mentální. Jako, že to způsobuje nějakej virus."
"Ty už seš z těch virusů zblblá! To bejvá z chlastu."
"Tovížejó. A už si nenalívej, nebo budeš taky environmentální!"

Otevřeným oknem dýchá do obýváku letní podvečer, televizní hlasatelka právě nastavuje zrcadlo kapitalistické společnosti. Pod oknem to zaburácí a hlasatelku přeruší mnohohlas klaksonů.

"To sou klucí, tak já du, mami, jo?!"

Máma křikne cosi o opatrnosti, ale už ji neslyší. Seběhne schody a vytlačí motorku připravenou za chalupou.

"To je dost, že deš, vole," překřičí Fanouš burácení motorů. Fanouš má novýho mustanga a je proto nekorunovaným vůdcem party.

Vezmou to k jezetdé, u bejkárny minou Blažkovou. Baba jim hrozí holí, je to děsně vtipný.

Vítr mu cuchá vlasy, benzín voní a rychlost je opojná.

Svět patří jim: jezdcům na pinďouru.