Moje články

Simbacca přeplaval řeku, oklepal se, vyždímal dárky pro Fosh a zjišťoval, jestli kolem náhodou ještě nečíhají nějaké včely. Nezaznamenal ale jediné bzuknutí a chtěl pokračovat, jenže v tom zaslechl jiný zvuk.
Z nedaleké houštiny se linul přímo magický zpěv. Tak magický, že Simbaccu přestaly poslouchat vlastní nohy a on zamířil po hlase mezi modříny a další stromky. Nemohl si pomoct, a vlastně ani nechtěl, musel onoho tajemného zpěváka najít stůj co stůj.
Tedy ne že by zpíval nějak hezky, to ne, spíš tak nějak bručel jako když se strejda Wyrrgy po druhém malém pivu snaží rapovat, ale zpíval o čokoládě.

Simbaccu osud jahodové marmelády tak namíchl, že ihned po ztrestání Kryštůfka Robina zamířil zpátky. Sice měl ještě spoustu času, než Peelo znovu otevře portál, ale po vesmíru, kde děti snědí Wookiovi svačinu před nosem, se prostě poflakovat nebude.
Ještě než se dostal k řece, napadlo ho, že by měl možná vzít Fosh nějaký dárek, stejně jako je nosila ona jemu. Jenže co? Věděl, že má ráda hudbu, vodní příšery a hadry, ale ani jedno se podél cesty neválelo.
Ovšem pak zmerčil prádelní šňůru.
Bez váhání čapnul dva nejobskurnější kousky, co z domova neznal, a s ďábelským smíchem upaloval na jih.

Kryštůfek Robin od dnešního dne očekával jediné: že si užije sobotní piknik. Přinesl si s sebou čerstvý chleba a jahodovou zavařeninu, slunce svítilo, co by se tak mohlo pokazit, že? Sedl si na deku, přemýšlel o Madagaskaru a přeponách, baštil a bylo mu dobře.
Simbacca shodou okolností taky očekával jediné: že jakmile tu voňavou marmeládu najde, přestane si konečně slintat na boty a všechnu ji sní. Přišel ovšem včas akorát na to, aby viděl, jak poslední kousek červené dobroty mizí spolu s posledním chlebem v nějakém mrňavém klukovi.
Teskně zakňučel, sáhl po Síle a tak trochu hodil ničemu do rybníka.

Ještě chvíli se slunili na břehu, než dočista uschli, a pak již přišel čas pokračovat v pátrání po jahodové marmeládě. Teď by už ani Prasátku nepřišlo rozumné vycouvat, když toho tolik vytrpěli a tolik nachodili.
„Nebojte se, nebojte, mám to v merku, tygři jsou totiž děsně dobří stopaři!“ ujistil je Tygr a vyrazil kamsi do křoví, čenichaje.
[„Vždyť jde úplně na druhou stranu!“] protestoval Simbacca a koulel očima, a že to uměl.
„To mu nevymluvíš,“ mávlo Prasátko kopýtkem, „radši se předveď sám, on nás pak dožene.“
A tak Simbacca pokrčil rameny, vyrazil za vůní a záhy tu marmeládu konečně spatřili.

Sotva vylezli na břeh a zjistili, že včely je již nepronásledují, začali ze sebe všichni tři dobrodruhové vysloveně animálně oklepávat vodu a v rámci slušnosti si stěžovali.
„To byl teda nápad,“ fňukalo Prasátko a hledalo hadřík na osušení.
„Nejhorší sobota za poslední léta, tohleto,“ prskal Tygr, „a to mají tygři soboty ze všeho nejradši.“
[„Sobota?“] podivil se Simbacca, protože si jasně pamatoval, že z akademie startoval v pondělí.
„No, prostě takové to, co je po pátku,“ přitakal Tygr, který výjimečně dával pozor.
[„Tak to je v pohodě, zítra už jsem byl a nic horšího se tam nestalo.“]
Nikdo mu nerozuměl.

Přemýšlení o způsobu, jak se dostat přes řeku, nabralo brzy poměrně nečekaný směr. Bzučení, které Simbacca původně vyhodnotil jako přelet průzkumného letounu Obchodní federace, se ukázalo být rojem rozladěných včel, jimž někdo zcizil med.
Vrhly se sice primárně po Simbaccovi, asi že jim připomínal skutečného pachatele, ale do vody se svorně vrhli všichni tři cestovatelé a závod o to, kdo bude na druhé straně dřív, neměl vůbec žádná pravidla. Prasátko kopalo, Tygr cenil zuby, strkali se, v rámci pohádkové slušnosti pomlouvali svoje matky, to všechno s naštvaným bzučením v zádech.
Simbacca vyhrál, protože na to měl průpravu z akademické jídelny.

Flann O'Fearraigh znuděně prohlížel místo činu, jakousi samotu kdesi v Irsku, a velkoryse ignoroval okradeného dědu a jeho šesté „s ničím jsme nehýbali, pane bystrozor.“
Prohlížel si rozbité okno, převrženou židli, roztrhaný slamník i kus kabátu čouhající ze skříně, ale jako by je neviděl. Toulal se v myšlenkách na dobu před válkou, kdy sice ještě neměl krásnou ženu a jednorožčí farmu, ale všechno ostatní bylo tak nějak lepší. Výcvik přímo v terénu, stíhání zatvrzelých Smrtijedů na denním pořádku, prostě případy na úrovni.
Rozhodně nemusel chytat amatéry.
Povzdechl si, trhnutím otevřel skříň a vypadlý zlodějíček dostal kromě podmínky taky do držky.

Netrvalo dlouho a Tygr, Prasátko a Simbacca narazili na další překážku. Tahle řeka byla nejen širší než ta, kde hráli medvědí proutky, ale taky jí chyběl most. Vypadala hluboce a studeně, ovšem vůně jahodové marmelády na druhé straně byla silnou motivací.
[„Dáme hlavy dohromady a neco vymyslíme,“] brumlal Wookiee, jemuž už kručelo v břiše.
„Mě nic nenapadá,“ pronesl po dvou vteřinách Tygr a skočil do křoví, kde se cosi šustlo.
Prasátko to vzdalo až po dlouhém přemýšlení, ale vzdalo, takže na to Simbacca zůstal sám.
Rozhodně se na ně ale nezlobil, vždyť za to nemohli, že mají místo mozků plyš...

Trojice opustila studnu i Mrně a pokračovala na sever až k mostu.
„Dáme medvědí proutky?“ vyzvídal Tygr natěšeně.
[„Dají se jíst?“]
„Ne, to je taková hra. Každý hodíme z jedné strany mostu proutek a čí rychleji dopluje na druhou, vyhrál. Tygři jsou v tom mistři.“
Prasátko zbaběle odmítlo, Simbacca pokrčil rameny, že to zkusí.
„Kdo prohraje, dává vítězovi žvejku.“ To znělo parádně přesně do chvíle, kdy Wookiee prohrál.
[„Víš co?“] brumlal odhodlaně, [„začneme znova, s dvojnásobnou sázkou.“]
Plácli si, situace se dvanáctkrát opakovala a Simbacca děkoval Síle za Tygrovu neschopnost udržet myšlenku, jinak by se domů vracel se sakramentským dluhem.

Tygr rádio rozdupal a Simbacca snědl zbytky, ale naši hrdinové se ani tentokrát k otevřené jahodové marmeládě nedostali. Narazili totiž na studnu, z níž se ozývalo podivné šustění.
Prasátko začalo panikařit, že je to určitě nějaká finta pomstychtivého Sloniska, ale Tygr ani Simbacca ho neposlouchali. Koukali dolů do tmy, poslouchali a přemýšleli.
„Zní to jako hnedtubud skvrnitý,“ pravil Tygr znalecky a zase chvíli poslouchal druhým uchem.
[„Mi to přijde spíš jako pavouk,“] kontroval Simbacca, který jednou pavouky choval, než mu je táta snědl.
„Já si myslim,“ ozvalo se ze studny, „že byste měli rychle vyfičet.“
Na Mrně holt přišla puberta.

„I am Iron Man!“ tvrdilo rádio, ale před odhozením do bodláčí ho to nezachránilo. Pohyb navíc upoutal pozornost Tygra, reflexy udělaly svoje a pruhovaný výtržník se vrhl tamtéž, drápy vytažené. Z hustého porostu se okamžitě začaly ozývat zvuky lítého souboje, ovšem těžko říct, kdo vyhrával.
„Přece se nebudeš prát s rádiem!“ kvičelo Prasátko.
„Budu!“ ozývalo se z bodláčí, „tygři se totiž ze všeho nejradši perou!“
Simbacca se zděsil. Dobře si pamatoval, jak ho Fosh seřvala, že strašně smrdí, a to nebyl zvíře a jenom vylezl z vany. Co teprve kdyby ho zavřeli do rotujícího bubnu a přilili tu hnusnou aviváž?!

Když teror v podobě moderní populární hudby konečně skončil, všechna tři zvířátka se na ten přístroj dívala s krajní nedůvěrou. Prasátko soudilo, že by bylo nejlepší vzít rychle nohy na ramena, Tygr to hodlal pořádně poskákat a hodit do nejbližší sopky, ovšem Simbacca jim to rozmluvil.
[„Takové rádio,“] začal, [„to je náramně užitečný stroječek.“]
Odmlčel se, vzpomínal. Pamatoval si docela přesně, že tím jednou mistryně přivolala pomoc, ale poněkud netušil jak.
„Vážně?“ vytrhlo ho z úvah Prasátko.
[„Vážně. To se takhle vezme,“] vzal to a napodobil Jessicu, [„namíří,“] namířil, [„a...“]
A v tu chvíli z toho začal řvát Ozzy Osbourne.

Simbacca, Tygr a Prasátko pokračovali v cestě, ale moc daleko nedošli. Našli totiž něco, co by žádné zvířátko nikdy najít nemělo. Leželo to na zemi, takže to takticky obesoupili a pohled na ně by nejednoho šintoistu naplnil nevysvětlitelným štěstím.
Prasátko si hrůzou zakrývalo oči, jak to ostatně dělalo i při pohledu na vanu.
Tygr zase uši, protože takovou hrůzu slyší tygři opravdu tuze neradi.
A Simbacca se zahryzl do nalezené větve, aby nezačal nadávat, protože to by se v takové pohádce opravdu nehodilo.
Co že to vlastně bylo? Ztracené rádio Kryštůfka Robina. A zrovna zpívala, nebo tak něco, Miley Cyrus.

Sotva Simbacca s Tygrem zjistili, že hranice nejsou k jídlu, pokračovali v cestě. Náhle zaslechli kvíkot.
„Je zle!“ Bylo to Prasátko a Simbacca sice bezpečně věděl, že ta k jídlu jsou, ale teď ho nechal mluvit. „Z Kryštůfka Robina je poloviční sirotek!“
„Sirotek? To je něco k jídlu?“ ptal se Tygr.
[„Něco jako syreček, myslím.“]
„Slyšelo jsem, že z jeho táty je slaměný vdovec. Asi mu umřela maminka.“
[„Klid, simtě,“] zabručel Wookiee, [„to jen znamená, že má dovolenou.“]
„Vážně?“
[„Jo. Můj otec je taky slaměný vdovec, říkal.“]
„Otec? To je něco k jídlu?“ zavětřil Tygr.
[„Ne, to je ocet.“]
„Aha.“

Zakopnout o Tygra, to jednomu den zrovna nezpříjemní. Simbacca by rozhodně radši zakopl o pekáč buchet, kdyby to někoho zajímalo.
Naštěstí ale chlupáči našli společnou řeč (oba jedli všechno) a vyrazili za vůní otevřené jahodové marmelády. Cítili ji stále víc a měli na ni pořádnou chuť, ovšem místo svačiny nalezli mýtinu, kde stálo několik hranic.
[„Ty jsou tvoje?“] zděsil se Wookiee, protože na něčem takovém ho s mistryní chtěli upálit, a to by před svačinou nešlo.
„Nejsou.“
Hlupáčkové nevěděli, že stavitelem je Kryštůfek Robin. Někde se dočetl, že hranice se mají bořit, ale žádné neměl, tak je nejdřív musel postavit.

Zabloudil váš puštík zase, nevěnoval se dost trase?
Chová se váš velký výr jako drzý Nebelvír?
Radši jdete s poštou pěšky než brát smeták na výměšky?
Při pohledu na sovice hulákáte „nikdy více“?
Jářku, máte velké štěstí, sově klidně dejte pěstí.
A kupte si havrana!
Krmítko & Krák, Obrtlá 17

Králíček byl sice rád, že se má nezvaný host tak rychle k odchodu, ale na druhou stranu cítil jistou animální sounáležitost a prostě musel Simbaccu varovat.
„Hlavně nechoď skrz támhletu houštinu, rostou v ní masožravé květiny.“
Simbacca se zarazil. Ne snad že by se bál, na to by byl potřeba pořádný kus triffida, ale zaujalo ho to.
[„Cože?“]
„Vážně. Kryštůfek Robin tam jednou opékal buřty a sotva se otočil, byly pryč. A Prasátko říkalo, že ho prý jedna kousla.“
Wookiee slíbil, že si dá pozor, vyrazil na cestu za otevřenou sklenicí marmelády a v houštině zakopl o Tygra s udicí.

V králičí noře bylo veselo. Simbacca ze sebe oklepával písek, Králíček poskakoval a pálil do nebohého návštěvníka vyhlášku za vyhláškou. Přitom Wookiee byl z demolice vchodu rozmrzelý taky a kupodivu ne proto, že teď už mu nikdo med ani kondenzované mléko nabízel. Patrně by se tam omlouval až do jara, kdyby se nestalo cosi velmi nečekaného.
[„Pssssst!“] zašeptal brumlavě, a že v shyriiwooku to bylo mnohem těžší než normálně, dal si prst před pusu a natočil ucho směrem k díře. [„Slyšels to?“]
„Ne, a to mám mnohem větší uši.“
[„Znělo to jako...“]
„Jako co?“
[„...jako by někdo otevřel jahodovou marmeládu.“]

Simbacca trčel v díře a vážně ho to nebavilo.
„Neboj se, tohle se jednomu mému příteli stává běžně,“ uklidňoval ho domácí ušák, zatímco mu na nos věšel ručníky, aby netrčel zbůhdarma, „nechceš něco předčítat?“
[„Ne, chci ven.“]
„Posledně jsme ho vytáhli motorizovanou mlátičkou.“
[„Skočíš pro ni?“]
„To nepůjde, byla nám tu k ničemu, tak jsme ji prodali. Budeš muset zhubnout.“
[„Zhubnout? Co to je?“]
„Inu, musel bys přestat jíst. Dáš si k chlebu med, nebo kondenzované mléko?“
[„Nechápu, ale dám si obojí.“]
„Obojí nemám a chleba došel.“
Simbacca začal frustrovaně mlátit pěstičkami do stěny a na svobodu se promlátil sám.

Jakmile Simbacca dosvačil, způsobně si utřel pusu od uhlí a počal se soukati do nory, že se chvilku prospí. Jeho překvapení, že je nečekaně zachovalá, bylo jen o trochu menší než překvapení rezidentního hlodavce, že mu do baráku leze cosi nenažraného.
Králíček jančil, Wookiee se omlouval, a ačkoliv se nabízí, že největším problémem byla jazyková bariéra, nebylo tomu tak. Ukázalo se, že shyriiwook a králičtina mají dost podobného ducha, ducha řeči chlupatých a společenských tvorů, které mají ostatní bytosti tendenci na první pohled podceňovat.
Takže se nakonec docela domluvili.
Horší bylo, že se Simbacca v té díře tak trochu šprajcnul.

Simbacca s hrůzou zjistil, že ty velké bílé fleky, co původně považoval za následky oslepení, jsou ve skutečnosti hromady sněhu. Ne že by snad trpěl zimou, kožich měl hřejivý dost, ale ta věc prostě neměla žádnou chuť a sáňky si nevzal.
Přemýšlel, co teď. Zpátky domů nemohl, takže šel na sever, jak mu vždycky radil táta, a vyplatilo se. Nemusel ani dojít do toho rozlehle vypadajícího lesa a našel nejen králičí noru, kam se hodlal nasáčkovat a přečkat tam noc, ale taky sněhuláka.
Všichni víme, co ho na takovém sněhulákovi asi mohlo zaujmout, že?
A to uhlí taky nebylo špatné.

Peelo by v tu chvíli radši potkal generála Grievouse, ale k vlastní smůle neměl na výběr; velmistr ho zastihl nepřipraveného, sotva opouštěl jídelnu.
[„Co ty tu tak brzo?“] divil se a automaticky kráčel k pípě pro ranního tupláka.
„Eeee...“
Wookiee se zarazil. V Síle jasně cítil ozvěny zborceného tunelu a Simbaccovova stopa byla fuč.
[„Kam šel?“] uhodil na Rodiana.
„No...“
[„No? To je nějaká planeta? Je No aspoň v téhle galaxii, hňupe?“]
„Víte, ta zrcadla jsou hrozně variabilní, záleží na spoustě proměnných...“
[„Takže vlastně vůbec nevíš, kam jsi ho poslal, chápu to správně?“]
„No, i tak se to dá říct.“

Simbacca dopadl do trávy a rychle začal kontrolovat, jestli má všechny ruce a nohy.
Chlupy nepřepočítával.
[„Jsem v pohodě!“] bručel zpátky do zrcadla a chtěl se začít rozhlížet, jenže Peelo měl ještě pár organizačních připomínek.
„Otevřu ti zase zítra touhle dobou, jasné?“ ozývalo se z portálu čím dál slaběji, jak spojnice slábla.
[„Jasné.“]
„A teď se koukej někam jinam.“
[„Cože?“]
„Abys...“ Další slova už byla tak tichá, že je Wookiee neměl šanci rozluštit.
Každopádně se pořád nedozvěděl, kde je, protože zrcadlo se záhy rozletělo asi tak na milion jiskřiček a on až po půl hodině začal rozlišovat obrysy větších předmětů.

„Blázníš?“ bzučel Peelo a plácl se do čela, čímž do okolí uvolnil dávku typického rodianského smradu.
[„Neblázním,“] brumlal Simbacca a dokonce si dupnul, což bylo extrémně roztomilé a tedy neužitečné.
„I když se trefím do správnýho vesmíru a i když projdeš vcelku, možná tě nedostanu zpátky, vole!“
[„Ale zkusíš to, ne?“]
„Jasně, jinak mě tvůj táta utopí.“
[„Nechal jsem mu vzkaz a všechno vysvětlil, dělej!“]
Peelo kapituloval, opřel se o stěnu a pomocí Síly ji změnil v zrcadlo, portál do jiného světa.
Simbacca neváhal, proskočil a ocitl se... no, to se ještě neví, ale určitě tam vařili líp než Jessica.

Simbacca to s Fosh nikdy neměl lehké.
Nejdřív byl moc malý na to, aby chápal, proč je mu s ní tak dobře, i když vaří jenom z chaluh. Pak samozřejmě rostl, ale to to už ho vnímala spíš jako mladšího bráchu. Nehrotil to, občas jí v jezeře chytil nějakou tu svítící rybu a byl rád, že ji má.
Když se stalo Impérium, čelili mu spolu. Bylo to fajn, ale jednoho dne musela někam odletět a trvala na tom, že sama.
Vzala ho za packu, dala mu pusu a slíbila, že si ho potom najde.
A pak už ji nikdy neviděl.

Ačkoliv se Simbacca velmi snažil svůj deník z cest napříč realitami schovat, Fosh ho za tou ledničkou přeci jen našla.
Začetla se tak, že úplně zapomněla na oběd i večeři, a navzdory spolužákovu nevyzrálému slohu hltala každé slovo. Pobyt v Longbourn, útěk přes říši divů, Fangorn a Řáholec do Stokorcového lesa a... konečně domů? Přála si, aby toho bylo víc.
Bylo. Za poslední stránku, na vnitřní stranu desek, napsal cizí rukopis krátký dodatek.
Všechny postavy i události v tomto díle jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná.
Což ji jakožto postavu v deníku několikrát zmíněnou dost zmátlo.

Milý deníčku,
dneska se stala fakt divná věc.
Utíkal jsem před těma holkama a rýžákem a docela mi to šlo.
Schoval jsem se v takovém srandovním altánku u jezírka.
Trochu jsem tam vyděsil nějakého pána, ale jenom omdlel.
Horší bylo, že mi Síla našeptávala samé divné věci.
Úplně jasně jsem cítil, že je někde blízko krabička určená k snědení a nikdo se k tomu nemá.
Prostě čirý peklo!
Nemohl jsem to tak nechat, jsem přece žedáj, ne?
Přeskočil jsem plot, šel za nosem a Silou a tu krabičku jsem našel a snědl.
A ty housenky v ní taky nebyly špatný.

Milý deníčku,
dnešek začal fakt pěkně.
Dostal jsem od Jane kosti od večeře, ty já rád, a cvičili jsme tanec s obručí.
Lydia tancovala taky, Kitty zpívala a Mary v nějaké knize vyčetla, že jsem nejspíš pštros.
Lizzy navrhla, že by mě mohly vzít k nějakému panu Collinsovi, aby ho klepla pepka.
Jenže pak na nás vlítla jejich máma s pometlem.
Hrozně hulákala, že prej smrdim, a nařídila jim vzít mě na dvorek, jestli si mě chtěj nechat.
Šel jsem, aby zmlkla, a tam mi to došlo.
Pročpak mě asi táhnou k té pumpě, hm?
Tak jsem jim prostě utekl.

[„Tak jak bylo na prázdninách?“] otázal se velmistr synátora, když se tento vrátil z výletu na Kashyyyk.
[„Dobrý,“] broukl Simbacca v dokonalém souladu s průměrnou odpovědí většiny dospívajících chlapců napříč vesmíry a šel do jídelny na sváču, ovšem tak jednoduché to mít neměl.
[„A co máma, nevzkazuje mi něco?“]
[„Ne, ale děda se ptal, kdy bude svatba,“] odvětil menší bezelstně.
[„Mám to v plánu, hned co stihnu důležitější věci, jako třeba někde hrdinně natáhnout brka. Což máma ví, ale jemu to asi radši neříkej.“]
[„No on to asi tuší.“]
[„Cože?“]
[„Nevim, celej večer se tak divně smál a brousil mačetu.“]

Milý deníčku,
Peelo něco zmamlasil.
Prošel jsem portálem a místo cukrárny tam byl rodinnej domek.
Měl jsem hlad a na verandě leželo takový fakt velký vejce.
Tak jsem ho snědl, to mi jde.
Chutnalo jako když Jessica dělá palačinky.
Jenže pak na mě vlítlo pět malejch holek.
Jedna mě majzla knížkou.
Jásaly, že jsem se z toho vejce vylíh.
Říkám jim, že to je blbost, ale nerozuměly mi.
Dostaly ho od nějakýho potulnýho doktora a to je pak prej možný všechno.
Maj mě za nějakýho vedměda či co.
A musím dělat různý kousky.
Ale dostávám za ně pamlsky, takže cajk.

Simbaccu tohle cvičení moc nebavilo. Seděl uprostřed džungle, pršelo mu na hlavu a kručelo v břiše.
[„Soustřeď se,“] radil mu otec, kterého přes zavřené oči jenom matně tušil někde před sebou, s pečeným hadem a flaškou žížalovice, [„vnímej život kolem sebe. Každý živý tvor od červa po nejstarší stromy se podílí na tvorbě pole živoucí Síly. Nemusíš nad tím přemýšlet, nespěchej, stačí se správně naladit a uslyšíš, jak k tobě volají.“]
Simbacca se soustředil, div si jazyk nepřekousl, a najednou fakt něco slyšel.
[„Fakt něco slyším,“] zamručel.
Champbacca pozvedl obočí, ale než se stačil zeptat, přišla očekávaná odpověď.
[„Mají hlad.“]

Jakkoliv byl velmistr té malé zmoklé akademie na Miu Leptonis IV spravedlivý a čestný, existovala jedna zásadní výjimka: jeho syn a jídlo.
Ztratilo se kilo sýra? Šlo se za Simbaccou.
Někdo vypil lák na připravované zavařování okurek? To zní jako Simbacca.
Že poté zmizely i ty okurky? Simbacca zjevně zahlazoval stopy.
Po ořechách z Reythy zbyly jen slupky? Simbo!
Někdo zase snědl Valle bahenní pleťovou masku? Ok, to byl Champbacca, měla si ji hlídat.
Neva našel okousané polarizátory fáze? To už byl zase Simbacca.
Někomu to možná přišlo nefér, ovšem u něj to nebyla ani tak presumpce viny jako statistika...

„Musíme změnit styl,“ pronesl Zelda a zahájil tak kreativní slezinu Ding Dong Dugs.
„Leda hovno, vole,“ odporoval Vobluda. „Voser i Vojeb furt frčej.“
„Tvoje máma frčí,“ argumentoval Smeták, „Voser to má za sebou, musíme ho vyměnit.“
„Píče, děkuju mockrát,“ bručel Elvis, autor Voseru.
„Nesmíme se bát napsat něco nevotřelýho, jít proti zkurvenýmu mejnstrýmu, kokoti,“ mínil Leo a potáhl z jointa.
„To by bylo kryptofašistický,“ soudil Debil a po Smetákově „drž hubu, Debile“ začala bitka tradicionalisté versus průkopníci.
A zatímco si šest Dugů dávalo do držky, při zdi sedící Čaro hodil pár slov na papír a ze Sráče se stal hit.

V přednáškovém sále sedělo několik bytostí a u promítačky se střídali Chlouppek a Champbacca, kteří se nedávno vrátili z epické pouti.
[„...tohle je Chlouppek, jak zvrací na budovu Senátu.“]
Cvak.
„Zde vidíte velmistra přespávat v kočárkárně na planetě Deyvicce.“
[„Ta nádražka za to stála.“]
Cvak.
„Kamino. Nechávali jsme si naklonovat jaterní štěpy.“
Cvak.
[„Tady nás počtrnácté zatýkají pro rušení nočního klidu.“]
Cvak.
„Někde tady jsme ztratili kufr...“
[„Bych čekal,“] ozval se Simbacca, když mu došel poslední maxipopcorn i maxilimonáda, [„že tam bude víc strejdy Wyrrgyho, vyrážel přece s váma.“]
Dokumentaristé zbledli, protože si vzpomněli, co bylo v tom ztraceném kufru.

Jak již bylo řečeno, učit boj světelným mečem v akademii, která se snažila o co největší rozmanitost stylů, bylo náročné.
Yussi to ovšem zvládal s přehledem. Prcky učil schii-cho, cestu sarlacca, pohyblivější učedníky akrobaticky laděné ataru, cestu jestřapýra, a ty s vrozenou nebo vytrénovanou silou shien, cestu kraytského draka. Improvizační niman, cestu rancora, za něj vyučoval velmistr, kterému na oplátku pomohl s vypilováním nové bojové formy nasersi, cesty opilého Wookiee.
Břinkotyčky bzučely, děti se rubaly a mistr měl radost.
Ovšem je pravda, že Valla ho svým vynálezem botychtsu, cesty pravé ženy, kdy odmítala vzít světelný meč do ruky, poněkud rozhodila.