Moje články

Kolikrát sis říkala, jestli by nebylo lepší to tady zabalit.
Tak na co čekáš? Až naprší a uschne a porostou klobásy?
Přestaň si lhát do kapsy a přiznej barvu. Stojí to tady za hovno.
Všichni jsou vylitý jak váza, nikdo si s tebou nedokáže promluvit o vážných věcech.
Nikdo tě tu nechápe. Jsi tu jako pěst na oko, jako tatarka na těstovinách.
Všechno je tu zbytečně drahý. A vůbec, kde končej všchny ty tvoje těžce vyseděný prachy? V černý díře státní pokladny.
Je na čase najít si cestu ven.
Jsi přece mladá úspěšná žena.
Nezkysneš v tomhle pajzlu do rána.

Chápu, že vás příhody z jízd automobilem možná nudí, ale nemůžu si pomoct. Zaprvý mě jako autora baví a zadruhý jsou podle mě jedny z nejlepších.
Takže...
Dneska teda budu vyprávět jako Owes a povím vám, jak jsme se konečně doopravdy podívali do Walesu.
Bylo to v červnu.
V rámci líbánek jsme s Gwendolínou drandili vypůjčeným automobilem po nádherné velšské krajině.
A všechno by bylo úplně dokonalý, kdybysme předposlední den pobytu nenarazili na stopujícího Richarda Hammonda a ten nám v kocovině nevyklopil na sedačku míchaný vejce. Natrávený.
Autopůjčovna si naúčtovala 120 liber za čistírnu.
Cestou domů už jsme taky stopovali.

Když se řízení chopil Jindřich, mé pochyby, zda dorazíme včas, plynule přešly v pochyby, zda vůbec dorazíme.
Člověk, který nepozná rozdíl mezi převodovkou a šaltpákou, dokáže se zeptat, co znamená jet na jedničku, jeho maximální rychlost na dálnici je 50, což je schopen změnit na 190, jakmile za sebou zmerčí policejní auto, není vhodným osobním řidičem, když míříte na vlastní svatbu.
"Já to přece jenom odřídím," rozhodl jsem se.
"Pičo, máš zlomenou nohu."
"Na těch pedálech je moje zlomená noha pořád menší riziko úmrtí než tvoje prdel na sedadle řidiče."
"Lepší bejt mrtvej, než ženatej," odfrkl a šlápl na plyn.

Cesta přes Reich byla peklo.
Za volantem seděl Saša, jehož zlomená pravá noha ve mně vyvolávala permanentní obavu o naši bezpečnost.
Sedadlo spolujezdce okupoval Jindřich, který byl schopný zasáhnout do řízení asi stejně pohotově jako lenochod předávkovaný opiem. S pusou dokořán spal.
Lynda s Ivanem hráli Candy Crush a na mé připomínky reagovali s pětiminutovým zpožděním. Když mě z toho kufru slyšeli.
Poslední zastávka, kterou uskutečnili, byla na hranicích. A močový měchýř se bolestivě napínal.
"Ty vole, Fanouš se pochcal!" zvolal Ivan na benzínce v Mikulově, když si všiml mých kalhot.
"Přírodu nezastavíš," opáčil jsem a zašel si na kávu.

„Ráno už tam nebyl. Normálně ho štípnul a prchnul.“
„Proč by to sakra dělal?“
„To nevím. Ale udělal to!“
„A jak to víš? Vždyť jsi na tom večírku nebyl!“
„Říkal to Jindřich. Včera v hospodě.“
„Prosím tě, Jindřich byl úplně na plech, ten ani neví, že si nablil do batohu. Bude se divit, až otevře přední kapsičku.“
„Ty tomu prostě nechceš věřit, protože je to tvůj kamarád!“
„Nechci tomu věřit proto, že nemáš důkazy a opíráš se o pochybný svědectví.“
„Pokud jde o Sašu, kterej se zboří, vrazí Gregovi do zadku připínáček a uteče, měla by fungovat presumpce viny, kamaráde!“

Když jim bylo šestnáct, mysleli, že jim svět leží u nohou.
Když vychodili gympl, měli veliké plány.
Ivan vzdal honbu za titulem pedagoga před státnicemi.
Saša se nechal vylejt ze žurnalistiky už v prvním semestru.
Mezitím poznali Lyndu. Zrovna řekla profesorce angličtiny, že je píča.
Když bylo Ivanovi pětadvacet, odcházel ze své šesté pofidérní práce.
Tehdy dostal Saša ve firmě svůj miliontý pojeb a udělal šéfovi pápá.
Večer volala Lynda, že vzala kolegu odpadkovým košem a chce zapít výpověď.
O rok později natočilo umělecké trio BroMáK svoje první virální video.
Dnes mají televizní show.
Loseři možná byli, ale žádní přizdisráči.

„Pojeďte taky!“ pravil Jindřich.
Sbalení jsme byli za deset minut.
Kdo by odmítl pozvání ke strýčkovi na jižní Moravu. Zvlášť, když měl strýček obrovský vinný sklep, udírnu a domácí lihovar.
„Jindřichu!“ zvolal strýc bodře, když přijel pro synovce na vlakové nádraží. Pak spatřil tu bandu nevyspalých vytlemených Pražáků. „Do piči, to je lidu! Jak se směstnáme?“
A tak Fanouš poslušně zalezl do kufru a vyrazili jsme vstříc jihomoravským krásám.
Druhý den v sedm ráno jsme vyspávali bolehlav cestou do Prahy a snažili se zapomenout na tu nechutnou vranovskou diskotéku.
Ale kdo mohl tušit, že Jindřichův strýc bude Jindřich bez batohu.

Už jsem v životě viděl ledacos.
Viděl jsem, jak Ivan udělal stojku na dvou lahvích piva. Byl jsem svědkem, jak Lynda upustila kontaktní čočku do popelníku, následně ji vymáchala v pivu, olízla a nasadila zpátky do oka. Viděl jsem, jak se Jindřich nabodl zadkem na řadicí páku, jak Fanouš ohryzal koberec v hotelovém pokoji, jak Saša o silvestrovské noci upálil vycpaného šusťákového Santu na násadě od smetáku.
Ale tohle jsem teda nežral.
„Pampelišky? Vážně?“ ušklíbl jsem se a pozoroval kouř.
„Je prokázáno, že smetanka lékařská zmírňuje kocoviny,“ poučil mě.
„A jseš si jistej, že i destilovaná?“
„Šestkrát, Alberte! Šestkrát destilovaná!“

Tolikrát už jsme si řekli, že to nebudeme přehánět.
Snad stokrát jsme se ujišťovali, že jdeme jenom na jedno, protože brzo vstáváme.
Tisíckrát jsem předesílal, že chci bejt před půlnocí doma, protože musím vyndat prádlo z pračky a vyžehlit si košili.
Milionkrát jsme se dušovali, že tentokrát to bude jenom takovej decentní večírek.
Do podlitých očí mi praží slunce, brejle i klobouk odnesly vlny. Z písku trčí hrdla všech lahví, co se vypily.
Sice nevím, kde jsou ostatní, ale jedno už vím.
Poslední uskutečněná platba z mýho účtu byla za rybí salát, tři kaiserky, dvoulitrovku Coca-coly a letenky do Splitu.

Nad plovárnou Šeberák líně zapadalo slunce. Pivo ze sedmého schodu klouzalo do jejich hrdel, osvěžovalo i mámilo smysly a zvalo k prozkoumání života z té světlejší stránky.
Lynda něžně pohladila displej svého telefonu, když pouštěla Davida Bowieho.
Ivan vyfoukl obláček kouře a slastně přimhouřil oči.
Saša se zadíval k obzoru a nastavil tvář laskavým paprskům.
Než vůbec promluvili, joint stačil oběhnout deset koleček.
„Tady se vždycky dějou tak podivný věci.“
„Jo, vždycky mi tu klesne tlak.“
„Život je tady tak nějak hezčí, co?“
„Je tu fakt krásně.“
„Ale jestli na nás ten vodník nepřestane blbě čumět, tak mu rozbiju hubu.“

Kapitán Morgan vyrazil do útoku.
Jednou dávkou ze své skleněné hlavně skolil dva z našich. Líza to koupila přímo do žaludku. Pět minut po půlnoci objala porcelánovou mísu a ztratila vědomí. Greg přišel o nohy a musel být přemístěn na lůžko.
Naštěstí dorazily posily v podobě chemických bojových jednotek plukovnice Coca Coly. Morgan byl nekompromisně otráven.
Sotva však naposledy zasyčel, bitevním polem se rozlehlo čtverné zaklepání.
„Master?“ nadhodil s obavou Doctor.
„Spíš Magistr,“ tipnul jsem si a otevřel nově příchozímu.
Na prahu stála sousedka, v ruce flašku zrádného tlamolepu.
Ráno jsme vzpomínali, jak jednoduché bývaly bitvy, když o nás nevěděla.

Že já si to radši nerozmyslel.
Všude spousta hluku, davy lidí prodírající se dalšími davy lidí, zpocená těla, rány do zad, kabelky v žebrech, gláda na mojí sandále...
„Ty vole, to není normální tohleto!“ zařvu bezmocně na vzdalujícího se pankáče.
„Klídek, kámo, už tam budeme,“ uklidňuje mě Jirka a proráží nám cestu svými ostrými lokty.
„To doufám. Protože ti řeknu, tohle je vážně to nejpříšernější, co jsem za poslední měsíc zažil. Že já radši nešel s Ivanem na točený.“
„Si děláš prdel, ne? Nechat si ujít akční Svijany za 6,90?! Hele, pomoz mi s tou basou a jdeme k pokladně.“

Ve tři ráno vypadl internet.
Fanouš zapnul televizi.
„Nó, tady jsem, Jolanda! Mluvte do telefona!“
„Jako fakt? No ty krávo!“
„Ty máš – eee – nemáš nic?“
„Já už mám jenom strašnou kocovinu.“
„Jáj, Bože můj! Chudák! Já žehnám ti! Protože to je zlá nemoc tohleto. My jsme hodně pily s mojí maminkou, z vesnici do vesnici. Ale i ze sraček můžeš vytáhnout se!“
Ještě jsme slzeli smíchy, když Ivan přišel ze záchoda.
„To mě poser! Volám Líze, chci se přiznat, že jsem vykalenej, a najednou slyším: Nó, tady jsem, Jolanda!“
„Hmm, tak to bude asi nejdražší zpověď v historii,“ pravila Lynda.

Jejich expanze byla pozvolná a zpočátku v nikom nevyvolávala obavy. Seděli jsme na zadku, klábosili o nesmrtelnosti brouka a každého z nich vítali tak bodře, jak se slušelo na obyvatele Jižáku. Vždyť v jejich společnosti se tak snadno mluvívalo o strastech a křivdách.
Byla to Tina, která si jako první všimla náznaků hrozby.
„Sašo, s tou Skleněnou říší musíme něco udělat!“ naléhala.
„Nenechám je napospas lačným sousedům,“ opáčil jsem. „Potřebují azyl!“
Udeřili uprostřed čtvrteční noci a do našeho týlu zasadili bezmála smrtelnou ránu. Vzpamatovali jsme se jen zázrakem.
A přitom se dlouho zdálo, že těch lahví na balkóně není tolik.

Když nám Jirka půjčoval barák na víkend, svatosvatě jsme odpřisáhli, že nic nerozbijeme, že nepoblijeme peršan, nezahubíme matčiny petrklíče a dáme pozor na otcovo zvířectvo.
Kdybychom se tenkrát tak nenaváli, možná by ty nutrie nepřitáhly naši pozornost.
Kdyby Ivan všude netahal nůžky, lak na vlasy a fén, možná by nás to vůbec nenapadlo.
Když se Jirka vrátil a našel ve výběhu nutrii s fialovým čírem, nutrii s mokrou trvalou, nutrii na Justina Biebera, holohlavou nutrii a nutrii s černou patkou přes jedno oko, jeho hysterický výkřik: „Vy kokoti, můj táta je zapřísáhlej metalista!“ jsme slyšeli i přes startování Sašova auta.

Občas se ráno podíváte do zrcadla a řeknete si, že s tím pivním pupkem musíte něco udělat.
Pak zjistíte, že neteče voda, že vám dostříkal deodorant a že nemáte čistý trenky.
Od pošťačky převezmete obálku s modrým pruhem, ve schránce najdete složenku na nedoplatek za elektřinu a za stěračem auta lísteček od městapa.
Na první křižovatce vás nabourá blondýna ve čtyřkolce, na pojišťovně vám řeknou, že odtah si musíte zaplatit sami, a když se konečně dostanete do práce, dostanete výpověď.
Když vás večer Ivan vytáhne do hospody, uznáte, že s pupkem je třeba něco udělat.
Poslat mu pivo.
Nebo dvě.

Už si ani nevzpomínám, kdy naposled jsem byl takhle vyřízenej.
Pane bože. Deset dopoledne a já jsem ještě na šlupky.
Jako chápu, že to nemohlo skončit jinak, když jsem jel po práci na Jižák, ale tohle už je trochu moc i na mě.
Ztratil jsem barvu, někdo mi ukradl hlas, přišel jsem o šanci napsat včas drabble a nevím, kde mám trenýrky.
Aha, mobil mám v umyvadle.
Bože můj, to byl zas večírek!
A za všechno může ten prokletej generál Chenet. Uprostřed noci odejde do alkoholovýho nebe a my musíme čelit těm odporným malým zlosynům z výsadkovýho oddílu plukovníka Amundsena!

Od doby, kdy jsme si sedli do jedný lavice, špatná pověst se s náma táhla jako smrad.
A přitom to začalo tak nevinně. Požádal jsem Ivana, jestli by mi nepůjčil gumu.
Ivan vytáhl peněženku a zeptal se, jestli nevadí, že je jahodová.
Záchvatem smíchu jsem si vysloužil vyhazov za dveře.
Ivan se objevil na chodbě o pět minut později.
Zeptal se mě, jestli mi ty lidi vevnitř připadají jako debilové. Odpověděl jsem popravdě. Ten den jsme spolu poprvý zašli na pivko.
A taky poprvý synchronně poblili záchodovou mísu, ukradli půllitr, namalovali na Kalouskův billboard čuráka a usnuli na tramvajový zastávce.

Nechápu, proč se v moderních galeriích vyskytuje něco jako místnost o čtyřech holých stěnách, s dřevěnou židlí uprostřed a kladivem zaraženým do podlahy.
Sedím tu dvacet minut a ještě jsem nepřišel na to, co si mám myslet.
„Ty jseš hovno umělec,“ prohlásí Ivan, vyhodí mě odtamtud a usedne na židli sám. „Tohle umění vytváří tvoje vlastní umění. Nutí tě tvořit, představovat si. Vůbec tomu nerozumíš.“
„Hm. A můžeš mi teda říct, co napadlo tebe?“ zeptal jsem se ho, když dlouho jenom bezhlesně zíral do země.
„Že musím zajet do Baumaxu a koupit kladivo, jestli budeme o víkendu opravovat tu pračku.“

„Ták. Dneska si uvaříme něco, co si můžeme uvařit z toho, co máme doma. Já jsem to nazval úplně jednoduše – Kudla v zádech. Proč? To uvidíte. Takže. Budeme potřebovat nějakej hřbet – třeba vod kuřete, zakysanku, anglickou slaninu, eidam a kečup.“
Střih
„Tákhle to potřete tou kyselou smetanou, obalíte ve slanině... Vypadá to, jako bysme ho voblíkli do takový košilky.“
Střih
„Navrch přijde kostka eidamu. Kdo nemá eidam, dá tam třeba taveňák. Zakápneme kečupem... A pozor – teď důležitý! – propíchneme ho touhle velkou kudlou!“
„Ty vole, tak tohle střízlivej nedám,“ řekl Pohlreich a kudlou urazil hrdlo portského, které mělo přijít do lasagní.

Jindřich je na cestách jako doma.
S trochou nadsázky by se dalo hovořit o tom, že pokud jeho domovem zrovna není expresní rychlík Praha – Žilina (i v opačném směru) nebo jakákoli hospoda kdekoli v republice i mimo ni, pak jsou jeho domovem naše domácnosti.
Tvoje, moje, Karlova, Frantova...
... Ivanova.
„Jindřichu? Nevíš, kde mám klobásy?“
„Byly moc dobrý, Ivánku.“
„Tys je snědl?“
„Dobře jsem je posnídal. Akorát bys teda mohl mít doma hořčici. Což mi připomíná, došel kečup.“
„A mně to připomíná, kdy že to plánuješ návrat domů?“
„Dnešní pařbu nevidím na dlouho. Do půlnoci jsem doma. Můžeš mi zahřát postel.“

Když opouštěli Bohnice, pan profesor jim jasně kladl na srdce: „Hlavně zachovejte klid. I kdyby nevím co.“
Tak se cestou autobusem vzájemně přesvědčovali, že je všechno v pohodě. Že neexistuje sebemenší důvod se obávat.
Všechno zvládnou.
Jen musí zachovat klid.
I kdyby nevím...
...se na Lyndu vrhl nemilosrdný revizor.
„Ale mě vůbec nezajímá, že vás propustili z blázince, to je váš problém! Měla jste si tu kartu dobít v nejbližší dobíjecí stanici! Nezájem, že máte vybitej telefon!“
O hodinu a pět piv později...
Lynda: „Tohle jsem nezvládla. Dva měsíce odvykání v tahu.“
Saša: „Klídek. Tohohle kokota by zapil i Nešpor.“

Poručík Cabernet se ve svém skleněném brnění zakymácel.
„Hlásím příchod svobodníka Müllera z Thurgau, pane!“
Generál Chenet stál klidně. Ještě mu zbývalo mnoho sil.
„Dobře. Ať vezme Frankovku s Veltlínem a postaví se do přední linie!“
Bojiště se mohutně otřásalo pod útokem těch nezřízených, barbarských Jižanů.
„Ale pane, čas pěchoty dávno minul!“ namítl poručík důrazně. „Naše jednotka to neustojí! Musíme přitvrdit!“
„Blbost! Všechno je pod kontrolou!“
O chvíli později Müller prohrál zápas s Ivanem, vojín Frankovka padl hladovými ústy divoké Lízy a Veltlín potupně utonul ve zrádných Bereničiných vodách.
„Na tohle už se nehodlám dívat! Přebírám velení!“ zařval kapitán Morgan.

Dělat taxikáře podnapilým kamarádům může být sranda.
Projíždíte noční Prahou, smějete se zoufalcům, kteří musejí jet noční sockou... Z repráků se valí Katy Perry... Když chcete vytvořit dojem nespoutané jízdy kabrioletem, stáhnete všechna okýnka a minimálně jednomu člověku vyletí z ruky cheesburger...
Má to však i své stinné stránky.
Permanentní podestýlka z mastných obalů a plechovek od piva, vajgly naplněná palubní přihrádka, poblité zadní sedačky...
Možná si Albert neměl na to rande půjčovat zrovna moje auto.
„Fuj, co to je? To je něčí zrohovatělá kůže?“
„Promiň, to bude asi z Fanoušova palce.“
„To myslíš vážně?“
„Jo.“
Kateřinu už víckrát neviděl.

Říká se, že poprvé spatřil umělé osvětlení našeho světa na předměstí temného města Ostravy. Že jeho zrození trvalo celou noc a vykoupeno bylo potem a krví neznámé vietnamské ženy.
Traduje se, že jej kvůli nepřívětivé finanční situaci odložili do stánku blízko Stodolní ulice, kde za něj hned první den inkasovali ošoupaného Komenského z kapsy jistého Jindřicha Huberta.
Někdo říká, že to bylo setkání osudové, neboť to byla první a poslední bankovka, kterou kdy Jindřich do někoho investoval.
Od té chvíle prý procházejí vším společně. Školou, kluby, festivaly, domácnostmi, Tescem, veřejnými záchody, chodbičkou vlaku.
V tom batohu je celý Jindřichův život.

Když jsme se před deseti lety vrátili z Walesu, někteří z nás ještě v podroušeném stavu a všichni z nás ve stavu naprosto dezolátním, slíbili mi, že kdybych se někdy v budoucnu ocitl daleko od domova, bez peněz a s obludným makakem na zádech, podniknou stejnou záchrannou výpravu, jakou jsme podnikli s Albertem, abychom je dostali z kozí farmy v Llanfairpwllgwyngyll zpátky do Prahy.
Pak jsem se oženil. Pivo na stojáka v knajpě cestou do Penny bylo veškeré mé společenské hýření.
Zítra se žení Ivan.
Rozlučka se svobodou v Roklince fakt nebyl nejlepší nápad.
Když se to natáčelo na Zélandu...

Nebe přede mnou, nebe za mnou.
Nebe nade mnou i pode mnou.
Nebe kolem mě, nebe ve mně.
Nebe kam se podívám. A pak že je ho jenom kousek.
Hromady ho jsou! Tam na tý stráni – to nejsou seníky, to jsou nebníky! Hromady voňavýho, nadýchanýho nebe!
Hups do nebe!
Letím!
Hups.
***
Chirurgickou ambulancí se táhl silný alkoholový opar, jehož zdroj seděl v čekárně.
Jindřich: „Vážně už si potřetí v tomhle roce zlomil haksnu?“
Ivan: „To vážně zapomněl, že parkujeme pod seníkem?“
Lynda: „Obávám se, že ta otázka by měla znít: Vážně jsme vypili něco, co má na etiketě velšskýho draka?“

A jsou tu zas!
Ani na sebe nenechali dlouho čekat.
Cítíš, jak ti trhají hlavu od těla, jak se medvědí silou opírají do tvých zad, jak ti bouracími kladivy buší do spánků a zezadu si hrubě berou tvé oční bulvy.
Parta nadržených permoníků vesele heká, jejich pot proudí tvými žilami jako jed.
Zástup dvaceti druhů primátů, co se ti houpe na ramenou, zlomyslně vřeští, když přecházíš práh koupelny a stavíš se k zrcadlu.
„Co když nás shodí?“ nadnese pavián s lehkým náznakem strachu. „V kapse jsem zahlídl ibalgin.“
„Vždyť nás ani nevidí,“ ušklíbne se makak. „Kontaktní čočky má v popelníku.“

V kanceláři panovala nálada pod psa. A i ten příslovečný pes by možná vyhledal jinou místnost než tu, ve které zkroušeně seděli členové týmu Top Gear.
„Já bych do toho praštil,“ řekl Richard a udeřil do stolu. „Zrovna když už jsem si zvyknul, že jste takovej povedenej páreček.“
„To mi povídej,“ přidal se James. „Už jsem toho Orangutana začínal mít fakt rád.“
„A mně přestávalo vadit, že v jednom kuse umírám,“ posteskl si Jeremy.
„Ale no tak, kluci, hlavu vzhůru!“ zvolal povzbudivým tónem Andy a nabídl jim Skittles. „Duben sice skončil, ale třeba o vás letos ještě někdo něco napíše.“

Jak se na tomhle mohli někdy dohodnout?
Už deset minut odstraňoval z koberce rozlité kakao a snažil se přesvědčit dvě zmalované holky, aby slezly ze skříně. Aspoň že ten kluk je hodnej...
„Finlo, máš všechno do školy? Za chvíli vyrážíme!“
„Já na ten úkol kašlu. Stejně je to sračka!“
Konsternovaně zamrkal a vytrhl mu sešit z ruky.
„Sračka? Primitivní kupecká matematika, sakra! Tohle přece mělo být sečteno!“
Naštěstí dorazil pošťák a nasměroval jeho myšlenky jinam.
Hned na prahu otevřel úřední obálku.
Vážený pane Mayi,
vše bylo pečlivě zváženo...
... bohužel jsme nuceni Vám oznámit, že Vaše žádost o adopci byla zamítnuta.

Vtrhl k němu do bytu jako meluzína. Vlasům ještě nějakou dobu trvalo, než pochopily, že tělo už zabrzdilo.
„Zeptám se tě na jedinou věc. Proč?“
Jeremy vypnul Výměnu manželek a konečně zaregistroval Jamese. Stál uprostřed obýváku s puketem růží v ruce.
„Ptáš se, proč jsem ti k výročí našeho seznámení poslal kytky?“
„Vím, že mi k tomuhle dni dáváš kytky, ty pitomče, na to se neptám! Ptám se, proč jsou letos rudé!“
„Jestli jsem se dotkl tvých citů...“
„Kdo mluví o citech? Dvacet let byly žluté a najednou jsou červené. Máš sakra představu, jak to na té stěně bude vypadat?!“

Milí Top Geare,
to že lezete pod jednu deku a mislíte si jak je to vtipný OK. Že si děláte legracy z mimozemský invaze která má letos přijít OK. O Vánocích až se nad váma objeví modrá budka a z ní vám zamává nesmrtelnej strýček Doktor, to se budete divit. Že naše krásný Brno považujete za „prostě to druhé město v Čechách“ OK. Ale to že si utahujete z mýho růžovýho Nissanu Micra kabriolet to už jste fakt přehnaly! Zabít málo fakt jako.
KrasnaNeznamaRose18@seznam.cz
„Tak co tomu říkáte, kluci?“
„Andy, už jsi slyšel ten o blondýně v růžovým Nissanu Micra?“

„Kolik zbývá?“
„Dvacet minut. Pak dorazí ostatní.“
„Jdu na to.“
„Fakt ho chceš přefiknout?“
„Neptej se tak blbě!“
„Dobře. Jseš si jistej, že je to ten pravej?“
„Jestli to nevyjde, ublíží to jenom nám dvěma.“
„To zní logicky.“
„Navíc čím déle budeme čekat, tím je pravděpodobnější, že se oba zblázníme!“
„Tak jo. Přeřízni ho.“
Pekelný výbuch byl poslední, co na tomto světě slyšeli.
Pak se jejich uším naskytl zvuk skutečného pekla.
Near, faaaaaaaar, whereeeeeeever you aaaaare I believe that the heart does go ooooooooon...
„Tak červenej byl špatnej.“
„Doprdele. Myslel jsem, že smrtí to končí.“
„Jezzo, zabít tě je málo...“

Pamatuješ, jak jsme tenkrát leželi všichni v jednom stanu? Já se klepal zimou a nepřiznaným strachem, že mě v tom lese něco sežere. Půjčil jsi mi svou deku a ráno měl fialovou pusu.
Pamatuješ, jak jsem vylezl z vraku té dodávky? Byl jsem v šoku a mlel pátý přes devátý. Zabalil jsi mě do deky a zacpal mi pusu cigaretou.
Pamatuješ, jak jsem řekl, že nás James uslyší, a ty jsi přes nás přehodil deku a řekl, že teď je to absolutně zvukotěsné?
Teď tě tou dekou přikrývám já a vím, že už si nevzpomeneš.
Ale já nikdy nezapomenu.
Slibuju.

Já prostě nechápu, co lidi vede k tomu, aby nás šmírovali, honili po ulicích, nakukovali nám do nákupních košíků a vytahovali foťáky, kdykoli totálně ožralí vylezeme z hospody, vylijeme na sebe colu nebo si přišlápneme tkaničku.
Nedávno jsem našel svoje auto zasypané snad stovkou růžových obálek. Kéž by byl aspoň v jedné antrax. Byly to valentýnky.
Včera jsem si vyrazil na oběd. Celou dobu, co jsem žvýkal biftek, mě natáčela na mobil parta uhrovitých puberťáků.
CAPTAIN SLOW
Pojď ven. Hned.
JEZZA
Ven nejdu, ani kdyby mi před barákem přistálo UFO.
CAPTAIN SLOW
Nesleduješ zprávy? Na Big Benu zrovna jedno přistálo.

Zvířátka se tak dlouho nudila, až se rozhodla uspořádat závod v extrémním terénu.
Křeček už od rána konzumoval obrovské množství vysoce energetické papáji.
Šnek přes noc usilovně pracoval na aerodynamické úpravě své ulity.
Orangutan se vyspinkal dooranžova, těsně před závodem si ubalil cigáro z dubového listí a když jim Sova křídly odmávala start, lehkou chůzí se vydal kupředu, zatímco jeho soupeři uháněli jako o život.
Když dezorientovaný Šnek a šilhající Křeček konečně dorazili do cíle, Orangutan už je vítal.
„Do háje, ty jseš snad nesmrtelnej!" vydechl Křeček.
„Znáte Stiga?" odvětil Orangutan. "Ani jednoho z vás nenapadlo nasadit si helmu, co?“

Na světě existuje velmi málo míst, kde jsem nebyl, a všechna – ať už byla sebekrásnější nebo přívětivá – v žádném jsem si nedovedl představit svůj život.
Až do chvíle, kdy jsme v roce 2010 navštívili Sýrii.
Bůh byl mým svědkem, když moje srdce explodovalo a těch tisíc kousků zasypalo Damašek. Staré, velkolepé město, zaváté horkým pískem a sálavé čistým, slunečním žárem. Nádherné a dechberoucí.
Uvědomil jsem si, že Londýn už navždy bude „tím druhým“.
Teď je rok 2013 a BBC mi ukazuje, jak moje město umírá v plamenech. Kousky svého srdce sbírám z popela a chci to pochopit.
Modlím se.
Pláču.

Z mexickýho speciálu si pamatuju jediný.
Probudil jsem se v nějakým zasraným bungalovu, větrák nad mojí hlavou vypověděl službu už před hodnou dobou, protože jsem se potil jako prase, a moje auto bylo fuč.
Na stole ležel dopis od té krásné neznámé ze včerejška. Klišovitej žvást o tom, jak to bylo super, ale že už si to nezopakujem, protože moje Porsche za to prostě stojí.
Zbytky tequilly v mým krevním řečišti byly naštěstí nezanedbatelný, takže mě to netrápilo tolik jako úpornej bolehlav.
„Včerejší natáčení muselo bejt krutý,“ poznamenal Jezza. „Tvoje auto je pryč.“
„Jo,“ pokejval jsem. „Těmhle komparsistkám bych neplatil.“

Kim Čong Un pozval amerického prezidenta na večeři do svého sídla. Barack Obama pozvání přijal s nadšením.
Moskva podlehla tlaku veřejnosti a přijala zákon umožňující sňatky homosexuálních párů.
Blízkovýchodní krize vyvrcholila „plackovou bitvou“. Vzbouřenci a ozbrojené síly po sobě házeli nekvašenými chleby.
Populární kapela U2 nahrála remake písně české skupiny Olympic Krásná neznámá.
Elvis Presley chystá krátkou návštěvu na planetě Zemi. Chce se setkat s Justinem Bieberem.
BBC potvrdila spekulace o nové televizní show Top Gear hledá talent. Moderátorem bude John Barrowman.
Jeremy vypnul televizi a zařval do dětského pokoje:
„Katyo, co to bylo za tabák v té tvojí kabelce?“

Range Rover uvázl na kameni. Počtvrté. Navrhl jsem, že ho tentokrát vysvobodíme lanem a plynem na podlaze. Roztlačování nemělo smysl. Další zbytečné tření mohlo fatálně poškodit už tak dost pochroumaný podvozek.
Byl to fakt milionový nápad, stát jen metr před autem, v té vyjeté vedlejší koleji, říkám si zpětně, zatímco ležím pod přední nápravou. Ale žiju. Zatím.
Vyučený zámečník Stig se mě snaží vytáhnout ven, nedostudovaný pisálek Clarkson mi zastavuje krvácení špinavým ručníkem a absolvent výtvarného umění Hammond jen zírá a přemáhá nutkání zvracet.
„Ne že bych nevěřil, že to myslíte dobře,“ usmál jsem se. „Ale nechcete radši zavolat záchranku?“