Moje články

Ze všech Mýtů, které si své prokletí přinesly i do Nového světa, je na tom Káj nejhůř. Střep ze zrcadla Sněhové královny tkví v jeho oku tak hluboko, že jej nelze vyjmout magií ani skalpelem. Jeho účinky jsou strašné. Za kýmkoli, na koho pohlédne, vidí všechny zlé skutky, které kdy vykonal. Malé, velké, nechutné, tajné, zahanbující, podlé...
S takovými obrazy před očima se nedá šťastně žít, věřit lidem, mluvit laskavě, slyšet smích. Proto dává přednost rychlé práci s nožem před zrcadlem a úlevné permanentní slepotě, která ho opět učí vidět dobro.
Ne na dlouho. Oči v důlcích totiž neustále dorůstají.

Ve chvíli, kdy úpějícího Bartoše přitáhli do kovářčiny světnice na prkně, bylo Stáze jasné, že kolem řádí škodná. Sedlák byl sice vdovec s dvěma dětmi, ale nebylo mu ani čtyřicet, urostlý byl jak sosna a nemoci ho obcházely obloukem. Teď se nemohl ani pohnout. Tohle nebyl žádný hexnšús, ale regulérní uřknutí.
Stačilo sledovat cestičku zatuchlé magie od sedlákova těla až k jeho statku, do čeledníku. Když děvečce vytáhla zpod štrózoku slaměného panáčka, holka se rozbrečela. Huhlala něco o kouzlu lásky a že mu nechtěla ublížit. Stáza jí dala strašlivou facku. Teprve pak začala mozolnatými prsty opatrně vyjímat jehličky ze zad.

Důstojník v armádním náborovém středisku na ni unaveně pohlédne. Další příliš mladá, příliš hubená, s rebelskou patkou zelených vlasů do čela. S úst se jí řinou fráze o vlastenecké povinnosti, obraně Landfallu, touze po dobrodružství, ochotě překonat vlastní hranice… všechny je má kolem sebe na plakátech s vymydlenými soldáty. Ale jemu stačí jediný pohled na dotazník a má jasno. Další holka, co nevydrží na jedné planetě se svým fotrem. Typická potrava pro děla.
Za dvanáct měsíců ho budou tajní hodiny vyslýchat, aby zjistili, co na ní bylo zvláštního. Vzpomene si jen na paperback s trapnou obálkou, který svírala v ruce.

Na místo činu dorazím obvykle do několika minut, málokdy později. Mám perfektně vyvinutý čich, pach krve i první výron rozkladných enzymů poznám neomylně. Nejprve se pečlivě věnuji tělním otvorům, do každého vložím několik desítek mikroskopických měřičů. Následně hledám, zda tělo nemá nějakou ránu či pohmožděninu, a ošetřím je stejným způsobem.
Pak nezbývá než čekat na parťáka a mezitím občas zkontrolovat, zda měřiče dělají, co mají. Příjíždí různě, někdy za pár hodin, jindy až za dva dny. Lupou pozorně zkoumá mou práci a pinzetou vytahuje jeden měřič za druhým. Nakonec forenzní entomolog spokojeně pronese: “Copak bzučivka, na tu je vždycky spoleh!”

Jin se obvykle budí mezi druhou a třetí hodinou ranní; jeho vina je příliš velká. Tehdy často zjistí, že se Mugenova ruka octla na jeho rohoži; dotýká se jeho vlasů, prsty zachytila cíp jeho šatu. Mugen přitom tvrdě spí, sarkastický škleb, co ho činí přes den tak dospělým, vymizel. Jen vráska mezi obočím je vráskou dítěte, které příliš často nechali usnout vyčerpané pláčem. Každou noc sevře Jin bledé prsty kolem té tápající dlaně a sleduje, jak vráska z Mugenova čela mizí. Jeho srdce je trochu lehčí.
Ráno se s Mugenem opět měří pohrdavými pohledy. Tajemství zůstává zamčeno v tichu noci.

Wšemu Brněnskému obywatelstwu na wědomj se dáwá,
že od 1. Řjgna 1795 gest poskytowána we vakcynačnjm austawu Dr. Med. Aloise Carla
wariolizace
zaručená metoda ochrany proti Neštowicým černým!
Dospělj 5 k., děti polowic, nemagetnj zdarma.
Nikdy wjce neštowice!
Pod záštitou jeho Apoštolského Weličenstva, cjsaře Josefa II.,
a Morawského zemského Gubernia.

František Hlavsa odmítal až do smrti svého otce do hospodářství jakkoli investovat, svírán strachem, že zakrátko o vše přijdou. Pak přišel rok 1914. Starý Hlavsa zemřel, mladý narukoval. Na Soči prodělal tyfus. Na Piavě mu prostřelili stehno, přežil jen zázrakem. Když se po válce vrátil do rodné vsi, dávno věděl, že bát se budoucnosti ničemu nepomůže. Rozpáral slamník a koupil parní mlátičku. Oženil se s nejhezčí holkou z vesnice. Zplodil syna a tři dcery. Poctivě obdělával pole a jeho vepři byli nejvyhlášenější v okrese. Zemřel náhle roku 1947 na mozkovou mrtvici.
Proroctví trouby si až do dna vyžraly jeho děti.

Archandělé Michael a Gabriel se zájmem i rozpaky sledovali dění hluboko pod sebou. Jejich dokonalý zrak i sluch jim zprostředkovávaly ty nejmenší detaily.
“Jedno se musí uznat,” shrnul pak situaci Michael, “i po těch eónech mě pořád dokáže překvapit.”
“Skutečně neobvyklé průvodní příznaky,” souhlasil Gabriel. “Jeden by čekal, že definitivní příchod třetí osoby Trojice mezi lidi budou provázet jiné zvláštní efekty. Třeba blesky…”
“Nebo hromobití.”
“Zemětřesení.”
“Nebo zatmění slunce.”
“Ale jazyky?”
Znovu se zaposlouchali do nadšeného brebentění, které k nim zdola doléhalo.
“Na druhou stranu je to docela v Jeho stylu,” poznamenal Michael. “On si s lidma stejně nejradši povídá.”

Za časů, kdy byl svět ještě mladý, přišla zima, jakou nikdo nepamatoval. V králičí kolonii řádil hlad. El-hrerán smutně obcházel zasněženou zelinářskou zahradu. Loňskou úrodu zelinář schovával ve sklepě po zámkem.
El-hrerán se protáhl do stodoly a uviděl proutěnou košatinu, kterou se vozilo zboží na trh. Hlavou mu bleskl nápad; za okamžik se ozývalo tiché hryzání.
Za rozbřesku čekal El-hrerán s kapitánem Ously u cesty. Košatina přejela přes hrbol, na zmrzlou zem dopadly tři mrkve.
“Proč jsi nevyhryzal větší díru, princi?” zeptal se kapitán.
“Protože krást se musí moudře. Pokud si zelinář ničeho nevšimne, máme zajištěné jídlo na celou zimu.”

Některé parametry účastníka jeho myšlenkového experimentu byly jasně dané. Měl to být teplokrevný živočich jehož rozměry nepřesahují 100 x 50 cm a váha čtyři kilogramy, protože rozměry předpokládaného kontejneru byly omezené. Další charakteristiky už byly v zásadě variabilní, vhodný výběr však mohl vést k vyšší popularitě a citovanosti, proto nad ním poctivě přemýšlel. Štěně by ve čtenářích vzbuzovalo emotivní reakci, ta však mohla být dvousečná. Krysa a králík se jako typická pokusná zvířata přímo nabízeli, zároveň byli nepříjemně předvídatelní… Poslepu zatápal po trepkách pod stolem. Sprostě zaklel. Ten blbec se mu tam zase vyblil.
Obyvatelem Schrödingerovy krabice se stala kočka.

Sam, jehož hlas prováděl běžce smrtící krajinou kolem Abelu, dobře věděl, že každý bude reagovat na krizové situace jinak. Pochopit a předvídat takové reakce znamenalo rozdíl mezi životem a něčím mnohem horším než smrt.
Proto každého z běžců nejprve navedl na místo, které nikdo nechtěl vidět dobrovolně. Do opuštěné nemocnice. K inkubátorům.
Někteří křičeli, jiní polykali slzy, další zarytě mlčeli. Se všemi se po návratu na základnu poctivě opil.
Když dopíjel flašku vodky s novou běžkyní č. 5, došlo mu, jak moc je jiná. Odvyprávěla mu příběh všech dětí od narození až do šťastné smrti stářím. Darovala jim nový život.

“Přestaň vyskakovat, idiote!” vykváknul starší vztekle, “někdo si tě všimne!”
Mladší se zatvářil se provinile.
“Vždyť jsem ti to vysvětloval,” pokračoval starší klidněji, “poslední týden v srpnu je nejnebezpečnější. Do krámu lezou kouzelnická děcka.”
“Ale...”
“Už se o tebe někdy staral jedenáctiletej harant? Jak často myslíš, že si vzpomene a dá ti nažrat? Věčně tě bude někde ztrácet. Zásadní je přežít v terárku do září, říkám já. Pak je zase šance na slušné zaopatření.”
“Ale tady je hrozná nuda!” zaprotestoval mladší a dal se znovu do skoku.
“Jen si koleduj,” zamručel starší. “Ale neříkej pak, že jsem tě nevaroval, Trevore.”

Malá mořská víla od Dangerous. Andersen, jak jste ho nečekali.
Nutriční hodnota od vatoze. Jak z Čapkových raných povídek.
Sám sebou od Lee. Vlka v sobě neobelžeš.
Mind-melt od BC_Brynn. Spock a Kirk a wow!
Říše lidí od mayday. Hořké podoby jedné ženy.
Oběť od Runt. Jedny z nejkrutějších pampelišek.
Procházka od Avevy. Jedny z nejpokojnějších květin.
Ten druhý od BC_Brynn. Zkuste na chvilku vstoupit do Hulkovy mysli.
Me and the Devil od nightie. Irene Adlerová. James Moriarty. Pleased to meet you.
Oni od Avevy. Protože je dobře, že je máme.

Bojí se nás a vykazují nás ze středu říše. Potřebují nás a lákají nás k hranicím. Králové a císaři, dali nám glejty a práva, na prapor vlčí hlavu. A my obcházíme zranitelný okraj země po dvojicích, člověk a vlk. Nasazujeme krky za jejich životy, krvavíme drápy za jejich majetek, naše ženy rodí a vychovávají syny pro těžkou službu. Jsme ale svobodní. Dokud nepřijde Lomikar.
Roztrhá glejty a rozpárá praporec, vyláká alfu z našeho středu. Spoutá ho stříbrnými řetězy, spráská krvavými biči, oběsí na konopí. Trvá nám rok, než znovu sebereme síly.
Chcete-li věřit, že Lomikara trefil šlak, věřte si tomu.

Ztracen od may fowl. Protože kde jsou Pobertové, tam to žije!
Na cestě od ef77. Protože se zatracenými tvrdohlavci se někdy cestuje dost obtížně.
Z krajiny vod a strání od Ryi. Protože ti nejdrsnější tvorové žijí u Kamenného Přívozu!
Sbalit ženu není hračka, své o tom ví lady Kačka od Skřítěte. Protože puberta je peklo, obzvlášť v Kačerově.
Košín píše fanfiction na Mycélium od Doktora. Protože jakýkoli fandom nahlížený kočičíma očima je… jiný.
Trable černého kocoura od Tory. Protože někteří kocouři to mají prostě těžší než jiní.
Kouřový fandom od Dee. Protože je dobré si ohlídat, co vám dali za tabák.
Kleště v zádech od Kytky. Protože pan Kaplan.
K čemu je dobré mít v týmu introverta od erebri. Protože Bruce Banner je oporou Avengers!
Jak nectili velikonoční tradice od se.id. Protože bezdůvodnému násilí je potřeba se postavit, Šebestová!

“Barnabáši, dej pac!”
“Zmlkni, Švando! Tahle stodola stojí přímo uprostřed Sudové! Chceš, aby tě někdo slyšel?”
“Ale podívej, jak mu to jde,” jásal Švanda, i když trochu tišeji, a rumploval tlapou krysáčího mláděte. “Je to rozenej talent!”
Ferda Kůstek ztěžka dosedl na balík slámy. Nešlo mu to na rozum.
Krysáci jsou nebezpeční tvorové s vražednými instinkty. I mládě je mohlo vmžiku rozsápat na kusy. Tak jak to že Švandovi právě olizuje nos?
Je to snad nepovedený krysák, ostuda svého rodu?
Nebo je to Švandou, který ke každému přistupuje naprosto bez předsudků, připravený být přítelem komukoli?
Barnabáš olízl nos i jemu.

Poslední stránku svého života četl s obtížemi. Špatně viděl na písmenka, i brýle už pomáhaly jen málo. Často se zarazil v půli věty a musel začít znovu od začátku. Spousta odstavců mu přišla přiliš složitých, některým slovům přestával rozumět. Unavovalo ho to.
Byla tam ale i silná místa. Vnouček se na něj poprvé usmál. Dcera mu přinesla buchty stejně dobré, jako kdysi pekla jeho maminka. Za oknem zazpíval kos.
Dočetl na konec stránky a zavřel oči. Když je znovu otevřel, stála před ním dívka s nejkrásnějšíma černýma očima.
“Co budu číst teď?” zeptal se.
“Co by sis přál?” usmála se.

Poslyš, mladý vlku, co je prvním zákonem, který musíš znát. Lov je závazek. Co ulovíš, musíš pozřít.
Ve chvíli, kdy skloníš čenich k zemi, nasaješ stopu a dáš se v běh, uzavíráš se svou kořistí smlouvu. S každým krokem, skokem, tepem srdce se zavazuješ tomu, kdo před tebou prchá, že jeho smrt nebude zbytečná.
Až se naposledy vzepne pod tvou tlapou, jeho oči se zeptají: Potřebuješ mě a pozřeš mě?
A ty odpovíš: Potřebuji tě a pozřu tě. A splníš svůj slib.
Je správné lovit s radostí.
Je zvrhlé lovit pro radost.
Každého, kdo tak učiní, vyženeme ze svého středu.

Většina neužívaných pump, které najdete v zastrčených uličkách nebo na dvorcích, už dávno nejsou jenom pumpy. Jsou prorostlé bludníkem. Bludník je nenáročná amorfní bytost, která ke svému životu nepotřebuje víc než zřídkavý kontakt s tělem člověka. Dřív obýval hlavně kořeny málo užívaných cest. Většina lidí ho ani nepostřehla; obzvlášť citlivým osobám způsobovalo zakopnutí chvilkovou prostorovou zmatenost.
Se zvýšenou oblibou turismu byl bludník z mnoha cest vytlačen. Opuštěné pumpy se staly ideálním útočištěm. Týdny si jich nikdo nevšímá, čas od času však někdo přece jen pohladí hubici nebo zkusmo zarumpluje.
Bludník je spokojen. Vás možná na okamžik zasáhne vlahá vlna nostalgie.

Doktorka Alison Mannová by to Yorickovi nikdy nepřiznala, ale vlastně ho docela obdivovala. Byl posledním chlapem na planetě, hodnota jeho nerdí existence vyletěla do astronomických výšek, a on toho nikdy nezneužil. Skrýval se za plynovou maskou a poslušně měnil hlas, když mohl mít kteroukoli kdykoli. Jako lesba tušila, jak strašné přemáhání ho to stojí.
Víc obdivovala jen agentku 355, která se ho zavázala provázet a chránit. Nesčetněkrát za něj nasadila život, korektní, přesná, chladná jako ocel. Profesionálně ho vysekala ze všech průserů. Jen Alison věděla, jak těžké to pro ni je. Milovat až k smrti a mlčet až do konce.

Reginald před oltářem přímo zářil. Dnešní den byl výsledkem dvouletého neutuchajícího úsilí, aby jeho láska mohla být oficiálně stvrzena před bohy i lidmi.
Jistěže se vědělo, že i takoví jako on mají milostný život. Ankh-Morpork to byl ochoten tolerovat, dokud láska, na kterou jeho obyvatelé nechtěli ani pomyslet, zůstane hezky skrytá. Ani nápad, že by se našel chrám, kde by je oddali, když z jejich svazku nemohou vzejít děti! Ohrožení tradiční instituce manželství! Nikdo mu nevěřil, že to dokáže.
Reginald Půlbotka se nevzdal. A Klotylda se dnes plaše usmívala po jeho boku.
I nemrtví mají právo být ženatí a šťastní.

Vím, že nejsem vzhůru. Pamatuju si, že jsem si vzala půlku stilnoxu, abych vůbec usnula. Teď stojím bosa na podlaze obludně velké stanice metra, ruce sevřené v pěst. Do dlaní se mi zarývají úlomky skořápek. Bezcenný roztříštěný dar.
Jdu hrozně pomalu, mramor studí do chodidel. Kdesi v dáli stojí jeho trůn, ztrácí se ve stínech tunelu, s každým krokem se vzdaluje. Marnost dne se vlévá do marnosti noci.
Pak ze tmy zazáří dvě hvězdy. Jde mi naproti. Z mých dlaní bere roztříštěné sny, jako by to byl ten nejcennější dar. Cosi mi říká, cosi dává zpět. Malou hvězdu. Jiskru naděje.

Ty, kterýs napsal svůj první čtivý příběh, ty, která jsi zaujala svým vyprávěním, dej si pozor. Sledují tě. Čím více čtenářů získáš, čím více posluchačů zasáhneš, tím pozorněji se na tebe upře jejich oko. Neboť záleží jen na příbězích. Jimi se svět tvoří, mění a boří.
Až tvůj příběh dosáhne dostatečného vlivu, až se dotkne mnoha srdcí, navštíví tě. Nabídnou ti, abys vstoupil do jejich služeb. Abys vyprávění přizpůsobila jejich obrazu, pomohla jim v přetváření světa.
Když odmítneš, zničí tě. Protože mocný příběh, ponechaný sám sobě, by se mohl jednou postavit proti nim.
Proč myslíš, že tolik básníků zemřelo mladých?

Miroslav Bobek zavřel stránku www.KdeJsme.cz a povzdechl si. Zase jich čtrnáct ubylo. Něco musel přičíst navrub odúmrti, ale existoval i další faktor. Přejmenování.
Moc dobře tomu rozuměl, zažil to na vlastní kůži. Posměch a šikanu v dětství, úšklebky a pozdvižená obočí v dospělosti. Jak lákavé je pak vyměnit své jméno třeba za… Bukovský.
On to ale neudělá. Je to příjmení dědka legionáře a fotra letce. Příjmení statečných žen, co s nimi spojily život. Příjmení jejich dětí, které se postavily posměchu a šikaně. Příjmení, které vede k odvaze a výjimečnosti. Které donutí druhé nehledět na jméno, ale na činy.

Profesor Kirke navštívil Narnii jen jednou jako chlapec, ale její pečeť si nesl celý život. Zůstala mu zvláštní citlivost na to, čemu říkal “chvíle Aslanovy”. Okamžiky, kde se Jeho království prolamovalo na zem.
Zvlášť silně jej pocítil, když z auta před jeho domem vpodvečer vyklopýtaly čtyři utahané děti. Náhle zatoužil události formovat, urychlit, využít jako bránu a most do země, po níž se mu nepřestalo stýskat. Pořád ještě ví, kde jsou zakopané prstýnky…
Pak se mu před očima vynořila dychtivá tvář strýce Ondřeje. Aslan chraň.
Nebude opakovat jeho chyby. Jen otevře příležitost a nebude jim bránit.
A bude se modlit.

Po morové ráně, která během dvou dní vybije celou mužskou populaci na planetě, všechny ty otce, manžele, milence, syny, kamarády, šéfy a šovinistická prasata, máš několik úkolů.
Nezabít se a nezešílet. Najít si kanál, kterým bude tvé zoufalství a smutek plynule odtékat z nikdy nevysychajícího zdroje.
Najít si úkryt a zdroj potravy ve světě, který se nezadržitelně hroutí do sebe.
Redefinovat své ženství. Jsi-li celibátnice, bezdětná žena nebo lesba, máš jistou výhodu. Už jsi tím jednou prošla a máš na co navázat. Jestli ne, čeká tě těžká práce přetvoření obrazu sebe samé, když referenční skupina zmizela.
Dokážeš to. Hodně štěstí.

Bylo zvláštní sledovat ho přes obrazovku v žaláři, který byl původně určen jemu. Silové sklo, kamery... stále si ještě zvykal na to, že pozoruje, není pozorován. Z té chvíle ironie přímo odkapávala.
Vězeň se zatím vehementně snažil, aby se role zase rychle obrátily. Kdyby situace nebyla tak vážná, Bruce Banner by se možná i bavil. Jak sebou ostatní Avengeři pokaždé trhnou, když Loki z obrazovky vyšle další jízlivost jeho směrem. Jako by ho snad mohla slova z úst boha lži jako zaklínadlem proměnit v zelené monstrum. Během života slyšel na svou adresu mnohem horší věci. Ty nejstrašnější si říkal sám.

Trilogie hollywoodských fantasy filmů o Jackovi (Jack a kouzelná fazole, Jack, zabíječ obrů, Jack a Velký zlý vlk) se stala celosvětovou kultovní klasikou téměř okamžitě, ale ve Fabletownu ji přímo zbožňovali. Nebylo mýtu, který by ji neviděl aspoň dvakrát, v newyorských kinech nebo v rezidenci na Bullfinch Street. Nadšení neznalo mezí: “Jako by nás režisér osobně znal!”
Šerif Zvíře všeobecný entuziasmus nesdílel. Samořejmě věděl, že Peter Jackson o mýtech nic netuší. Znervózňovalo ho ale, jak přesně koresponduje zmizení osminy Modrovousova zlata a založení Nimble Pictures, které film produkovaly. Pokaždé tu myšlenku zahnal. Takový nápad byl šílený dokonce i na Jacka.

Odemknou těžkou mříž a smýknou jím na chodbu. I tady, mezi silnými zdmi místodržitelského paláce, slyší nezřetelné šumění a pohyb davu. Všechno se v něm sevře. Na schodech zakopne, pak jde dlouhou chodbou, ruce stále svázané za zády. Hluk z venku sílí. Předhodí ho Pilát poutníkům jako pesachovou atrakci? Ukamenují ho? Otvor světla na konci chodby bodá po dnech v temnotě do očí. Dveře na balkon místodržitelství. Kdosi jimi vklopýtá dovnitř. Pohled zmučených hnědých očí se mu zaryje do srdce jako trn.
“Máš kliku, mizero”, sykne stráž. “Nazaretský tě dostal na svobodu.”
Vystrčí ho na balkon. Řev davu ho ohluší.