Moje články

Na té mrňavé planetce plné lesů a vody přistál kvůli defektu. Měl za sebou první rok v branži, spoustu vlasů a hluboko do kapsy. Zíral do ohně a přemýšlel, jestli se do opravy pustí zítra ráno sám, nebo se zadluží servisákům až za hrob, když za ním něco tiše písklo. Málem smetl podvyživené kotě bez srsti, které na něj upíralo velké oči. Pravdomluvnou kočku už viděl, ale nikdy takhle hubenou. Malého odvržence, který se nikdy nedostane k mlíku včas… Natáhl k němu ruku. Kotě mu samozřejmě vešlo do dlaně a začalo příst.
Freelancer si nevybírá společníka. Společník si vybíra jeho.

“Ta třpytivá vlákna z malých dílků, co kolem nich občas problesknou…, ta jsou tvoje?” otázal se Zkáza, když hleděl z Campanily na rej karnevalových dvojic.
“Ne,” odtušila Touha a vyfoukla kouř z dlouhé špičky. “To je čas.”
“Přadeno osudu?”
Zavrtěla hlavou a v zlatých očích se jí odrazily benátské ohně. “Lidi k sobě nepoutá jen touha a osud. Ve hře jsou další proměnné.”
“Takže čím déle spolu jsou...”
“Tím je vlákno delší a pevnější. Nakonec je z něj buď záchranné lano, nebo ostrá struna.”
“Na čem to záleží?”
“Na tom, z jakých zážitků je spleteno,” řekla Touha a zavřela oči.

Sny, které Petrichor navštěvovaly ve vesmírné lodi ze dřeva, se příliš nelišily od snů z detenčního centra. Některé ji provázely od dětství, sny o nezpochybnitelném ženství deklarovaném rýhou zrození namísto penisu. Dávno se s nimi sžila. Další ji provázely od tranzice. Stále ji v nich oslovovali pane a ona si stahovala bolestivě pučící prsa, než vyrazila do útoku. Probouzela se s úlevou. Sny o líbání s Marcem si nevyčítala. Byl jediný chlap s rohy na lodi a ona rok s nikým nespala. Za bděla byl ženáč nedotknutelný.
Znervózněla, když ve spánku zahlédla štíhlé šedé prsty a nevyzpytatelnou obrazovku Prince robota.

Peklo se zavázalo, že jednou za sto let propustí jednu z duší do nebe. Muselo se samozřejmě jednat jen o lehčí trestance z předpeklí a vše bylo nutno úředně ošetřit. Hříšník sepsal žádost v šesti kopiích, ta musela projít třemi komisionáními schvalovacími koly v peklu, očistci i nebi, být opatřena všemi dvaadvaceti nezbytnými razítky a čtyřmi dobrozdáními. Nakonec byla samozřejmě vyřazena pro formální nedostatky. V zásadě šlo jen o další muka pekelná a všichni to věděli.
Proto to pozdvižení, když poslední příchozí rozmlátil brány pekelné tupým koncem kříže, seřval personál na tři doby a vyvedl několik milionů duší na svobodu.

Ten elegantní mladík rejdil po jeho obchodě jako rtuť. Střídavě otevíral víka tří vystavených fortepian, na každé zahrál krátký úryvek a přitom si pobrukoval. Willibald Smith, Hudební nástroje a notové tisky, oficiální dvorní dodavatel, se musel při pohledu na něj usmívat.
“Tohle má nejkrásnější zvuk!” zvolal mladík nadšeně. “Doručujete i mimo Londýn?”
“Ale jistě, můžeme jej vypravit už zítra. Budete si přát k němu přiložit věnování?”
“Nic takového. Musím zůstat v přísné anonymitě!” Mladík se stále zubil, Willibaldovi však neušel rozpačitý ruměnec na jeho tvářích. “Ale můžete ještě přidat tohle,” a položil na víko nástroje výtisk Irských písní a tanců.

Kouzelník je ve vlčím revíru cítit na míle daleko. Už několik desetiletí nedošlo k žádnému excesu, ale vlčí paměť je prastará. Pohrdání, vraždy, oheň. Ten pach přináší smrt. K údolíčku uprostřed Lužických hor se stahují dvě smečky, jedna z Ojbína, druhá z Krompachu. Dvojnozí i čtyřnozí se kradou nocí k rozbořenému mlýnu, kde jeden z nich už týden přebývá.
Dlouho vyčkávají před dveřmi, jejichž skulinami prosvítá mihotání svíčky. Pak se zevnitř ozve unavený hlas. “Pojďte dál. Takhle to přece nemůžeme nechat.”

Hans Preussler (1885 - 1977). Budečský absolvent (1905). Hlavní iniciátor dekriminalizace vlkodlačí populace a jejího výmazu ze seznamu “magických zvířat”.

Původně to měla být jen taková legrace. Pokus, hra s příchutí zakázaného ovoce. Jestli nechceš, aby tvoje máma viděla, co taky vystavuješ na instáči, strč sto korun za nástěnku v 7. B. Pavouk umí kousnout!
Pak tam tu stokorunu našli. Sedmou třídou se vzápětí rozlétla sprška mailů z adresy pavouk2005@seznam.cz.
Víme, kdes byl v pátek místo školy.
Máme tvoji fotku, jak kouříš.
Chce ještě někdy vidět svůj mobil?
Tvé kočce by se mohlo něco stát….
Trvalo měsíc, než se jedno z pobledlých dětí konečně svěřilo rodičům. O týden později zaklepala policiie na dveře Petry Arnoldové a Václava Oukropce, premiantů třídy.

Dvoudenní šplh po fazolovém stonku (no dobře, spíš fazolovém kmeni) se dost podobá výstupu na pětitisícovku včetně bivaku. Nahoře sebou prostě flákla a dvacet minut jenom dýchala. Teprve pak jí do těla prosákly informace, na čem že to leží. Oblaka byla svrchu… pružná. Něco mezi pryží, trampolínou a prachovými peřinami. Přesně taková, jaká si představujete, když na chvíli zdrhnete z dohledu macechy i sester a zíráte dětskýma očima do nebe.
Za chvíli už Popelka skákala jako šílená a ječela při tom radostí. Dalo jí dost přemáhání znovu přepnout do role tajné agentky a vyrazit k obřímu hradu, jak velela mise.

Periferní bicáček byl mladším bratrem Krvavého kolena. To mu říkalo láskyplně Bici a ze všech sil se snažilo, aby z něj vychovalo řádné a úctyhodné strašidlo. Bicáček se snažil svému sourozenci vyhovět, nakonec ale uznal, že na takovou práci není stavěný. Rozměry měl dvacet pět na deset, barvu starorůžovou a nejhrozivější zvuk, který dokázal vydat, bylo vlhké plesknutí.
Nakonec se našel v roli vizuálního fantomu. Zabydlel se ve zrcadlech fitness center a každému, kdo se do nich zadívá příliš dlouho, vykouzlí na okamžik vidinu dvojnásobného bicepsu. Někteří se následně vzepnou k výkonu týdne. Jiní shledají, že halucinace signalizují přepísknutý trénink.

Většina badatelů se domnívá, že empatické neverbální společenství hatifnatů, je společenství preverbální, u něhož se jazyk ještě nevyvinul. Na základě svých dlouholetých průzkumů se však přikláním k názoru, že jde o společenství postverbální - naznačují to například zakrnělá, ale stále ještě znatelná ústa, i reakce na slova pronášená nehatifnaty.
Důvody pro zavržení verbální komunikace mohou být steré. Nejpravděpodobnější variantou je, že citlivé bytosti, jakými hatifnati bezesporu jsou, byli iritování zraňující potencialitou jazyka, zejména kolem takzvaných “citlivých témat”, která byla nepředvídatelná a u každého jedince jiná. Odložit tak tupý nástroj a naopak zapracovat na empatickém prostupu myslí se ukázalo jako ideální řešení.

Než překročil hranice rezervace Prérijní růže, myslel si Dashiell Zlý kůň, že ví, proč byl vybrán. Ze všech agentů CIA mu ta maska nejlíp přilnula k tváři. Z rezervace zdrhnul ve třinácti, odkroutil si svoje v Kosovu a vrací se zpátky jako profesionální zabiják lačnící po uznání… Dokonalé krytí.
Jenže sotva zabořil nohu do červený hlíny, cítil, jak se mu přisává k masu. S každým dalším kopnutím a krví, s každým pohledem do očí Rudé vrány, s dalším kousancem od Carol, s další dávkou metamfetaminu se rozvinula nová vlásečnice a prorostla jeho tvář a masku v jedinou nerozlišitelnou tepající věc.

Bylo si dobře vědomo, že krása je povýtce individuální koncept, odehrává se primárně v oku pozorujícího a všechny tyhle řeči. Ale sedělo hezky v teple, pracovní náplň byla jednoduchá a pověst královnina důvěrníka také nebyla k zahození. Dělalo, co se po něm chtělo. (Situaci dost napomáhalo, že královna měla slušnou figuru a o svůj vzhled maniakálně dbala. Těžko ho tedy někdo mohl obvinit ze lži.)
Jediným problémem byl stereotyp. Zpočátku ho zahánělo drobnými obměnami obligátní odpovědi, ale deset let je deset let, jednou to prostě bude silnější než vy. Že si vybralo pro změnu právě Sněhurčino jméno byla čirá náhoda.

Rosou zvlhlá tráva mu hladí podrážky bot. Hledí vzhůru, na poslední osvětlené okno, s absurdním vědomím, že i ta nejposlednější služka může vejít (bude-li mít dobrou výmluvu), ale on, pán domu, musí čekat, čekat, čekat dole v salonu, až mu bude Bůh milostiv.
Snaží si ji aspoň představit, zmáčenou deštěm na klusajícím koni, jak ji popisovala Caroline. S rozcuchanými vlasy a zarudlým nosem v netherfieldských peřinách. Je krásnější než kdykoli předtím. (Dobře že jeho idiotský úsměv skrývá tma.)
Za oknem se mihne silueta a on na okamžik zatají dech. Ale je to Elisabeth, kdo prudce zatáhne závěsy a zhasne lampu.

Nikdo věhlasného režiséra hororů nepodezříval, fluktuace klapek byla pověstná. Elévky, které se vrátily domů k mámě, rádoby hvězdičky, kterým nevonělo stát celý den na nohou… nebylo výjimkou, že se jich během filmu prostřídalo pět až šest. V Západním Holywoodu nikdo nepátral, proč jste ráno nepřišli do práce; na telefonu čekalo deset dalších, co vás v mžiku nahradili. Proto bylo odhalení mnohaletého komplotu s hlavním maskérem a produkčním takový šok. Na strašlivý zdroj realistických aranží, které jim získávaly každý rok ceny, se přišlo pouhou náhodou. Ruka poslední klapky, kterou umně využili v jedné scéně, měla nápadné tetování, uvedené v popisu pohřešované.

Nejprve uložil štěňata. Následně po celém domě posbíral deky a usmíval se při tom jako idiot. Pak vyšel do vlahého večera směrem ke kůlně, kde ubytovali většinu zvířátek, kterým bouřka minulé noci vyplavila domovy, a kde musí strávit noc i on. Všichni už spali, když je opatrně přikrýval, ale pan Havran byl ještě vzhůru. “Jen trrouba si vytopí vlastní ložnici nezavřeným kohoutkem,” uvítal ho. Fido mu beze slova podal deku a uložil se vedle něj.
“A přestaňte se tak křenit. Jestli vám to zůstane, bude na vás hrrozný pohled!”
Ale bylo to černé křídlo, které vyhledalo pod dekou Fidovu tlapu.

Jistěže si ho oba šetřili. Byl v jistém ohledu nenahraditelný. Nenasazovali ho do rutinních akcí, neplýtvali jím na drobné šarvátky. Vynášeli ho tam, kde se nedalo hrát jinou kartou než kartou špeha, nitrozpytce, důvěrníka druhé strany.
Mnozí z Řádu i Smrtijedů to nenesli zrovna dobře. Šeptali cosi o protekci a oblíbenci, o někom, kdo se umí vetřít do přízně, našeptávat, kdo hraje na obě strany.
Severus na to příliš nedbal, neviděl mezi sebou a jimi žádný velký rozdíl. On i oni byli v jednom balíčku. Eso je možná trumf, ale pořád je to jenom karta, kterou někdo drtí v ruce.

Bolest je hlavním kořenem zavrtaná někde uprostřed hlavy a prorůstá celým tělem. Má spoustu zdrojů, ale vždycky nějak souvisí s ním. Proto se provdala za prvního pochcanýho bělocha, kterej si o ni řekl. Aby se odřízla, aby už nemusela nosit jeho jméno.
Když nechá bolest chvíli růst, promění ji ve skučící balíček na motelovym hajzlu. Naštěstí se dá tlumit, škrtit. Sexem. Kdo v rezervaci ještě Carol neojel, ten byl prostě jen línej si říct. Drogama. A díky tomu zkurvysynovi žije uprostřed nejpestřejší nabídky za diskontní ceny. Takže občas skoro zapomene, jak ho kdysi milovala.
Zasranýho náčelníka Lincolna Rudou vránu.
Tátu.

Neobdělané rýžoviště v půli dubna Usagiho překvapilo. “Nemůžeme ani vyjít na pole,” stěžovali si vesničané, “hned nám kdosi začne tahat motyky z rukou! A v noci obcházejí kolem kůlen s nářadím duchové!”
“Přineste mi nějakou motyku,” požádal je Usagi. Nemusel ji zkoumat dlouho. Třicetkrát překládaná ocel je nápadný kus kovu. “Kdepak jste je vzali?” zeptal se přísně.
Po chvíli váhání jeden z nich začal: “Na planině za kopcem svedli na podzim bitvu dva pánové…”
“Copak nevíte, že meč je duše samuraje?” zvolal Usagi rozhořčeně. “Seberte všechny ty motyky a běžte je zakopat zpátky na bitevní pole, jinak nebudete mít klid!”

Osmý trpaslík se jmenoval Moula. Měl modré oči a zlaté vlásky a vypadal trochu jako cherub. Mezi svými bratry nebyl oblíben ani před příchodem Sněhurky, neustále si stěžoval a na krumpáč pohlížel s odporem. Když ale do jejich života vstoupila ona, situace rychle vygradovala. Moula se díky svému vzhledu okamžitě vlísal do Sněhurčiny přízně. Byl vyreklamován ze všech důlních prací a trávil celé dny uždibováním dobrot. A ke všemu na trpaslíky donášel, hlavně když si nemyli ruce.
Hned poté, co Sněhurku uložili do skleněné rakve, umlátili Moulu za kůlnou krumpáčem. Po probuzení jí namluvili, že byl pouhou halucinací z jedu.

Pan Havran zimu miloval, byl koneckonců zimní pták. Ovšem ta letošní byla docela divoká; ještě teď si třel tvář, kam ho zasáhla zbloudilá koule. Zatracená štěňata.
Vylétl na svůj oblíbený strom, daleko od obvyklých hracích míst Fidových synovců, a konečně zavřel oči. Do vzdáleného štěněcího výskání se mu vkrádal sen o pradávné zimě, kdy ohromoval kavky prudkým sjezdem ze střechy. Probrala ho mohutná rána do kmene, samozřejmě že si vybrali pro bouračku právě jeho strom! Když Fido vylovil štěňata ze sněhu, utkvěl pan Havran pohledem na zapomenutých saních. Opatrně se rozhlédl, a pak se s nimi pomalu vydal do kopce.