Moje články

První z lapků zoufale úpěl, drže se za roztříštěné koleno, zatímco druhý se překvapeně seznamoval se svou budoucností v těle žáby. Nepřítomnost pouličního osvětlení v Lancre byla zdraví nebezpečná, například když jste hodinu po půlnoci zaměnili čarodějku za bezbrannou starou ženu.

„To bylo úžasné, paní Oggová,“ zazpíval Casanovlez, opatrně vykukuje za Stařenčinou sukní. „Ta pohotovost, ta grácie, ta zmužilost!“

„Chcete říct zbabělost,“ opáčila Stařenka Oggová.

„Jakže?“ 

„Magráta mi tuhle vyprávěla, že si máme jistá slova… ano, přivlastnit zpět! Když udělá něco hrdinného bába, je to zbabělé. Kdežto když se mužský schová za její sukně…“

„…je zmužilý,“ doplnil ji zkrotle Casanovlez.

Olaf Olafson si nad požadavkem klienta lámal hlavu už několik dní. Designově to byl nápad přímo skvostný, všechna čest, praktičnost však za ním zoufale pokulhávala. Byl ovšem zkušený řemeslník, který se nebál výzev. Experimentoval. Zkoušel vnitřek vylít včelím voskem. Pokrýt tenkou vrstvičkou stříbra. Ucpat problematická místa na míru řezanými špalíky dřeva, vymazat je hrnčířskou hlínou a pak je vypálit. Některé exempláře pak jakž takž dokázaly posloužit kýženému účelu, ale za cenu mnoha hodin práce a nesčíslných nákladů.

„Pokoušet se lít tekutinu do něčeho, co má šest otvorů, je blbost, náčelníku,“ prohlásil nakonec. „Lebky nepřátel se zkrátka pro popíjení medoviny nehodí.“ 

A potom už ponožka nebyla v páru. Její sestra, která s ní po tolika strastech doputovala až sem (a o které jsme se dosud nezmínili, protože byla hlavní hrdince především tichou podporou a nikoli hybatelkou děje) se teď kinklala ven z nálevkovité tlamy podivného skřítka a rychle mizela uvnitř.

„Nééé!“ zaječela zoufale ponožka a pokoušela se vztyčit na gumičce. Ale pohybové kouzlo, které je až dosud přesouvalo, jak by zmizelo; snad ho rušila aura podivného tvora. Jediné zasrknutí a sestra zmizela. Hrabivá ruka se natáhla i pro ni.

„Ne, Hyhlíku,“ zazněl dědův hlas. „Znáš lichožroutí přikázání: Nikdy nevezmeš celý pár!“

Hospodyně Hillová sledovala Molly na oko přísným pohledem, ale v duchu se usmívala. Mladičká služebná věnovala mušelínovým šatům slečny Jane bezchybnou péči. Byly dobře vyvěšené a teď ležely rozprostřené na pracovním stole a mírně nahřátá žehlička se jich dotýkala jen tu a tam, aby delikátní látce neublížila.

V duchu se jí vybavilo mnohem náročnější šatstvo, které přinesla do Bennetova domu před čtvrt stoletím jiná mladičká nevěsta. Hospodyně byla tenkrát jen o málo starší než Molly a mnohokrát si popálila prsty, když žehlila nekonečné zástupy škrobených spodniček pod bohaté sukně. S melancholickým úsměvem se dotkla přichystaného závoje. Jak ten čas utekl. 

Vánoční jmelí na Ministerstvu pro administrativní záležitosti bylo odjakživa součástí hry. Noční vrátný jej měl za úkol každý večer zavěsit do jiné části budovy; pracovník, který jej následně objevil, mohl vyzvat kteroukoli z dam z písárny k polibku. Bernard se nikdy neúčastnil

Třiadvacátého jmelí nebylo k nalezení. I Bernard přemítal nad tou záhadou, když se sirem Huphreyem probírali ministrův sváteční program. Pak zvedl hlavu… 

“Všiml jste si ho, že?” usmál se Humphrey. “Já ho ovšem našel první. Dovolíte?”

Bernard jako hypnotizovaný sledoval jeho kroky. Když ucítil Humpreyho rty na svých, sevřel mu prsty vlasy, jako by už nikdy nechtěl pustit. 

Složenýma očima laskavě pohlédla na hejno mladušek před sebou. Jsou ještě nemotorné, ale plné odhodlání. První jarní dělnice po dlouhé zimě, kdy se včelstvo šest měsíců choulilo v temném chomáči a zahřívalo matku, aby mohla na jaře opět klást. 

„Komůrky už čistit umíte. Zítra tedy začnete s krmením plůdku a vás osm,“ kývla doleva na ty nejsilnější, „bude pečovat o královnu.“ Je zimní dělnice, je dlouhověká. Učí mladé to, co nezažila, ale přesto nese v paměti. Její tukový váček už je téměř stráven. Večer ulehne na dno úlu, naposledy složí křídla a její vědomí vplyne do burácivého bzukotu mladých včel.

Bilbo se probral z mrákot s bolestným zaúpěním, když mu kdosi strhl ze zad zbytky přiškvařené košile i s kůží. Ležel na břiše na vlněné houni, slyšel mumlavé dohady trpaslíků, návrhy, námitky. Snažil se nekřičet, ale z očí mu tekly slzy. Nad nezřetelným šumem náhle zazněl Thorinův jasný hlas: “Ne. Přineste mech.”

Následovaly minuty mučivé bolesti, které mu přišly nekonečně dlouhé, a pak… ucítil na popálených zádech něco nádherně chladného. Ožehlé temeno hlavy, obě paty i záda mu čísi laskavé ruce pokrývaly pláty vlhkého blahodárného mechu.

“Děkuji vám, můj lupiči,” zašeptal mu u ucha Thorinův hlas. 

Bilbovi se zachvělo srdce.

Příjmení Šílený/ Šílená není v České republice příliš četné. V roce 2016 (ze kdy máme poslední veřejně dostupná data) žilo v našich hranicích 149 Šílených (78 mužů a 71 žen). Můžeme předpokládat, že se jedná o větve jediné teritoriálně ukotvené rodiny či rodu, více než polovina jich žije v Českých Budějovicích a jejich blízkém okolí.
Zajímavý je pohled na historický graf dětí narozených s tímto příjmením. Zejména chlapci dobře kopírují přírůstkovou křivku pozdně válečných a husákových dětí; v letech 1944 a 1980 se narodili tři. Po roce 2000 už moc Šílených dětí nemáme, rodí se zhruba jeden či jedna ročně.

Angua sledovala Karotku se směsí obdivu a podráždění. V Überwaldu prožila většinu života, s Igory se stýkala od narození a kusy těl a vnitřností jí nebyly cizí, ale ve sklepení velvyslanectví se choval jako doma on. Bez mrknutí oka obdivoval v ledu uložené části těch, kdo se rozhodli, že mohou i po smrti pomoci živým, a zasypával Igora otázkami. Právě nahlédl do jedné skleněné dózy. “Vy dokážete transplantovat i jazyk?”
“Jistě, bháne. A někdhy dokhonce zůstane v rodině! Právě přhed týdnem jsem opravovhal půl tváře mladhému Perlíkovi, co mu sphadla na hlavu výdřheva. Dárkhyní byla shodou okholností jeho zesnulá tchýně.”

Babička zemřela měsíc poté, co se narodil. Matka matky, věštkyně a léčitelka vesnice, často mu o ní vyprávěla. Drzý obletovaný mladík, který jednou bude jeho otcem, se k ní plížil v předvečer slunovratu. Spalovala ho láska k dívce, která se na něj ani nepodívala. Odmítl říct její jméno, jen zajíkavě popisoval její laskavost, něžné dlaně a hluboké oči. Léčitelka ho poslala do noci sbírat sedmero bylin, které má nosit na svém srdci.
Když vycházela jitřenka, potkal dívku uprostřed luk s kyticí bylin v ruce. Stařena vyslala vstříc kouzlu svou plachou dceru, která odmítala věřit, že má u zlatovlasého lovce šanci.

Od druhého ročníku akademie si budoucí elitní chůvy obuv pro daný den výcviku vybíraly hodem kostkou. Jednička byly žabky, dvojka pohorky, trojka holiny, čtyřka bosé nohy, pětka tenisky, šestka loubutinky na jedenácti a půl centimetrech podpatku.
Standartní výcvikový den obsahoval rychlostní a vytrvalostní běh, překonávání překážek, plavání v oděvu, boj zblízka a střelbu na pohyblivý cíl. “Pamatujte si,” kladla jim na srdce ředitelka Bremertonová, “pro elitní chůvu je každá její obuv pracovní, protože klient je v nebezpečí nepřetržitě.”
Davině prolétla ta slova hlavou, když v okně hořícího pokoje skopla lodičky a bosa začala slézat s Mikem na zádech do bezpečí.

Po vlastním otci mu zbývá jen hrstka vzpomínek. Ztratil jej, když mu bylo pět. Zlaté vlasy a rozesmátá ústa, co se vzdalují a přibližují, když ho vyhazuje a bezpečně chytá do náruče. Vyděšené modré oči, když ho vynáší z hořícího stavení zapáleného šípy Vandalů. Pohublé ruce, kterými mu podává poslední sousto chleba na úprku. Do hradiště dorazil už jen s matkou.
Upře oči na černé kadeře kupce, který před ním pevnými kroky prošlapává zasněženou cestu. Jeho otci se nepodobá ani v nejmenším. Kupec náhle otočí hlavu a usměje se na něj. Chlapcovo nitro zalévá bezpečné teplo. Šťastně se usměje zpět.

Městečko uprostřed lesů. Uprostřed něj kovárna. Uprostřed kovárny trpaslík, který tu není doma. Kuje cosi krásného; postoj a jasný zrak prozrazují, že nebyl vždycky kovářem. Městečko ho opatrně obchází, netroufá si udeřit; kovář je užitečný a má dost síly. Nepřijme ho, ale snese.
Za městečkem uprostřed lesů žije mladá čarodějka. Přes tvář se jí táhnou křížem dvě jizvy. Do městečka vstupuje, jen když musí, s léčivými mastmi a bylinnými lektvary na výměnu. Městečko jí hrubě vyrve z dlaní, co potřebuje, a zuřivě ji vyžene zpátky do lesů. Nepřijme ji a nesnese.
Kovář a čarodějka. Jejich cesty se už brzy protnou.

Když z Carnunta odjíždějí, vzduchem pluje křik havranů a první sníh. Kupec nakládá chlapcův vak na hřbet osla a nahmatá v něm měšec. Zarazí se jen na okamžik.
“Vidím, že už sis oddělil mzdu za dosavadní práci,” řekne klidným hlasem. “Můžeš si ji vzít, kdykoli si budeš přát odejít.“
Chlapec má tvář bez výrazu, ale klouby na rukou úplně bílé. “Mám odejít?”
“Můžeš kdykoliv odejít a můžeš se kdykoliv vrátit.”
“Proč?”
“Protože osamělý havran je vděčný, když k němu Hospodin přivede druhého, ale nemůže ho u sebe držet drápy.”
Chlapec vyjme z vaku měšec a vloží ho kupci do dlaně.

Touha a Zoufalství, blíženci a nejmladší z Věčných, mají příbytky vedle sebe.
Dům Touhy je ohromný a okázalý, stvořený k jejímu obrazu. Touha s rozkoší dlí v jeho srdci.
Dům Zoufalství je stínem domu Touhy. Leží u jeho pat a táhne se šerem do daleka. Jeho střed je stínem srdce, pochmurný a plný zrcadel.
Zoufalství posedává v jeho středu, háček prstenu zaťatý do kůže stehna, pohledem přejíždí od zrcadla k zrcadlu. Trpělivě čeká, až pohlédnete do některého z nich a spatříte stíny svého srdce.
Kdo uvěří, že stíny, které spatřil, jsou celá pravda, propadne Zoufalství a vstoupí do jejího domu.

Před dvěma lety mu vstoupil do knihy života oheň a sežehl polovinu listů. Když se vrátil po měsících ze severu, půlka jeho města byla obrácena v popel a jeho milovaní s ní. Jeho žena. Jeho syn, týden před Bar micva. Myslel, že svůj žal nepřežije.
Stovky mil od domova, v zájezdním hostinci si teď omotává paže tefilim, modlitebními řemínky, uklání se k východu, odříkává kadiš. Chlapci vysvětlil, že se modlí za své mrtvé a žehná svému Bohu.
Cítí, že chlapec z lůžka pozorně sleduje každý pohyb, každé slovo v neznámé řeči. Nečekaná kapitola jeho života ho plní úzkostí a nadějí.

Znovu a znovu zapichuje tyč do hladiny, upírá oči do mlhy podzimního rána. Za ta desetiletí zná každý kámen na dně, každý písčitý propad, přesto je obezřetný jako pokaždé, když nedohlédne na protější břeh. Na rozlehlém prámu veze jen tři. Muže, chlapce a jejich osla. Platili mincí, kterou příliš často nevídá. Tiše spolu hovoří, chlapec si zapíná plášť. Bleskne mu hlavou, zda jsou spříznění; nejsou si vůbec podobní, ale pohled v mužových očích je laskavý. Vzpomene na svého Dorika, který před rokem odplul na vorech “poznat svět, táto” a zabolí ho u srdce. Snad mu ho řeka zase vrátí zpět.

Od sedmi let se může spoléhat jen sám na sebe. Mnohokrát zklamán, má zavřené srdce. Za úsměvem hledá úskok, za vlídným slovem zradu, za laskavostí skrytou ránu. S kupcem už putuje druhý měsíc a část jeho duše stále nevěří, že nebude opuštěn. A tak se snaží si jeho laskavost odpracovat, makat, nestěžovat si. Ale ví, že to není dost. Občas zatouží, aby už to přišlo. Aby na něj zařval, uhodil ho a odkopl tam, kde žil tak dlouho. Kde už to zná.
Vezme měšec mincí a nechá je navrchu svého vaku. Aby je kupec snadno našel. Aby už nemusel čekat.

“Kde to jsme?” zaskřehotá chlapec okoralými rty, když konečně najde hlas.
“V Carnuntu,” odpoví muž vedle jeho lůžka. Pod očima má černé stíny, ale usmívá se. “Horečka tě držela čtyři dny. Napij se.” Podepře mu hlavu. Tekutina v hliněném hrnku má nepovědomou vůni.
“Co je to?” Má strašlivou žízeň, ale jeho zvědavost je ještě větší.
“Marveh. Salvia. Roste u nás doma. Pomohla tě vyléčit.”
Chlapci ta slova nic nepřipomínají. “Když jsem měl horečku naposledy, ležel jsem za kovárnou a nedokázal vstát. Pil jsem z louže.”
“To už se nestane,” řekne muž sevřeným hlasem.
A chlapec tomu začíná věřit. Dychtivě pije.

Paní Hodgesová by byla v jiné zemi či jiném století vrchní státní zástupkyní nebo vůdkyní pirátů. Teď a tady má to nejvyšší postavení, kterého může inteligentní, všímavá a energická dcera chudých rodičů dosáhnout - je hospodyní v Donwell Abbey. Má svazek třiceti klíčů a nepočítaně povinností, přesto si dokáže koutkem oka všímat zabedněnosti svých bližních; slečna Emma v této disciplíně obzvlášť vyniká. Samozřejmě vše přechází mlčky, diskrétnost patří k popisu práce. Opečovávané Emmě nehrozí nic než trocha hořkého poučení. Teprve když si všimne, že někdo hraje s nemajetnou Jane Fairfaxovou hru, která ji může připravit o všechno, promluví s panem Knightleym.

Poté, co Vít Vújagig (podle některých) úspěšně odhalil záhadu, kam mizí všechny ztracené propisovačky (údajně prchají na svou zaslíbenou planetu plně přizpůsobenou propisovačkovému typu života), začalo mu vrtat hlavou, kam mizí všechny ztracené gumy. Ukázalo se, že gumy jsou mnohem obezřetnější než lehkomyslné propisky, vytrácely se bez cvakotu a stopy za sebou mazaly opravdu dokonale. Trvalo několik let usilovného průzkumu a sterých úplatků než ho pátrání zavedlo do rozlehlých pouští Proximy Centaury b. Oslnivě bledé město, které zahlédl z oběžné dráhy, během přistávacího manévru zmizelo. Vít Vújagig vztekle praštil pěstí do ovládacího panelu. Gumy uměly své sídlo přemístit opravdu pružně.

Když ho potkal poprvé, byl strašlivý a nádherný ve své moci, přesto mu připomínal chlapce ztraceného v lese. Pan Blahoš se před třiceti lety rozhodl, že přestane usilovat o to, co mít nechce, a přestane toužit po tom, co mít nesmí. Bude pečovat o mašinky, to stačí. Teď, když mu bylo málem sedmdesát, se mu svírá srdce nad čarodějem, který se ztratil sám v sobě. Pomůže mu tak, jako jedna lidská bytost pomáhá druhé. Odvrátí zrak od temných očí plných smutku. Vysměje se snu, ve kterém dva stárnoucí muži naposledy pustí vláček pro dětský smích než společně zavřou svůj obchod.

Probudit se uprostřed noci v neznámé temné místnosti nebyl pro Giamo Casanovleze při jeho životním stylu úplně cizí zážitek. Přestože se takovým situacím snažil vyhýbat, měl na ně svůj protokol. Nejprve si ohmatal tělo a hlavu - ležel na lůžku a neměl pouta ani podlitiny, to znamená, že do těchto prostor vešel dobrovolně. Začichal: výrazná vůně domácí kuchyně se slabým závanem kocouří moči. Zaposlouchal se, dokud stopu od sebe neuslyšel zachrápání. Zatápal rukama. Pod pravou nahmatal prázdnou láhev. Pod levou… z alkoholových výparů Casanovlezovy mysli se začaly vynořoval jisté detaily. Blaženě se zavrtal do oblin Gity Oggové a znovu zavřel oči.

Delirium se cítila bezpečně v meziprostorech. V místech, kde nikdo nebyl doma a odkud se většina lidí snažila dostat rychle pryč, jí bylo skoro dobře. Existovala odnepaměti, ale s příchodem moderní doby jich přibývalo. Podchody a detenční tábory, vzdušný prostor a demarkační linie, čekárny a vazební cely. Místa bezčasí chráněná od každodenních změn, které nenáviděla, zato bezpečně zmítaná náhodami a nehodami, které byly jejím elementem. Milovala tunely londýnského metra v prázdninové dopravní špičce plné výluk. Za bouře ráda sedala v odbavovací hale Paříž Orly, lízala nanuk z Duty Free a s rozkoší sledovala světelnou tabuli plnou zpoždění a zrušených letů.

Na sklonku rušného dne konečně stáli v setmělé místnosti jen oni dva. Cítila, jak ji opouští poslední bublinky šampaňského, a se zoufalou odvahou natáhla paži a dotkla se jeho tváře. Přikryl ji svými prsty.
Nervózně se zasmála. “Co by si zasloužil amor, který vykradl kurníky v Highbury a uspíšil náš svatební den?”
“Právě dostává svou odměnu,” řekl tiše a políbil jí dlaň.
Vytřeštila na něj oči.
“Cože? Pan Knightley, vzor vší ctnosti, kvůli mně loupil pod rouškou tmy?”
“Pan Knightley by kvůli tobě i zabil, Emmo, a ty to víš.”
Po zádech jí přeběhl mráz. Přitiskla své rty na jeho.

První přímá prezidentská volba v České republice dopadla přesně tak, jak musela. Půlka národa byla nadšená, půlka nasraná. Poražený kandidát se podruhé v životě nechal odvézt zadním východem na Vysočinu, odcházející prezident nasadil při slavnostním Te Deum náležitě kyselý ksicht, zvolený prezident se tvářil důstojně a uvolněně, jak se na zkušeného politika a šlechtice sluší, ale v očích mu hrálo.
V následujících týdnech se vášně zvolna uklidňovaly a život šel dál. Prezident se nenuceně ujímal své role. Trochu vzrušení vyvolal jen tradiční portrét nové hlavy státu na poštovní známce. Byl na ní kníže s čírem a nápis Karel For President.

Po dvou, třech krocích pozná, že je to sen, sen jen pro ni. Písek pod tlapkami je měkký, podvečerní paprsky jí prohřívájí srst. Ve vzduchu jsou cítit pomeranče, mořská sůl a závan čerstvé krve. Na pahorku, ke kterému kráčí, se proti slunci zvedá strom. Je obsypaný jejími dětmi, dosud jsou slepé a holé, bezpečně sevřené v poupatech.
Když usedne k teplému kmeni, sedí vedle ní i on, nádherný černý kocour s hvězdami v očích. Beze slova se o sebe opírají a čekají, až děti s tichým lupnutím dozrají a začnou se pomalu snášet k zemi. Chytají je do měkkých tlapek.

Slabý závan kůže a sněhu. Tony ví, že stojí za ním, dřív než mu zvedne bradu špičkou dýky.
“Na čem pracuješ, muži ze železa?” zašeptá Loki.
“Chyběl jsem ti?”
Tlak dýky na hrdle zesílí. Tonyho mozek připomene Tonyho ústům, že by tohle setkání rád přežil.
“Ověřuji základní fyzikální principy,” pronese Tony klidným hlasem. Proklíná se, že do dílny vešel bez náramků.
“Například?”
“Páku.” Tony pomalu, velmi pomalu zvedne pravici a prstem odtáhne dýku od svého hrdla. Srdce mu buší jako splašené.
“Akci a reakci.” Opře se o tělo za sebou. Tam, kde před chvílí studil kov, ucítí rty a zuby.