Moje články

Tom Taylor to zažil už několikrát, ale nikdy ne tak silně jako u Paní Dallowayové, kterou mu otec vrazil do rukou v sedmnácti. Ten pocit literárního déjà vu, jako by některé věty uměl odjakživa nazpaměť. Olověné kruhy... Od dětství přece v Londýně se zatajeným dechem čekal, až jím prolnou.
Chlapec se vznáší ve vlažné vodě deprivačního boxu. Je v absolutní tmě, na tváři má kyslíkovou masku, v žíle jehlu s opiátem, který ho udržuje na hranici snu a bdění. Vnímá šumění vlastní krve v uších a hlas, který miluje a nenávidí: “...se rozplývaly ve vzduchu.”
Wilson Taylor vytváří Chodce příběhy.

Farář Šikl se probíral jednou zpovědní ceduli za druhou a spokojeně zaznamenával údaje do listiny pro biskupství. Od chvíle, kdy se nahoře rozhodlo, že řádný katolík musí mít doma písemné potvrzení o předvelikonoční zpovědi, řadili se hejničtí před zpovědnicí jako ovečky. Až na starého Orta, samozřejmě. Před lety si odseděl tři měsíce za držení zakázaných knih a v kostele ho nikdy neviděl. Šikl zvedl brk a zamyslel se. Má ho hlásit? Ortova vdaná dcera chodí na mši pravidelně a jeden z jeho vnuků dokonce ministruje. Nepoštve si kvůli dědkovi na krk jezuity. Brzo umře a jeho kacířství umře s ním.

Téměř neslyšné zasvištění zarazilo muminkovu maminku přímo uprostřed rozkvetlé louky. Vzápětí se jí k nohám snesl odseknutý květ pampelišky. Přidřepla si. Mezi stébly trávy spatřila malou Miu třímající v rukách štupovací jehlu.
“Copak tu děláš?”
“Už je jaro, a on se pořád nevrací!” vyprskla malá Mia. “Sedávala jsem mu za kloboukem a zpívala si s jeho harmonikou. Chci mu tam sedět zase!” píchla jehlou do vzduchu. “Má rád pampelišky,” dodala pomstychtivě. “A tak za každý den, kdy se nevrátí, přijde jedna o hlavu!”
“Mazaný plán,” řekla maminka s vážnou tváří. Zjevně to nebyl jen muminek, komu se stýskalo po Šňupálkovi.

Jeho pekelné souložnice ho milovaly pro jeho moc. Ona ho miluje pro vše ostatní. Proto mu vyzná lásku, až když se zřekne říše. Když mu Pán Snů utne křídla.
Tehdy ji poprvé políbí a odejde. Následuje ho zpovzdálí, nevtíravě, ve stínech. Jde v jeho šlépějích pouští, bouří a plamenem. Do paláců i bordelů, znetvořenou tvář zahalenou, ruku na dýce. Čeká, až ji bude potřebovat.
Přisedne k němu u fontány v Central Parku, když má oči prázdné jako papír.
“Nezůstávej se mnou,” řekne tiše. “V tomhle vesmíru nemám místo.”
“Mhůj vhesmír jhe tham, kdhe jsi thy.”
Tu noc se milují poprvé.

Rejzl sbírá cáry štůčků látek a polyká při tom slzy. Jako každý rok se po velikonočním kázání prohnali městem, porozbíjeli okna a vyrabovali krámy. Smotá zdupané krajky a vztekle jimi mrskne do kouta.
“Tohle teď není důležité, Rejzl,” ozve se za ní tiše. “Běž čistit dům od kvašeného. Po sedm dní nebudeme kvašené jíst ani pít a v našem domě se nenajde kvas, neboť Hospodin vyvedl naše zástupy z Egypta.”
Otočí se s očima plnýma slz. “Jaký to má teď smysl, otče?”
“Oba jsme přežili a živý Žid je zbožný Žid. Příští rok už možná budeme slavit Pesach v Jeruzalémě.”

Jsou chvíle, kdy Bigbyho budí výkřikem. Po tvářích jí tečou slzy, oči vytřeštěné z nočních můr.
Znovu je v té temné chýši uprostřed lesů, měsíc za měsícem, nikdy sama, aby neutekla. Znovu po ní šátrají jedny, dvoje, sedmery ruce, drží ji pevně na lůžku, ucpávají jí ústa.
Znovu a znovu se vrací do jejich doupěte s kordem, číhá na ně ve stínu stromů, na prvního, na druhého, na sedmého. Znovu do nich zabodává čepel, seká a trhá, křičí nenávistí. Zmítají se, chroptí, krev jí postříká tvář a šaty. Znovu...
Bigby sevře Sněhurku do náruče a nepustí ji po zbytek noci.

Polední slunce začíná pražit do třídy. Čeká, až žáci dopíšou poslední vzorce, a vyhlédne z okna. Křída, kterou drží v ruce, se s křupnutím rozpadne.
Po zvonění vyjde z místnosti dlouho po těch posledních. Po schodech schází co nejpomaleji. Měsíc čekal, zda se před školou objeví Petrův béžový citroën. Zda se dozví, proč ho bez varování, bez vysvětlení vyhodil z bytu. Teď ví, že už nic slyšet nechce.
Vykročí na opuštěnou ulici a jde bez ohlédnutí. Béžové auto jede pomaličku podél chodníku, sleduje rytmus jeho kroků. Konečně pohlédne na řidiče, který má v šedých očích slzy.
A sáhne po klice.

Byl to jistý nejmenovaný doktorand, který se ten večer vracel z Ústavu molekulární genetiky na kole, kdo zjistil, že tým doc. RNDr. Jaroslava Pánka, CSc., poněkud snížil standardy zabezpečení laboratorních chovů.
Mladíka zarazilo podivné světlo, které se mihlo soumrakem po hladině Kunratického potoka. Položil kolo, a šel se podívat blíž - z vody se na něj vesele zubila nutrie světélkující zeleným fluorescenčním proteinem.
Docent i jeho tým byli na dva měsíce zkráceni na odměnách a laboratoř musela být znovu atestována. Exemplář se však odchytit nepodařilo. Když příští jaro vyvedla světélkující mladé, nikdo v ústavu už jí neřekl jinak než Nutrie Pánkova.

Elinor z něj byla trochu nervózní. Sotva se znali, prohodili spolu jen pár vět, a přesto už třetí den trávil hodiny v její blízkosti. Přicházel chvíli poté, co si v sadu rozložila stojan. Vždy se posadil dost daleko na to, aby nemohl být obviněn z dotěrnosti, a dost blízko na to, aby viděl na plátno. Kniha v jeho ruce byla směšná zástěrka.
Třetí den to nevydržela a oslovila ho. “Zajímáte se o výtvarné umění?”
Zrudl. “Nijak zvlášť. Ale váš obraz mě fascinuje.”
“Pročpak?”
“Všechny ženy, co znám, chtějí svým štětcem udělat dojem na druhé. Vy malujete pro radost z krásy.”

Táhnou po jednom, po dvou, po pěti, po prašných cestách, pořád dál k jihu.
Na vozech, s ranci, pěšky, dobrodruzi, chudáci, opovrhovaní.
Míří do Banátu, do Senje, na Velebit. Míří na Vojenskou hranici.
Dostanou kus půdy, osvobození z daně. Vrchnost přimhouří oko nad tím, co neodpouští ve Vídni, v Brně, v Praze. Když budou střežit zemi před Turky. Když zformují pluk, až je císař povolá. Když zemřou, kde jim řekne.
Táhnou po jednom, po dvou, po pěti, zakládají vesnice na dostřel osmanských děl. Orají pole, vychovávají děti.
Ti, kteří museli jít. Kteří nemají co ztratit.
Tajní luteráni. Bezzemci. Kriminálníci.
Vlkodlaci.

Hostinský a další půltucet chlapů, co se krčili za dvoukolákem, nevěřícně sledovalo drobného mužíka v černém. Zdálo se, že se chystá vkročit do hospody bez ohledu na strašlivé zvuky, které odtamtud vycházely.
“Nelezte tam, člověče!” zahulákal ten, kterému na oku nabíhal nádherný monokl. “Ten chlap je šílenec!”
Mužík se posmutněle usmál a vstoupil. V chodbě hospody se řev vracel i s ozvěnou.
“Já vám dám, že prodávám kulhavý koně!” Třísk! “Syčáci!” Prásk! Bum!
Mužík rozrazil dveře do lokálu a židli, která na něj neomylně mířila, bravurně zachytil v letu.
“Nezdržujte, Lakatoši, a nastavte záda,” řekl přísně. “Dneska mám šerednej skluz.”

Jacob Lehmann už léta spal jen velmi lehce. Když na něj uprostřed noci padl jeho stín, okamžitě otevřel oči. Poznal ho i bez zlaté helmy a zářícího žezla. Věděl, že by měl být hrůzou bez sebe, jeho staré srdce se ale odmítalo rozbušit. Sám nechápal, kde se v něm bere ten klid.
Usedl mu na pelest. “Nebojíš se mě,” obvinil ho tiše.
“Bojím se tě,” odpověděl Jacob. “Ale jiných věcí se bojím mnohem víc.”
“Čeho?”
Jacob si vyhrnul rukáv od pyžama a nastavil mu paži.
“Čísla,” zašeptal Loki. “Co je za nimi za příběh?”
“Budu ti ho vyprávět, jestli chceš.”

Nemusí ani otevřít oči, aby ho viděl. Má ho vpálený v mysli, hoří mu v srdci, když se portál otevře. Kráčí k němu s jistotou šelmy, trhá na kusy vše, co mu stojí v cestě. Žhne před ním i v něm modrým plamenem, dokonalý ve všech čtyřech rozměrech, jeho cesta k vysvobození a pomstě.
Kdosi se mu postaví na odpor; Loki se zarazí. Na okamžik zahlédne záblesk plamene jasnějšího než hlubiny Tesseractu. Srdce agenta Bartona.
Věnuje mu úsměv a tři slova. Získá je jediným dotekem, nádherné, věrné, horoucí. Není hlupák. Dovede rozpoznat skutečnou cenu věcí a nikdy neničí dokonalé klenoty.

Frodo ležel v trávě jako mrtvý, kolem krku měl věnec z pampelišek. “Ach můj ubohý pane!” vykřikla Elinor, “Již nemáte sil! Nemohu-li jej za vás nésti, ponesu já vás i s ním!” Snažila se Froda zvednout pod pažemi a bratříček se rozesmál, protože ho to lochtalo. “Teď já, teď já!” vykřikoval mezi salvami smíchu. “Teď budu hrát tátu já a Frodo budeš ty!”
Sam je ze zápraží pozoroval s pobaveným nesouhlasem v očích. “Neměli jsme včera toho harfeníka pouštět do domu,” zabručel.
Růža se usmála. “Nemůžeš čekat, že Píseň o devítiprstém Frodovi a Prstenu osudu mine zrovna tvoje děti, Same.”

Když se králi Nebúkadnezarovi vrátil po sedmi letech rozum, klečel uprostřed divokých lesů nad Eufratem a nepoznával své tělo. Bylo šlachovité, vyzáblé a sežehlé sluncem, plné jizev a šrámů. Na dlaních a kolenou měl strašlivé mozoly, jak se pohyboval po čtyřech. Nahý klín mu zakrývaly zcuchané vousy, v ústech cítil hořkou chuť trávy. Bloudil očima po okolí a snažil se rozpomenout na uplynulý čas. Z mlhavé minulosti však zachytil jedinou myšlenku; zvířecí instinkt, který jednoznačně věděl, kdo je Pánem země.
Vzepřel se rukama o zem, dlouho nepoužívanými svaly projela ostrá bolest. Pomalu se napřímil. Ještě nikdy se necítil tak šťastný.

Bojí se nás a vykazují nás ze středu říše. Potřebují nás a lákají nás k hranicím. Králové a císaři, dali nám glejty a práva, na prapor vlčí hlavu. A my obcházíme zranitelný okraj země po dvojicích, člověk a vlk. Nasazujeme krky za jejich životy, krvavíme drápy za jejich majetek, naše ženy rodí a vychovávají syny pro těžkou službu. Jsme ale svobodní. Dokud nepřijde Lomikar.
Roztrhá glejty a rozpárá praporec, vyláká alfu z našeho středu. Spoustá ho stříbrnými řetězy, spráská krvavými biči, oběsí na konopí. Trvá nám rok, než znovu sebereme síly.
Chcete-li věřit, že Lomikara trefil šlak, věřte si tomu.

Vinnetou dobře věděl, že ho Šarlí bude opouštět. Kdo mohl zadržet takového muže? I jiná místa potřebovala jeho horoucí srdce, silné paže, smysl pro spravedlnost. Libye, Arábie, Afrika… Přesto mu zoufale chyběl každý den. Když mu stesk rval nitro až k nesnesení, vycházel Vinnetou z puebla, aby si Šarlího přípomněl o samotě. Položil se na záda a otevřel všechny smysly. Vybavoval si jeho tvář. Zlátnoucí tráva prérie byly jeho vlasy. Modravé nebe nad prérií jeho oči. Zvuk větru byl jeho hlas. Kosův sladký zpěv jeho smích.
Vinnetou prudce zabořil prsty do hlíny. Prosluněná prsť byla jako dotek jeho teplé tváře.

Má ji v sobě, tak jako všechno stvořené. Malou jiskru, kterou eóny mučí, dusí a popírá. Čas od času se mu připomene v tu nejnevhodnější chvíli. Na trůnu říše zatracených ucítí trýznivý závan soucitu. Pod prsty na klaviatuře se vetřou dva takty chorálu, který kdysi složil na Jeho počest. Pohlédne na západ slunce a zahlédne ostrou dokonalost krásy.
Trvá to vždy jen okamžik. Jeho sebeovládání je jako ocel tříštící všechno, co jí stojí v cestě. Prodlevy mezi relapsy jsou čím dál delší. Přesto se neobelhává. Vzepřel se nebi a byl z nebe svržen. Ale kousek nebe v sobě zabít nedokáže.

Léta toho neznámého sadistu ignorovala, ba omlouvala. Svět postihly i horší věci než jeho vynález. Týden intenzivního zívání a alarmující spotřeby kávy se dá přežít. Přímou souvislost se zvýšeným počtem infarktů a dopravních nehod se nikdy nepodařilo prokázat. Zaběhnutý systém by bylo obtížné měnit. A kdysi to snad mělo i nějaký praktický význam.
Léta toho neznámého sadistu ignorovala. Až do dne, kdy se jeho vynález střetl s lhůtou k podání daňového přiznání a se začátkem DMD. Zaskřípěla zuby, vypila čtvrté kafe a ponořila se do hlubin internetu. Letos konečně najde toho parchanta, co vymyslel letní čas, a roztrhne ho vejpůl.

Že v temné uličce padl do léčky, došlo Holmesovi až ve chvíli, kdy se mu kolem hrdla sevřely prsty jako železný spár.
“Ale, ale, slavný detektive,” zašeptal u jeho ucha hedvábný hlas. “Dva dny jste si zachovával odstup, a teď vlezete do pasti? To se vám nepodobá.”
Holmes chtěl něco odpovědět, ale ze sevřeného krku vyšlo jen zachroptění.
“Pročpak mě sledujete?” Povolil stisk jen tak nepatrně, aby mohl odpovědět.
“Vaše matka vás hledá, Williame.”
“Má matka se mě brzy dočká. Neopovažujte se!” sykl a praštil Holmese přes ruku, kterou sahal po pistoli. “Stejně vám k ničemu nebude. Musel jste poznat, kdo teď jsem.”
Holmes nedopověděl. Strašlivá síla, kterou ho muž držel pod krkem, potvrzovala všechny dedukce, ke kterým během dvou dní dospěl. Jeho svět se otřásal v základech.
“Mohl bych vás ochutnat,” řekl mladík tiše a Holmesovi přeběhl po zádech mráz. “Nakrmit se krví nejbrilantnějšího muže Londýna. Nebo bych vám prostě jen mohl urvat hlavu.”
Prudce ho od sebe odstrčil, Holmes narazil zády do zdi. Konečně mu viděl do tváře. Tvář mladého básníka teď byla obličejem šelmy.
“Ale býval jsem obdivovatelem vaší práce a ctím sentiment starých časů. Jděte. Jestli mi zkřížíte cestu ještě jednou, už s mým milosrdenstvím nepočítejte.”

Oliver Queen popaměti vázal dračí smyčku a zároveň nenápadně pátral očima v chumlu chlapců kolem sebe. Jeho neprozřetelný výrok, že pět let na pustém ostrově přežil díky své skautské minulosti, měl za následek, že teď ve Starling City musel pravidelně navštěvovat místní oddíly. V přítomnosti novinářů a fotografů pak s chlapci vázal uzly, vychvaloval kápézetku a vůbec vylepšoval svou pověst plejbojského milionáře. Přitom pokaždé vyhlížel toho, kdo jeho představení sleduje vědoucíma očima. Příliš hubeného nebo trochu obtloustlého chlapce s brýlemi na nose, který vždycky stojí v povzdálí. Který dobře ví, jak těžké je být trosečník. A že přežít stojí všechno.

Usagi se narodil na sklonku měsíce uzuki, kdy rozkvétají sakury. Maminka mu jejich růžovými kvítky prý vystýlala kolébku. Usagi bývá v den svého narození často na cestách a sám. Proto šetří od chvíle, kdy se na sakurách začnou nalévat poupata, a v den svých narozenin pozve prvního žebráka, kterého potká, do hostince na to nejchutnější jídlo. Zatímco spolu hodují, vypráví mu Usagi o své vesnici, o svém otci a o své matce, na kterou si téměř nevzpomíná. Když jim hostinský přinese účet, poprosí Usagi žebráka, aby se za něj následující rok modlil. Pak zaplatí a vydá se znovu na cestu.

Buffy nevěřícně hleděla, jak před ní úřednice vrší na okýnku jeden formulář za druhým. Vyjádření lékaře. Žádost o opětovné oživení Social security number. Žádost o obnovení řidičského průkazu. Daňový formulář se zpětnou platností. Čestné prohlášení o...
“Neboj se,” špitla jí do ucha Willow, která ji doprovázela. “To doktorský nějak okouzlíme a zbytek zvládneme taky.” Buffy neodpovídala. Stále se ještě vyrovnávala s tím, že její vzkříšení po sedmi měsících v hrobě bude mít kromě všeho ostatního i byrokratické důsledky.
“Willow,” řekla nakonec tiše, “až umřu příště... nech mě prosím tě mrtvou, ano?” Willow se zasmála. Přišlo jí to jako dobrý vtip.

Občas na Edmunda pozdě večer sáhne studená ruka minulé viny. Tehdy strčí hlavu pod peřinu a tiše si opakuje jméno. Jeho jméno. Někdy to pomůže, pod víčky se mu rozleje zlatá a on usne. Někdy je sevření ledového pařátu příliš silné. Pak musí najít pod postelí trepky a došourat se potmě do Lucinčiny ložnice. Mají dohodu, o které nikdo jiný neví. Natáhne se u ní na postel a ona si položí jeho hlavu do klína. Hladí ho po vlasech a tiše mu zpívá Amazing Grace. I once was lost, but now I am found. Was blind, but now I see.

Sedí vedle něj na patě toho, co zbylo ze Stalinova pomníku, a hledí na noční srpnovou Prahu. Je ráda, že ve tmě nevidí její rudé tváře a idiotsky šťastný úsměv. Ještě ji ani nevzal za ruku. Povídají si a smějí se. Líbil se jí už na majáles, prohodili spolu pár slov a pak se párkrát pozdravili na fakultě. Včera se náhodou potkali v kině na Rozmarném létě a teď jsou tady. Úkosem se na něj podívá, i ve tmě má krásný profil. Pak zvedne hlavu k obloze. Letnou provane studený vítr. Mezi hvězdami vidí blikající červená očka desítek přistávajících letadel.

Tiskařští šotci jsou výborným příkladem adaptability mytické havěti. Původně se zřejmě jedná o běžné entropické šotky, živící se vytvářením nepořádku a disharmonie. Několik z nich zřejmě již ve středověkých skriptoriích zjistilo, že nelad lze způsobit i v psaném textu, skutečný boom však přišel až s vynálezem Guttenbergova lisu. Je pravděpodobné, že každý vyučený mohučský tovaryš si jednoho šotka odnášel v uzlíčku s sebou. Šotci se rychle adaptovali na jakoukoli změnu postupů v tiskařském řemesle, obvykle o krok napřed před těmi, kdo se snažili jejich chyby korigovat. Tvrdí se, že automatické opravy ve Wordu a slovník T9 jsou jejich nejúspěšnějším dílem.

První, na co si lidé propadlí do Podlondýna museli zvyknout, bylo, jako radikálně se proměnily jejich role. Oni tu byly bezmocní, dezorientovaní a v pasti, ony mocné, obeznalé a našlapující bezpečně na všechny čtyři. Za staletí, po která probíhaly v městě pod městem, znaly každý jeho kout, zradu, zákon a loviště. Byly uznávané a uctívané, z každé kořisti se jim přinášela oběť. Kdo se jich držel, byl v bezpečí. Kdo jim sloužil, měl se dobře. Kdo je napadl, nedožil se rána.
Krysy vládly Podlondýnu, lidé byli jeho havětí. Narozdíl od obyvatel Nadlondýna se ale krysy chovaly k lidem docela slušně.

Když byly ještě kočky nejmocnějšími tvory a vládly zvířatům i lidem, zapomněla jejich královna, že vládcům sluší pokora a milosrdenství. Zmámena svou krásou, mocí, chytrostí a silou začala pokládat svůj rozmar za zákon a krutost za spravedlnost. Až jednoho dne řekla: “Jsem bohyně. Kdo mi může co udělat?”
Toho dne prošel kolem jejího paláce velký černý kocour, pohlédl jí do tváře očima jako hvězdy a ona ztratila schopnost snít. Její spánek se začal podobat temné jámě a ona do roka zešílela a zemřela. Její nástupkyně pak dlouho vládly laskavou tlapkou. Pochopily, že budou-li potrestány podruhé, bude to trest nevýslovně přísnější.

“Quia latinum abecedarium pro idiomate bohemico scribendo non potest sufficere... tak odkudpak to máte, bratře?” Hlavní skriptor mával mladému písaři před nosem kusem pergamenu.
“Bratr Rufus to přinesl od augustiniánů,” zamumlal novic František. “Přišlo mi to zajímavé, tak jsem si to opsal.”
“Kde to vzali oni?”
Novic zavrtěl hlavou. “To nevím, asi to také odněkud opsali. Někteří říkají, že to sepsal sám mistr Jan.”
“To by mu bylo podobné,” zabručel hlavní skriptor.
“Vám to nepřijde jako dobrý nápad?” osmělil se František.
“Nápad, nenápad, koukejte se držet spřežek. Jestli vám nachytám, že mi do opisů čmáráte nabodeníčka, utrhnu vám obě uši!”

Společenství bludiček nejsou nepodobná včelstvům. Skupina vedená královnou se zdržuje převážně na jednom místě, odkud může čerpat energii. Zvláště oblíbená jsou traťová železniční návěstidla.
Jednou za čas dojde k přemnožení bludiččího společenstva. Projeví se tím, že skupina začne spotřebovávat více energie, než je její zdroj schopen dodávat při plné funkčnosti. Návěstidlo pak obvykle začne chybovat nebo vypadávat. Tehdy si bludičky zvolí další královnu, část společenstva se s ní odpojí a v roji se vydá hledat nový domov. Než se tak stane, může roj někdy omylem usednout na neužívané návěstidlo, rozzářit ho vlastní energií a zavést tak vlak na vedlejší kolej.

Zámečník Ferdinand Vavrečka systematicky rozebíral zámek na dveřích 4.B a přitom tiše klel. Už tu byl letos podruhé. Před měsícem ten syčák zamkl třídu s třiceti spolužáky tak dokonale, že musel přijít vymontoval zámek. Pištění desetiletých děcek za dveřmi mu to příliš neulehčovalo. Teď to bylo přece jen jednodušší, mohl dorazit až po vyučování. Dveře byly odemčené a zámek zablokovaný tak dokonale, že už ho nikdo nikdy nezamkne. Poslední šroubek povolil a Vavrečka konečně sundal kování. Tenhle Josef Rolný byl pěkně šikovný sígr. Vavrečku by vážně zajímalo, co z toho kluka vyroste. Kdo ví, možná se jednou také stane zámečníkem.

Rjúk nikdy nelitoval toho, že slétl z říše šinigami mezi lidi. S ostatními bohy smrti byla nebetyčná nuda, jen tlachali a hráli spolu v kosti. Pohodit svůj zápisník mezi smrtelníky a zjistit, kdo ho zvedne a použije, bylo mnohem zajímavější. Ovšem skutečnou revoluci v jeho životě znamenalo objevení jablka.
Nešlo mu odolat. Byla kulaté, hladké a voňavé a krásně křuplo, když jste se do něj zakousli. Sladká šťáva se vám pak rozlila po celých ústech a ta bílá dužina... Od chvíle, kdy Rjúk jablko poprvé okusil, začal lidem rozumět o trochu víc. Konečně našel něco, pro co byl ochoten zabíjet.

We fight your right of self defense. If everyone has a gun, everyone’s safe. You can shoot anybody crossing your property. We are anxious.
We are just peaceful hunters. Nobody ever use a rifle against a man! What if a grizzly bear attacks your pregnant wife? We are afraid.
Arms industry is blood in veins of this nation! If we stop selling guns, what will become of us? Can you face the looks of unemployed workers? We are scared.
You cannot trust people. The others are evil. Your gun can save you.
National Rifle Association. People In Fear Keeping Arms.