Moje články

V mlze podzimního rána se zdá hladina nekonečná. Tichem zní jen šplouchání převozní tyče. Na prámu jsou čtyři: osel s jantarem, on, chlapec a převozník.
“Zapni si plášť,” vyzve chlapce vedle sebe, a on k němu obrátí hlavu. Oči má rozšířené. “Míříme do podsvětí?” Nechvěje se zimou, ale hrůzou.
Chvíli na něj překvapeně hledí, pak rozhodně zavrtí hlavou. “Ne, jen na druhý břeh. Už to není daleko.”
“Nikdy jsem neviděl tolik vody,” hlesne chlapec. “Takhle si představuju Cernunnovu cestu.”
“Kdo ví? I Řekové věří, že podsvětím teče řeka.”
“Ale tohle není ona,” ujišťuje se chlapec.
“Tohle je Dunaj,” usměje se.

Všichni počítají s tím, že nevěstka otěhotní, ale to jí úděl neulehčí. Proto má radost, že jsou na to dvě, ona i ta, kterou s ní kdysi prodali z rodné vesnice. Vzájemně se podporují jako sestry. Slibují si, že až se děti narodí, budou si pomáhat, budou se střídat, pro obě děti obě náruče. Třetího dne po porodu najde u svého boku mrtvého syna té druhé.
Prázdnýma očima hledí na krále Šalamouna, na plačící dítě, na přeostrý meč. V srdci ji pálí zrada, která dovršila všechny zrady jejího života. Přemítá, zda na tom její syn bude lépe živý, nebo mrtvý.

Caroline se rozesměje.
“Kdejaký divoch umí tančit! Jak skvostná to bylo replika, pane Darcy! A přivedla mě na báječnou myšlenku! Proč se neinspirovat zápisky sira Mackenzieho a dalších slavných cestovatelů a neprozkoumat místní primitivní kmen a jeho pitoreskní zvyky? Byl byste jistě skvělým výzkumníkem; stačí, abyste se tvářil jako nápadník některé z místních divošek, a komunita vás přijme za vlastního! Pak budete moci třeba celý měsíc zblízka sledovat jejich podivné rituály a nakonec je shrnete ve skvěle prodávané knize Mezi merytonskými divochy.
Které z místních děvčat by se nejlépe hodilo za výzkumný objekt? Sladká Jane? Nebo snad Elizabeth, krasavice kmene?”

Prvních padesát let svého života Bilbo žádného krále nepotkal, přesto ho poznal okamžitě, jakmile stanul na prahu jeho dveří.
Byl to postoj, hrdý a nezlomený, byl to pohled, který propaloval srdce. To byl král zvenčí. Krále zevnitř poznával, když spolu putovali divočinou. Přirozenou autoritu, cílevědomost, rozhodnost v nejtěžších chvílích, odpovědnost za ty, kdo mu byli svěřeni. A rozpaky, s kterými odvracel zrak, kdykoli mu Bilbo pohlédl do tváře za denního světla, protože král nesmí dát najevo slabost.
Bilbo natáhne ruku nocí Temného hvozdu; drsné prsty mu sevřou dlaň, na kloubech ucítí jeho rty. Král smí být bezmocný jen za tmy.

Pro dvacátý ročník DMD naprogramovaly Katužka a Nifredil AI autonomně zadávající témata, protože kontrolovat, zda se jedno z minulých sedmi set náhodou nedostalo znovu do DMD, přestalo být i nad jejich nadlidské síly. Časová úspora byla vítaná i proto, že obě vstupovaly do druhého roku vlády jako premiérka a ministryně spravedlnosti. Programovací pravidla nebyla náročná: téma se nesmí shodovat s žádným z minulých zadání, alespoň jednou za měsíc se musí objevit květina, latinský citát, aluze na popkulturní hlášku a trochu převrácené přísloví, první týden témata lehká, druhý přitvrdit, třetí přidusit…
Bonusy si ovšem s potěšením stále zadávaly a kontrolovaly samy.

Ježčata, zachumlaná pod peřinkou, měla oči navrch hlavy.
“Takže to nebyl Jeníček?” vypísklo to nejodvážnější.
“Byl to Ježeček,” řekla pevně matka Ježková. “Zapamatujte si, ježčata: jakmile se prastaré příběhy dostanou do rukou lidem, udělají z nich nechutnou antropocentrickou břečku. Původní báje popisuje souboj dvou čarodějek, starousedlice a mladé přivandrovalkyně, o území a moc. Ježeček byl Mařenčin familiár, oddaný a všemi mastmi mazaný. Bez něho by Perníkovou chaloupku nikdy neovládla."
“A fakt Ježibabu přemluvil, aby si sedla na lopatu?” píplo ježče.
“Ježibaba nebyla idiot,” odfrkla si matka Ježková. “Prostě jí v zápalu magického souboje s Mařenkou otevřel dvířka a nastavil nohu.”

“Představoval jsem si tě jinak.” V jeho hlase znělo nadšení, které rozpouštělo strach.
Stiskla mu ruku. Byla to její oblíbená věta, která dokazovala, že uspěla.
“Jak sis mě představoval?”
“Jako temnotu a zmar. Jako někoho, kdo k smrti nenávidí život.”
“Miluju život. Je to moje nejoblíbenější věc ve vesmíru.”
“Tak proč děláš… tohle?”
“Protože síla a moc života pramení z toho, že je sevřen v hranicích.”
Zadíval se jí do očí. “Bereš život z lásky k životu?”
“Paradoxy jsou moje druhá nejoblíbenější věc.”
Koutky úst jim cukaly jen chvíli, než se oba rozesmáli. Když odcházeli, pořád si ještě otíral slzy.

Hltavě do sebe házel už druhou misku prosné kaše, kterou mu cizinec koupil. Na hostinské lavici klečel, bylo mu sice už skoro dvanáct, ale moc nejedl a moc nerostl. Očima skoro stejně hladovýma jako ústa hleděl na kousek vydělané kůže, na niž jeho společník črtal ohořelým dřívkem. “Půjdeme kolem kolem velké řeky,” na kůži se objevila klikatá čára, “až do Carnunta.” Přibylo pár klikyháků. “Tam odprodáme část jantaru a budeme pokračovat přes velké hory.” Na kůži vyrostlo pár kopečků.
“Co je to?” ukázal na klikyháky.
“Jméno města Carnuntum.”
“Vy umíte psát?”
Usmál se na něj. “Všichni Židé umějí psát, chlapče.”

1. Jaký je tvůj styl?
a)bohémský
b)elegantní
c)glam
d)dekadentní
e)sexy

2. Jaké je tvé oblíbené zvíře?
a)pes
b)lev
c)páv
d)nesnáším zvířata
e)kočka

3. Jaký je tvůj ideální milenec?
a)něžný
b)Innana
c)kdokoli si přeje (ideálně Baal)
d)kdo má styl
d)kdokoli poblíž

4. Jaká je tvá ideální smrt?
a)v kruhu obdivovatelů
b)poté, co splním své poslání
c)při sexu
d)legendární
e)ve spánku

5. Čeho se nejvíc bojíš?
a)že to, co dělám, postrádá smysl
b)sám sebe
c)bezvýznamnosti
d)ztráty publika
e)pocitů

Je-li tvá odpověď převážně
a)jsi Amaterasu, bohyně slunce
b)jsi Baal, bůh bouře
c)jsi Innana, bůh lásky
d)jsi Lucifer, nepřítelkyně bohů
e)jsi Sakmeth, bohyně války

"Jak se řekne latinsky kolo s hroty?"
Iluminátor na chvíli odložil štětec se zlatou barvou. “Anastázi, neblbni, bratr armarius si toho všimne.”
“Chceš se vsadit?”
“Ne. Dost na to, že jsi uzavřel sázku tamhle s Řehořem.”
Bratr Řehoř zvedl hlavu od písařského pultíku o dvě místa dále a ušklíbl se na ně.
“Půl roku mi bude prát kutnu, to za trochu rizika stojí. Navíc je to naprosto nenápadné. Přidat každému světci v Legendě auree jedno muka navíc? Kdo by si toho všiml?”
“Klient?”
“Benediktinky budou nadšené!”
“Koho píšeš teď?”
“Svatou Kateřinu.”
“Chudák holka,” povzdechl si iluminátor a znovu uchopil štětec.

V těch týdnech, kdy střežili Nábalova stáda před nájezdníky, ji vídal často. Byla to ona, kdo pečovala o majetek svého muže blouda a rozmnožovala jej. Starala se o pastýře i střihače, znala stáda do posledního jehněte, všude jí bylo třeba. Její souhlas dovolil pastýřům, aby Davida a jeho muže najali jako ozbrojenou stráž a každý den jim zabili dobytče. Dvakrát mezi ně přišla s měchem vína a líbezným úsměvem na rtech, bezpečná uprostřed hordy lapků. Viděli v ní mateřské ruce, smích sester, pečující lásku.
Věděl, že Izraelec nesmí pohledět žádostivě na ženu svého bližního. Hleděl na ni tedy s obdivem.

Elita bojových bruslařů, ti co končili na stupních vítězů světového poháru, se vyznačovala flexibilitou. Všichni účastníci soutěže byli perfektní krasobruslaři a mistři bojových umění. O tom, kdo se dostane do finále, rozhodovalo, jak rychle dokázali mezi těmito polohami přepínat. Jak dovedli číst soupeře, mezi jeho útoky umístit všechny povinné prvky a využít jeho skoků k útoku. Jak dovedli číst porotu, zda právě teď ocení krásu a lehkost, nebo brutální úder. Jak dovedli číst fanoušky a využít jejich nadšení.
Rychle přepnout mezi úzkostí a odhodláním. Přátelstvím a soupeřením. Rivalitou a láskou.
Ten hlavní souboj se neodehrává na ledě, ale v hlavě.

Tom stál před dveřmi dalšího řadového domku.
Nebylo hnusnějšího povolání než být policistou pro ty, kdo jim nasadili ohavně hebké masky, usídlili se jim v hlavách a hlídali každé jejich slovo. Kdo jim vzali děti.
Nebylo jistějšího povolání, jak ukázat svou loajalitu a snad, jednou získat své děti zpět. Každý se o to pokoušel. Většina vzorným chováním a plněním úkolů. Menšina vzpourou; scházeli se v odstíněných místnostech a kuli pikle.
Tom je někdy obdivoval. Sám sebe nenáviděl, když stál před dalšími dveřmi s rukou na pouzdře pistole. Jenže v zádech sám cítil neviditelnou zbraň a v uších zvuk loveckého rohu.

Hradiště na Jantarové stezce přetéká blahobytem z hostinců i z celní brány. Hradiště na Jantarové stezce předpokládá, že se o sebe sirotek postará, opatrně a chytře. V šeru hubenými prsty ohmatává pytel na voze před hospodou, přes plátno cítí poklad ze severu. Nemůže ho ukrást, ani by ho neunesl. Vytáhne z košile kus střepu, nařízne pytel u dna. Stačí počkat, pak jít hezky z dálky za vozem a sebrat, co spadne… Pevná ruka ho chytí za zápěstí, z tmavé tváře zasvítí bílé zuby. “Máš dobrou hlavu, chlapče, a já potřebuji pomocníka.” Cizí přízvuk, laskavý hlas. “Pojedeš se mnou do Aquileie?”

Alanina křídla, hmyzí polokrovky, byly zakrnělé. Nebylo to nic tak výjimečného, na Landfallu bylo nelétajících jedinců asi dvacet procent, ale užila si s tím svoje. V dětství nekonečné hodiny s aviatickým fyzioterapeutem i pár posezení s psycholožkou. Špatně skrývané otcovo zklamání, když se pokrok nekonal, posměšky spolužáků. Její obranou byla rebelie. Bavilo ji označovat křídla, chloubu a znak své vlasti, za přítěž, a šokovat tak příbuzné i vrstevníky.
Heistova kniha jí otevřela svět, kde na křídlech nezáleží. Muž s rohy měl do jejího srdce snadnou cestu. Poprvé máchla křídly, když s jeho dítětem v náručí padala do hlubin.
Poprvé vzlétla.

Rozpoznala je už z dálky, tu tlupu v hadrech v pouštním údolí pod sebou. Zažehnuté pochodně, sem tam se blýskl meč. Vyhublí mladíci toužící po dobrodružství, zjizvení vojáci, kteří už neměli kde válčit, vypuzení lapkové. Hladoví, odraní, rozzuření. Nebezpeční jako pouštní psi – a oni je proti sobě poštvali.
Většina smeček pustin neměla vůdce, jen meče a hlad. Kam přišla, plenila a brala. Téhle stál v čele muž, který velel vojskům a dovedl pohybem ruky zastavit dav. Rusé vlasy a zářivě modré oči, poslední naděje. Abigail se svezla Davidovi k nohám. Kolem podupávaly oslice naložené fíky a vínem, které ji předešly.

“Vlastně jsem nikdy nebyla malá,” pronesla Anne najednou.
Marilla zvedla překvapeně hlavu od vyšívání. “Jak to?”
“Nikdy jsem neslyšela Anne je ještě malá, pomožte jí. U paní Thomasové si muselo každé dítě pomoci, jak dovedlo, a u paní Hammondové… Přišla jsem tam, když mi bylo osm a nejstarším dvojčatům pět. Měla jsem je všechny na starosti. Nesměla jsem být malá.”
Marillu zabolelo u srdce.
“Mohla bych být někdy malá u vás?” zeptala se Anne tiše.
Marilla na okamžik zaváhala, pak přikývla. “Pomůžu ti s tím křížkovým stehem, jsi na to ještě malá,” dodala po chvíli sevřeným hlasem.
Anne zazářily oči.

“Vždyť mě přemístili. To je vždycky začátek akce, ne?”
“Ty seš ta nová, viď?” otázala se shovívavým tónem B61.
“No jasně!” zazářila. “Já jsem B61-12! Oproti vám mám ještě přídatné zabezpečení, polohovací křídla a navigační systém!”
“Hustý,” odtušila B61.
“Takže mě převezli ze Států na německou základnu. To přece musí znamenat, že se něco děje, že jo? Kdy nás asi nasadí do akce?”
B61 pobaveně zavrtěla hlavicí. “Pravděpodobně nikdy.”
“Cože? Chceš říct, že do nás narvou miliardy a pak nás prostě uskladní?”
“Hra s jadernými zbraněmi není žravá dáma, kočko,” ušklíbla se B61. “Jsou to šachy, kde je permanentní pat.”

Amsterdamské Staré mistryně se dostaly už do prvních učebnic vytištěných po andercidě. Dva týdny poté, co zemřeli všichni nositelé genu Y na planetě, utvořily čtyři amsterdamské instalatérky cech a začaly přijímat tovaryšky; těmi prvními byly sexuální pracovnice z Rosse Buurt. Jen o pár dní později je následovaly automechaničky, řidičky kamiónů, elektrikářky, zednice, popelářky... Amsterdam byl prvním městem s kompletně obnovenou infrastrukturou. Ty nejlepší tovaryšky byly vysílány do světa, aby pomáhaly zakládat a organizovat další cechy napříč Evropou.
Prvním čtyřem instalatérkám se neřeklo jinak než Staré mistryně, přestože nejstarší z nich tehdy nebylo ani čtyřicet. Později se stala nejmilovanější nizozemskou premiérkou.

Přísvit ztrouchnivělého dřeva namířený přímo do tváře byl nesnesitelný. Veverčák zamhouřil oči a pokusil se trochu pohnout, ale jemné kořínky kolem zápěstí mu v tom zabránily.
“Nevím, co po mě chcete,” zanaříkal. “Jsem veverka. My si zásoby na zimu prostě zahrabáváme. A jsme hrozně zapomnětlivé!”
“Zahrabáváš bukvice uprostřed dubového lesa!” zaduněl kmen.
“Prorůsssstají námi,” syčely kořeny.
“Rozrážejí naše koruny,” skřípaly větve.
“Hyneme pod nimi, kradou nám sssvětlo!” ševelily listy.
Kořínky se utáhly ještě o trochu pevněji. Svit ztrouchnivělého dřeva zesílil. Veverčák polkl.
“Jestli tě ještě jednou přistihneme, jak rozmnožuješ buky v našem lese, nedožiješ jara, hlodavče!” zahučel temně starý dub.

“Radím, ti, nevyčnívej!” syklo moudřejší na to pošetilé.
“Ale co moje individualita!” zakroutilo se pošetilé vejce v líhni. “Jsem kreativní typ! Uniformita mě ubíjí!”
“Tohle je vaječný velkochov, ne dramaťák,” zavrčelo moudřejší vejce. Pošetilé podrážděně klovlo zobákem do skořápky.
“Myslelo jsem, že to bude po vylíhnutí lepší, ale houby! Jedno jako druhé!” naříkalo pošetilé kuře.
“Nevystrkuj hlavu a krm se do standardní váhy, jestli chceš přežít,” opáčilo moudřejší kuře.
“Podívej!” vykřiklo po týdnu pošetilé, “mám červenou ozdobu! Vždycky jsem to vědělo! Jsem předurčeno, jsem výjimečné!”
Moudré pohlédlo na hřebínek a smutně zavrtělo hlavou. “Kdepak kamaráde. Ty jsi akorát v prdeli.”

Když lady Catherine při snídani oznámil, že s jejím laskavým svolením pobyt na Rosingsu ještě o dva týdny prodlouží, zachytil Fitzwilliamův překvapený pohled. Nedivil se mu, jejich pravidelná velikonoční návštěva málokdy přesáhla sedm dní. Sám při příjezdu nepředpokládal, že tu budou ještě v dubnu.
Oči, smích a důvtip Eliz… slečny Bennetové byly tím, co ho drželo na místě. Cit, který v něm rostl, byl nepodobný čemukoli, co dosud zažil. Nebude před ním zavírat oči. Postaví se mu, prozkoumá ho, porovná ho se svými námitkami a pak bude jednat podle svého nejlepšího svědomí.
O náklonnosti slečny Bennetové nemůže být nejmenších pochyb.

Hasufel a Arod je nesli po stopě půlčíků jako vítr přes oceán zvlněné trávy. Pak se na pustém obzoru vynořil jako přílivová vlna jezdec. Byl na pláních stejným cizincem jako oni, jeho plášť byl temně purpurový, jeho kůň podsaditým hřebcem nížin. Když se setkali, chvíli si je měřil spoza kápě, trpaslíka, elfa a muže na rohanských koních. Pak ji shodila na ramena.
“Kde je můj bratr?” zeptala se tiše. V rozevřených dlaních svírala puklý roh. Několik slov zdusilo poslední jiskru naděje v jejích očích. Zbyla jen bolest a touha po pomstě. Když vyjeli k Fangornu, pobídla koně spolu s nimi.

Štěňata už dávno spala. Fido a pan Havran seděli na lavičce před domkem, ještě stále vyhřáté sluncem, a pozorovali první večerní hvězdu.
Pan Havran se cítil velmi zvláštně. Stále cítil po křídly Fidovy silné tlapy, když ho dnes vytahoval ze štěněcí “pasti na lvy”. Oči mu občas sklouzly od hvězdy k psisku vedle něj. Nedokázal se soustředit na hovor.
“Tu jámu už jsem zasypal,” prohlásil Fido trochu zahanbeně.
Pan Havran prudce zatřepal hlavou. “Měl jste se tam na chvíli zahrrrabat sám, morrrdyje!” zakrákal hlasitěji, než měl v úmyslu. “Pak byste nezapomínal, že máte na na lupárrrny svých synovců dávat pozorrr!”

Dva bozi panteonu 2013 nosili masky. Tara a Woden.
Tara tu svou snímala, jen když publikum při koncertech opravdu nenávistně ryčelo. Stačil jediný pohled na její tvář, aby okouzleně zmlkli, jediný tón jejího hlasu, aby ji znovu zahrnuli láskou a uctíváním. Tara to nenáviděla. Všichni ostatní nenáviděli masku, kterou se od nich nejkrásnější bohyně oddělovala, nenáviděli masku a ji. Fucking Tara.
Wodena bez jeho přilby s neprůhledným hledím nikdo neviděl, dokonce ani Valkýry, jeho ochranka a groupies. A přestože bulvár i internet přetékaly šťavnatými hypotézami, co se asi skrývá pod maskou, tajně byli Wodenovi všichni vděčni, že ji nikdy nesnímá.

“Sušenky?” pronesl Jim Hacker váhavě.
“Sušenky,” zopakoval sir Humphrey se zářivým úsměvem.
“A naše ministerstvo má celou akci administrativně zaštítit?”
“Včetně PR kampaně,” zdůraznil sir Humphrey. “Pan premiér oceňuje, jak dobrou práci jsme odvedli při předchozích akcích.”
“Ale nebude to poněkud náročné vysvětlování?”
“Budeme postupovat podobně jako u mléka a u ovoce: Řada britských dětí si nemůže dovolit plnohodnotnou svačinu, polysacharidy jsou pro vývoj mladého organizmu nezbytné, plus doporučení dvou tří expertů těsně před důchodem.”
“A námitka, že premiérův holding právě koupil největší sušenkárnu v zemi?”
“Je cynickým pokusem okrást politickým pletichařením děti o školní svačiny,” zazubil se sir Humphrey.

Když se v lednu 2014 objevila Amaterasu jako devátá z nich, bylo jasné, že je to opravdový Návrat a ne jen promyšlená marketingová kampaň. Sázkové kanceláře tedy vypsaly kurzy na to, kteří tři bohové se ještě objeví. Riziko bylo rozložené, historické dokumenty naznačovaly, že panteon je proměnlivý, a zatímco někteří jeho členové přijdou téměř vždy, další mohou cyklus či dva vynechat nebo se objevit v jiném aspektu. Religionistům a archeologům svět nikdy nenaslouchal horlivěji.
Když se v červnu ve své trojjedinosti zjevily poslední z nich, Norny, sázkové kanceláře briskně změnily taktiku. Vypsaly sázky na to, kdo z nich další zařve.

Na střeše Vily Vilekuly vlála žlutá vlajka. “Nepřibližujte se!” hulákala Pipi z vikýře. “Na lodi vypukly kurděje!”
Tomík a Anika se zarazili v půli kroku. “Cožeto?” pípla Anika.
“Kurděje!” volala Pipi. “Hrozně nebezpečná nemoc!”
“Tobě je zle?” ptal se Tomík.
“Pozoruju první příznaky!”
“Je na to nějaký lék?” Anika měla v očích slzy.
Pipi chvíli přemýšlela. “Ovoce. Malinovka. A perníčky!”
Děti se obrátily a běžely zpátky domů. Za deset minut byly ve vile Vilekule s plným košíkem a Pipi se s chutí zakousla do jablka.
“Fakt máš kurděje?” ujišťoval se Tomík.
“Jachně!” zahuhlala Pipi plnou pusou. “Kýve che mi hub!”

Farmář choval ovce na mléko a vlnu a stádo si chtěl udržovat v kontrolovatelných počtech, spoléhal tedy na občasné zapůjčení sousedovic berana. Jehňata mužského pohlaví u něj neměla žádnou šanci, ve třech měsících šla na jatka. Beránek Shaun svému osudu unikal. Stále byl velký jako odrostlejší jehně a k ovcím se choval čistě kamarádsky, farmář ho tedy odepsal jako hříčku přírody a časem skoro zapomněl, že vlastně není ovce. Shaun zatím každý týden systematicky okusoval kopru podobnou rostlinu rašící za rumištěm. Její náhodné pozření mu před lety poprvé zachránilo život. Až přijde ten správný čas, přivede k ní jehně Timmyho.

Všem účastníkům DMD 2020! Kamarádka se dneska dostala k mailu na kterém se domlouvají sosačky s kontrolory a s Týmem Bleskobrku, že se tajně zavede pravidlo Třikrát a dost!
To znamená že komu kontroloři k drabblu třikrát napíšou poznámku že má málo slov nebo že chybí téma, tomu pak bude zablokovaný autorský účet, ale oni mu to neřeknou....... místo sosácké stránky uvidí správu o tom, že stránky spadly! Takže si bude myslet ,že je to nějaká technická závada, ale přitom bude vyloučený z DMD a nebude o tom vědět! Takže bacha! Když spadnou stránky, víte co se děje! Sdílejte všem!!!

Kletba Bílé čarodějnice neležela na všech narnijských hvozdech stejně. Přelévala je ve vlnách podle toho, kde se právě nacházela či kam byl zrovna upřen její zrak. Udržet po léta v područí spánku statisíce živoucích bytostí nebyl jednoduchý úkol ani pro velkou Jadis z Charnu.
A tak se dryády, hamadryády i sylváni čas od času probírali ze smrtelné únavy, tu po jednom, tu ve skupině. Pomalu zvedali ztěžklá víčka, pokoušeli se otevřít ústa zaslepená sněhem. Hledali další oko, další větev, která jim pokyne na pozdrav. Šátrali pod zemí po známých kořenech. A pevně je stiskli, když udeřila další vlna ledového kouzla.

“Pozor! Nešlápněte na ni!” Hlas Pipi Dlouhé Punčochy zarazil Tomíka a Aniku hned u vrátek na zahradu Vily Vilekuly. Vzápětí jim došlo, že hromada větví na cestičce tam zřejmě není jen tak.
“Na co máš tu past?” zeptal se Tomík Pipi hned ve dveřích vily.
“To je doupě pro paniku,” odpověděla.
“Pro koho?” vyjevila se Anika.
“Pro paniku,” zopakovala Pipi. “Našla jsem ji dneska za dřevníkem. Byla úplně vyděšená a hrozně hladová.”
Tomík se mračil. To slovo už určitě někde slyšel. “A čím se živí?”
“Propadlíky,” zazubila se Pipi.
Ze zahrady se ozval praskot, rána a pak strašlivé pošťákovo zaklení.

Jan kráčí nocí s růží v ústech, zářivé zuby Jířího prosvěcují tmu. Před sebou tlačí Thespidovu káru, na ní hru vytaženou z kapsy u vesty. Jsou to skleněné hodiny, kterými tam a zpět s lehounkým cinkáním propadávají chechtáky. Dukáty srandy a smíchu, platidlo drzého mládí a talentu tak jasného, že nad dubnovou Prahou provívá jako polární záře.
Jiří vypouští bubliny z úst, Jan je udeří růží; motýlí hejno se mihne pod lampami. Mladí bozi posvěcují město nad ránem, Malou Stranu, Vodičkovu ulici. Krize je daleko, válka v nedohlednu; chechtáky cinkají, odměřují čas jejich cesty od dnešní noci do všech budoucích.