DMD č. 8. pro 8. 4. 2014. Téma: Na cestách

„Ahoj, jsem tady! Fuj, to byla štreka.“
„Zdravím. Ani si nesedej a zase jdi.“
„Ale no tak, kámo, snad mě necháš alespoň chvilku vydechnout.“
„Nenechám. Musíš hned běžet.“
„Počkej… Fakt?“
„Jo fakt.“
„Ale vždyť jsem teď přišel!“
„Hele, mě to moc mrzí, ale když páni poručí, musíme se podřídit.“
„Pch, prej musíme. Všechno odedřu já! Ty si tu celou dobu dřepíš, zatím co já furt někde běhám. Myslíš, že je to jednoduché takhle být pořád na cestách? Není. Už bych se taky chtěl usadit. Doufám, že v příštím životě budu stožár jako ty. Být telefonní signál je pěkně na houby.

Každou neděli podniká paní Mráčková s paní Nováčkovou průzkumnou výpravu po místním hřbitově, co to tam Kašpárkovi dali, to je nevkus, Kropáčková zase zapomněla zalejt, takhle jí ty kytky chcípnou, starej Hovorka, taky už to má vodbytý, ale funus hezkej, vnuk mu tam zahrál, i když ta dnešní mládež, mladej Horáček to táhne s mladym vod Pažoutů, my jsme se v jejich letech s chlapci ani za ruce nevodily a voni se vobjímaj v parku.
Krůty, pomyslí si babi Horáčková, vždyť on ho drží, jako tys vždycky držel mě, Ferdinande, dám ti sem na jaro macešky, pokvetou ti hezky barevně.

Simbaccova druhá návštěva Kashyyyku, kam mamince přivezl masožravou kytku a babičce deset kilo papriky, se přispěním dědečka změnila ve výslech. Stejně jako minule, i teď byl zvědavý, co vnuk v tajemné škole provádí a jestli ho ten chuligán, tedy otec, správně vychovává.
[„A nesedíte tam furt za pecí?“] ptal se, protože nesnášel pecivály.
[„Vůbec poslední dobou jsme skoro pořád někde na cestách.“]
[„Nějaké puťáky, hm?“] nadhodil a Simbacca zavzpomínal na všechny ty vykradené hrobky mrtvých Sithů, osvobozované planety, přestřelky v pašeráckých doupatech a bitky s drakem na jeho oblíbeném Tatooinu.
[„Jo, puťáky,“] pravil zasněně a radši si zacpal pusu palačinkou.

„Drahá, co bys řekla krátké dovolené?“ zeptal se jednou při večeři své manželky.
„To by bylo pěkné,“ usmála se potěšeně, ale hned dodala: „Je to ale vhodné? Teď, když…“
„Válka může trvat ještě dlouho,“ přerušil ji, dobře věděl, s čím si dělá starosti. „Nehodlám žít na Manor jako nějaký zajatec. Týden ve Francii nám prospěje.“
„Francie…“ zasnila se Narcisa. „Máš už konkrétní plán?“
„Ne, itinerář bude tvůj úkol.“
„Děkuji, Luciusi. Udělal jsi mi opravdu radost,“ řekla a věnovala mu další úsměv.
Už to bylo dávno, kdy se usmívala naposledy, kdy měla důvod se smát. Udělal by cokoli, aby ji rozveselil…

Ranní cesta autobusem do práce. Díky za kolonu, která mi dovoluje nahlédnout do životů druhých. Každé auto má příběh, stačí překlenout dvojité sklo a osudy jsou nahé, nikdo nečeká, že je ve svém mikrosvětě pozorován. Starší pár, ona řídí a nervózně si hraje s řetízkem, on bez ustání mluví. Manželská ignorance. Kluk, co náruživě kouří cigaretu a poklepává na volant. První práce. Dvě ženy, smějou se a jsou rády, že se nemusí loučit. Přátelství. Parta dělníku. Nezáleží, jak jednotvárné jdou dny, hlavní jsou rodiny, co toužebně čekají na výplatu. Ještě že sedím v autobuse a nikdo mě nevidí! Nebo vidí?!

„Apartmá s okny na východ,“ žádala dáma s šátkem od Hermese.
„Eustác miluje ranní sluníčko,“ doplnila dáma s diamantovými náušnicemi.
„Jistě, madam,“ řekl recepční.
„Eustác nesnáší hlučné lidi,“ pokračoval Šátek.
„Chceme prostě klid,“ pravily Diamanty.
Eustác bude nejspíš nesnášenlivý prďola, pomyslil si.
„V hotelu bydlí pouze ta nejúctyhodnější klientela, dámy!“
„Pokud se tu Eustácovi nebude líbit…,“ začaly Diamanty, “budeme si okamžitě stěžovat řediteli,“ dokončil Šátek.
„Uděláme cokoliv, aby byl pan Eustác spokojen.“ Hlas recepčního se táhl jako med. „Kdy ráčí přicestovat?“
„Je tady.“ Diamanty pozdvihly přepravku.
Recepční se střetl pohledem s omšelou lasičkou.
V očích obou se zračila nekonečná únava.

Nevím, zda a kdy jsem se narodil. Moje vzpomínky se týkají poskakování s kamarády okolo wolframového jádra.
Pak přišlo elektrické pole a vypravilo mne na cesty. Poklidné kmitání jsem vyměnil za střemhlavý let zředěným plynem. Srážel jsem se s okolními atomy, ale nestačil jsem se ani omluvit a musel jsem letět dál. Jen jsem si všiml, že se za mnou rozsvěcuje jasná záře, nejspíš, jak se ty atomy snažily zbavit přebytku energie, kterou jsem jim předal.
Konečně jsem celý otlučený a zpřerážený zase dosáhl elektrody a zařekl se, že se na cesty už nevydám. Elektrické pole mělo bohužel jiný názor.

Na cestách člověk potká všelijaké lidi. Sedlák Řehoř o tom věděl své. Ty ženské, které co stály u Bečvy, byly pohublé, ošklivé a měly na sobě divný kroj. Řehoř se však nad nimi slitoval a vzal je s sebou na druhou stranu.
Nakonec se zeptal: „Odkudpak jste?“
Babice odpověděly: „Zdaleka. Máme za sebou hezký kus cesty a práce. Ale že jsi nás převezl, něco ti něco poradíme: Vezmi rodinu a čeládku a odjeď s nimi na tři dny a tři noci z dědiny. Přitom se nezastavuj a neohlížej. Nikomu o nás neříkej. Jsme morové ženy.“
Potom zamířily k jeho vsi.

"Tohle už mě ale fakt nebaví" bručel Drokki.
"Co se ti zas nelíbí?" zahučel nevrle otázku Brogo. Byli na cestě už od svítání, a ačkoliv se už odpoledne přechylovalo k večeru, stále ještě si neodpočinuli, ani se nenajedli.
"Doufal sem, že to bude záživnější výprava. Že vpadneme do pevnosti, tuhle rozbiju nějaký potvoře hlavu, támhle zas přerazím hnát a bude. Místo toho se táhnem na cestě a furt nic!"
"Mohl by sis vzpomenout, že když sme utíkali, tak to trvalo dva dny, než sme našli Klrimův tábor, zpátky to vážně nepůjde o nic rychleji?" Supěl Brogo do stále prudšího kopce

Kirk zasvětil svůj život vesmíru – objevování nových světů, forem života a civilizací na pětileté misi. Věrnou společnicí na cestách mu byla jeho loď, USS Enterprise.
I s mnohačlennou posádkou byl ale jeho život poněkud osamělý. Jako kapitán se nemohl oženit, protože k čemu by to bylo, kdyby jeho manželka zůstala doma, zatímco on by se odvážně vydával tam, kam se dosud nikdo nevydal?
Rád vtipkoval, že je vlastně ženatý se svou lodí. Ale nikdy se při tom neopomněl významně zahledět na svého prvního důstojníka, který jako vždy stál na vědeckém stanovišti a s vulkánskou vznešeností se skláněl nad svým skenerem.