DMD č. 12. pro 12. 4. 2015. Téma: Udělátko

To bylo roku 2000. Nové století si žádalo nové přístupy.
Kluci dostali první POČÍTAČ. Na stole se mi zjevila hromada káblíku, bedniček a jiných udělátek. Co s tím? Koukám jako sůva z nudlí.
Zavolám si kamaráda. Poskládal, vysvětlil i nějaké hry tam hochům dal.
A mezi nimi Berušky – pro mě. Hrála jsem si a hrála. Až byl čas jít na kutě.
Jenže "Pí-Cíčko" né a né se vypnout. Musela jsem vzbudit mlaďocha.
„Mami, podívej, vždyť dáváš pořád RESTART.“ smál se mi na celé kolo. Já trouba.
Nakonec jsem zmákla i absolventa kurzu Koordinátor ICT. Dnes je počítač můj nerozlučný společník.

RIMMER (znepokojeně): „Listere?! Už nemusím třikrát kopnout do dveří u kajuty a udělat piruetu, aby se otevřely! Co se tu u všech všudy děje?!“
LISTER: „Na tý planetě včera jsem našel tohle udělátko, dokáže spravit...“
RIMMER (zesiná): „Listere, zapomněl jsi na minulý týden? ZASE budeme utíkat před hordou nevrlých mimozemšťanů? Opět musím sepsat vyjádření, kde objasním, že jsem jejich přítel a všechno je tvoje vina?!“
(podivné zvuky z chodby)
RIMMER (hystericky): „Já to věděl!“
NOVĚ PŘÍCHOZÍ:„Á, těší mě! Poslyšte, nenašli jste náhodou můj šroubovák? Starší model, ale... (znejistí) Nespletl jsem si rok?“
RIMMER (stranou): „Výborně, další šílenec na palubě!“

"Hele, Koší, co je takové to velké, co páníček vždycky odpoledne přitáhne domů?"
"To je jízdní kolo, Želvíku."
"Já se toho bojím."
"Neboj se. To je jen takové udělátko pro rychlejší cestování."
"A bylo by to i pro nás? Abychom se rychleji dostali z pelíšku k mističce a zase zpátky?"
"Hele, Želvo, nechci se tě dotknout... Ale víš přece, že jsi trochu motoricky znevýhodněná?"
"Motoricky... co?"
"No, jako že bys z toho spadla."
"No dovol! Plácnu tě!"
"To bys nejdřív za mnou musela vyskočit, chá!"
Hop... ŽBUCH!
Želvík dělá jako by nic a olizuje se.
Košín se směje pod vousky.

Na pódium vykročí přihrbený rozcuchaný mladý muž v obleku. Publikum se utiší v očekávání komického výstupu. Mladík těká očima po obecenstvu, rty sevřené. Ticho začíná být dlouhé. Mladík se pohne, obecenstvo s úlevou vydechne. Mladík sáhne do zadní kapsy kalhot pro hřebínek, ulízne si účes a civí dál. Diváci se začnou neklidně vrtět. Vtom muž hlasitě a s nepřirozenou intonací spustí:
"Ahoj! Jak se máte?"
"Zazpíváme si takovou písničku. Je to úplně jednoduché. Já řeknu: Copak má kočička? A vy odpovíte kočička má koťátko!"
"Tak jedem! Copak má kniha? Kniha má knížátko!"
"Copak má úděl? Úděl má ...udělátko!"
Diváci odchází.

Každý by jistě předpokládal, že Kurz geologického mapování, člověka naučí především zanášet do mapy, měřit úklony, sklony a jiné vychytávky nebo zakreslovat profily. Ve skutečnosti každý nejpozději při prvním samostatném vyslání do terénu přijde na milion a jednu možnost využití geologického kladiva. Nejenže s trochou šikovnosti jste schopni roztlouct téměř jakoukoliv horninu, ale při výstupu po takřka kolmém svahu poslouží jako cepín. Je-li svah o něco mírnější, stává se z kladiva funkční hůlka. V hustém podrostu se zase šikne efektní plašička divočáků. A když přijde na věc, tak s kladivem za pasem se i slabá žena cítí o něco bezpečněji.

„Co hledáš?“ ozve se hluboký hlas, při němž mi po těle vyskočí husí kůže. Prudce se otočím a podívám se do očí svému bratrovi, který mě nyní propaluje pohledem.
„Hledám takovou tu věc, no…“ na chvíli se odmlčím, v hlavě mi šrotují kolečka, která se snaží přijít na to, jak středobod své pozornosti nazvat, „ten gadget,“ dokončím a sleduji jeho reakci.
„Gadget? Ty myslíš udělátko? Tu atomovku?“ s překvapeným výrazem na mě začne chrlit otázky. Přikývnu na znak souhlasu a nervozitou sklopím pohled.
„A k čemu ti to bude?“ zněžní tón, avšak naléhavost jeho hlasu nabere na intenzitě.
„K revoluci.“

„Máš ještě tu zlomenou hůlku?“
„Jo. Nemoh sem ji vyhodit…“
Starý Ogg oba kousky sbalil. „Počkej tady, do rána jsem doma.“
Dalo se do deště. Hagrid celou noc seděl bez pohnutí, velké dlaně položené na desce stolu.
Konečně!
Šafář postavil do kouta mokré růžové paraple. „Tak, tady ji máš. Už asi nikdy nebude, jako bývala, ale na těch pár kouzel, který hajnej potřebuje, bude stačit.“
„Ale já žádný kouzla asi dělat nesmim.“
„Zakázali ti to výslovně? Tak vidíš. Prostě to nikde nevykládej. A ať to není tak nápadný, vymyslíme nějaký maskovací udělátko.“
Ogg se rozhlédl a sáhl po svém deštníku.

Být nejbohatším mužem galaxie bylo jistě příjemné. Ale k čemu by to bylo, kdyby jeho zlato rozkradli, sotva by dodýchal? Dlouho si lámal hlavu, jak uchránit poklad před četnými dobrodruhy a především před vlastními lidmi. A pak na to přišel. Viděl tisíce pokladnic vyloupených hrubou silou, a proto se se na ni tentokrát nespolehl.
Jeho největší životní úspěch se vešel do ruky. Byl mapou, klíčem, hlavolamem...
Otevřít ho silou nebylo možné, kód, který by šlo prolomit, neexistoval.
Myslel na všechno, mapu nikomu nikdy neukázal, nikdo ji neviděl se otevřít, vypadala jako ozdobný kus kovu.
Jenže nepomyslel na nenechavé dětské ruce.

Na vrchovině zuřila zima. Větve stromů praskaly pod nánosy sněhu, potoky byly promrzlé skoro až na dno a zvířata musela dlouho hrabat, než se prohrabala ke zbytkům trávy. Ale v jeskyni bylo teplo a útulno a její stěny se leskly v mihotavé záři ohně.
Oheň, nejmocnější síla, největší dar, nejsilnější spojenec.
"Náčelníku! Ty vyprávět!" žadonily děti, jako vždy za takových dlouhých zimních večerů. Vždycky se chvíli nechal prosit, byl přece náčelník a ten se nemůže nechat dětmi tak snadno umluvit. Ale nakonec pokaždé podlehl.
"A co vyprávět?" zeptal se.
"Vyprávět, jak ty oheň ze dřeva!"
Kopčem se pousmál a začal.

Přešel její poznámku bez odpovědi.
„Pane, musím vás požádat, abyste odpřisáhl, že se nepokusíte utéct.“
„Vzhledem k tomu, že se nacházíme tři sta mil od nejbližší pevniny, je ta přísaha trochu zbytečná, nemyslíte?“
Příčilo se jí čekat, až je vymění za jiné nešťastníky
„Pak mi budete muset odevzdat své zbraně.“
Přikývla na srozuměnou. Byla to cena, kterou musela zaplatit za špetku naděje. Podala mu pistoli.
„Všechny.“
Jeho zrak zabloudil k noži, který měla u pasu. Neodkládala ho ani ve spánku.
„Je to nástroj.“
„Ale i zbraň.“
Neochotně mu nabídla rukojeť.
„A teď k věci, pane. Máte něco, co vám nepatří.“