DMD č. 27. pro 27. 4. 2016. Téma: Dnes to praskne

Betsy spustila kotvy na dohled přístavu. Únorové slunce hřálo. Milton nastavoval tvář paprskům. Racci kroužili kolem stěžňů. Ze sto sedmnácti mužů se toho pohledu dočkala polovina.
Setkání s velitelem přístavu se neslo v duchu nedůvěry.
„Poslyšte, kapitáne, co tomu řeknou lidi, až se to roznese? To vyvolá paniku!“
„Víc jak šest týdnů nikdo neonemocněl.“
„Váš názor?“ obrátil se na Chadwicka.
„Karanténu jsem odvolal. Avšak další plavba by jim neprospěla.“
„Jestli se něco strhne, půjde to na vaši hlavu, doktore.“
Po dvou týdnech vypluli k domovu. Hlášení i dopisy rodinám poslala Frances napřed po rychlé fregatě. Sedmnáct zůstalo. Dokud se nezotaví.

Byl to jediné, co mu zbylo, když ho Frídvulfa opustila. Synáček, takový cvalík roztomilý.
Rostl jako z vody, všechno na něm doslova hořelo. Švy dětských šatiček pukaly, ve dvou letech mu začal oblékat svoje šaty. Zanedlouho se začaly trhat i ty. Další oblečení už mu musel spíchnout na míru. Časem se to docela naučil.
A chlapec byl stále větší. Když pod ním praskla kuchyňská židle, nejdříve ji zpevnil, pak vyrobil novou, vyšší a bytelnější. A za rok další.
Jednou ráno ho probudil rachot. Pod Rubíkem se zbortila postel.
Tehdy se rozhodl. Dnes musí synovi konečně říct, kdo je jeho máma.

„Dnes to praskne!“ přitočil se k nim učitel biologie. „Už vím, kde schováváte chlast!“
Aby ne! Jediné, co se dalo na brigádnické ubytovně napěchovat, byly plechové noční stolky.
Mrkli na sebe, zapískán konec, první v řadě. Pospíšili, utrhli se.
Zamčeno, samozřejmě. Na střechu, vykopnout okno!
Lahví moc, tak šup s nimi pod peřiny a postele, dozadu ke stěně, on se tak neskloní!
Velký objevitel ale už rázuje se suitou po chodbě, co teď?
Finta stará jako lidstvo samo.
Dveře se rozrazily, oni za nimi.
Noční stolky prázdné.
Přimíchali se do davu.
Učitel se sklonil, ale na kolena nešel. Nenašel nic.

Dva měsíce žijeme v ledu.
U zpovědi lžu. Mše vedu špinavý.
Přijde jaro.
„Anno,“ prosím. „Vezměme se. Žijeme v hříchu.“
Šíleně netečné medové oči.
„Ne, dokud nepřijdou bratři.“
Něco praská. „Tvoji bratři jsou mrtví!“ zařvu. "A já tě nešťastně vyhrál v kartách!"
Mlčí.
Utíkám.
V krčmě objednávám vodku, halasným smíchem přehlušuji vinu. Zase.
Co si nalhávám? Mizerný kněz. Byl bych stejně mizerný manžel.
Zmerčí mě místní nevěstka. Zvu ji.
Je o dvacet let mladší, oči barvy medu. Všechno je jedno.
Venku ji narazím na zeď, políbím ji.
Místo medu cítím pot, strach.
Všechno ne.
Domů pádím šedivým úsvitem.
Anna nikde.

Dva pánové postaršího věku seděli každý na jedné straně mahagonového stolu. Kromě dvou počítačů byl na stole nezbytný popelníček, několik prázdných piv a zpola plná láhev s domácí slivovicí. Byl to dar, památka na návštěvu Zlínského kraje.
"Tak," prohlásil slavnostně mladší z nich a připálil si další cigaretu, "já už mám hotovo. Co ty?"
"Mno, ještě vymyslím nějaký _ismus, a můžu to poslat... Hotovo."
"Nevěřím, že tentokrát nám to ještě spolknou, dnes to praskne."
Nad tenisovým kurtem zapadlo slunce, láhev slivovice ukázala dno.
"No podívej se na to, Miloši, zase to vyšlo. Nevládneme sice, jako dřív, ale trollovat umíme nejlépe!"

V montážní budově pobíhají technici. Z přivezených komponent sestavují raketové motory na tuhá paliva.
"Koukni, tenhle se cestou poškodil. Vykazuje odchylku patnáct milimetrů od přesné kružnice."
"Kašlem na to! Od čeho tu máme hydraulický lis?"
Motory jsou připojeny k hlavní nádrži, raketoplán připoután k ní. Obrovský tahač ho krok za krokem odváží na startovací rampu.
V noci poklesne teplota pod sedmnáct stupňů mrazu. Gumová těsnění motorů nebyla pro tyto teploty testována. Přesto start neodložili.
Necelou sekundu po startu se objevil u jednoho motoru obláček kouře. O minutu později proráží motor hlavní nádrž. Vrchol moderních technologií se mění v ohnivou kouli.

„Ty poslyš, měl bys jít k doktorovi. Když tě to bolí…“
„Něco snad vydržim, ne? Nejsem baba. A ne že budeš někde něco kvákat.“
Za týden:
„Ty jo, kroutíš se tady jak paragraf, neblbni a di doktorovi, břicho není prdel.“
„Ale di do háje, dám si panáka a bude dobře.“
„Ty máš ale blbý nápady. Di s tim k doktorovi, povídam.“
Za dva dny:
„Jauvajs, sakra práce, já se na to…“
„Sem ti říkal, že máš jít k doktorovi.“
„Nekecej a volej sanitku, mam slepák, dycky sem to rozehnal, ale dneska to praskne.“
Na sál se dostal za minutu dvanáct.

Nějak se stalo, že jsem začala trávit většinu svého volného času s Etanem. Vyprávěl mi o tenarských zvyklostech, já ho doučovala matematice, kterou bude potřebovat k půlmistrovské zkoušce. Mistr Mechtar se nestaral, co dělám ve svém volnu, pokud byla práce, kterou mi zadal, hotová – na rozdíl od mistra Garnibora. Ten Etanovi zakazoval přátelit se s dalšími učedníky, aby náhodou nevyzradil nějaká jeho profesionální tajemství. Naštěstí byl Garnibor dlouhodobě pryč. Ale to nemohlo trvat navěky.
„Mistr se má brzy vrátit,“ řekl jednoho dne Etan. „To bude konec našeho scházení. Ale před tím se tě chci zeptat...“
„Tady jsi! A s kýmpak?“

Rozzářené oči pohasly pod tvou kritikou.
Chch. Jsi naivní.
Škarohlíd v tobě ke mně promluvil: „Někdo si s tebou hraje.“
„Ne, tak to není.“ chlácholím.
„Někdo si s tebou ošklivě hraje,“ trváš na svém.
Ostnaté dráty střeží mysl.
Kličkuji mezi minami tvé nelibosti.
Prvovýstup. Ještě nejsme na vrcholu, už jsme unaveni.
Zkušenost neplatí, zmýlená ano.
Navázáni k sobě lany.
Táhneš vší silou. Bojíš se o mne.
Praskne to? Dnes? Bojíš se pádu. Zběsile napínáš lano.
Krvavé zářezy do vědomí.
Z lana se stala oprátka smrti souznění.
Závrať mi zavřela oči. Poslepu hledám záchytné body.
Jen ty a já.
Jen my.

Když Harry téměř po třiceti letech - už jako ministr kouzel - zavítal do Bradavic, aby pogratuloval novému řediteli ke svěření významné funkce, neodolal. Z legrace ke kamennému chrliči pronesl: „Citrónová zmrzlina.“
A poté nevycházel z údivu, že ho chrlič doopravdy vpustil.
„Vážně svou pracovnu chráníte citrónovou zmrzlinou?“
„Nejúčinnější bezpečnostní hesla bývají ta nejméně pravděpodobná,“ odvětil Severus klidným hlasem. „Ačkoli, jako proslulý bystrozor byste to měl vědět.“
„Jistě. Takže to ve skutečnosti nemá vůbec nic společného s památkou na jediného muže, kterého jste si kdy vážil...?“
„Podezíráte mne snad ze sentimentality?“
„Ne. Podezírám vás z toho, že tu zmrzlinu máte opravdu rád.“