Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Frances sepisovala hlášení. Střapatý psík ležící pod stolem hravě dloubal čenichem do zmačkaného archu papíru. Prosakovaly jím kaňky. Písmena se vzpírala snaze levačky dát jim řád. Uctivá strohá slova se nehodila k pokřivenému rukopisu. Muří nohy číslovek připomínaly cenu vítězství. I daň kterou za něj zaplatili. Sedmnáct padlých. Dvakrát tolik raněných. Ty, kteří přežili, čekala řada nejistých dní.
Zaklepání ji vytrhlo z urputné snahy.
„Madam, poslala jste pro mne.“
Gillingham stál před Frances napjatý jako struna.
„Sepíšete dopisy rodinám padlých.“
Okamžik zaváhání.
„Je to nutné, madam? Většina z nich neumí číst.“
„Je to nezbytné.“
Pouhá odvaha v boji velitele nedělá.
„Ne.“
„Jsi jen hloupý zaklínač. Co ty o tom ostatně víš,“ řekl mu ministr.
„Přesně tak, pane ministře, co o tom vím,“ odpovědel zaklínač a vstal.
„Děláš chybu.“
Dostal za úkol chránit volební urnu. Nepřátelé státu ji měli ukrást, zničit nebo podobné nekalé věci.
Chápal to. Před lety se tohle malé království proměnilo v republiku. Volby vládnoucí klika vyhrála slibem: „Jistoty pro všechny!“
A tak lidi zvolili.
Zaklínač věděl jen o dvou jistotách.
Jedna byla všude. Kasička se plnila.
Druhou začala klika prosazovat iniciativně sama, když zemřeli první, kdo hlásali, co klika tajně provádí.
„Bohužel, tuto zemi zbavit monster nedovedu.“
Ťuk, ťuk.
DÁLE.
- Vím, že není úřední den, ale já nevím jak na to přiznání.
A evidentně ani pozdravit. To nevadí, já vám s tím pomůžu. Posaďte se.
- Víte, já jsem na to úplně levý. Netuším vůbec nic.
Navíc tohle normálně řeší manželka...
- Navíc, tohle normálně řeší manželka. Znáte to. Chlapi a papíry. Natož daně.
Leni, to dáš. Tak úvodní stránku určitě zvládnete sám.
- Já vážně nic nevím.
Klid. Nezabiješ ho. Jdeme na to. Určitě víte jak se jmenujete.
- Jo, to zase jo. Takže. Příjmení. To jako moje?
Ne asi! Dalajlámovo! Podáváte přiznání vy, tak ano, vaše.
- No jo vlastně!
Tohle je sice na pěst, ale je to lepší varianta poplatníků. Ti jsou alespoň rádi za každou radu. Pak jsou tu varianty "si vás platím z daní, tak mi to snad vypíšete", případně "to je stejně zlodějina, danit něco, co jsem kupoval ze zdaněných peněz".
Ale stejně se pořád držím. Myšlenky sice neudržím, ale úsměv na tváři mám pořád a na nikoho nejsem nepříjemná. Ne, že by to bylo snadné. Ale přijde mi, že všichni očekávají arogantní přístup. A pak jsou, alespoň na našem oddělení, mile překvapeni.
mimochodem - za dnešní, neúřední den, obslouženo v kanceláři pět poplatníků mnou, šest kolegyní. A zítra, až bude úřední, tak zase nikdo nepřijde. Se klidně vsadím...
NESOUTĚŽNÍ
Vzhledem k tomu, že je dnes svatého Jiří, tak posílám svým věrným čtenářům nesoutěžní dáreček.
Předchozí zde.
"Přišlo to před půl hodinou. Chvíli nám trvalo to rozluštit," řekl technik Jindřichovi. Ten se zamračil.
"Nebyla už tou dobou čidla zkratovaná?"
"Byla. Hned jsme to ověřili, ale Danielův úkryt zůstává, stejně jako několik dalších, mrtvý."
Jindřich na to nijak nezareagoval. Nepromluvil, dokud nedošli do laboratoře, kde jim technik v modré kápi podal list papíru.
"Rozluštili jsme další kus."
"Bílo... Tančí jako drak zabitý antickým bojovníkem... Krůpěje padají na oltář...," četl Jindřich. "Pravděpodobně halucinace," usoudil.
Je živý? poslal neslyšnou otázku hlavnímu technikovi.
Nevím.
Jindřich zaťal pěsti.
Technik mu stiskl rameno. Uděláme všechno, aby tvůj vnuk nezaplatil za šíleného vědátora, slíbil.
"Nic není jisté. Jen daně a smrt." říká postava ve filmu.
Asi má pravdu, daně platit jeden musí a kmotříček? Ten si čas udělá.
Já si ale ještě chvilku počkám.
Pro Smrtě jsem už zaplatila zálohu před rokem.
Ukázal mi druhou stranu a vzal si pět dní. Pět dní, které už nenajdu.
Ani nechci, jestli mi proplatí za každý deset let zpátky.
To víte. Tam je čas relativní nebo spíš není.
A jestli bude mít kmotříček tolik humoru, co SMRT pana Pretchetta, a bude tak hezký jako Joe Black, půjdu s ním pak ráda.
Potom v klidu doplatím daň - životu.
Odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům, modlím se denně, protože jsem ti zatím nesplatila ani jediný. Císaři sem tam i něco dám, na tebe mi většinou nic nezbyde. Není tvůj zákon, který bych neporušila, naskytla-li se mi příležitost.
Když náhle umírám, teprve se skutečně chvěji o své bytí - které je v tobě -, protože jsem se ti celý život jen vzdalovala. Smršť hněvu mě ochromí a okrajuje, dusím se hrůzou, protože mě odmítáš (a kdo by neodmítal?!), a ztrácím se před tvou nelibostí. Pak všechno utichne. Krčím se a čekám na tvůj soud.
„Takhle sis mě představovala?“
Měla jsem to už dlouho v hlavě, a když včera do kompletáře vyšlo čtení z listu Soluňanům („Bůh nás neurčil k tomu, abychom jednou propadli jeho hněvu, ale abychom získali spásu skrze našeho Pána Ježíše Krista...“), nemohla jsem prostě odolat.
Přečtěte si tu trilogii, je vážně boží! (obálky jsou hrozné ale knihy boží :D )
Dominic byl jeden z mála aristokratů, co poctivě pracoval a práce ho bavila. Hledání radikálních živlů v sobě mělo vzrušení a nejistotu, nehrozila nudná rutina ani neustálé sezení v kancelářské židli.
Nečekal, že se mu jednou stane, že cesta do práce mu bude spíše připomínat rozsudek smrti. Chodby, které ho dříve lákaly, ho teď naplňovali frustrací a vztekem. Jak mohl pracovat pro stát, který bojoval proti svým vlastním občanům?
Svému nadřízenému praštil dokumentem o stůl. "Tohle je moje rezignace," zavrčel.
Čekal šok, rozhořčení, výčitky. Nadřízený ale jenom pokývnul.
"Pane Freyi, projevili o vás velký zájem v daňovém oddělení. Berete to?"
Tohle je vtipné asi jenom pro ty, kdo knihu četli. :D Pan Dominic Frey se vyžívá v pracích kde ho všichni nesnášejí, takže daně, to je ještě lepší než ta stará práce! :D
Muž zoufale zamával Desert Eaglem před paní v tvídové sukni.
"Já skutečně nemohu ovlivnit výši vašeho odvodu, to jste měl probrat s daňovým poradcem," řekne dáma s výrazem robota. "Růženko, připravte prosím mop a vak!"
"Chcete mě zruinovat! Kdo to kdy slyšel, platit 84procentní daň z příjmu!" ječí muž.
"To je dobrovolný milionářský příspěvek, nikdo proti němu při schvalování nedemonstroval," nedá se dáma.
"To proto, že tehdy všichni řešili to roztomilé video s koťátkem ve skleničce, jak vůbec někdo mohl v té době hlasovat!" prolétne hlavou spolu s kulkou mladíkovi.
Vaky nafasovala daňová správa letos poprvé, zákonodárci mysleli na všechno.
Takové jazykově lehké (tematicky těžší) drabblátko s využitím jednoho mého starého nápadu.
„Omlouvám se, nedostala jsem ho,“ sklíčeně líčila Zlomenina, „na té sjezdovce mi na poslední chvíli uhnul a já jsem smrčkem trefila paní za ním.“
„Mě poslali k jeho mámě, abych ho přiměla zpytovat svědomí... A on místo toho vybral všechny její peníze,“ přisadila si Skleróza.
„Je to takovej hajzl, ze všeho vyvlíkne a ještě to použije ve svůj prospěch. Nevím, jak to dělá, ale přísahám, že já mu nepomáhám!“ dušovala se Fortuna.
„Ale kdo zjedná spravedlnost, když jsem se mu nedostal na kobylku ani já?“ zoufale vykřikl úředník z berňáku.
„Klid, přátelé, já se postarám. Mně určitě neuteče,“ odtušila Smrt.
DRUHÉ DRABBLE, NECHCI BODÍK.
Tuto knihu napsal Ernest Hemingway, 1946-1961 (jo, psal ji 15 let) a je naprosto jiná, než cokoli jiného, co kdy napsal. Asi proto je moje nejoblíbenější.
Mimochodem také existuje film, kdyby vás to zajímalo. :)
Hrozně moc jsem si to potřebovala napsat.
Dobrý skutek šílenství. Ohořelý inkoust.
Prohrabuje se popelem, marně. Spálila to.
Útržek papíru v dlani: -daně a - smrt.
Daně a posmrtný život? Anebo - snídaně?
Psal tam něco o snídani? To ráno s otcem?
Sloní smrt. Daň z kosti.
Nezadaně?
Manželka s duší chlapce, nacistický sestřih, nečekaný, zmijí. Milenka miloučká, zploštělá.
On sám v zelených pahorcích italských, monopol bláznovství, nikdy se nežeňte, žeňte se vpřed, muži, jinak se změníte.
Napsal tu povídku znovu, pomiloval se s dívkou, a prázdno.
Zahazuje cár papíru. Nasedá do auta, jede do pouště. Jako daň z odchodu červené víno v posteli, poslední vzkaz pro tu divnou.
Ve zkratce:
Novomanželé cestují po Evropě. Muž, spisovatel, píše jejich cestovní deník. A semtam si střihne nějakou povídku. Jeho manželka, krásná, mladá, najednou začne být dost zvláštní. Nejdřív se nechá ostříhat přesně jako on, pak začne nosit kalhoty (ehm, jsme dost v minulosti), pak se nechají ostříhat oba, v podstatě na ježka, pak si začne čím dál častěji připadat jako chlapec... a začíná se jí/jim to vymykat z rukou. (Manželka je asi trans, ale to slovo tam samozřejmě nikdy nepadne.) Je to čím dál zvláštnější, on se snaží psát povídku o svém otci, jak s ním byl na lovu slona, ona na tu povídku začíná žárlit, protože kvůli ní nepíše ten jejich cestovní deník. Hádají se, nemluví spolu, jsou na sebe hnusný atd. Pak se objeví milenka - naprosto cizí dívka, kterou mu do postele přivede manželka, asi aby byla sranda. Jenomže milenka je mnohem příčetnější, laskavější a jeho spisovatelství více milující, než manželka. Ta začne žárlit tak brutálním způsobem, až jí z toho v podstatě přeskočí. Povídku mu spálí, a odjede vlakem do Paříže. A kniha končí vlastně happyendem - on tu povídku napíše znova a ještě lépe, a s milenkou je hrozně šťastný a spokojený. Což je blbost, protože je to sakra Hemingway. No, a proto vznikl tenhle drabble. Protože mu ten šťastný konec nevěřím.
(A vzhledem k tomu, že to je částečná autobiografie a Hemingway spáchal sebevraždu, tak tomu konci podle mě nevěřil ani on.)
