Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Vystoupil jsem z výtahu ve špatném podlaží. Trochu jsem se zasnil, a když dlouhé nohy v krátké sukni vystoupily ve trojce, bezmyšlenkovitě jsem je následoval.
Martin mluví a mluví, ani se mne pořádně nezeptal na jméno. Vžil se do role průvodce nového kolegy po oddělení. Kasá se, poučuje mě.
Seznámím se asi s patnácti lidmi. U kávovaru vyslechnu pár vtipů o novém řediteli divize. O pauzičce na cigáro se dozvím, že k dlouhým nohám patří jméno Anna.
Právě domlouváme oběd, když mne dopadne asistentka nového ředitele divize: „Pane řediteli, telekonference za pět minut!“
Ono se řekne, nenápadně je sledovat. Léčitelé mívají nadmíru vyvinutý smysl pro vnímání života kolem sebe, utajit před nimi svou přítomnost není lehké. K tomu dávat pozor na cestu, nenápadně si značit zpáteční…
Otřesů si všiml pozdě. Vyčarovat kolem sebe štít stihl na poslední chvíli. Naneštěstí neúplně.
Ti dva stačili utéct.
Mohli jeskynní strop strhnout schválně? Aby se ho zbavili?
Těžko. Nemohou o něm vědět.
Opatrně se začal protahovat. Žádná zlomenina, na to byl štít dostatečný. Samé drobné pohmožděniny, nepříjemné odřeniny. Bude to dobré. Za pár dní.
Jenže svaly, který nebolí, by se mu náramně hodily právě teď.
Aspoň pár.
Právě tak trochu trpím na rodinném setkání (celkem věrný obraz podává toto: http://www.sosaci.net/node/35840) a opět nestíhám. Bjb, bohužel.
Učitel vstupuje do třídy. Kromě jeho kroků je naprosté ticho. Muž se s hlubokým vydechnutím opře o židli za katedrou.
Pohlédne na chlapce: „Posaďte se. No? Co nám povíme? Zase mlčíme jako hrob!“
Kantor si založí ruce za zády a přejde ode zdi ke zdi.
Znovu upře pohled do plných lavic: „Hošek? Co o tom víte? Nic? Co Veškrna? Morávek? Jech? Budil?“
„Tady nikdo nic neví. Najednou nikdo nic neví!“ začíná být učitel naštvaný.
„Sedm let tu třídní knihu hledáme! Sedm! Tady už přestává všechna legrace, chlapci!"
Sedá si na židli, zjevně úplně rudý vzteky: „Jak chcete. Času máme dost.“
Snad pomiliontý si říkal, proč vždycky on. Jak seděl na větvi obkročmo - a nepříjemně si tím utiskoval rodinné klenoty - sice nadával, ale stejně držel pravidlo Tří opěrných bodů.
"Šmarjá, vopatrně!" volala stařenka hluboko pod ním. Natáhl ruku v rukavici. Právě včas.
Ten malý zrzavý idiot to pravidlo právě dodržovat přestal. Zatáhl drápy a sjel mu z větve rovnou do dlaně. Ani nemrkl. Dokonce - pánbu je netrestej - začal příst.
"Nelez nahoru, když to neumíš, vole," řekl mu tiše.
Nikdy by to nepřiznal, ale tyhle chvíle byly důvodem, proč vstal, když šéf hasičů zahlásil: "Kočka na stromě, na Budějárně. Nehlaste se všichni."
“Soudruzi, vítám vás na schůzi revolučního výboru,” blýskl úsměvem.
“Program byl od minulého čtvrtka k nahlédnutí na vývěsce u hlavní brány, předpokládám, že jste si ho nastudovali.” Žádné protesty, je čas pokročit.
“Takže tu máme první bod,” nahlédl do připravených podkladů, “Volba zapisovatele.”
“Nějací dobrovolníci?” s nadějí se rozhlédl kolem
“Cože? Nikdo se nehlásí?” zamračil se tak intenzivně, až mu zase odpadlo ucho.
“Soudruzi,” použil svůj nejpřesvědčivější tón, “uvědomujete si, že pokud zůstanete pasivní, naši revoluci nikdy nedotáhneme k vítězství?”
Reginald Půlbotka, nejangažovanější Ankh-Morporkská zombie, se znovu rozhlédl po tichém hřbitově, ale všichni ostatní spolupohřbení zatvrzele setrvávali ve svých rakvích.
Chris se rozhlédl po přeplněné taverně a probodával každého z účastníků pohledem. Ušmudlaní sedláci, na těle pot, prach a zbytky slámy. Někteří se dívali na zem, jiní hypnotizovali strop. Třeba se prozírají skrz strop a na nebi je Bůh konečně zahlédne. Mladí muži mezi všemi těmi prací shrbenými otci sice vypadali nadějně, ale vlastně to ještě byli děti. Měli si hrát na honěnou, ne hrát ruletu se smrtí.
Harry se zatvářil nešťastně. Tohle mělo být místo s pokladem? Tady? Určitě ho sprostě podvedli. Jen Vin zachoval klid a zopakoval Chrisovu otázku: "Slyšeli jste. Kdo z vás někdy držel nějakou zbraň?"
Československo podporovalo v rámci RPA především vzdělance a studenty. I proto záhy vznikla dvě ruská gymnázia, konkrétně Ruské gymnázium v Moravské Třebové a Ruské reformní reálné gymnázium v Praze - Strašnicích. Později vznikaly další školy, například Ruské reálné gymnázium v Praze na Pankráci.
Na těchto gymnáziích studovali žáci, kteří byli nuceni přerušit studia kvůli revoluci. Také zde ale studovalo množství studentů, kteří z Ruska emigrovali ve vyšším věku. Takže nebyl žádný div potkat v septimě sedmadvacetiletého studenta.
Ani laskavý čtenář ať se tomuto jevu nediví, neboť právě studenti se těšili velké podpoře a jen hlupák by si nechal tyto benefity uniknou.
Ano, skutečně takové případy byly. Ale abych ruské školy a studenty jen nehaněla:
Československo bylo jedinečné nejen tím, že financovalo pestrou škálu škol, ale i tím, že se mu podařilo shromáždit vynikající pedagogické odborníky, kteří řídili a ovlivňovali emigrantské školství v celé Evropě. V Praze sídlilo Ruské pedagogické byró, Ústřední ruských učitelských organizací v zahraničí, Svaz pedagogů středních a vysokých škol v ČSR. V Praze se plánovaly a konaly pedagogické sjezdy a konference o aktuálních otázkách ruského školství v zahraničí a vycházel časopis Russkaja škola za rubežom (Ruská škola v zahraničí, Praha 1923 - 1931), který byl nejlepším ruským pedagogickým periodikem v celosvětovém měřítku.
Starším osobám umožnila pomocná akce důstojně přežít a mladším, dětem narozeným po roce 1918 mimo Rusko, rozvinout veškerý tvůrčí potenciál. Finance, vložené do výchovy a vzdělání, byly tak vráceny prací stovek úspěšných lékařů, techniků, geologů, botaniků, nadaných hudebníků, divadelních umělců a výtvarníků, kteří se stali nedílnou součástí české společnosti. Pokud tito lidé ČSR později opustili nikdy nezapomněli ve svých životopisech uvádět, že za své úspěchy vděčí československé pomoci.
Anastazie Kopřivová, PŘÍBĚHY EXILU Osudy exulantů z území bývalého Ruského impéria v meziválečném Československu (Památník národního písemnictví, Praha 2018, str. 82)
Pohledy námořníků putovaly vzhůru po šedivé kamenné stěně a cestou nabíraly na skepsi. Ticho přerušil až Hozer.
"Tak dobrá, pánové; tam nahoře je náš kapitán. Kdo jde první? A nehlaste se všichni."
Mužstvo si jeho poznámku vzalo k srdci. Ruku nezvedl nikdo.
Povzdech.
"Dobře, půjdu já."
"A při vší úctě, nadporučíku, co budete dělat, až tam dorazíte?"
To byla dobrá připomínka. Jestli je v té jeskyni čeká naštvaný drak, bude to nerovný boj. Nehledě na fakt, že kapitán už dávno nemusí být naživu.
"Budu improvizovat; zbývá nám něco jiného?"
Nezbývalo, přirozeně. Hozer si naposledy přeměřil skalní stěnu a začal šplhat.
"Někdo mi ukradl moje vdolkyyyyyyy!!!" Rozlehne se hlavním sálem jako hrom nad mořem.
Žabí sluhové stojí jako zelení vojáčci tiše v řadě bok po boku, snažíc se neklepat hrůzou. Rudá královna s děsivým výrazem na tváři rozmachujíc se zlostnými gesty zpovídá každého z žabáků.
"Štípnuls je?!"
"Ne, Vaše Výsosti!"
Nikdo se nepřiznává.
Jenomže jedna zelená očka se nechtěně pohnou směrem ke svému kolegovi. Krvavá baba se k vinou zpocenému žabákovi pomalu nakloní. Pachateli zůstala v koutku náplň z vdolků.
"UTNOUT MU HLAVU!"
"Mám ženu a děti!"
Krvavá baba jen nařídí komorníkovi: "Přiveďte mi ty pulce. Mám je ráda jako kaviár."
"Hanku! Ty zatracenej geniální opičáku, kde vězíš?"
Charlesův zjev se za ty dva roky změnil jen nepatrně. Z ufňukané máničky v hipísácké košili a županu, který svlékal jen proto, aby před studenty nedělal ostudu, se přes noc nestal elegantní gentleman s nablýskanou lebkou v kvádru.
"Tak kdo do toho půjde? ...Hanku?"
Beast si začal zuřivě čistit brýle.
"Scotty?"
Cyclop si nenápadně přepnul hledí na odraz.
"Logane?"
Wolverine začal předstírat dočasnou hluchotu.
"Tak nikdo?" ozval se profesor znovu a hlas mu těžkl zklamáním.
"Jean, má zachránkyně..."
"Co potřebuješ, Charlesi?" rozpukla rty v jemném úsměvu.
Profesor jí podal psí strojek. "Oholit, prosím."
