DMD č. 18. pro 18. 4. 2019. Téma: Nehlaste se všichni

Krmič dorazil druhý den za raného soumraku.
"Jídlo! Vstávat, nehlaste se všichni!"
No jo, trošku jsme včera slavili stěhování. Bicášek zamachroval a donesl asi sto dvacet nájmů.
Otevřel jsem jedno oko a vzápětí byl vytažen ven z hroznu netopýrů, krásy a dokonalosti na světlo boží. Bicáček nestihl ani začít nadávat a skončil na ruce vedle mě.
Vyměnili jsme si naštvané pohledy. Ucítili jsme cvrčky. Zapředl jsem radostí. Bicáček taky.
"Kazimíre, asi jsi přišel o zákazníky," prohlásil krmič. "Ti dva pitomci přišli k rozumu."
Vyměnil jsem si s bicáčkem nechápavý pohled. Jeden pitomec je jasně on, ale kdo je ten druhý?

Vypravěč s mužem konečně dorazil na místo. Vstoupil do starého domu, který se na první pohled zdál neobývaný.

„Co tu chcete!“ ozvalo se najednou zpoza dveří vedoucích do obytných prostor. „A proč sem taháte toho pobudu. Chcete nás nakazit?“

„Chci jen, aby ukončil svůj život jako člověk. Ne jako kus masa hnijícího venku na ulici!“ odsekl mu Vypravěč. „Cožpak se tu nenajde křesťanská duše, která by pomohla bližnímu svému zmírnit utrpení?“

Muž stojící ve dveřích se ani nehnul. Vypravěč si všiml, že za ním vykukují další lidé. Nehlaste se všichni, pomyslel si ironicky.

Jeden z nich nakonec vyšel na chodbu.

„Říkáš, Papouši, že po výtažku z routy budeme my, lasičky, ještě víc bojovné a odvážné? Ne, že bychom to potřebovali, jsme z tvrdého těsta, nemám pravdu, Geraldinko?“

„Ano, Gervaisi, z tvrdého.“

„Měli bychom to vyzkoušet na veliteli stráží, ale co si našel na hlavě šedý chlup, je jako tělo bez duše, chudinka. Že?“

„Ano, Gervaisi, bez duše.“

„Jeho zástupce? Oh, ne, ten je jako bzdinka, našel v polévce mouchu a úplně ho to složilo.“

„Ano, Gervaisi, úplně.“

„Vypil bych to pochopitelně sám, ale... ááááá… můj heksnšús!"

„Tak Tě bere, Gervaisi?“

„Mučedník, Papouši, mučedník! Nejlepší bude, když to dáme ochutnat zahradníkovi.“

"Kde je váš vůdce?" zeptal generál.
Odpovědí mu bylo ticho.
Všude kolem ležela mrtvá těla. Ranění povstalci sténali bolestí a byli doráženi vítěznými vojáky.
"Kde.
Je.
Váš.
Vůdce?"
Odpovědí mu bylo ticho od stovek přeživších povstalců.
Psal se rok konzulů Lentula a Oresta. Generál si přál, aby příští rok byl jeho rokem, rokem konzula Marca Licinia Crassa. A nějakého dalšího šaška. Chtěl si být ale jistý.
Desítky tisíc padlých těl v okolí neznamenaly téměř nic, bez Spartakova těla.
Zkusil to jinak: "Ten z vás, který najde Spartakovo tělo, odsud odejde živý."
Odpovědí mu bylo ticho, které rušilo jen stloukání křížů.

Prostetnik Vogon Jelc si povzechl tak zhluboka, až se mu ze stolu skutálelo těžítko. A to to vypadalo na skvělý týden. Vyhláška o implementaci hlášení o podání hlášení o implementaci se nádherně rozjížděla, tiskárny chrlily formuláře o sto šest, svorky na papír se leskly a nová razítka se ježila jako armáda. Fronty se prodloužily o celých dvacet procent a záchranné sítě pod okny se plnily zoufalci.

Nebýt těch slabochů z personálního, všechno by fungovalo.

Znechuceně kopl do hromady hlášení. Ruka, která z pod ní vyčnívala, se pořád ještě křečovitě svírala.

Ta dnešní mládež. Jeden sesuv hlášení a je po nich.

Jeho výsost král Miroslav vyhlašuje výběrové řízení na následující pracovní pozice:

1. holoubek

náplň práce: pomoc dívkám v nesnázích, přebírání rozličných předmětů

poznámka: minulé hejno pošlo na vražednou kombinaci hrachu a popele

2. ježibaba

náplň práce: pečení a konzumace cukrářských výrobků

poznámka: k místu byla původně přidělena služební chaloupka, ta však vyhořela po nedobrovolném zpopelnění bývalé zaměstnankyně
3. zlý rádce

náplň práce: rozkrádání státní pokladny

poznámka: do roka a do dne skončí Vaše hlava pravděpodobně nabodnuta na kůlu

4. princezna

náplň práce: čekání na prince na bílém koni

poznámka: budete žít šťastně až do smrti s chlapem, kterého sotva znáte

Účast na ředitelem naplánované osvětové besedě byla povinná, pozváni byli i učitelé z několika dalších škol.
„Soudruzi,“ začal přednášející, „a soudružky, samozřejmě. Ale hlavně soudruzi! Všichni víme, jak je důležitá práce pro republiku. Budujeme socialismus, soudruzi. K tomu potřebuje republika každýho jednoho z vás. Jak na vás koukám, je mezi váma spousta silnejch, zdravejch, mladejch chlapů. Soudruzi, vás je v tom školství strašná škoda! Vždyť to vaše učení klidně zastanou soudružky. Vás, chlapi, potřebujou doly, hutě, fabriky! Socialisticky se zavažte nastoupit do výroby!“
Ticho v sále přerušil Vilém Poděbradský: „Toho jsme si dost užili za Protektorátu.“

Ředitel mu to nezapomene.

„Potřebuju ještě někoho ze středy na čtvrtek na druhý patro,“ oznámil vedoucí lékouzelnického týmu a rozhlédl se po svých podřízených. Nikdo se mu nepodíval do očí, všichni se usilovně snažili být neviditelní.
„No tak, nehlaste se všichni. Daisy?“
Černovláska zoufale zavrtěla hlavou. „Nespala jsem dvacet dva hodin, už ani neudržím v ruce hůlku. A mám směnu ve čtvrtek odpoledne.“
Vedoucí si tiše povzdechl. „Tak někdo jiný. Třeba… Poppy?“
Žena překvapeně vzhlédla. „Ještě ani nemám hotové zkoušky, pane.“
„Už dva roky máme podstav a zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Zkusíte to? Prosím.“
Poppy souhlasila. V nemocnici pracovala teprve půl roku.

Jakub poslal Nany s dětmi do prérie sbírat čipsy. Děti se neochotně loudají, dokonce ani jindy nadšené Márince se nechce. Jiřík ji mrzutě veze na trakaři.

Čipsy. Takové legrační slovo, jako čimčarání ptáčka. Ale co to může být? Možná nějaké amerikánské bobule...

„Poslyš, Jiříku, co jsou to čipsy?“
Chlapec zastaví vozík: „Krombožince.“
Cože? „Je to k jídlu?“
„Ne,“ rozesměje se Márinka.
„Tak k čemu?“
Kluk na ni hledí jako na slabomyslnou: „Na topení.“
No ovšem! Chrastí! Proto trakař!
Vtom si Nany všimne Márinky: „Fuj, nech to!“
Dítě objevilo v trávě zaschlé kravské lejno, šťourá do něj prstíkem.
„Tohle jsou čipsy!“

Vyrazili jsme na výpravu do Černého lesa, kde prý žijí bílí koně, kteří přinášejí bohatství. Cesta byla nekonečná a už nás přepadalo zoufalství, když jsme najednou mezi stromy uviděli podivný červený dům. Měl jen jedny dveře a žádná okna. Velitel nás vyzval, aby někdo s ním vešel dovnitř, žádný však neměl dost odvahy. Šel tedy sám. Poslední, co si pamatuju, jsou jeho dlouhé zlaté vlasy mizící ve dveřích.
Ozval se šílený křik a my v hrůze zbaběle utekli. Kdovíjak se nám podařilo vrátit domů. Velitele jsme už nikdy neviděli. U lesa se ale prý objevil bílý kůň se zlatou hřívou.