Originální

Alebo jak sa z "bjb" stalo toto ;)

Ten zvyk byl na J-oh-ui dávnověký. Nikdo se nepamatoval na žádný jiný.

I-onhe zlehka přistoupil k Y-elie. Dívka před ním poklekla. V I-onheově ruce se zableskla malá ostrá břitva. Lehce jí přitiskl za její čtvrté nejvzdálenější ucho a rychle řízl. Ukáplo jen pár kapek modrozelené krve. Její malé ouško zůstalo v jeho dlani.

Totéž o chvili později provedla i Y-elie jemu.

Ouška vložili do svých propletených rukou a přistoupili k vyhlídce nad údolím E-rinerey.

S vážnou a procítěnou citací "Mé ucho je do tvé duše okno" rozkývali ruce a odhodili části svých těl do vířící plasmy.

Právě se stali manželé.

A lidé se smáli a tančili, vždyť už ta situace byla tak absurdní, že jim snad ani nic jiného nezbývalo, než začít se upřímně radovat a těšit z každé chvilky, kdy mohou být spolu. A jak se tak radovali, nejprve si pomalu ani nevšimli, že lidé které již dlouho neviděli se najednou vrací. Stromů začalo zase ubývat, až dokud nebyli všichni, i ten nejposlednější z posledních v království upřímně šťastní. Radost vzniklá z krize, skutečná otevřenost srdcí lidi bylo to, co je dokázalo zachránit.
A co to znamenalo pro moudrého panovníka a jeho plány? To se dozvíme třeba za rok.

Seděli vedle sebe v horní řadě. Snažili se uprdelit - všechno si srovnat pod nohama a tak.
„Drž ten popcorn,“ řekla rozkazovačně, jak to ráda z legrace dělávala.
Byli tam brzy. Ještě ani nezačaly reklamy před filmem. Na „Pulp Fiction: Historky z podsvětí“ byl sál narvaný. Ještě aby ne, šlo o kultovní trhák.
„Achjo, já ještě musím na záchod,“ povzdechla si.
On byl taky srandista. „POTŘEBUJEŠ SRÁT?!“ zakřičel do rozlehlého prostoru.
Všichni se na ně otočili a někteří se začali hihňat.
A jelikož opravdu potřebovala čůrat, musela se přes ty pohledy upřené na její osobu zvednout a vykročit směrem ze sálu.

Lidem se nelíbilo být neustále zavření doma, ani když hrozilo že by se snad mohli proměnit ve stromy. Chybělo jim veselí, radost - a tancovačky. Jeden mladý pár ze zoufalství ze zákazu vycházení za jiným účelem než starost o zvířata vyhnal pár svých prasat na dvůr, a s připravenou záminkou starosti o jejich mentální pohodu, začal mezi prasaty tančit. Smáli se a bavili, z radosti tance, že jsou spolu, i nad tou absurditou aktuální situace. Jejich smích se rozléhal kolem a brzy další rodiny se přidaly a začly tančit jen tak, mezi zvířaty. A nikdo z radujících se ve strom neproměnil.

Práce se tu muselo udělat spousta. Jak ta mužská, jako stěhování nábytku, tak ta ženská, jako luxování a utírání prachu. To, co šlo, si hezky rozdělili a každý dělal, co chtěl spíš... Lepší by bylo říct, že nědělal to, co vyloženě nechtěl. Alex třeba nechtěla opravit a vymalovat zdi. Kdysi si to zkusila a bohatě jí to stačilo. František se zas nechtěl zabývat tím, jakou barvou je vymaluje.
Ale nebyli na to sami, kdepak. Měli armádu přátel. Tenhle štukoval, tamten montoval, tahle míchala, tamta utírala, všichni drhli, tohle přidrželi a podrželi, až to každý večer nevydrželi, a dali si pivo.

Už to bylo několik týdnů od nakázání, že nesmějí opustit své domovy. Nikdo nevěděl, co bude dál. Dokud se král o zprávy táhnoucí se z druhé strany království nezajímal, tak vlastně o nic nešlo. Někteří sice byli nervózní a vystrašení, ale většina to přešla jako pouhý výmysl, něco, čeho se není třeba bát. Lidé se bavili, vtipkovali a uzavírali sázky. Vždyť je to bizarní, proměna člověka ve strom, na to nemůžete přece umřít. Vsaďme se, není se čeho bát! Pak ale přišlo nařízení. Někteří se tomu stále smáli, navíc doposud se jim nic nestalo, a král je stejně zachrání, ne?

A deep breath. No birdsong, the windows shut. The couch. Again. A sheet of paper. And a pen. No water. No food. Eyes red. The wrist stiff. Inhale. Exhale. The chest hurts, the stomach uneasy, the bladder - ignore the bladder!
The dill's gone.
There's space.
Finally space.
For him to write. And write he does.
It is possible. It is a fluid. Like blood. Only lighter and all around him, like air, but contained within these walls.
The paper turned black.
He reread it - and locked it in a wardrobe because he cannot give this piece of himself to anyone.

Nebylo času zbytí, muselo se jednat. A to rychle. Panovník a jeho komplicové měli pramalé zkušenosti se skutečnou katastrofou, ale lidi bylo třeba zachránit i tak. Získat zpátky aspoň trochu té důvěry, nebo naopak jí v některých ještě posílit. (A svědomí jej možná taky trochu sžíralo - ale pozor, jen málo.)

Nejprve bylo třeba zabránit šíření. Nikdo sice neví co a jak to způsobuje (natož kde se to vzalo), ale rozhodně nebude od věci omezit pohyb lidí. I tak se vydalo nařízení, že nikdo nesmí opustit své bydliště, a pokud nemusí, ať radši ani nevychází ven. Král již pracuje na řešení.

Drahá paní Polonito, jsem poctěn, že můžu znát vaše jméno i vaši tvář, avšak tento dopis píšu na rozloučenou. Co jsme se spolu napovídali, já vím, bude mi to chybět, ale můj dávný předek kdysi říkal, že pokud se seznámím se ženou, která bude mít více peněz, než muž, musí se spojení a celková známost přerušit a vymazat, aby nedošlo k nedorozumění. A já si předků nesmírně vážím. Proto si myslím, že byli velice moudří, když pro ně toto pravidlo platilo a já se, jako jejich potomek, též budu řídit pravidlem stejným.
Proto vám píšu toto sbohem, DRAHÁ paní Polonito.