DMD č. 6. pro 6. 4. 2021. Téma: Jeden den hrdinou

"Again!"
There! a surge of emotions let Maddie know where her attacker was a split second before his blow landed.
"I almost had it this time," she stated, picking herself up.
"Your reactions are not quick enough for this."
"I'm blindfolded and your emotion are covered until last second."
"Have you tried listening to my steps?"
"No," she admitted sheepishly. "I was too focused..."
"Again then."
This time she listened and as she felt the attack coming, she leapt at him... and he threw her down.
"Evade, if you can. Rashness will make you a hero - but a dead one."

Jeden spešl den. Sotva se ráno objevil mezi ostatníma, mu všichni gratulovali. Dostával dary, nemusel nic dělat, všichni z něj měli radost a byli na něj děsně hodný. Spešl oblečení, spešl jídlo, slavnost, rituály. Dokázal to! Postoupil o další... Bylo hodně takovejch, co dokázali to samý, ale stejně to byl důvod k oslavám. Měli z něj radost a on ze sebe taky. Nacpal a napil se dosyta dobrotama, až mu bylo trochu blbě. Před spaním si vyskládal dárky na noční stoleček, aby ho hned ráno hodily do nálady.
Zejtřek bude už zase obyčejnej, ale stejně si Pavel narozeniny mega užil.

Jeden den hrdinou,
s věncem vavřínovým
druhý den vyhnancem
co se krčí v křoví
s očima ulekanýma
kdo ví ?

Jeden den hrdinou,
ten má pušku a bodák
druhý den z mládence
dohola voják
s ušima ukřičenýma
krááááááááák

Jeden den hrdinou
co smrt má v ruce
druhý den vlastní
mu krvácí srdce
s rukama polámanýma
v půlce

Jeden den hrdinou
v zákopech zakopaným
druhý den na břehu hoře
jak odpad vyvržený
z moře

Jeden den hrdinou
na pásce věnce
druhý den mrtvolou
skučící tence
mřence

Jeden den hrdinou,
druhý den vojákem
třetí den tulákem
čtvrtý den kostrou
pátý den
všichni zahynem

Mladý spisovatel vzhlédl ke stropu a trpělivě čekal, až se Múza dosměje.
“Máš dokonce i křidélka na helmě!” komentovala, zatímco si otírala slzy.
“Kostým Kapitána Ameriky z původního komiksu je perfektní pro jednodenní charitativní akci.”
“A já budu tvůj Winter Soldier?” Rádoby svůdně zahýbala obočím.
“Bohužel ve tvé velikosti měli jen Wonder Woman...”
“Ne. Ta je DC.”
“...Kapitánku Marvelovou...”
“V žádném případě! To bylo velké šlápnutí vedle.”
“...Spidermana...”
“Vypadám jako patnáctiletý kluk?”
“...A Gamoru.”
“Gamoru? A budeš mě mít rád, i když budu zelená?”
“Samozřejmě. A navíc se asi budu cítit o něco bezpečněji, než kdybys šla za Černou Vdovu.”

"Tenhle orel se popálil o dráty. Uzdraví se, ale už nebude létat. Musí zůstat tady na stanici."
"Dobrá, necháme si ho tu. Díky doktorko."

"Tak poslední bizon naočkován a označen. Kolik jich to bylo?"
"Třicet doktorko. Fakt díky za pomoc"

"Ten sražený vlk se uzdravuje dobře. Kosti mu dobře srůstají a otok na čelisti už zmizel. Ještě dva týdny a bude moct zpět do přírody.
"Nebojte doktorko, bude mít dobrou péči."

Uf tak pro dnešek hotovo. Dlouhý den, ale stál za to.

Ve 2:30 zvoní mobil
"Haló? Pes se potkal s urzonem? Dobře, přivezte ho, ty bodliny mu vytahám."

Bílý jemný prášek pronikl přes spáry starého vězeňského autobusu.
Seděl jsem na kožené sedačce a nevěřícně jsem ho pozoroval.
Pak se autobus vzepjal. Plechy zaskřípěly a sklo popraskalo.
Náraz se mnou mrštil o strop.
Křik, pláč, rachot.
Autobus na střeše ještě chvíli popojížděl, prorazil svodidlo a zůstal viset nad propastí.
Když vše utichlo, uslyšel jsem ji plakat. Ležela kousek ode mne.
Doplazil jsem k ní. Autobus na protest zaskřípěl.
"Pomoc," zašeptala, když mě spatřila.
Zvedl jsem se na kolena a objal ji svýma velkýma spoutanýma rukama.
Z posledních sil jsem ji vytlačil k okýnku a vyhodil ven.
Rovnováha byla porušena.

„Vzhůru do víru velkoměsta!“ zavelí dáma s kloboukem, když obejdou obchoďák ze tří stran a (konečně!) najdou funkční vchod.
Doktor se podívá směrem k poliklinice, výčitky jemně nahlodávají svědomí.
„Možná bych přece jen měl jít k pacientům...“
Žena se zarazí, podrážděně zamračí.
„Takhle se stavíte k dobrodružství? Celé dny sedíte v ordinaci a teď, když můžete být hrdinou, byste najednou utíkal?“
Bez dalšího slova se otočí a začne si razit cestu davy nakupujících.
Muž zůstane stát, rozpolcený mezi možnostmi, mozek uhání na plné obrátky.
„Já myslím, že doktoři jsou taky hrdinové,“ usměje se na něj chlapec povzbudivě.
No jo, hrdinové...

Nebyl bojovníkem.
Nebyl patriarchou.
Nebyl vyvoleným.
Nebyl významný a rozumu měl jenom tolik, aby to věděl.
Byl služebníkem.
Byl dobrým správcem.
Byl pokorný.
Byl tím, kdo potřebuje pomoc a jméno mu prozradilo, kde ji hledat.
Mohl být zahořklý.
Mohl úkol odbýt.
Mohl jet někam blíž.
Mohl doufat, že získá tučnou odměnu, když dědictví ztratil.
Místo toho cestuje zpátky do země původu svého pána.
Místo toho nemyslí na sebe, ale na toho, kdo mu sebral naději.
Místo toho se trápí tím, jak vybrat tu pravou nevěstu.
Místo toho obrací oči k nebi v prosbě o znamení.

Vybere tu, která napojí velbloudy.

To léto slunce spálilo úrodu. Mladý obchodník prodává obilí za desetinásobek. Vesničanům se dají na pohled spočítat žebra.

Boccaccino di Chellino vyrůstal v hladu. Když se v patnácti odebral do Florencie, řekl si, že nikdy víc.

Jeho truhla přetéká zlatými floriny. Další a další nebožák přichází s prosbou o pomocnou ruku. Boccaccinova prázdná dlaň vyžaduje obchod.

Našel si krásnou ženu, která nikdy nestrádala. V jemných rukou měnila peníze v perly.

Vittorovi je osm, když mu ten muž dá kus chleba. V jeho domě už týden zpívá ticho.

Rána na zádech ho probudí ze vzpomínání. Jeden dobrý skutek tisíc špatných nespraví.

Cukr je zabiják. Snížím jeho přísun.

Snídám.
Dopoledne probíhá zatím dle plánu.
Obědvám.
Odpoledne zatím také podle plánu.
Večeře.

A teď to přichází. Půjdu si pro něco sladkého, nebo nepůjdu?
Otevírám skříň na dobroty. Sušenky, čokoláda, bonbony, chipsy. Ne dneska se udržím a nic si nedám. Jdu něco dělat, ale začne mě honit mlsná. Otevřu skříň. Polomáčenky? Ne, zavři to. Dám si Caro, to je vlastně také taková dobrota. A co k němu? Ty sušenky? Ne! A jen malý bonbónek?

A už vím, vyčistím si zuby a už nebudu moct. Rovnou se vykoupu. A je to.

Dneska jsem to zvládla.