DMD č. 8. pro 8. 4. 2021. Téma: Staré mistryně

"Myslím, že bychom mohly dnes přenocovat u jedné mé staré známé," řekla Morgavsa jednou večer, když se chystali k přistání. "Bydlí nedaleko odsud."

"Jaká je to známá?" zeptala se Morganka.

"Je to moje bývalá učitelka, čarodějka Slunovratná."

"To musí být starší než ty, Morgavso," ozval se Krákal. "To si nějak nedovedu představit."

"Na to, že jsi u mě v důchodu, nejsi zrovna nejslušnější, Krákale. Já s tebou mám trpělivost, ale rozhodně ti doporučuji, abys u mistryně Slunovratné raději držel zobák."

Když později večer pily všechny naše čarodějky čaj, nalévala ho mistryně Slunovratná z konvičky nápadně podobné Krákalovi.

Očividně zobák nedržel.

Ve světě sportovních rekordů vládne každý nový rok nový král, řekli byste. A většinou je to pravda. Lidské tělo se neustále vyvíjí, s ním i sportovní náčiní, možnosti rehabilitace i lákavé finanční odměny.
Ale zatímco v mužských atletických disciplínách se centimetry a setiny sekundy nastavují poměrně snadno, dámská atletika zamrzla kdesi hluboko v osmdesátých letech.
Galina Čisťaková 752 centimetrů, 33 let.
Gabriele Reinschová 77 metrů, 34 let.
Olga Bryzginová 48,79 sekund, 35 let.
A pak je tu Jarmila Kratochvílová. 1:53,28 minut. Celých 38 let.
To není věk atletek. Ale doba, během které se nikomu nepodařilo dotyčné překonat.

Nejsem včerejší.
Dokonce ani loňská.
Víc nepovím, protože dáma věk neprozrazuje a tajemná dáma neprozrazuje ani svou minulost.
Protože nejsem žádné ořezávátko ani puberťačka, co vlítne do prvního otevřeného okna do lidského příbytku, potkala jsem se s lidmi teprve přede dvěma roky, když jsem si těžce poranila křídlo. Ošetřili mně je a amputovali a zůstala jsem natrvalo.
Asi po roce a půl jsem dostala pořádný bejvák a mladého plachého zajíčka s dlouhým vedením.
Po sedmi měsících pochopil, že když přiletí k člověku pro cvrčka, bude to moc roztomilé a dostane dalšího.
Jednou doufám pochopí, jak si omotat lidi kolem drápku.

Nejsou to mořské panny, ale jsou s mořem sžité tak jako ony. Většinu života tráví v moři, či jeho blízkosti. O tom svědčí jejich jméno, které znamená žena moře. To je doslovný překlad japonského slova ama. Rok od roku těchto tradičních lovkyň perel ubývá. Ovládají starodávné řemeslo, staré přes 1500 let. Dokáží se potopit do hloubky až deseti metrů a zadržet dech na několik minut, často v chladných, mrazivých vodách. Jsou to mistryně svého oboru.

Pozoruhodný je jejich věk. Často se potápějí ještě ve věku 70, 80 roků. Existují záznamy, že se některé amy potápěly ve věku přes devadesát let!

"Uvědomuješ si, co to všechno znamená?"
Avram a Olena se narodili jako magická zřídla. Rodinné dědictví. Nadání často přeskočí jednu nebo dvě generace. Příliš vzácné pro plýtvání. Avram si vzal Olenu k sobě do učení, jako to kdysi dělali staří mistři a mistryně, jako to dělají už po staletí jeho předkové, jako to jednou udělá Olena, až se narodí další zřídlo.
Avram se nechal přemluvit, aby k sobě do učení přibral talentovaného syna vlivné rodiny, která si zahrávala s černokněžnictvím a neuškodilo by jí vědět, s čím si zahrávají.
"Ano," řekne Aleksandr. "Musíte zasáhnout, že? Možná proti mé vlastní rodině."

Jestli něco Molly doslova fascinovalo, byly to nekonečné zdi plné obrazů. V nebelvírské věži byl jeden, který ji obzvlášť přitahoval.
Portrét dámy visel nad krbem a vedle všech těch vousáčů, kteří vedli Nebelvír, působil jako zjevení. Zvláštní bylo, že bělovlasá dáma nikdy nemluvila, jenom vše okolo sebe pozorovala bystrýma hnědýma očima.
Molly ji chodila navštěvovat poměrně pravidelně. Sedla si do její blízkosti s knihou a občas se na sebe mlčky usmály. Z nevysvětlitelného důvodu se Molly vedle neznámé ředitelky cítila v naprostém bezpečí.
Bohužel nebyl nikdo, kdo by jí prozradil, že se dívá do tváře své dávné zakleté prababičky Vupecully.

Hydraščuk stojí na kraji střechy universitní budovy a hledí do dáli.
"Profesorka Darika Starzhinska je potvrzéna jako mrtva," oznamovací tón působí zvláštně.
"Škoda, že neutekla, vím, že jste si jí velmi vážil," Leydenforz neví co více říci.
"Ja řikál ji ať utéče. Ona odmítla, že prý je moc stára, bylo jí ósmsetpadesátósm.
Profesorce Alangerieně Millathilli bylo přes pátnctset let a utékla. Teď žije v Miteríi."
"Profesorka Millathilli je elfka, u nich to není tak moc."
"Stáří je tak pitóma věc."
"Co je na vině více, stáří nebo válka? O tom se dá diskutovat buď v hospodě, anebo na hodinách filosofie."

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byly staré mistryně.
"Ahoj, Viktorko," pozdravily.
"Ahoj, babičky," pozdravila holčička, "co vy tady?"
"Já jsem Šeherezáda," odpověděla první, "umím vyprávět příběhy! Dlouhé, poučné a bez obrázků, tak dnes nikoho nezajímají!"
"A pohádky taky?"
"Taky!"
"Belu! A co ty?"
"Já jsem Pýthia! Věštím, ale vidím to dost bledě a nadto mluvím v hádankách... Mě už vůbec nikdo neposlouchá!"
"A znáš stalá slovíčka? Tšeba taškáž, mošna nebo palankýn?"
"Jémináčku, spousty spoust!"
"Táta žíká, že s každým se mi otevžou v hlavě dvížka!"
"Otevřu ti jich třeba kopu!"
A tak se Viktorka a staré mistryně skamarádily.

A víte co? Dneska nebudu psát o statku, ale o svých čtyřech maminkách. Ony jsou totiž staré. Teda, ony jsou mistryně, sem chtěla říct. Staré mistryně. A víte proč? Z toho, co jsem si tady loni vymyslela, ony napsaly knížku. Fakt. A ona opravdu vyjde! 1. června! Letos!

A jméno jsem taky vymyslela já: Statek je rodu ženského.

A bude tam všechno! Léto! Borůvky! Koza! Punti! Kombajn! Kocour! Švestka! Pila! Smírčí kámen! Vražda kvůli rozmarýnu!!! No a teda taky Alex, Darja, Bibi a Maruška. To aby jim to nebylo líto, víte?

Takže jestli o tom chcete vědět víc, koukněte sem

“Babi! Tak jsme tu!”
Inženýr v kombinéze opatrně bere za vrátka roubenky. Druhý, mladý, čeká ve voze. Nedůvěřivě se rozhlíží - roubenka, maličká zahrádka, za plotem pustina - a když se na zápraží vyšourá shrbená babka v šátku, zpozorní.
Babka drmolí, jako by skládala tiché kletby.
“To už je rok? Tak pojte.” A ukáže ke studni.
Inženýr nabere vzorky. Podá lahev mladému.
“Děkujem, babi. My to pošlem do Kyjeva!”
“Ále, jak chcete,” mávne babuška rukou.

“Baba Jaga,” uplivne si mladý, jakmile dodávka nastartuje. Inženýr ho praští do kolene.
“Pro tebe paní Valentina. A zvykej si,” dodá. “Takovéhle jsou tady v zóně všechny.”