DMD č. 5. pro 5. 4. 2024. Téma: Bezpečné známosti

„Tak povídejte, která z nich bude Vaší ženou?“ natáhla se přes mé nahé tělo a podala si z nočního stolku papirosu.
„Nechápu,“ zakoktal jsem.
„Vaše Nasťa Petrovna k nám chodí na stopičku. Říkala, že jste dostal poštou tlustý dopis z Petrohradu. Psaní od Vaší matky, plné informací a obrázků mladých dívek. Kdo to tedy bude? Bohatá dědička? Oficírská dcerka? Jistě bude čistá a nevinná, prověřená, bezpečná a zabezpečená.“
Nestoudně se protáhla, neřestná, bílá v bílých poduškách, tak blízká, tak cizí.
„Nečekal jste ode mě přece víc, drahý příteli, že ne?“ posměšně přimhouřila baziliščí oči, „a nechoďte zítra, manžel se vrací.“

„Zítra jdeme na očkování,“ pravila maminka tónem nepřipouštějícím diskusi.
„Co zas?“ zabručel synek mrzutě.
„Je to proti lidskému papilomaviru,“ studovala maminka na internetu. „Ten dělá třeba rakovinu děložního čípku.“
„Já žádnou dělohu nemám, tak proč se mám nechávat očkovat!“ protestuje synek.
„No, paní doktorka z dětskýho nám to takhle naplánovala.“
Synek protočil panenky. „Asi nepozná kluka od holky.“
„Asi si budeme muset vysvětlit, kdo koho může nakazit, a že to může dělat i nádory hlavy a krku,“ vložil se do debaty tatínek.
„Vlastně zejtra klidně, aspoň nebudu psát písemku z matiky,“ uzavřel synek se zjevným plánem vyhnout se další přednášce.

"Je nesmysl vést evidenci v oblastech zabraných Temnými knížaty. A nejhorší jsou Litoměřice, jejichž partnerské město Dapitan leží v Polední říši jižních Temných knížat, to jsou dvojí nevyčíslitelné náklady na vykazování," zhodnotil místopředseda ČSÚ Jáchym Sedlo.
Odbor legislativy a mezinárodní spolupráce ČSÚ zevrubně prozkoumal mapu Filipín a potrvdil, že se partnerské město Litoměřic nejmenuje Kapitán, jak původně všichni předpokládali. Teď už je nám to bezpečně známo.
"Dřív tam stačilo vlítnout a všechno sečíst, teď vás zabijou. Na takovou práci se můžeme rovnou vys**t," prozradil předseda Svazu měst a obcí Heřman Moretti.
Obohacující diskusi uzavřel arcišaman Vít Otylý:
"Je to naprd."

„Neschopní amatéři. Ostatně jako vždy,“ hudroval Sherlock, když mu Lestrade sundával želízka.
John si promnul kořen nosu a útrpně vzdychl. Byl zmoklej a promrzlej jak pouliční pes. Smradlavej jak pohozený odpadky u popelnice. A vyflusnutej jak žvýkačka na asfaltce. Podělanej případ. V myšlenkách už si užíval horkou sprchu. Sám!
Jen díky známostem a bezpečnému krytí vlády mohli být rádi, že Sherlocka propustili tak rychle.
„Zatraceně, měl bys být Mycroftovi vděčnej!“ zahulákal John, když mu po páté Sherlockově invektivě na adresu Grega ruply nervy.
„Nic jsem neprovedl!“
„Argumentovat Scotland Yardu slovy 'ale ta krev přece není moje', není polehčující okolnost, hergot!“

Po provedení vhodného pokleknutí (viz strana 83, varianty úklony) žadatel čeká na pokyn císaře. Teprve po signálu od jeho svátosti je povoleno vstát a zaujmout místo 10 sáhu od císaře.

Veškeré předměty určené pro jeho zářivost musí být po použití rituálně očištěny nebo spáleny.
Je povoleno na císaře reagovat pouze po přímém oslovení, veškeré otázky musí být okamžitě zodpovězeny.

Není dovoleno se císaře dotýkat ani mu hledět do očí. Toto pravidlo je nutné dodržet nejen vzhledem k úctě k jeho svátosti, Slunci na Zemi, našemu císaři, ale také pro bezpečnost žadatele. Přímý pohled do očí císařových znamená oslepnutí, dotek smrt.

Rozhodně jí to mělo dojít dřív než ve chvíli, kdy si Stede začal šacovat kapsy.
„Stede, ruce na stůl, okamžitě. Co blázníš?“
„Mary, já... musím. Musím se oženit, jinak mě otec vyhodí. A tebe znám. Jsi moje kamarádka. Nebudu po tobě vůbec nic –“
„Jsem tvoje kamarádka, a právě proto ti nedovolím, aby sis zničil život. A tím nemyslím vyhazov na dlažbu, ten ti jedině prospěje.“
„Mary! To nemůžeš myslet vážně! Co si počnu?“
„Přes ty hradby z knih to možná není vidět, ale kolem tebe je celá posádka lidí, co tě mají rádi a pomůžou ti. O to se postarám.“

Cíl byl jasný, provedení horší. Ať četla tu scénu dokola sebevíc, pořád nebylo jasné, odkud přišly oběti a kde se ukrývali vrazi.

Napoprvé nezachránila nikoho, sama se musela krýt před zbloudilou střelou.
Podruhé byla na správném místě, ale neodhadla načasování.
Potřetí se jí podařilo odstřelit jednoho banditu, ale byl to ten mířící na Inču-čunu. Náčelník přežil, jeho dcera zemřela.
Počtvrté byla tak vykolejená, že bandité zastřelili i Vinnetoua.

No, teď už terén i průběh původního děje znám skutečně bezpečně, pomyslela si a vyrazila na záchrannou misi popáté.

Nšo-či se jen ohlédla, kulka ji těsně minula. Hermiona si zhluboka oddechla. Howgh!

„Situace je neúnosná-“
„Chtěls´ říct, veliteli, ‚jsme pěkně v prdeli‘…“
„Ahem, ano,“ odkašlal si kapitán. „Musíme požádat o pomoc Fae…“ Bezmocně svěsil hlavu: „Návrhy, koho na Dvoře kontaktovat?“
„Shrňme si možnosti,“ začala poručík Čepelová. „Král Soddisfár – indisponován. Král Caolte – naprosto nepředvídatelný. Krystal – mám husinu, jen o ní mluvím. Drak – děkuji, nechci vidět Pardubice hořet. Spravedlnost – redcap…“
„Aidan?“
„Ten púka, co vede irskou hospodu? Pravda, bezpečný – na Fae – ale nepatří Dvoru…“
„Protože dostal královskou tohle, výjimku. Pač ho má Léto rád a dá na něj. Večer k němu zajdu popít. Známe se dlouho, klapne to.“
„Zjevně jsi naše jediná naděje, strážmistře.“

O známosti nebezpečné neměli členové Slyyyg Squad nouzi, Kejchal se proto občas přistihl při myšlence, že by nebylo od věci mít taky nějakou bezpečnou. Takovou, co sice byly proti předpisům, ale z praxe vyplývalo, že se stávají. Stačí komando přidělit k nějaké té fešné rytířce Jedi a je to, víme…
Inu, s rytířkou Jedi mu to nevyšlo, protože do konce války klonů žádnou ani nepotkal, natož aby byl čas na víc. Ovšem pak, v době, kdy galaxie úpěla v sevření Impéria, se blíže seznámil s někým velmi podobným, s fešnou inkvizitokou od Imperiální bezpečnostní služby.
A stěžovat si rozhodně nemohl.

Tři démoni číhali pod schodištěm mrakodrapu světa mezi nebem a peklem a s nedůvěrou hleděli na ztělesnění sluníčka a lásky postávajícího nad nimi.
„Hlavně se držte dál, víte, jak můžou být tyhle známosti nebezpečný.“
Anděl na schodech vykulila oči: „On ještě někdo přijde?“
Pekelníci si vyměnili výmluvný pohled, který Muriel minul asi tak o délku dvou fotbalových stadionů.
„Potřebujeme se podívat do seznamu andělů, anděli.“
„Beze všeho,“ rozzářilo se stvoření. „Nejste démoni, že ne?“
Mistr muk Dagon zaváhala. „Ehm… Ne.“
„Tak pak je všechno v pořádku!“ tleskla Muriel a vmžiku v ruce třímala bělostný svitek s vůní fialek. „Tady je!“