Moje články

Neznatelně na sebe kývli a vydali se nacvičeným manévrem ze dvou stran ke Dvoukvítkovi s Mrakoplašem.

Dvoukvítek mezitím zpoza košile vytáhl balíček ikonografií a strčil jej Mrakoplašovi před nervózně těkající oči.

"Podívej, dělám si sbírku všech tržišť a bazarů, které navštívím. Tady je třeba tržiště v Brmbrmduc, tady Velký bazar v Klači..."

Dál se nedostal, protože se mu vedle ucha ozvalo velmi distingovaným tónem "Dobrý den, dovolte mi Vám s potěšením oznámit, že máte to štěstí být dnes okraden licencovaným členem Cechu zlodějů. Odevzdejte mi prosím, samozřejmě oproti stvrzence, všechny své cennosti..."

Zvuk tisíců maličkých nožiček doprovodilo hlasité zavrzání pantů.

Šel v hloučku ostatních, kteří všichni stejně jako on před chvílí zamávali rodičům na rozloučenou. Někteří tu byli už poněkolikáté a užívali si shledání s kamarády z předchozích ročníků. On tu byl také poněkolikáté, ale užíval si jen osamocenou hrůzu a pocit, že se každou chvíli pozvrací.

Přecházeli od chatek, kde byli ubytováni, k atletickému oválu. Byl to ovál dlouhý právě jeden kilometr a pro něj největší strašák celých prázdnin. Bylo tradicí každého turnusu, že první večer všichni účastníci běželi jedno kolečko. Jeden kilometr.

Vzpomínal si na chuť krve v ústech, bolest na plicích a rudou hanbu posledního v cíli.

"Ale to je přeci úžasné!" nevycházel z údivu Dvoukvítek. "Podívej se tady na toho pitoreskního muže s podnosem. Vždyť on prodává teplé odpadky! A lidi mu za ně platí a usmívají se u toho!"

Mrakoplaš na chvíli přerušil uvažování nad všemi způsoby, jimiž může vedle tohoto veselého šílence přijít k úhoně a pohlédl naznačeným směrem.

"To je Kolík Aťsepicnu. Cokoliv ti nabídne, nekupuj to. A rozhodně nevytahuj žádné další mince, obzvláště tady!" téměř vykřikl, když si všiml Dvoukvítkovy ruky vjíždějící za košili.

Toho stejného pohybu si s dokonalou odborností všimli i dva členové Cechu zlodějů, hlídkující na vymezeném stanovišti opodál.

"Proč jsi to udělal? Proč jsi ji uhodil?"

"Vzala mi auto. Je hnusná a nenávidím jí!"

"Jen ho vzala do ruky, když sis ho nevšímal. A je to tvoje mladší sestřička, nemůžeš o ní přece takhle mluvit! Viděla jsem, že jsi psal dopis Ježíškovi. A nemysli si, Ježíšek takové ošklivé věci slyší a i podle nich potom naděluje dárky."

Od té chvíle byl chlapec jako vyměněný. Malou sestřičku hladil a půjčoval jí své hračky, občas dokonce i závodní auto, které jinak skoro nedával z ruky. Maminka se v duchu radovala, že má sestřičku přece jen rád. Až do 25. prosince...

"Seržo, nebylo by užitečnější, kdybysme je obkličovali jinou cestou, než už je obkličuje kapitán?"

Výraz desátníka Nobyho Nóblhócha se dal číst jen jako ten nejupřímnější zájem, jakého byl člov... opi... hominid schopen.

"Mlčmlčmlč!"

Výraz sežanta Tračníka byl zase odrazem odvahy, která od něj byla tak daleko, že to za ten odraz vlastně ani nestálo.

"Ale seržo," pokračoval neodbytně Noby, "neprošel kapitán právě tudy ani ne před minutou?"

Tračník se trochu vzpamatoval a opřel se celou vahou o svou osvědčenou víru ve vlastní neomylnost. Víra zmučeně zasténala.

"Prošel. A právě proto mu, jak říkáme u Hlídky, jistíme záda! Základní policejní postup!"

Kdo je zodpovědný v systému, v němž je odpovědnost Černým Petrem? Komu je odpovědný ten, kdo si Petra vytáhne? Jaká je cena utrpení těch, kteří se v žádné chvíli neměli šanci bránit?

Iluzi kontroly se podléhá snadno. Tím snadněji, čím nedosažitelnější je kontrola skutečná. Ač je v každém z nás skryta bestie, jen malé lidské bytosti ji nechají vyrůst a převzít skutečnou kontrolu, aby se samy opájely její iluzí.

Příběhy každodenních hrůz každodenních bestií kolem nás, strašlivých skutků bestií z táborů na zpracování lidí i budoucích vakuových balení z táborů na zpracování nelidí, ty všechny mají společnou záhadu. Záhadu odpovědnosti.

"Počkejte chvíli, prosím, jen si dopíšu poznámku. Ucházíte se o pozici týmového lídra s dlouhou praxí v oboru, je to tak?"

"Jojo, dlouhou. Leta. A ty za leta jsem se něco natahal."

"Moment prosím, čeho přesně jste se natahal?"

"No drátů, ne? My s chlapama jsme byli vždycky správnej ten... tým. Jak to zpíval Míša Davidů v tý písničce po Naganu, ne? A Venca, von umí tuhle angličtinu, mi říkal že lídr je jako ten co tahá, ne? A to jsem byl u nás vždycky já. Tak to jdu na toho týmovýho tahače zkusit. Za tyhle prachy, ne? Hehe!"

"Ale..."

Gaspoda věděl, že z toho nic dobrého nekouká. Jemu se to snadno řeklo "Zůstaň tady a čekej, chlupáči!", kapitánovi jednomu Naleštěnému. Jenže on, Gaspoda, věděl své.

Věděl, že všude kolem pobíhají vlci a on nemá žádný způsob, jak Voližkulkovi, Hoňvohonovi a ostatním vysvětlit, že je tady jen na návštěvě. Vždyť on se snažil i čůrat diplomaticky! A "zůstat a čekat" v otevřeném prostoru bylo jako namalovat si na čelo terč uprostřed střelnice.

Musí si najít úkryt. Nejlépe tak malý, jako je on sám. Nečekat, až si pro něj pan Mýdlo za ušima přijde. Za tohle mu ani ty stejky nestojí!

Celý den mu bylo nevolno a nepřinutil se sníst ani oběd. Pomyšlení na večer a setkání s ní bez hloučku kamarádů, s nimiž teď týral "ňák moc chytrýho" spolužáka, mu obracelo žaludek všemi směry. Co když si o něm bude myslet, že je prostě jen hloupý?
---
Seděla s kamarádkami na lavičce před školou a nahlas se spolu s nimi smála kolemjdoucí skupině "prostě trapnejch" spolužáků, ale uvnitř se třásla nervozitou. Večer ho potká úplně sama! Co mu bude říkat? Nebude pro něj úplně trapná?
---
"Čau Tome."
"Ahoj Kiki."
"Ehm..."
"Hmm... fakt hustá bunda... ehm..."
"Dík, ta je nová."
"Aha. Okej...."

Vážení kolegové,

vzhledem ke klesajícímu podílu takzvaných slušných lidí ve společnosti a s ohledem na dlouhodobý plán, reprezentovaný mottem Nejvyššího "Nikdy neodstoupím" mi dovolte představit hlavní body navrhovaného Zákona o zajištění voličské základny v dlouhodobém horizontu:

• Kondomy "Rodinná ochrana" s anatomickým děrováním,
• prostředky na podporu erekce brandované jako revoluční mužské kontraceptivum "¡No pasarán!",
• státní podpora pornografickým serverům a jejich poskytování zdarma osobám starším 18 let v rámci dotačního programu "Ve dvou se to lépe stáhne".

Věřím, že přijetím tohoto zákona zajistíme dostatečné posílení elektorátu našeho hnutí nejpozději za pět volebních období.

V radostném očekávání pochvaly Nejvyššího věcí příštích,

Ministr zdravotnictví

Zatím se nijak zvlášť nebavil. White Miles hráli na půl plynu a naplněný sál se jim nepodařilo rozehřát. Když nastoupili Eagles of Death Metal, dav znatelně ožil. Kolem pódia se dokonce vytvořil kotel, ale nálada v klubu byla dnes zvláštně nervózní. Nebo že by se mu to jen zdálo?

Ohlédl se na Audrey a povzbudivě se usmál. Cítil, že se to od něj čeká. Pozvala ho dnes sem do Bataclan na jeho narozeniny a celou dobu cítil v zátylku její pohled. Určitě se užírala obavou, že se nebaví.

Usmála se též a s překvapeným výrazem v očích klesla k zemi.

"Vždyť víš, jak to dneska chodí. Pravdu ti nikdy neřeknou. Dělají na slušnejch lidech pokusy!"

"A kdo?"

"No oni. Ti co tohle všechno řídí."

"Aha. A jaký pokusy?"

"No třeba tyhle chemtrails! To je pokus na lidech, to ví každej!"

"To jako i na mně?"

"To je jasný! Na tobě, na mně, na každym kdo k nim nepatří."

"A jak to dělaj?"

"Mají na to letadla, shazujou z nich na nás takovej prášek. A z toho jsou pak lidi neplodný a maj rakovinu a homosexualitu!"

"No nekecej, hustý!"

"Nekecám. Vždycky, když vidíš na nebi takový ty pruhy, tak zrovna práškujou."

"A jste si opravdu jistá, že výstřel vyšel z vedlejšího bytu?"

"Cožé?!"

Byl to velmi dlouhý den. Detektiv K. už nedokázal ani předstírat zájem, tím méně nadšení pro věc.

"Ptal jsem se, zda jste si opravdu jistá, že výstřel vyšel z vedlejšího bytu."

"No jo, jistá! Vám to porád povídám!"

"Ptám se proto, že v takovém případě musela ta střela projít tímto pokojem, kusem chodby za touhle zdí a ke konci ještě trochu zabočit doleva."

"A můžu já za to? Vedle bydlí tydle... černý! Kdo jinej by tady kolem asi střílel?"

Jistě, proč se obtěžovat pravdou, když nenávist poslouží dvakrát.

Boj pokračoval s neslábnoucím odhodláním na obou stranách a chvílemi se zdálo, že meč i kosa jsou už jen nedůležitými rekvizitami v mnohem větším a osudovějším souboji vůlí.

Ysabell přejela pohledem z Keli na Alberta a zpět na zápolící dvojici. S úžasem si uvědomila, že slyší Alberta odříkávat cosi, co musel být jeho způsob modlitby.

"Ať už poslouchá kterejkoliv z vás, teď by se mi zatraceně hodila nějaká ta přímluva. Podívejte, dobře vím, že to mezi námi nebylo nikdy, ehm, srdečný, ale jestli ten můj teď prohraje, mám to spočítaný i já. A právě teď bych vsadil spíš na kluka."

Vyšla pře jízárnu a pohléla k zápau. Kažou chvilku se musel v zatáčce objevit On. Při té myšlence se jí srce rozbušilo a ucítila ten neobytný a svíravý tlak v pobřišku. loužící se stíny vrhané zapaajícím sluncem v sobě nesly příslib chlau, ale též spalující vášně.

Náhle tam byl. Laně se pohupoval v sele a jeho louhé vlasy jako by byly nanášeny větrem. ojel až k ní a svůně se usmál, až se mu na tvářích uělaly rozpustilé ůlky. Sesel a objal ji mocnými pažemi.

nes jejich těla i uše splynou v jeno a ona konečně oselá jeho mocný ú.

"DOBRÝ VEČER VESPOLEK!"

Kolem vysoké postavy v černém plášti se táhla náhorní plošina, posázená za běžných okolností řídkými shluky keřů, ale v tuto chvíli hlavně hustými shluky končetin, hlav a k nim náležících těl v různých stupních separace.

Nad jedním z takových shluků se vznášelo šest postav, které vypadaly jako předloha pro mírně morbidní puzzle pod nimi. Podle zbrojí tvořily postavy dvě skupiny bojovníků z opačných stran bitvy. Jeden z nich postoupil vpřed a pohlédl do nitra černé kápě.

"Ještě není náš čas. Svatá válka neskončila!"

"ŘEKNĚTE TO SVÝM NOHÁM, PŘÍTELI. JEDNU JSEM MYSLÍM ZAHLÉDL TÁMHLE POD TÍM BEZHLAVÝM GENTLEMANEM."

"Má mě rád..."

"...nemá mě rád..."

"...má mě rád..."

Bílé lístky se snášely k zemi a bílé šaty dívky s očima barvy jarní trávy zářily v odpoledním slunci. Ohlušující křik ptáků poletujících mezi stromy se v dívčiných uších skoro ztrácel v porovnání s překotným tlukotem jejího srdce, které s každým odtrženým lístkem poskočilo.

"...nemá mě rád..."

Cítila, že se bojí květ otrhat celý. Že přece nelze unést tíži nesprávného výsledku. Vždyť on je tak úžasný a ona... je jen ona.

"...má mě rád..."

Jeho úsměv rozsvěcel celý svět a v jeho objetí by dokázala žít i zemřít.

Má ji rád?

Když znovu promluvil na kvestora, zněl jeho hlas přibližně jako by zněla medová plástev obalená v hedvábí zpívající altovou árii.

"Nechovejte se jako nějaký trucovitý student. Jste mág! A než mladý Ctibum dodá další dávku těch vašich pilulek ze sušených žab, musíte mít kolem sebe tuhletu..."

Tady se Výsměšek zarazil a bylo vidět, že si na jazyku převaluje různé variace slabik ve snaze přiblížit se neznámému výrazu.

"... káru s anténou..."

Očividně byl s výsledkem spokojen, protože pokračoval.

"... pro svou vlastní bezpečnost."

Rozhodl se nerozvádět otázku bezpečnosti ostatních, protože to bylo po onom incidentu ve Vysolgrošné ulici stále ještě citlivé téma.

"Ale ono se to hýbe!" vyjekl mírně hystericky kvestor.

"To je v pořádku, člověče, v tom receptu jasně psali przydejtesz czerstwou zeleninu" mávl rukou Výsměšek a snažil se znít soucitně. Výsledný dojem byl podobný, jako by se zápasník sumo snažil soutěžit ve skoku o tyči.

"Zelenina se nemá hýbat, Vzoromile" poznamenal děkan tónem někoho, kdo zeleninu kdysi potkal v příkopu u silnice cestou od Bubnu a to z něj dělalo prakticky botanika a výživového poradce v jednom těle, do něhož by se pohodlně věšli ještě nejméně onen zápasník sumo a průměrný účetní.

"Děkujeme za příspěvek, děkane!" šlehl zuřivým pohledem arcikancléř.

Měla zpoždění, o tom nebylo pochyb. Obvykle touhle dobou už měla to nejhorší za sebou a vystačila si s teplou dekou kolem beder a mírně zvýšenými bezpečnostními opatřeními v nočních hodinách. Ne tak tentokrát.

Prošla si už všechny fáze. Popření šlo snadno, zkrátka ignorovala ten hlas v hlavě, který jí napovídal příčinu. Potom jí začal iritovat a tím si prošla i vztekem. Chvíli zkoušela vyjmenovávat důvody proti a vyjednávat s logikou, ale její mlčení jí jen deprimovalo. Další dvě odškrtnuté. Zbývalo smíření a teď už dobře věděla, že přišlo.

Prý si dal pozor, ale něco asi prošlo až do cíle.

Neuměl si představit, že to dokáže. Zkoušel se do té situace vžít a projít si každý jednotlivý krok, který po cestě udělá. Každý pohled, který po něm sjede a každé ušklíbnutí, které bude následovat. Věděl, že nejtěžší budou ty první tři, po nichž už prostě poběží a bude se snažit neklopýtnout, ale i ty tři stačily.

Stojí mu to vůbec za to? Vážně se tady neobejde bez bratrstva? Dva a půl roku byla dlouhá doba. Rozhodně dost dlouhá na osamělou existenci.

Snad zase o tolik nešlo. Slyšel o některých ročnících, které musely obětovat mnohem více než sto nahých yardů.

Poběží.

Seděli před televizí čtyři, ale Ovladač měl jen jeden z nich.

"Počkej počkej, zastav se, kam běžíš!? Dyť támhle šlo střelit šíp, kterej by ti to celý otočil!"

"Ale houby, tam nedostřelí a i kdyby dostřelil, víš že netrefí ani zem na který stojí."

"Jo, nebo trefí a sám se zapálí."

"Držte všichni huby! Šípy mi došly a výbušný na tohle plejtvat nebudu. Zkusim tam hodit nějakej meč."

"Jo, to je mnohem lepší než plejtvat šíp. Pche."

"Možná když to oběhneš tak půjde vyšplhat po tý stěně vedle. Pak bys nemusel nic házet."

"Tam pobíhá ta pavoukověc, který se bojí."

"Za co seš tu ty, esi se můžu zeptat?"

"Já vlastně nevim. Kalili jsme s kámošema cestou z besídky a pak už si pamatuju klepeta a tudle díru."

"Hmm, já chcal bengám na káru. Akorát sem si nevšim', že v ní sedí. Fotr mě zabije místo ryby."

"Ten můj je nejspíš zrovna na šrot, tomu sem u prdele. Ale matka bude zas brečet. Eště takle na Vánoce."

"Ty vole, Vánoce Vánoce přicházejí..."

"...no, zpívejme přátelé. Tu znám. Akorát nebudou šťastný a veselý."

"Hmm. Myslíš, že nám daj nažrat?"

"Pustěj nás nejdřív zejtra, tak asi jo. Tu rybu bych si dal."

"Já to říkala, že jí podvádí, vždyť se na něj podívejte, na Donchuána!" sdělila do ticha čekárny všem a nikomu dáma s krokodýlí kabelkou. Poslední číslo její lifestylové Bible, magazínu Můj čas na kafíčko, se jí mírně chvělo v rukách, třesoucích se spravedlivým rozhořčením.

V čekárně kromě ní seděli dva mladíci se sluchátky v uších a očima zabořenýma do posledních příspěvků jakýchsi timelines. Bylo zjevné, že by dámě s krokodýlí kabelkou nevěnovali pozornost ani tehdy, kdyby je Mým časem na kafíčko přetáhla po zátylcích.

"Ten už si ve slušné společnosti neškrtne, Bůh je mi svědkem," uťala všechny argumenty, které nepřišly.

Miloval ty okamžiky.

Nenáviděl se za to, že dovolil nechat si ty stejné okamžiky zkazit. Euforie z vítězství, která byla násobena bolestí těla dotlačeného na samou hranici jeho možností, se mísila s odporem k falešným úsměvům falešných korporátních parazitů, kteří se k němu v cíli přitočili a nechávali se s ním fotit.

S ním, s vítězem. Šampionem. Hrdinou davů na stadionu i v nespočtu domácností. Běhajícím reklamním poutačem.

To malé logo korporace, které se za trochu peněz do začátků upsal na celou kariéru a o níž věděl, že jiným nemilosrdně ničí životy, se mu vypalovalo do duše.

Nenáviděl ty okamžiky.

Bylo nebylo, před dávnými časy v zemi za devatero horami a devatero řekami žil chudý chalupník Matěj. Jeho chalupa stála na samém konci vesnice a byla tak maličká, že když se chtěl Matěj protáhnout, musel vyjít na zápraží. Střecha měla tolik děr, že déšť nevěděl kterou si vybrat dřív a do světnice profukovalo i když se venku ani lístek nepohnul.

Vesničané Matějovi často říkali "Matěji, vždyť máš doma kluka, dvě mladé silné ruce, tolik práce by zastal! Proč ti v domě nepomůže?"

Ale Matěj odpovídal vždy stejně: "Dvě ruce, to on má. I silné by byly. Ale práce se štítí!"

Když vyléval poslední kbelík vody, černé od vytřené podlahy, vzedmula se v něm vlna euforie. Dnešní večer by mohl být skvělý! Lucka včera souhlasila se schůzkou a úsměv, který mu přitom věnovala, mu i ve vzpomínce způsoboval intenzivní nával krve do různých částí těla. A teď už stačí jen vyprat mop, zhasnout v obchodě světla, nastavit alarm, zamknout (tuhle část si opakoval po incidentu z minulého měsíce obzvlášť pečlivě) vstupní dveře a za patnáct minut bude vedle ní.

Chtělo se mu křičet blahem, když konečně zamkl a vyrazil ztemnělou ulicí.

"Na tvym místě bych přibrzdil a navalil ty klíče, kámo!"

Dnešek se zatím pro Aadyu nevyvíjel nijak odlišně od včerejška, předvčerejška a vlastně všech dní, které si ve svých šesti letech pamatovala. Ta trocha rýže, kterou jí otec ráno nasypal do misky, nestačila zahnat hlad a cestou kolem právě otevírajících obchodů s jídlem se jí bolestivě svíralo břicho. Ulice Dháky byly v tuto hodinu již plné lidí a Aadya věděla, že se nesmí nechat strhnout spěchajícím davem. Pozdní příchod do dílny by jí stál půl dnešní mzdy a to by jí stálo večerní misku rýže. Doufala, že dnes jí přiřadí k barvířům a nebude muset nosit těžké balíky hotových triček.

Bylo mnoho věcí, které jste mohli o práci čarodějky říkat. Bylo i pár těch, které jste mohli říkat v její přítomnosti. Samozřejmě za předpokladu, že jste v diáři neměli na příštích pár dní jen plavání v hrnku vody a občasné zakvákání. Nikdo ale nemohl o čarodějkách říci, že jsou ve stínu mužů.

Jistě, našly se i takové, které byste v něm našly, ale v takovém případě na dotyčného muže z jeho stínu nakonec vždy vyšlo něco ošklivého. To byl, jak ráda říkala Stařenka Oggová, módus u verandy čarodějek. Když už na vás mělo být vidět, muselo to stát za vidění.

Bobby se v malé prohlubni mezi kořeny třásl zimou, ale neodvažoval se pohnout z místa. Věděl, že ho hledají a že jsou nedaleko. Slyšel nelidské zvuky, které vydávali a nedokázal zaplašit výjev, který se mu dokola přehrával v hlavě. Ty stejné zvuky, ty stejné postavy a výraz na tváři jeho matky, když jí jedna z těch postav otcovou sekyrou přeťala páteř a ona se bezvládně zhroutila. Našedlé provazy čehosi, co jí postavy trhaly z otvoru v zádech a rvaly se o krvavé cáry, které si chvatně cpaly do úst.

Bobby doufal, že ostatní stihli utéci a přijdou mu na pomoc.

Bylo to určitě několik týdnů, ale mohly to klidně být i měsíce. Čas přestal mít podstatu už před mnoha horečnatě propocenými nocemi a realita neskýtala žádné záchytné body.

Od Bornea si toho tolik sliboval. Mělo to být konečně místo, kde se mu povede změnit svou nemrtvou akademickou kariéru v nekonečný a zářivý sled konferencí a televizních interview. Tady měl objevit nepoznané domorodé kmeny a spolu s nimi i svou rovněž nepoznanou sebeúctu.

V těch nemnohých jasných okamžicích bez horečky si hořce připouštěl, že být dříve objeven malárií dává v kontextu jeho života mnohem větší smysl. Kéž by jim sosáky uhnily...

"No představte si, Denísek dnes ve školce zase..."

"Tak to bude za pět set, mladá paní! Příště za tisíc, rozumíme si?"

"To snad nemyslíte vážně! Co si o sobě, do hajzlu, myslíte? Neposlouchej, Denísku, maminka je jenom nasra... rozzlobená."

"U vchodu je to přece jasně napsáno: Hovory o dětech zakázány pod pokutou, takže nadávat můžete jen sama sobě. Berte ohled na ostatní maminky, které si sem přišly s dětmi hrát a odpočinout přesně od takových, jako jste vy."

"Já si snad můžu o svým dítěti vyprávět kde chci! Tady už mě neuvidíte, to vám řikám!"

"Hlavně když neuslyšíme, milá paní..."

Kolik času potřebuje geniální mozek, aby se vyčerpal?

Kolik času potřebuje mocichtivá mysl, aby se nasytila?

Kolik času potřebuje zvědavost, aby se ukojila?

Čas jako nejpřísnější dráb i nejnesmlouvavější ochránce.

Čas, který znemožňuje možné, zastavuje nezastavitelné, ukájí neukojitelné.

K čemu by dospěli Newton, Leibnitz, Einstein nebo Hawking, kdyby jim čas nezastřel mysl?

Čím by se nakonec ukojili Traján, Čingischán, Stalin nebo Mao, kdyby se jejich touze po neomezené moci čas nevysmál? Ale byla by ona touha taková i při vědomí, že okovy času nepoutají tak pevně?

Jak by se choval každý z nás, kdyby měl na své činy všechen čas?

"Bude tam hodně lidí."

"Já vím."

"Možná několik set tisíc, říkaly sestry na dnešní mši."

"Já to vím, Mahalio. A není to proto o nic snazší."

"Ale ti všichni tam přijdou, aby tě viděli, to přece víš. Aby si vyslechli, co jim chceš říci."

"A to očekávání je zároveň důvod, proč se mi teď nedaří napsat co cítím. Představa všech životů, které se mými činy začaly ubírat jiným směrem, mě naplňuje opojením i pokorou. A obavou ze selhání. "

"Zkus to povědět mně. Jsme tu přece jen my, Martine."

"Možná je to směšně banální, ale pro mě je to jako sen..."

"Tady se to jasně píše: 'Objevuje se na místě svého násilného skonu vždy jednou za sto roků a žalostně lká!'"

"A co tak žalostně loká?“

"Lká! Jako že naříká."

"Jo takhle. Já lokat jen jednou za sto let, to bych taky naříkal. A kdy že skonal?"

"Prý 'druhého roku požehnané vlády božského císaře Trajána,' což by připadalo na rok 100 po Kristu podle našeho kalendáře."

"To je ale náhodička. Jaké roky ten lkavec používá v té své stoleté minutce? Solární? Lunisolární? Nebo snad rovnou lunární?"

"Jak to mám vědět? Je to duch thráckého legionáře. Nemyslím, že umí do sta počítat."

To bylo špatné. Úplně ztracený čas. A čím víc to zkouším, tím víc času ztrácím. Každým dnem jsem neschopnější a vysílenější.

Měl bych zkusit něco nového, ne jen opakovat pořád dokola ten stejný vzorec. Možná bych to mohl zkusit příště.

Ale houby, koho se snažím přesvědčit? Vždyť dobře vím, že příště to udělám zase úplně stejně. A stejně je to jedno. Každý druhý je nakonec lepší než já.

A co když přijde nemoc a já nebudu moci pracovat? Peníze dojdou za pár měsíců a další už nemám jak vydělat. Co si pomyslí... kdo vlastně? Vždyť ve skutečnosti už nikoho nezajímám.

"Jestli pojedeš, zabal si rovnou i druhý kufr. Sem už se nemusíš vracet!"

Hlas ho zradil a chvíli na sebe jen mlčky zírali. On mělce dýchající, podvědomě se krčící pod tíhou právě vyřčeného, ona zaskočená, usilovně hledající dostatečně pádnou odpověď.

"Jasně jsem ti řekla, že je jen kamarád. Měl bys navštívit doktora, jsi paranoidní."

Tuhle situaci oba dobře poznávali, děla se v pravidelných intervalech s drobnými obměnami kulis posledních několik let. Jedním z průvodních jevů naprosté ztráty důvěry v jejich vztahu byl nutný výsledek takové konfrontace. On nevěřil, že mu říká celou pravdu a ona mu celou pravdu nechtěla říci.

"Tento úkol bude vyžadovat celé muže! A ženy! A trpaslíky! A zombie, děkuji, Regu. Zkrátka celé charaktery!" dokončil poněkud nemotorně větu kapitán Karotka.

"Patricij výslovně rozkázal..."

Posel zatahal Karotku za rukáv a něco mu zašeptal do ucha.

"Patricij výslovně požádal, aby Hlídka dodala jen ty nejlepší z nejlepších. Muž.. žen... osoby nesporných morálních i tělesných kvalit!" dál klopýtavě deklamoval Karotka.

"Tak to sem ten posel asi jen zabloudil," zabručel polohlasně seržant Tračník, aniž by pohledem uhnul od mušince na zdi přímo před sebou.

"Dobrovolníci prosím jeden krok vpřed!"

V mistnosti se nepohnul ani vlas. I červotoč v podlaze náhle ztichl.

Může to udělat? Dokáže to utajit? Zamést stopy? Věděl dobře, že někteří členové posádky by dokázali snadno vyvolat záznamy palubního počítače a vynést na světlo pravdu, která nesměla nikdy opustit soukromí jeho hlavy. A kajuty.

Kajuta byla slabé místo plánu. I kdyby dokázal vše provést nejvyšší bezpečnou rychlostí, nikdo ho přitom napřistihl a ještě pomocí svého osobního kódu pozměnil záznam v počítači, u takového tajemství byla i nicotná šance na vyzrazení stále nepřijatelně velká.

Cítil, že zatíná pěsti a na šíji ho zašimrala krůpěj potu. Musí riskovat vše. Podobná šance už se mu nemusí naskytnout.

"Earl Grey. Horký. S mlékem."

Stál na skalním výběžku nad nedozírnou písečnou plání už skoro dvě hodiny a nemyslel na nic. Své vlastní myšlenky měl po těch letech osahané dohladka a Jeho myšlenky byly zatím dokonale čisté, beze stopy temnoty, která pohltila Jeho otce. Nebylo tedy nad čím přemýšlet a mnohem lepším zaměstnáním se zdálo být prosté bytí.

Když se setmělo a na obzoru zablikaly závlahové sběrače, otočil se k odchodu, ale zaváhal a zůstal stát. Nechtělo se mu skutečně odejít. Volal ho pocit, který důvěrně znal a každým dnem sílil. Tam v dálce, za světly sběračů, se kolem usínajícího chlapce sbírala Síla. Čas přicházel.