Moje články

„Proč Velimu na té dýce tolik záleží?“ přemýšlela Sara nahlas a prohlížela si lesklou zbraň. „Zabít krále a zachránit si tak krk je jedna věc, ale kvůli kusu kovu?“
„Věř mi, že zrovna tenhle kus kovu za to stojí.“
„Co je na něm tak zvláštního?“
„Je to Bílý Akkar! Ta zbraň je unikátní. Projede dřevem jako máslem, je lehká, pevná…“ vyjmenovával Kasio nadšeně. „Prej tím jde zabít Běs, pokud na tyhle věci věříš,“ dodal.
To na Saru zapůsobilo. „Tak proč ji Velimu vůbec nabízíme, když je tak cenná?“
Kasio jen pokrčil rameny. „Na to se šéfa budeš muset zeptat sama.“

A jestli dojde na bitku, pomyslel si Amias, nože nebudou zdaleka jejich největší problém. Okamžik, na který útočníka zahlédl, úplně stačil ke zhodnocení jejich šancí.
Ten chlap byl učiněný obr. Mohutná postava, samý sval… A pořád tu ještě byly ty nože.
Amias oficiálně začínal panikařit.
Najednou se útočník zastavil. Snad ho upoutaly zvuky lesa nebo nějaká z jejich věcí.
Amias neměl v úmyslu hledat, kde je zakopaný pes. Druhou takovou šanci nedostanou.
Nemělo cenu jenom stát a čekat, než se útočník vzpamatuje, ale další slova Amiase přece jen přiměla myšlenky na útěk o pár vteřin odložit.
„Henry, jsi to ty?“

Za normálních okolností by Amias jakékoli vysvětlování s díky odmítl a plynule by změnil téma hovoru. Ale tohle určitě nebyli obyčejné podmínky a popravdě řečeno měl pocit, že po tom šíleném přivítání Henrymu nějakou malou laskavost dluží. Nakonec, mohl by tím zodpovědět jinou, zatím nevyslovenou otázku.
„Amias zatím neznamená nic. Proto jsme tady,“ vysvětlil s vševědoucím výrazem. „Do Hor moc našich lidí nechodí-“
„Takže hledáte dobrodružství? Zabíjíte Běsy nebo tak?“
Amias nadzvedl obočí, ale rozhodl se zůstat při zemi.
„Něco mnohem lepšího. Obnovujeme staré mapy.“
Henry se viditelně snažil zamaskovat zklamání, když najednou se jeho výraz změnil.
„Vy máte mapy?“

Henry nevypadal přesvědčeně.
„Teda ještě jsem neviděl žábu, co by vydávala takový zvuky,“ řekl a sehnul se pod větví, která zavazela v cestě. Pokud se ovšem téměř neprostupnému lesu a křovinám dalo říkat cesta.
„Možná tím lákají samice, nebo tak,“ pokrčil Amias rameny. Mezitím se konečně dostali na jakousi pěšinu a na chvíli zastavili, aby nabrali dech. Zvuky jako by se blížily. Henry se rozhlédl.
„Amiasi, jestli jsou žáby-“
„Ani hnout,“ ozvalo se za nimi drsným hlasem.
Amias útočníka zahlédl jen koutkem oka a alespoň v jednom si mohl oddechnout. Určitě to nebyl běs.
Zato měl v každé ruce nůž.

„Hele, jezero,“ zajásal Henry nad mapou. „A my jsme…“
„Tady,“ ukázal Amias.
„Takže můžeme vyrazit!“
„Můžeme?“
Henry se zarazil. „Nechceš se k nám přidat? Za pomoc ti dlužím minimálně něco poživatelnější než ten kopr.“
Amias to chvíli zvažoval, ale kručící žaludek nakonec rozhodl.
*
„Nemohl by tvůj drak vyletět nahoru a nějak nás… nasměrovat?“ polemizoval Henry a vyplétal s z vlasů listí.
„To těžko, Ellie nemůže létat. Měla zraněný křídlo.“
Pokračovali v tichu. Ale les vydával celou kakofonii nesourodých zvuků, ze kterých běhal mráz po zádech.
„Myslíš, že to byl běs?“
„To spíš žáby,“ usmál se Amias. „Určitě už jsme blízko.“

Tohle zasedání byla obyčejná fraška.
Královna v šatech, všude kytky, někdo na stůl dokonce položil tác sušenek. Velitel Tawarai si opovržlivě odfrkl. Válečná porada.
„…opakovaným útokům na severu země. Několik našich lidí vyrazilo na cestu, každým dnem očekáváme podmínky mírové dohody,“ odříkal jakýsi budižkničemu.
„Mírové dohody?“ Velitel prudce vstal. „Vaše veličenstvo, musíme zaútočit. Dva oddíly se pohybují v oblasti. Stačí jen slovo-“
„To nebude nutné,“ usmála se královna shovívavě. „Jsou to naši přátelé, určitě jde o nedorozumění.“
Velitel Tawarai se beze slova posadil, definitivně rozhodnut.
Jestli se jí nezbaví on, brzy to udělá někdo jiný.

A sušenky byly odporně přeslazené.

„Je to…“ zeptal se Paull nejistě, aniž by na Bastiana pohlédl. „Hotovo?“
Slovo vražda nahlas neřekl.
Bastian se musel pousmát. Jak se někdo jako Paull mohl do tohohle zaplést?
„Stačí to jako důkaz?“ ušklíbl se a vytáhl zkrvavenou dýku. Paull polkl. Přikývl.
Beze slova Bastianovi podal předmět zabalený v kusu látky. V posledních paprscích slunce se kov zdobený jemnými proužky zaleskl. Vzduch sálal magií.
Paull chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. S rozpačitým pokývnutím zmizel ve stínech.
„Vypadá to, že každý má svoje tajemství,“ oznámil Bastian prázdnému nádvoří s hořkým úsměvem.
Pak osedlal koně a zamířil do Hor.

Bastian s dutým nárazem dopadl na zem a za ním se tiše snesla trocha omítky. Beztak to nebyla první rýha na zdi. Maně ho napadlo, že nějaké opravy by byly potřeba.
Bastian si oprášil kabát a co nejnenuceněji vyšel na nádvoří. V žilách mu tekla krev rozbouřená jako plameny. K jeho radosti bylo nádvoří téměř prázdné.
Kdosi ho pozdravil. Nezpomalil.
Nemohl si to dovolit, přestože plíce pálily a ruka na rukojeti dýky se mu chvěla.
Měl by tu dýku zahodit, problesklo Bastianovi hlavou. Který blázen s sebou tahá dýku, na níž schne krev jeho krále?

V tu chvíli zahlédl Paulla.

Bastian nečekal protiútok, ale podruhé se překvapit nenechal. Králi znatelně docházely síly. A Bastianovi útoky neuměly pouze zranit. To byla sázka na jistotu.
Bastian se na krále nedokázal podívat, tak pohled upřel na meč. Chvíli přemýšlel, že ho vezme s sebou. Bílý akkar, magický kov, byl vzácností pro každého, nejen pro královraha na útěku.
Královrah. To slovo se Bastianovi prohnalo myslí jako bouře.
Všechen hněv v okamžiku vyprchal. Nebyla to první vražda, které se dopustil. Tak proč se mu tolik třásly ruce?

Meč nechal ležet na zemi.
Když lezl z okna, poslal za mrtvého krále tichou modlitbu k zapadajícímu slunci.

„Nějaká podrobnější by tu být měla.“
Henry přikývl. Amias začal prohledávat stoh map a nehodící se odkládal stranou.
„Určitě tady byla,“ mumlal si. Ellie zatím něco spokojeně přežvykovala ve svém větvičkovém hnízdě a nevzrušeně pozorovala dění okolo.
„Trochu zavazíš,“ oznámil jí Amias a natáhl se přes hnízdo pro brašnu. Zarazil se uprostřed pohybu. „Počkej. Řekni mi, že to není –“
Henry vypadal docela fascinovaně. „Draci žerou papíry?“
„Jenom ty důležitý. Viď, holka?“
„Bude ta mapaj ještě... Použitelná?“ díval se Henry podezřívavě na oslintané cáry papíru s oslíma ušima.
„Snad. Zkusme to tady spojit,“ povzdechl si Amias. Opatrně papíry přiložil k sobě.

Král si občas si dovolil odložit masku přísnosti, zvlášť před těmi nejvěrnějšími. V takových chvílích ztrácel ostražitost. „Není snad v Kerrenu dost hezkých holek, že musíš trávit čas v knihovně?“
Tasha.
Měl-li dosud nějaké pochyby, tahle zdánlivě nevinná otázka všechny rozptýlila.
Teď nebo nikdy.
Levou rukou nahmatal za pasem rukojeť dýky.
„Bastiane!“ vzkřikl varovně král. Kdyby se rozhodl o vteřinu dřív, snad by se stihl bránit.
Dýka se ve vzduchu zaleskla. V takových chvílích rozhodují okamžiky.
Král něco zachroptěl a natáhl se pro meč. Byl to slabý pokus, předem odsouzený k nezdaru, ale hodný umírajícího krále. Takhle snadno se nevzdá.

„Bastian Veli, můj králi,“ otočil se pomalu a na rtech mu pohrával úsměv. Trochu hysterický.
Měl by pokleknout a dodat ‚k vašim službám‘. Měl by říct, že ho posílá generál Carrol a snad by s králem chvíli mluvil o počasí. Vysoce postavení vojáci měli i jistá privilegia.
A ještě před měsícem by tohle všechno i udělal. Před nejdelším měsícem jeho života, kdy Tasha nebyla mrtvá a on nezradil svůj lid.
Bastian se přestával soustředit, tyhle city byly ještě příliš živé. Musel jednat rychle.
„Bastiane, chlapče,“ zasmál se král hlubokým, medvědím smíchem, když poznal svého vojáka. Neměl žádný důvod ho podezřívat.

„Jistěže máme mapy,“ přisvědčil zmateně Amias. „Jsme přece taky na cestě. Obchodníci se snad začali orientovat podle hvězd?“
„No, to ne. Ale všechny mapy zůstaly v táboře.“
„A to je problém?“
„Kempujem u jednoho jezera. Je to tak hodinu cesty.“
Amiasovi začínala celá situace zapadat do sebe. Henryho nenadálé zjevení uprostřed lesa bez jakýchkoli věcí, například. „Netušíš, kde to je.“
Henry si rukou pročísl vlasy a rozhlédl se po mýtině. Všechny směry se mu zdály stejné. Odpovídat nemusel.
*
„Karan? Tena?“ snažil se Henry přeluštit vybledlé písmo. „Aha, jasně, Kerren. To je ale ještě pořádnej kus cesty. Není tu podrobnější mapa?“

Vzápětí kolem prošla drobná postava s vakem plným zeleniny. Nejspíš některý z kuchtíků.
Do výklenku, ve kterém se Bastian krčil, se ani nepodíval.
Bastian počkal, než dozní ozvěna kroků a pomalu napočítal do dvaceti. Pak vyrazil.
Smysly měl napjaté k prasknutí, adrenalin ho poháněl dál. Ale nikoho dalšího cestou do knihovny nepotkal.
Král zde často trávil večery. Už stačí jen počkat-
„Časy se opravdu mění,“ ozval se obezřetný hlas. Bastian ztuhl na místě.
„Máme nové látky, technologie a ani magie nikdy nebyla tak pokročilá. Koně dostávají lepší žrádlo než králové a vojáci se chodí ulívat do knihovny místo do hospod.“

„Ellie je dračice v pravém slova smyslu,“ usmál se Amias. „Ale jinak jsou tihle malí draci docela neškodní.“
Henry i Ellie nasadili tentýž nesouhlasný výraz, nicméně nikdo neprotestoval.
„A já jsem Amias.“
„Amias,“ zopakoval Henry se zájmem. „Jenom mě tak napadlo. Asi je to blbá otázka,“ uhnul pohledem a rozhlédl se po celé mýtině, jako by kontroloval, jestli jsou vážně sami.
Amias tušil, co za otázku bude následovat, a tušil-li správně, skutečně to byla poněkud nevhodná otázka. A už se rozhodl, co odpoví.
„Nemusíš mi to říkat, samozřejmě,“ pokračoval Henry, a konečně se nadechl k otázce. „Co tvoje jméno znamená?“

Nebylo to poprvé, co se Bastian Veli plížil. Ale poprvé se plížil v královském hradu, kde se za několik minut chystal zabít svého krále. Tichý hlásek v jeho hlavě neustále opakoval, že dělá chybu. Ignorovat ho mu nedalo zdaleka tolik práce, kolik by mělo.
Bastian se přitiskl ke zdi a zatajil dech. Na konci chodby se ozvaly kroky.
Ve službě by měl být jenom Adam – Bastian nejospalejšímu vojákovi v celé armádě noční směnu osobně přidělil.
Ale tohle na Adama nevypadalo. Kroky byly příliš lehké. Ať to byl kdokoli, Bastian mu do tváře neviděl.
Zavřel oči, a přál si být neviditelný.

.iseB uosj hcaroH V .tadelh em etjesuokzeN .enrevat v sedjan ytizelud onhcesv ,emaktopen es iltseJ lleM .usereT uolam i htuR ,ebet an milsyM .javadzven ipalhc ot tA .ecnas esav edub oT .izrduen ohuold natirD ina es enemak ohot zeB .yvarp uosj units ez hcaresirp o ykcadivop yt ynhcesV !yseB adalvo ,ereG ,nemak monej ot ineN .makohard ynrec ynurok z mesj lazV .mitarv es ydk ,miven a ,tij misum kap ela ,umorts hcicijavipZ z takec udub ynd avD .lizavdo tyb hcen ,ldohzor umyldop kat umecen k es yb natirD ez ,mesj lisuteN .avtrm ej aisatsanA .tivulm endalkdoen uobet s misum ,ereG

Bývaly doby, kdy se Bastian Veli považoval za slušného chlapa.
Z cizince a outsidera se téměř bez pomoci vypracoval na kapitána stráže. V osmadvaceti byl jedním z nejvlivnějších mužů v království a za měsíc se měl ženit.
Ale tohle všechno teď působilo jako nějaká pohádka, která se snad mohla stát předtím.
Předtím, než Bastian začal věřit na příšery.
Předtím, než se z Tashy stal Běs.
Předtím, než svůj mizernej život vyměnil za laskavost.
Předtím, než zabil krále.

Bastian všechna předtím nechal za sebou. Někdo ho určitě viděl odjíždět a ve vězení nakonec každej zazpívá.
Teď musel zachránit holku, kterou miloval.

Když měl Amias příležitost pohlédnout narušiteli do tváře, uvědomil si, že ze strany Henryho Klitta jim žádné nebezpečí nehrozí. Chlapec nemohl být starší než šestnáct let. Nevypadal ani na velkého bojovníka.
„Ty jsi syn Jenny Klittové?“
Amias Jenny Klittovou neznal osobně. Ale její obchodní společnost v kombinaci se zbožím ze všech koutů světa z ní udělali živoucí cestovatelskou legendu.
„Synovec. Kousek odsud kempuje zbytek naší skupiny,“ upřesnil Henry. „Jinak tvůj drak má dobrou ránu, byl to docela náraz.“
Ať už to bylo vidinou budoucích zákazníků nebo tím, že se Ellie držela v bezpečné vzdálenosti, z mladého obchodníka spadly všechny obavy.

Incident s koprem se opakoval i druhý den. Poučen z minulých nezdarů nabral Amias do misky vodu a Ellie pod ní zažehla oheň. S nadšením novopečeného dobrodruha k míse přičichl.
„Být tebou, nepokouším se to jíst.“ Amias se otočil a snažil se najít mluvčího. Ellie bez váhání vběhla mezi stromy.
„Klídek, nejdu vás přece zabít! To je drak? Proboha počkej, stůj!“ Za okamžik z křoví napůl vycouval, napůl vypadl jakýsi kluk, za ním oblak kouře a plamenů.
„Kdo teda jsi?“ sklonil se Amias nad ležícím chlapcem.
„Henry Klitt. Obchodní společnost Klittová a Renham.“
Amias a Ellie si vyměnili zmatené pohledy.

Postupně Amias o významu slova „zkratka“ začínal pochybovat. Od rána do večera byli na cestě, jen s několika nutnými přestávkami na odpočinek a jídlo.
A že ho mnoho nebylo. Naposledy narazili na nějaký zvláštní druh kopru, který se jim ale ani přes všechny kuchařské triky a donucovací prostředky nepodařilo upravit do poživatelné podoby.
Po čtrnácti dnech byl Amias samý škrábanec a odřenina. Ani Ellie na tom nebyla líp.
Pokaždé, když už si myslel, že další kopec prostě přijít nemůže, vysmála se mu příroda do tváře. A s každým překonaným vrcholem, s každým křovím a zahojeným šrámem, se Amias smál taky.

Do rána se nic zvláštního nestalo. Amias prošel celou brašnu a každou chvíli kontroloval, jestli je drahokam na svém místě. Všechno se zdálo být v pořádku.
„Holka, musíme jít dál,“ vzal do ruky hůl a přehodil si brašnu přes rameno. Ellie se ve svém hnízdě neochotně otočila a nazvedla hlavičku. „Království se samo nezachrání.“
*
Kolem poledne dorazili k rozcestí. Přímo před nimi se cesta stáčela na západ, druhá vedla nahoru, do Hor.
„Co myslíš, nebude to oklikou bezpečnější?“ zeptal se Amias s nadějí v hlase, ale Ellie si jen pohrdavě odfrkla. Povzdychnul si.
„Máš pravdu, není čas. Vezeme to zkratkou.“

KRÁL JE MRTEV! Začíná třítýdenní období smutku!
Oblečte černé šaty a truchlete. Bardové skládejte písně a ódy na jeho slavné činy.
Dlouhá a těžká nemoc, s níž král Dritan Tawarai bojoval, ho nakonec přemohla! Včera před západem slunce panovník vydechl naposledy.
Upozorňujeme poddané, že král zemřel přirozenou smrtí, BEZ CIZÍHO ZAVINĚNÍ!
Není tedy třeba zbytečně vyvolávat paniku. Nejedná se o akt nepřátelství ze strany okolních zemí či o atentát ze strany lidu!
Na vědomost se dává, že panovníkům nevlastní syn, princ RYAN TAWARAI usedne na královský trůn. Korunovace je stanovena na první den po krvavém úplňku.
AŤ ŽIJE KRÁL RYAN!

V kuchyni nevěděli, kam dřív skočit. V létě bylo v taverně hodně hostů, ale dnes to vypadalo, jako by si tady smluvila schůzku polovina Kerrenu.
„Saro, došly vajíčka,“ zamávala ze dveří kuchyně Teresa. „Skočíš na trh pro nový? Někdo tě zatím vystřídá v kuchyni.“
Sara si utřela ruce do zástěry a vystartovala z kuchyně, aby si to Teresa snad nerozmyslela. „Jasně, mám je brát od Theina?“
„Zkus radši mladýho Marka. Thein má sice kvalitní zboží, ale to, co za něho chce,“ mávla Teresa rukou. „A vrať se brzo,“ zavolala, ale to už Sara neslyšela. Takhle hezky venku nebývá každý den.

Od dětství se cvičila ve všech královských uměních. Znala jazyky spřátelených zemí, věděla o slabinách těch ostatních. Uměla vyšívat, tančit, dokonce číst. A samozřejmě magii.
„Jednou budeš královna ty,“ říkal jí vždycky otec. „A pak si budeš moci dělat, cokoli jen budeš chtít.“
Oba věděli, že to není pravda. Mohla vládnout moudře a spravedlivě, ale země bez krále bude vždy někomu trnem v oku.
Nakonec ji svrhla její vlastní garda. Vzali jí korunu, prý to byla jen otázka času.
Byla prý příliš slabá. Příliš milosrdná. Příliš ženská.
Z krvavých rtů jí splynula poslední modlitba za království, které navždy zůstane její.

Když se tu noc Amias probudil potřetí, s povzdechem se rozhodl spánek pro dnešek vzdát.
Teď, když se oheň znovu rozhořel, se konečně trochu uvolnil. V duchu si děkoval za nápad nasbírat dřevo na oheň ještě před spaním.
V tom se něco u stromu za hromadou dříví pohnulo. Amias prudce ucukl a přísahal by, že smrk na něho mrkl. Na okamžik si byl jistý, že v listí zahlédl nějakou siluetu.
Vzápětí se ozvalo zašustění. Postava splynula s okolními stíny.
*
Po zbytek noci Amias sděl u vyhaslého ohně a s holí v ruce pozoroval okolí. Ale noční návštěvník už se nezjevil.

„Asi už to začínám chápat. Běsi jsou něco jako lakkati, že?“ navrhl Amias nejistě.
„Lakkati,“ zopakovala Sara suše. „To je nějaká vymyšlená potvora tam u vás v zapadákově?“
Amias si s Ellie vyměnil šokovaný výraz. „Oni neznají lakkati? A my že jsme ti divní.“
„Řekl kluk, co si povídá s drakem,“ zasmál se Paull. „Bez urážky Ellie, ty jsi úžasná.“
Ellie velkodušně mávla křídly, jako by kompliment přijala.
„Takže co jsou lakkati?“
„Příšery!“ začal vysvětlovat Amias. „Mají dvě hlavy - na každé sosák, bílou kožešinu.“
„Máš pravdu, to zní úplně jako běsi,“ ušklíbla se Sara. „Kdyby si je vymyslela moje babička.“

Cesta se zdála být absolutně nekonečná, ale pro dnešek bylo chození dost. Amias zastavil na malé mýtince a rozložil jejich cestovní domov na mechu.
Čím víc se Temné hory blížily, tím nepřátelštější se zdálo prostředí. Ubývalo zeleně, ptáků a zvířat. Dokonce i stromy vypadaly úplně jinak, než ty v Annaru. Amias se každou chvíli otočil za podezřelým šustnutím.
„Kdo je tam?“ křikl s panikou v hlase, ale odpovědi se nedočkal. „Jsem ozbrojen! Mám draka.“
Ellie jen něco prskla a zachumlala se hlouběji do svého hnízda.
„Máš pravdu, Ellie,“ zamumlal Amias. „Je to zbabělec.“
Věděl, že tu noc nebude dobře spát.