X-men

Profesor Xavier si rozčepýřeného kulturistu přeměřil pohledem.

„Logane, prozradil bys mi konečně, kdo za to může?“

„No… Jean.“ Podrbal se rozpačitě na hlavě.

„Opravdu? Ve skladišti našli tebe. Válel ses na zemi mezi lahvemi vína, pokrytý květy. Takže co mi k tomu řekneš?“

„Jean... mě poslala vyzvednout ten dárek. Já ty hodiny fakt neměl v plánu rozbít, profesore.“ Rozhodil rukama, opravdu upřímně se kál.

„Mám to tedy chápat tak, že jsi šel do skladiště, tam jsi otevřel všechny bedny, které otevřené být neměly, a nakonec ses lekl tikajících hodin?“

„Přesně tak.“

„Můžeš jit, Logane. Rekonstrukce tvého prohřešku je u konce.“

Když vás uprostřed noci vzbudí postavy oděné v černém oblečení, které právě teď vtrhly do vašeho pokoje, nemáte moc času na otázky. Logan ani nebyl zvyklý na zadávání otázek. Hned vytasil drápy a výhružně zařval.
Tento čin měl zřejmě lepší efekt, než očekával. Všichni útočníci najednou vzali do zaječích. Vzhledem k tomu, že se do jeho okna dostali zřejmě ze střechy, z něj nemohli vyskočit. Vyběhli z pokoje a utíkali po schodišti přes celou budovu. Logan letěl za nimi, než konečně doběhli ven.
„Srabi! To vás vyděsily adamantiové drápy!?“
„Ne. To je tím, že jsi na Adama,“ zafuněl dobíhající Scott.

"Hanku! Ty zatracenej geniální opičáku, kde vězíš?"
Charlesův zjev se za ty dva roky změnil jen nepatrně. Z ufňukané máničky v hipísácké košili a županu, který svlékal jen proto, aby před studenty nedělal ostudu, se přes noc nestal elegantní gentleman s nablýskanou lebkou v kvádru.
"Tak kdo do toho půjde? ...Hanku?"
Beast si začal zuřivě čistit brýle.
"Scotty?"
Cyclop si nenápadně přepnul hledí na odraz.
"Logane?"
Wolverine začal předstírat dočasnou hluchotu.
"Tak nikdo?" ozval se profesor znovu a hlas mu těžkl zklamáním.
"Jean, má zachránkyně..."
"Co potřebuješ, Charlesi?" rozpukla rty v jemném úsměvu.
Profesor jí podal psí strojek. "Oholit, prosím."

Tak poslouchejte, děcka.
Jo, myslim i tebe. Tobě už bylo dvacet? To se vomlouvám.
Děcka a tady pan dospělej.
Prožil jsem si svoje. Možná jsem půlku zapomněl, ale i tak je toho dost.
Nepotřebuju žádný ucho, aby mi ukázalo svět. Nezačnu se víc usmívat jen proto, že mě někdo vezme do Grand Canonu.
Jestli jsem něco neudělal do teď, tak to možná nechci dělat vůbec.
Vobjevná myšlenka, co?
Tak padejte votravovat Profesora. Ten bude určitě nadšenej.
A jestli mě někdo zapíše někam na internet, osobně se vrátim v čase a kopnu jejich taťku do kulí. Dobře víte, že si nevymejšlím.

V opancéřovaných dveřích důvěrně známá tvář. Vlastní mu připadala hrozivě pomačkaná věkem. Jako zmuchlaný starý papír - smutek v hlubokých brázdách kolem úst...
"Charlesi?"
"Díky Bohu, že jsi naživu!"
Z letadla vykoukla střapatá hlava. "Měli bychom se odtud rychle pohnout. Vidím na radaru další transportéry."
"Díky, Storm."
"Zaměřili nás!! Všichni dovnitř!"
"...Tolik nás už umřelo," vyčerpaně se zhroutil do sedačky Magneto. "Na tohle jsem příliš opotřebovaný. Stařec nad hrobem."
"Všichni stárneme, Eriku," namítl profesor.
"Tak unavený..."
"Jenže Sentinelové se nikdy neunaví."
"To je ono, Charlesi. Bojím se, že nemáme naději.
"Vždy je naděje," řekl profesor a tmou probleskl jeho povzbudivý úsměv.

"No tak, Jean, udělej to..." řekla rozrušeně Storm.
Jean se na ni podívala s úsměvem na rtech. Nechtělo se jí do toho, oč ji Storm žádala. Nechtělo se ji jí číst myšlenky. Bylo to jedno z prvních pravidel, které si určily hned zpočátku. A teď to měla porušit?
"Jean, prosím! Nedokážu to říct, ale chci, abys to věděla..." zaprosila Storm.
Jean váhá, ale nechce Storm zklamat. Miluje její odvahu. Její vášeň a nadšení.
Tak pro ni překročila své hranice.
Vzala její tvář do dlaní, zastrčila jí pramínek vlasů za ucho a pak špitla: "Děkuji." Nato ji vášnivě a vděčně políbila.