DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2015. Téma: Pravda je rodu ženského protože je spíše krásná než praktická

Potemnělá, bíle vykachličkovaná místnost bez nábytku.
Uprostřed stojí židle, k židli je přivázaný vězeň. Vchází agenti Percival a Tristan.
PERCIVAL (sarkasticky): Jak vzácný dar nám byl dán. Dar doby zlé. To sám Král...
TRISTAN (nalévá z termosky čaj do hrnku): Tu čaje máš, teď řekni nám, my slyšet chcem, co váš plán?
JAMES T. KING (odhodlaně): Říkal jeden prelát, přítel rodinný, že kdo nemá co dělat, bije nevinný...
PERCIVAL (dloubne Jamese do znamení zla): Stůněm z tvých věčných podvodů. Kam jsi šel, kam a z jakých důvodů?
TRISTAN (dává vězňovi pít): Odpusť si dalších slov blití, sérum pravdy dal jsem do pití.
PERCIVAL: Rozkošné, jak ven to zvracíš, zbytečně, lok postačí. Pochybnosti o tom máš-li snad, Merlin sám to dosvědčí.
TRISTAN: Tak dej si říct, vyklop ten plán, plán Pána zla, proč za něj hráš?
Chvíle napjatého čekání.
JAMES: Bezlvádně leží tam láska má i chlouba, její hlas, její zrak říká že jsem trouba. Žiju s ní, ač mi teď, pevně hrdlo svírá... pláč?
Ariano, Ariano! Náš sen plný zdí, vážně odezní? Ariano...
PERCIVAL (sarkasticky): Dojemné.
TRISTAN: Projev hodný Smrtijeda, okázalý, dramatický, ale vlastně úplně na hovno. Skončili jsme, Septime?
PERCIVAL: Skončili, Flanne. Dalmore?
TRISTAN (střelí Jamese mezi oči): Dalmore.

Sherlock kneels down next to a dead body.
Sherlock:
Look at the hands, look at the face.
Fascinating. He obviously came from outer space!
John suddenly appears.
John:
Amazing!
Sherlock:
There is no wound, no blood, no mess.
But there has to be something under his dress.
Sherlock starts to unbutton his shirt.
John:
Brilliant!
The man wakes up.
Man (sounds offended):
Hey, what are you doing? I’m not dead!
What are you caring inside of your head?
Dramatic music starts to play.
Sherlock (shouts):
Your heart wasn’t beating, you stupid alien!
Choir:
No, no, no, no, no.
Alien:
One of them wasn't. That may be true.
But thruth is not practical,
there are other things, too.
Sherlock seems to be more interested.
John:
But how is that possible? I’m a doctor-
Alien (interrupts him):
I’m the Doctor. Just come and see.
Takes Sherlock by the hand.
All the wonders from other worlds. Secrets of history.
(softly) Come.
Sherlock follows him into the TARDIS.
John (sadly):
Sherlock, are you leaving me?
Sherlock opens the door and winks at John.
John smiles and walks inside.
A man in a greatcoat with a cheeky smile appears.
He silently sneaks inside the TARDIS.

V hospodě se Romeo radí s přáteli, jak na Julii.
Přítel1: (zpěv) Spusť mi vlasy, Julie.
Hej, vždyť se nic neděje.
Copak je čtrnácté století,
aby z toho hned byly děti~í.(konec zpěvu)
Něco takové jsi měl na mysli, příteli můj?
Romeo: Ještě trochu na tom zapracuj.
Upřímnost je sice důležitá,
ale není už trochu přežitá?
Přítel2: Říká se, že pravda léčí,
je krásnější než všechny řeči.
Ženského však rodu jest,
může skrývat podlou lest.
Romeo: Pravda bolí,
stejně jako hněv ženy.
Aby pak, och Romeo,
nebyl jako poleno.
Jinak na to musíme.
Přítel1: Tak ji třeba uspíme?
Romeo: Tohle nejsou Grimmové,
Chce to říct laskavě.
Buď mým světlem,
veď mě dál,
i jednu noc však
bych s tebou dal.
No tak mi trochu pomožte,
nebo budu za koště.
Přítel2: Nešlo by to bez zpěvu?
Měl bys velkou úlevu.
Romeo: Tak jak tedy na Julii?
Přítel1: Nechceš radši Cornelii?
Mohl bys mít problémy,
a nemyslím ekzémy.
Vaši rodiče taky
stojí na jiných březích řeky.
Budou to jen hormony.
Romeo: Vážně chci být upřímný.
Pravda je krásná, říkal jsi.
A není než Juliiny krásy.
No nic, poddám se improvizaci
To vyřeší každou komplikaci.
Přítel2: No spíš ne, když jde o komunikaci.

Jeden obyčejný byt, obvyklé odpoledne
Lucka: Holka okaoka, hólka okaoka, holka oka tam.
Maminka: V potoce se voda točí, podemele tvoje oči.
Lucka: Holka okaoka, okaoka tam.
Maminka: V potoce je hastrmánek, zatahá tě za copánek.
Lucinka se chytí vzadu za vlasy a zatahá za ně
Lucka: Holka okaoka, okaoka tam.
Maminka: Holka modrooká byla krásná holčička, ale nebyla moc praktická, protože jinak by neseděla zbůhdarma u vody, ale pomáhala by doma mamince. A co ty, budeš pomáhat mamince uklízet?
Lucinka odběhla do kuchyně a za chvíli se vrátila s vítězoslavným úsměvem a malou lopatkou a smetáčkem.
Maminka: No sice jsem chtěla dělat něco jiného, ale klidně můžeme zamést, jen to tím bude trvat asi dlouho.
Lucka: Kákal pes, pes oves.
Maminka se přidává k opakovanému kákal pes.
Maminka: Přes zelenou louku, šel za ním myslivec, péro na klobouku.
Lucinka mezitím smetáčkem rozmetá nepořádek po celém bytě, začíná se točit do kolečka a k tomu zpívat.
Lucka: Kalamajka mik mik mik.
Maminka se rozhodne vzít raději vysavač, protože by ráda trochu uklidila.
Lucka: Já taky, já taky.
Maminka předává vysavač Lucince.
Lucka: Tu tu tu, auto už je tu.
Maminku už z toho zpívání bolí hlava a jde si lehnout.

Scéna:
taneční sál, Elrond s Gil-Galadem stojí uprostřed
GIL-GALAD:
zpívá
Divoký chlapče, máš svůj díl,
střílet z luku ses naučil,
na koni jezdit, šermovat,
krajinou divokou putovat.
Však u dvora jak se chovat máš,
ne všechno, dítě, ještě znáš.
Víš, že šat tvůj je vždy tvůj štít,
než mluvit, že máš myslet dřív,
rozumíš lichotce i toleranci,
já tě však naučím zpěvu a tanci.
ELROND:
odsekne
To není k ničemu.
GIL-GALAD:
zpívá v odpověď
V hudbě a verších spočívá krása,
nejvyšší pravda, duše tvé spása.
ELROND:
zpívá falešně
V hudbě a ve verších spočívá leda
zhouba všech snílků a hluboká běda.
Skřet když se na tebe ze křoví řítí,
těžko si písničkou zachráníš žití.
Než verše lepší je meč, štít či dřevec,
to potvrdí Maglor, ten největší pěvec.
GIL-GALAD:
zpívá
Vidím, že Maglor tu odvedl práci,
verše jsou plynulé, zpíváš jak ptáci.
Maedhros snad z tebe učinil brance,
však já tě teď naučím umění tance.
V zádech se narovnej, ruku mi dej,
nyní se začíná taneční rej.
Ereinion chytí Elronda v pase a pokusí se ho vést po parketě, což vede pouze k tomu, že Elrond zakopne o vlastní nohy a málem se oba poroučejí k zemi. Opona se zatahuje.

Lucius (pohodlně sedí, jako v divadle; stažený v koutě pozoruje, co se na jevišti odehrává)
Aberforth (mává rozhořčeně rukama): „Než spolupracovat se Smrtijedem, to snad radši…“
Kingsley (přerušuje ho, důrazně): „Co radši? Nechat Voldemorta vyhrát?“
Bill (váhavě): „To samozřejmě ne, ale existují snad i jiné cesty.“
Arthur (zamyšleně přikyvuje): „Pravda…“
Hestia Jonesová (nekompromisně): Žádná cesta nemůže zahrnovat kooperaci s tímhle!“
Minerva (se zjevnou snahou situaci zklidnit): „Nemusíme mu přece věřit ve všem. Ale pokud V-Voldemort zabil jeho ženu, jsem přesvědčená, že se mu chce pomstít. Pomůže nám.“
Aberforth (umanutě): „Nevěřím mu ani nos mezi očima!“
Tonksová (naléhavě): „Je snad pravda méně pravdou, když ji říká Lucius Malfoy?“
Hestia Jonesová (nevěřícně): „Že zrovna ty se ho budeš zastávat, to bych nečekala.“
Mamá Blacková (probouzí se a zpívá; zdálky, ale hlasitě):
„Pravda je krásná,
pravda je má.
Pravda ta jediná,
leč nepraktická.
Pravdu milujeme¨
a pravdu ctíme,
Pravda je naše,
té rozumíme.“
Severus (uštěpačně): „Když vyřvávala nadávky na nečistokrevné, bylo to snad lepší…“
Většina Řádu svorně: „Dokáže ji někdo utišit?“
Lucius (lhostejně): „Ale jistě. Jen bych byl nerad napaden, až na ten obraz vytáhnu hůlku.“
Minerva (s úlevou): „Pusť se do toho.“
Lucius (odcházeje, tiše): „Na umlčování pravdy já jsem přece expert…“

Temná ložnice.
Erhart sám.
ERHART:
Štěstí mě stále provází,
co dělám, snadno vychází.
Když přijde žádost o povolení,
naznačím jen, že zdarma není.
Nyní se státní zacházka chystá,
bohatá odměna pro mě je jistá,
tak zase nejvíc vydělám sám,
báječný život prostě mám!
(Vezme diář.)
Zítra tedy Černý. Jemu ta zakázka, mně další milionek!
PRAVDA (vstoupí)
Zase chceš podvádět?!
Jsem pravda, kterou zapřít chceš,
protože vyznáváš podvod, lež.
Zoufale prosím, netrap mě dál,
dost už jsi křiváren napáchal.
ERHART (se rozesměje):
Pravda? Poznávám denně v práci,
že se mi pravda nevyplácí.
Možná jsi hezká, to je vše.
podvádění mi vynese.
PRAVDA
Lidé se brzy všechno dozví!
ERHART
Kdo jim to podle tebe poví?
PRAVDA
Uvidíš, že se to provalí.
Pravda se vždycky odhalí!
(Zmizi.)
ERHART
Řečičky!
Poctivost přenechám hloupým,
za peníze i pravdu si koupím.
Opona.
Ulice.
Erhart s kufříkem.
ERHART
Sláva! Dojednáno!
POLICISTA (vystoupí)
Občane, váš kufřík!
ERHART (zděšený)
Ale…
(Vstoupí další policisté)
Jsem odhalen!
PRAVDA (vstoupí)
Vidíš, lidé se všechno dozví!
SBOR (tančí kolem Erharta)
Ostuda! Hanba Erhartovi!
PRAVDA, SBOR
Podváděl, zbohatl jako král
nyní ho čeká kriminál!
ERHART
Triumfuj, Pravdo, v tuhle chvíli.
Ještě jsme ale neskončili.
Až vystoupí můj advokát,
uvidíš, kdo se bude smát!
Opona

Navečer téhož dne se sv. Paulin prochází po rajské zahradě. Uslyší zpěv.
Sbor maličkých: Gloria, gloria, tutta la lingua canti,
                gloria, gloria al Signor!
                Gloria, gloria, cantino gli alti cieli,
                gloria, gloria al Signor!
Sv. Paulin: (recituje) Dobře děláte,
                mé milé hlásky,
                že tu zpíváte.
Sbor maličkých: To my tak – z lásky!
(zpívají)     Grand’è la potenza, la bontà...
Okleštěné sloveso: (mumlá) To bylo šest slov, abyste věděli...
Sbor maličkých: ... grand’è la giustizia del Signor, del Signor, del Signor,
                la clemenza del...
Okleštěné sloveso: (vykřikne) Nostro adiutor!
Ďáblík na výměnném pobytu: Tam ti vznikne elize.
Sbor maličkých: (recituje) Dostanem se do krize...
Ďáblík na výměnném pobytu: Navíc to máš latinsky.
Sbor maličkých: (recituje) Jdem na to moc dětinsky...
Souhláska s apostrofem: Oslavíme Paulina v další části, co říkáte?
Sv. Paulin zvědavě usedá na okraj praktikáblu kůru nebeského.
Sbor maličkých: (zpívá) Tutta la lingua in neggia al Paulin,
                tutta la lingua adori il Paulin,
                lodi cantiamo a te,
                o santo Paulin
                e Nostro Signor.
Ďáblík na výměnném pobytu: Neměli byste zpívat „Paulino“?
Sv. Paulin: (recituje) Neměly byste,
                mé milé hlásky,
                namáhat hlásky
                pro pouhého člověka...
Ligatura: Ale my tě máme rádi, Pauline...
                Jakpak máme zveršovat,
                že i malé hlásky
                umějí tě milovat?

Tajemný vypravěč, ponurým hlasem.
„Kdysi, kdesi, žily, byly… říkali jim Pravda a Láska. Dvě nerozlučné kamarádky. Mladinké herečky, usilující prorazit. Pojďme se na ně podívat."
Na scénu přichází Pravda (občanským jménem Pavlína). Rozhlíží se, nejistá, přesto odhodlaná.
„Řeknu jim to. Musím jim to říct. Přece to musí pochopit!“
Pomalu se blíží Láska. Zasněně hledí na Pavlínu, prozpěvuje si.
„Samým blahem, jedním tahem, srdce z lásky maluju,
protože já, protože já, protože já miluju.
A miluju a maluju a miluju a maluju…“
„Čau kotě,“ zavrní a chce Pravdu pohladit po tváři.
„Neblázni, Leni,“ zatváří se vyděšeně a na poslední chvíli uhne.
Lásce se po tváři mihne náznak viny a rozpaků, téměř okamžitě však plynule pokračuje.
„Máš pro mě dnešní píseň? Víš, nějakou opravdu zamilovanou…“
„Měli bychom se přiznat,“ řekne Pravda naléhavě.
Láska je vyděšená. Přesto se pouští znovu do zpěvu.
„Mít rád bližního svého,
ach, co na tom je tak zlého,
avšak já jsem v rozpacích,
tělem svým tě hřát…“
Pravda k ní přistupuje, napůl křičí, napůl prosí.
„Leni, vzpamatuj se! My nejsme lesby. Známe se od základky, jsme nejlepší kamarádky. Nemůžeme se takhle přetvařovat!“
Tajemný vypravěč uzavírá.
"A tak skončily obě v jeden den. Pravda se v reality show nenosí…"

Princezna (bloumá kolem rybníku):
"Ach jak jsem nešťastná,
ach jak jsem znuděná,
veškerého vzruchu můj život je prost!"
Komorné:
"Ale né, si to tak neberte!"
Princezna:
"Ale já pravím vám,
já něco vyvedu,
už mám té nudy tak akorát dost!"
(naklání se nad rybník)
Komorné (hystericky)
"Neskákejte! Princezno!"
Žába (vynoří se z vody):
"Nazdárek!
ba ne, co povídám,
krásko, rukulíbám,
v pravý čas přicházíš,
své štěstí nacházíš-"
Princezna (vykřikne):
"Tyvole, mluvící žába! se pominu!"
(komorné piští a utíkají)
Žába (pokračuje):
"Nepleť se, nejsem žába lecjaká
jsem princ zakletý v těle žabáka,
svým polibkem mě krásko vysvoboď
budu tvůj oddaný a věrný choť!"
Princezna (k sobě):
"Ha! To zrovna!"
(k žabákovi):
"Toť ovšem krásné, žabáku milý,
leč málo úžitku ti ten fakt přinese
jestli sis myslel, že sis tím pomoh,
to nejsi na správné adrese
po vdavkách netoužím, máš chlapče smůlu,
snad bych tě líbla, kdybys byl zticha.
Měls radši zavřenou držet papulu,
už bys mi odklet do ouška vzdychal.
Když na mě žába však promluvila,
líbat tě, uznej, blbá bych byla:
mužských je všude habaděj,
kdo však mluvící žábu má?
Jen si ty žabí podobu zachovej,
já pak si tebe ponechám."
(žába se snaží uprchnout, princezna ji ladným skokem chytí)