DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2015. Téma: Pravda je rodu ženského protože je spíše krásná než praktická

SCÉNA:
Pustá krajina, v pozadí štíty Thangorodrim, sporé světlo, kouř.
FINGON:
Přichází, rozhlíží se.
Rekvizity: meč, luk a šípy, harfa.
Až sem jsem kráčel, drahý můj, aby vše bylo marno? Kde hledat tě mám v tomto nehostinném kraji? Vzpomínáš, když byli jsme mládi jak samo jaro?
Hraje na harfu. Zpívá.
Srdce mé, blažené, písní se plní,
když v světle Stromů já spočinout smím,
jablka zlátnou a pšenka se vlní,
chci děkovat Valar díkem upřímným.
MAEDHROS:
Zpívá. (Tiše.)
Srdce tvé, blažené, písní se plní,
když v světle Stromů ty spočinout smíš,
jablka zlátnou a pšenka se vlní,
chci děkovat Valar, že jsi u mě blíž.
Světlo dopadá na Maedhrose. Je připoután ke skále za pravé zápěstí.
Scéna se postupně rozjasňuje.
FINGON:
Šplhá k Maedhrosovi
MAEDHROS:
Ach, vše je marné. Miluješ-li mne, skonči má muka, vezmi svůj luk. Nechť hbitá střela skončí mé žití, tu bolest již nemohu snést.
FINGON:
Napíná luk.
Králi, jemuž jsou drazí všichni ptáci, veď nyní tu opeřenou střelu a slituj se alespoň trochu nad Noldor v jejich nouzi.
THORONDOR:
Přilétá, vynáší Fingona k Maedhrosovi.
MAEDHROS:
Polib mne naposled, než mi prokážeš milosrdenství.
FINGON:
Otálí.
Nemohu. Jak sám sebe bych vraždil!
Utne Maedhrosovi ruku.
THORONDOR:
Odnáší oba pryč.

PRINCIPÁL: Esmeraldo!
Nejistým krokem vchází Esmeralda s páskou přes oči.
WENCESLAO: Tu bych si hned hned vzal.
PRINCIPÁL: Když se vám Esmeralda líbí, můžete jí dostati. Pojďte s námi, hrejte komedii.
WENCESLAO: A co co má mám hrát?
ESMERALDA: Kankán!
WENCESLAO: Ka-ká Kankán? Co to je?
ESMERALDA: Budeme tančit. Vy a já.
Orchestr spustí muziku, Esmeralda zvedne sukně a tančí kankán.
WENCESLAO: Moje máma! Co moje máma, kterou já mám nade vše rád?!
ESMERALDA: Ta vás nepozná!
ESMERALDA, PRINCIPÁL:
Milostné zvířátko, uděláme z vás!
Kolem hrdla dáme pozlacený pás!
Přehezká škraboška skryje tvářičky!
Rozdávat budete dětem dárečky.
WENCESLAO: Já já ne nevím, ne ne ne není to podvod?
PRINCIPÁL: Co vás nemá! Je to komedie! Každý hraje komedii, jen my komedianti to líp umíme! Krom toho, pravda je jako tady Esmeralda. Je sice moc krásná, ale není moc praktická. Věřte mi, takhle to bude lepší. A praktičtější. Sponzor bude spokojen.
WENCESLAO: Co je to s su suspenzor?
PRINCIPÁL: Sponzor je ten, kdo vám to zaplatí. Už jděte!
Esmeralda odvádí Wenceslaa do zákulisí.
Hudba.
Po chvíli se ze zákulisí vykolébá Wenceslao v masce velikého plyšového medvěda.
WENCESLAO: Brum brum Brumík, roztančí tě s kamarády! Brum brum brumík! Tři dva jedna teď!

Hospůdka Karlštejn, těsně po zavíračce.
U baru se dobře baví a k sobě mají quarianka a asari, kousek stranou spí turian, jinak ticho a tma.
NARVA (opile): Když mám tekutou révu, tak věnuji se zpěvu a život náhle lepší je!
FILIA (méně opile): Když mám tekutou révu a k němu krásnou děvu, již nechci další prémie.
OBĚ (průměrně opile): Révo, révo požehnaná, jiskrná jak mladá panna, révo, révo tekutá, zabarvená do...
NARVA (zaostřujíc na sklenku): ...šediva?
FILIA (pobaveně): ...žluta, zatmavila sis přece hledí.
Rozletí se dveře, stojí v nich korgan. Turian se lekne, zanotuje „muži nejvíc sluší sólo“ a opět padne čelem na stůl.
GROK (nazlobeně): Prozraďte mi, dámy vážený, proč pijete cukry kvašený? Když mám doma zelenou, k tomu kočku vařenou.
FILIA: Zjišťujem, kdo nejvíc v lásce pravdu má.
NARVA: Ten kdo podumá, ten kdo podumá.
FILIA: No, a začaly jsme ji hledat ve víně.
NARVA: (civí asari do výstřihu) Je vážně moc, moc hezká.
FILIA: Ale neměla bys po ní navigovat, prdelko.
GROK: Tak jdeme, ne? Hoja hoj, hoja hoj...
NARVA: Říkám, lásko má, já stůňu, už mi nejde píti dál, pro tebe se vzdávám... večeře.
Narva zvrací, ale do skafandru, takže odchází bez zdržení. A bez turiana.

Předehra.
Svítí jediný reflektor. Míří na Emmu uprostřed jeviště. Emma stojí nehybně jako porcelánová soška a usmívá se.
Zleva vchází Otec Woodhouse.
OTEC WOODHOUSE:
Kdopak vždy v Hartfieldu probouzí smích?
Otci stařičkému předčítá z knih?
Takovou dceru nikdo z vás nemá!
Emma, Emma, jedině Emma!
Zprava vchází paní Westonová.
PANÍ WESTONOVÁ:
Dcerou mi byla a za těchto dní,
stala se nejlepší přítelkyní.
Duši tak spřízněnou nikdo z vás nemá!
Emma, Emma, jedině Emma!
Zleva vchází pan Knightley. Bere Emmu za ruku, ta zůstává nehybná.
PAN KNIGHTLEY:
Krásná je, laskavá, však to jí škodí:
Myslí si, že ví, kdo k sobě se hodí.
Chápat vztah prakticky je pro ni bojem,
dá jenom na krásu, na první dojem!
Zprava vchází Harriet. Bere Emmu za druhou ruku.
HARRIET:
Myslí si, že páry spojovat umí,
ani svému srdci však nerozumí.
Nelze se divit, že konec nutný
všech těchto plánů je trpký a smutný!
VŠICHNI:
Přesto ji milujem, věříme pevně,
že jednou nohama dotkne se země.
Procitne, prohlédne, pochopí líp,
až sama pozná milostný cit!
Emma, Emma, jedině Emma!
Hudba. Emma ožije a zatočí se s Harriet dokola.
EMMA:
Pan Martin není nic pro tebe! Ty potřebuješ opravdového gentlemana!
Obě odběhnou.
Pan Knightley si povzdechne.

Severus Snape sa posadí ku stolu, naleje priezračnú tekutinu z kryštálovej fľaštičky do čaše. Fľaštičku vloží do záhrenia. Z čaše sa napije, postaví ju na stôl, po oboch jej stranách uloží predlaktia. Oproti nemu sa na stoličku posadí Veritasérum v podobe Lily Evansovej. Ležérne sa oprie.
SEVERUS:
„Ja viem, dnes nie som sám
Nado mnou bdieš – ty, ktorú ľúbim
Tebe ja prisahám
Že vyplním, všetko čo sľúbim.“
VERITASERUM (s kamenným výrazom tváre vyhrnie Severusov rukáv, odhalí Temné znamenie):
„Len sám tu sedíš zas
Zabil ma ten, ktorému slúžiš
Sľuby nech vezme ďas
Naslepo blúdiš.“
SEVERUS (zarazene):
„Chcem len počuť tvoj smiech
Na okamih cítiť ťa pri mne
Láska vraj nie je hriech
Preto sa viac necítim vinne.“
VERITASERUM (preloží nohu cez nohu, vystrie ruku smerom k dverám):
„Len choď a biedne zhyň!
Odpustenie si nezaslúžiš
Klinom chceš vybiť klin
Zatiaľ len blúdiš.“
SEVERUS (vstáva, dlane položí na stôl a opiera sa):
„Áno, bol čas, keď som sa vzdal-“
VERITASERUM (vstáva, vzpurne dvíha bradu):
„Sám si mu zbraň do ruky dal!“
SEVERUS (nástojčivo):
„Nevedel som, že syna máš!“
VERITASERUM (odmietavo):
„Na slovíčka sa so mnou hráš!“
SEVERUS (zúfalo):
„Zbieram sily, ver mi... Lily!“
VERITASERUM (ticho, so studeným, krutým úsmevom):
„Severus... blúzniš.“

Na scénu přichází Mach s Šebestovou.
MACH (mluví do sluchátka): Haló, haló, my bychom rádi, aby lidi vůbec nelhali.
ŠEBESTOVÁ (vezme sluchátko): A aby tu pravdu do světa zpívali!
Mach s Šebestovou pokračují v cestě, vejdou do třídy s nápisem 9B, zvonek zvoní, hodina začíná.
SOUDRUŽKA UČITELKA (zpívá):
K tabuli pojď,
ó tak pojď,
k tabuli pojď a hned, Pažout!
A řekni nám všem,
jakého rodu je takový bloud.
Pažout mlčí.
ŽÁCI: Pažout! Pažout! Pažout! Nikdy nic neumí Pažout!
SOUDRUŽKA:
Co to má být?
Co to má být?
Tak řekni nám, co s tebou jééé?
SBOR: Pažout! Pažout! Pažout! Nikdy nic neumí Pažout!
PAŽOUT:
Mám v srdci trápení,
chci se zbavit trápení.
Být jen tak a s kým chci být,
bez trápení... ne už skryt.
HORÁČEK (vstane a přidává se k písni):
Taky mám v srdci trápení,
jednou se zbavím trápení.
Budeme spolu a budem žít,
budeme zpívat a budem snít.
A hlavně žít.
PAŽOUT:
Né už skryt!
ŠEBESTOVÁ (falešně zpívá):
Machu, Machu, bláznivý Machu!
No hrůza, Machu!
MACH do sluchátka:
Haló, prosím,
prosíme ať to skončí!
SLUCHÁTKO roztančí se a zpívá:
Co jste chtěli, tak to máte,
co s tím teďka naděláte?
Žáci se přidávají ke zpěvu a tančí.

V ložnici Doctora a Rose.
Rose: Pověz mi Doctore, můj milý. Cítíš ke mně ještě láskyplné city.“
Doctor: Chceš pravdu nebo lež, kvítečku můj jarní.
Rose: Pravdu pravdoucí chci znát.
Doctor: V mých srdcích jen dvě ženy místo mají. Odpusť mi má milovaná, ty nejsi ani jednou z nich.
Rose: Proč mě tedy v TARDIS trpíš, když ke mně necítíš zhola nic.
Doctor: Cítím touhu po tvé kráse, která překonává samo Slunce.
Rose: Jen kvůli kráse? To v našem vztahu nezbyla žádná vášeň?
Doctor: Jsi jen šperk, který chodí po mém boku, otravný hmyz co musím tahat z malérů.
Rose se zhroutí na podlahu a usedavě pláče.
Doctor: Přestaň fňukat jako bys to dávno nevěděla.
Rose: Krutá jsou slova tvá. Proč lásku, nenávist vystřídala?
Doctor: Pohrdání k tomu přidej s lhostejností promíchej, vznikne koktejl naplňující má srdce.
Rose: Buď prokleta, zrůdo Gallifreyská.
Doctor: Ticho buď opice proradná. Važ si darů, které jsem ti dal.
Rose: Vem si zpátky svoje dary i s ozdobou zdobící mé vlasy!
Rose sáhne do vlasů pro jehlici zdobenou diamanty a bodne Doctora do srdce.
Doctor: Proč?
Rose: Z pouhého rozmaru, můj milovaný nehledej v tom žádné pomstychtivé city.
Začíná regenerace. Rose bodně znovu, tentokrát hlouběji.

SCÉNA:
Thrandúilova komnata, král stojí u velkého zrcadla, okolo něj se pohybují sloužící s drahými látkami a šperky (zpívají sbor)
FEREN:
přichází, na sobě má zbroj
Můj pane, špatné zprávy, špatné zprávy nesu.
Od zrcadla odpoutej se, pohled obrať k lesu.
THRANDÚIL:
Co to pravíš? Jaké zprávy? Co můj pohled jasný?
SBOR:
Jsi tak krásný, jsi tak krásný, ó náš králi krásný!
FEREN:
Můj pane, pavouci se, pavouci se množí.
Od zrcadla odpoutej se, pohled obrať k hloží.
THRANDÚIL:
Co to pravíš? Co se množí? Jsem snad málo bdělý?
SBOR:
Jsi tak skvělý, jsi tak skvělý, ó náš králi skvělý!
THRANDÚIL:
odstoupí od zrcadla, pohlédne na Ferena, sloužící za ním cupitají
Nechť pravdu pozná lesní lid!
SBOR:
Nechť pravdu pozná lesní lid!
THRANDÚIL:
Však krásná ta pravda musí být!
SBOR:
Však krásná ta pravda musí být!
THRANDÚIL:
Čili než lidu vyjeví se…
SBOR:
Upraví se, upraví se, ó náš králi, upraví se!
FEREN:
zoufale vykřikne:
Pane, to není logické!
THRANDÚIL:
recitativ: Však je to velmi praktické!
vrátí se k zrcadlu, probírá se šperky, naposled se otočí na Ferena
recitativ: A teď mě neruš, je to jasný?
SBOR:
Jsi tak krásný, jsi tak krásný, ó náš králi krásný!
FEREN:
nabroušeně odchází

Vesmírné ticho. Tma, sametová jako jarní noc. Hvězdy se mírně třpytí, TARDIS tiše tančí prostorem. Nic tu chvíli neruší. Mlhovinou zní ukolíbavka jak vánek ze vzdálených kopců.
HLAS 1: Spi, příteli, a neotvírej oči
Vesmír se sám teď chvíli bude točit
neměj strach, neboj, nic se neroztříští
a jestli snad, spraví to ráno příští.
HLAS 2: Spi, příteli, a dej ať sny tě těší
a vše, co nikdo jiný nevyřeší
přenech teď chvíli lidem světa dole.
Netrap se tím, co ráno bude bolet!
HLAS 1: Spi, příteli, a nemysli už na nic.
Čeká tě ještě tolik příštích stanic
tolik útěků, tolik chvilek štěstí
ať zpívají ti hvězdy na pelesti
o pravdě o sobě, s níž se tak bojíš žít.
O pravdě, která ti věčně bere klid!
Krásná je, strašná, všechno dohromady
o všech planetách co už nejsou tady
a o té, jejíž smrt je tvoje vina.
Na Gallifrey už nikdo nevzpomíná
jediné zrnko, co z ní zbylo, jsi ty
a smutek věčně za očima skrytý.
HLAS 2: Někdy je s pravdou strašně těžké jít dál.
Tak spi, příteli, a ne abys to vzdal.
Mlhovinou doznívají poslední tóny, trylek je stále tišší, až nakonec umlká docela. Doctor se ze spánku usmívá.

Ema vchází do pokoje s nákupní taškou.
Karel: (od novin) Má milá, kdes byla?
Ema: U řezníka, moje touho.
Karel: U řezníka? Proč tak dlouho?
Ema: Bylo tam lidí mraky a velká fronta taky.
Karel: (ironicky) Hm, hm, tak říkáš velká fronta! A nebyl tam spíš ňákej Franta? Řekni pravdu. (dupne)
Ema: (dá ruce v bok) Tak pravdu, to je těžká věc. Jsi starý žárlivec.
Karel: (hrozí) Nerozčiluj s tím, víš, jak to myslím.
Ema zpívá se sborem:
Žárlivost za nehty jak špínu zarytou
na prvním místě vážíš si svého ega.
Celou svou duši máš jen zlobou pokrytou,
po mých citech šlapeš jak po kostkách z lega.
Karel: Neodváděj řeč. Jak to bylo!
Ema: (přisedne si) Proč láskou skutky neměříš. Když řeknu pravdu, nevěříš. Tak teď ti tedy řeknu lež. Zalíbí se ti, věř. (líbezně) Byla jsem s prvním, kterého jsem potkala. Tralala.
Karel: (bouchne pěstí do stolu) Že to pravda není?!
Ema: Ne, mé potěšení.
Karel: (vstane) Tak proč mi lžeš?
Ema: Slyšet to chceš. Už budu jak pěna.
Karel: Chci pravdu. (zasněně) Je krásná jako žena.
Ema: Rozhodně však není praktická a už vůbec není taktická. A i když lež pravdou leckdy předčíš, žárlivce o pravdě nepřesvědčíš.
Opona