DMD č. 27. pro 27. 4. 2020. Téma: Historky z podsvětí

Frank Burns poulil oči na roztřeseného vojína, který jim byl to ráno přidělen na výpomoc jako saniťák.
„A proslýchá se, že ty čínské svině tě stáhnou za živa z kůže, když tě náhodou dostanou živého,“ prohlásil nenávistně. „Severokorejci ti prý dokonce nacpou vlastní střeva do pusy, abys nekřičel.“
„Co myslíš, jak dlouho tu vydrží?“ zeptal se Hawkeye.
„Ten zelenáč nebo Frank?“ opáčil Hunnicutt.
„Franka odsud nedostane ani výhružka jeho ženy, že ho vykastruje“ namítl Pierce.
„Zelenáčovi dávám dvě hodiny. Pokud ho nezachráníme.“
Hawkeye se zamyslel.
„Pravda. Je to záchrana v zájmu lidstva. A Franka bychom měli poslat Číňanům. Na převýchovu.“

Ty jsi tu novej? Tak pojď, provedu tě kolem.
To koukáš, co? Nikdy by si neřekl, co se ti může schovávat přímo pod nohama.
Támhle jsou průvodkyně... a neříkej, že tě to nenapadlo. Od toho tu nejsou.
A teď naši hosté. Od posledního šupáka z ulice až po samotného dědice Ohnivé země. Byla s ním práce, ale taky jsme ho dostaly. Určitě si ho potkal, ten chlápek z kantýny, co zadrhává v řeči.
Co, ty sis to rozmyslel? Že radši budeš někde zametat ulice? S tím ti pomůžeme. Jen se dívej do světla a opakuj: "V Ba sing se není ..."

Všichni L-en-aové netrpělivě vyčkávali.

Dalekohled byl připraven, cíl zaměřen. Za chvíli mělo dojít ke konjunkci, odkryjí se hvězdy jindy neviděné, zjeví se svět za jejich světem. Planeta, o které dávné disky vyprávějí, že odtud přišli první J-oh-uiové.

Zatmění přišlo najednou, jako lusknutí prstem.

Byla tam, malá, bílá tečka. Okem sotva viditelná.

„Bratři, všichni teď vidíme planetu, počátek naší cesty, místo zaslíbené, námi opuštěné, nedosažitelné. Slavme zážitek zrození a naději budoucnosti. Přijde den, kdy se k ní navrátíme."

K-or-in nevěřil těm řečem, byla to pro něj báchorka, hloupá stejně jako povídačky o podsvětí, pokladech či princeznách. Nikdo na J-oh-ui neuměl létat.

Takovou oblíbenou věcí, kterou chce mít každý střelený elektrotechnický vědec ve svém šuplíku je Geigerův počítač pro detekci ionizujícího záření.

Pokud budeme předpokládat, že se nám podařilo sehnat velmi vzácné detekční trubice vyrobené ještě v dobách totality a opravdu jsme postavili na první pohled funkční zařízení. Musíme čelit další výzvě, a to opatřit si vhodný vzorek radioaktivního materiálu pro testování našeho detektoru.

Jenže… Nemůžeme si jen tak napsat inzerát na bazoš „Koupím něco radioaktivního zn. spěchá“. Naštěstí existují radioaktivní předměty, jako skleněné postavičky barvené barvičkami z oxidu uranu, nebo svítící tritiové hodinky. Lidé ani netuší co mají doma na polici!

V hostinci si půjčila koně. Statný koník dobrácky kýval hlavou. Vyjela z přístavu po paměti. Od západu se valila šedá mračna. Hrozila sněhem. Rozblácená cesta se vlnila na dohled moře. Úzká stužka v zlatavé zimní krajině. Vítr se proháněl stařinou a mrtvým vřesem. Zpíval. Vyprávěl příběhy z dávných světů. Vzpomínky na dětství pohřbené pod hlodašovými keři. Rámované klikaticí kamenic. Dusot koňských kopyt rozbíjel zpěv kraje vodní tříští. Nebyla vítána. Nepatřila sem. Už dávno ne. Přesto ji vábil. Osamělý křemelák šuměl nepřátelstvím. Příslibu mlčení navzdory, zvěsti o jejím návratu ji předehnaly. Vítr je zanesl k mnohým uším.
Už na ni čekal.

Ošumělý houslista koukal do nikam. Když mu do výhledu vstoupila statná žena s jemným závojem na obličeji, pohotově zaostřil.
"Páni... hm, paninko," smekl jejímu výstřihu.
"E-hm!" naznačila odkašlání tak, že si už netroufl než hledět do země.
"Co mohu pro vznešenou dámu udělat?"
"Fanny Dorrit," splynulo rozdrceno z rudých rtů.
"No jo, znám. Hraju v tyjátru pod scénou. Tam člověk leccos vidí, slyší...," začal protahovat.
"Nepotřebuji plesnivé zkazky, lháři."
"A já nepotřebuju lhát, madam," hrdost ještě měl. "Zeptejte se v divadle lupenářky. Mám to z první ruky."
Netrpělivé odfrknutí provázel šelest kovových plíšků v sametové pompadurce.
"Chci to slyšet. Všechno."

„Už to není, co dřív,“ postěžoval si muž se šakalí hlavou. „Tehdy každý příchozí donesl zásobu proviantu a byl uctivý! Zato dneska…“
„To mi povídejte,“ pokýval hlavou vyzáblý stařec. „Dřív to byla služba sice těžká, ono jezdit pořád sem a tam přes řeku není žádný med, ale aspoň poctivě placená. Nikdo se neodvážil nemít pro mě obolos. Ale teď? Představte si, kolego, tuhle přišel jeden a nejen že se ani nestyděl, že nemá peníz, on mlel o výhodném úvěru. Když jsem ho nepřevezl, vykřikoval dokonce něco o diskriminaci.
Tak tam bloudí navěky. U nás platí jasné zákony pro každého stejně.“

Otataralové doly nebyly v žádném případě prostředím, na které byla zvyklá. Před pár dny šlechtická dcerka, nyní vězeň v pracovním táboře. Učila se ale rychle. Jediné, čím mohla platit, bylo její tělo. Proč toho nevyužít? Když se stala favoritkou šéfa místního podsvětí, považovala to za naprosté terno. Vracívala se do díry, kterou obývala spolu s Heborikem a Baudínem, a chtěla jim vykládat, jaké děsuplné historky zaslechla a jaké novinky se od svého milence dozvěděla. Taky přinášela jídlo. Přesto ji ti dva častovali nesouhlasnými pohledy. Nechápali, že to dělá pro ně?

Felisín se zatvrdila. Ukáže jim, že její cesta je správná!

Že Marigold zbásnil zaklínačovy činy, to byla známá věc, ale občas je vyprávěl jen tak, když chtěl ohromit lepou děvu. Nezapomínal je při tom přibarvovat, aby byly děsivější a hlavně aby v nich byl za hrdinu.
„A pak se na něj ta kikimora vrhla ze zálohy, tak jsem k němu skočil a strhl ho do bezpečí,“ vyprávěl Marigold a blondýnka vykulila oči.
„Opravdu?“ zeptala se.
„Opravdu,“ přitakal básník.
„Až na to, že to není pravda,“ ozval se Geralt. „Marigold vzal nohy na ramena, jen co cestou tam šustlo v křoví, a našel jsem ho pak až v hospodě posraného strachy.“

První významnější místo, které po vstupu na Aldormskou půdu navštívili, byl klášter Vdovin úděl. Ač jménem klamal, sloužil jako útočiště mužů a nyní byl věhlasný tím, že v něm byly schraňovány ty nejvýznamnější knihy z celého království a vlastně z celého kontinentu.

A měl tajemnou historku.
Před dvěma sty lety zde byl obrovský požár, po kterém zůstaly jen trosky a kněz, který ho způsobil, se dodnes zjevoval lidem, kteří měli v úmyslu klášteru ublížit.
Nikdo netuší, co se s ním stalo poté, co odešel z církve, ale očití svědci ho slyšeli přísahat, že navždy bude bránit knihovnu a její poklady.