Jane Austen: Pýcha a předsudek

Pohleďte, jak se v slunci chvějí
a jaké stovky liber stojí!
To chlouba panství, krásný skvost,
jak uznat musí každý host.
Tak děl ten farář nabubřelý,
když ku paláci tryskem spěli.
Pak v salonu se k slovu dostal,
své milé paní chválu schystal.
I hleděl se jí vlichotiti,
své dobro řádně upevniti,
to ani za mák netuše,
že babě nejde o duše.
Že o jmění své jenom stojí
a zatracen je v okamžení
kdo na zlaťáky, slávu její
křivě zří, či úklad strojí.
A tedy Collins druhou strofou
nalezl sebe s katastrofou,
když rukou až příliš rozmáchlou
tabulku rozbil skleněnou.

Brightonským vojenským táborem zazněla trubka. Stany se zavlnily, šavle zazvonily, přezky zacvakaly. Několik korbelů popadalo na zem. Červené kabáty se ze všech stran sbíhaly na travnatý buzerplac uprostřed ležení. Vojáci se spěšně a celkem disciplinovaně řadili ke svým oddílům.
Velitel se otráveně rozhlížel po nablýskaných zástupech.
Známé firmy, no jistě. U všech čertů rohatých, chlapi zatracení.
Některá důstojnická místa doslova řvala prázdnotou.
Doběhli pozdě, ještě se cestou upravovali. Rozcuchaní, nedopnutí, uválení.
Wickham na tom nebyl zdaleka nejhůř. Někteří se tvářili jako rozčepýřená kuřata, jiní se naopak ještě naparovali před kamarády. Lydia nebyla zdaleka jediná ze řetězu puštěná kozulena v okolí.

„Drahý, nepozveme na pár týdnů Bingleyovy na Pemberley?“
„S radostí, má milá, pro nás pro všechny je to ta nejpříjemnější společnost.“
Lizzy usedla k psacímu stolku.
Georgiana se u pootevřených dveří v hale potěšeně usmála.
...
„Prý je teď u nich některý Charlesův bratranec, přijede s nimi.“
Georgiana neposlouchala. Těšila se, že ji Jane pochválí za všechno, co už stihla naučit malou Ginu.
...
Kočár zarachotil u dveří, sluha je ohlásil v salonu. Vstoupil dobře naladěný Charles Bingley, vstoupila Jane se stydlivým úsměvem ale zářícíma očima. Vstoupil pan Richard Sorley.
Georgiana vzhlédla od drobné tváře své neteřinky. Krev jí zatepala ve spáncích.

pozn.: zběsile okrajováno...
Přes všechnu hrdost Darcy musel podlehnout. Bingley musel pochopit.
Ferrarsovi museli svolit, Marianne musela prohlédnout, znovu milovat.
Edmundovi se muselo rozsvítit, paní Norrisová musela pykat.
Catherine musela dospět, plány generála Tilneyho musely ztroskotat.
Knightley se musel svému srdci vzdát. Churchillovi museli být křehce šťastní, Eltonovi museli být šťastní ze všech sil.
Anne a Frederick museli překonat pochyby, najít odvahu.
Thornton musel ustoupit, Margaret mu musela pomoci.
Cranfordské paninky musely rozvíjet své elegant economies.
Rochester ji musel přijmout, musela se vrátit.
Caroline musela Roberta přesvědčit, že láska nekouše.
Roger s Molly si mohli vybírat, jak dopadnou. Elizabeth Gaskell je nestihla dopsat.

Vztekle házela do truhly jednu spodničku za druhou.
Lá-la-lááá...
To jí scházelo, ještě, že už jede pryč. Kolik týdnů vydržela ty příšerné poznámky a narážky! Naposled málem vybuchla. A Maria teď kvůli té čarodějnici přerovnává kufry.
Lá-la-lááá...
Potřebovala procházku v parku. Naposled se vloudit do té svěží zeleně kolem Rosingsu a dopřát si míli či dvě klidu a samoty. Jak jen se ta zahrada lišila od své paní...
Lá-la-lááá...
Kdyby byla alespoň nešla na mši. Znuděnější farníky v životě neviděla. Navíc, ten chorál jí bude znít v uších celou dlouhou cestu domů. Lá-la-lááá. Zatraceně.
Lá-la-lááá...
Pan Collins zpíval neuvěřitelně falešně.

Zadek statného valáška mizel v mlze a hustém dešti.
Něco významného mělo začít.
Lizzy sledovala sestru z okna. Vyvolávání těžkého nachlazení odmítala přijmout mezi standardní nástrahy lásky. Měla strach a otřásla se při představě bezpochyby trapných událostí, které pravděpodobně přijdou. Snad je přetrpí.
Snad se Jane dočká štěstí.
...
Zadek bílé klisničky mizel v mlze a hustém dešti.
Něco významného už začalo.
Pan Tilney se díval za ujíždějící Catherine. Hodná, živelná, naivní. Stále jako děcko. Co sejde na blátě, co na tom, že se oba promáčí a prochladnou. Čert vem otce a všechny Thorpy.
Štěstí mu za ten deštivý trysk stálo.

„Pokud si teď někdo přijde pro Kitty nebo Mary, pusťte ho dál. Přijmu kohokoliv.“ Pan Bennet se usmíval.
Časem se na prahu stavení objevil příjemně vyhlížející mladík. Farář John Stuart.
Prý se s Mary seznámil na posezeních v Merytonu. Zalíbila se mu její sečtělost, šetrnost a rozvaha. Byl zjevně poněkud do světa, v lidech se nevyznal. Předpokládal, že Mary bude tou pravou paní jeho čerstvé farnosti.
Brzy požádal o její ruku. Souhlasila.
„Vskutku, pokládám manželství za velmi přijatelnou a prospěšnou formu společenského svazku. Nám oběma z toho vyplyne mnoho dobrého,“ svěřila se sestře.
Pan Stuart netušil, do čeho se vrhá.

"Má drahá, překvapujete mne."
Unavená Lizzy tázavě pozvedla obočí.
"Vždy jsem měl za to, že jste po matince nezdědila vůbec nic. Rozdílnější povahy svět neviděl a vzezřením jste spíš podobna otci, ač dosti málo."
"Jsem polichocena, ale stále vám nerozumím, můj milý."
"Nemyslete si, že nemám radost, naopak, jsem velmi šťastný. Jen nám už po Georgianě a Jane pomalu docházejí jména, která bych rád použil." Pan Darcy se pousmál a pohoupal křiklouna v náručí. "Chceme snad novou lady Catherine?"
"Pro všechno na světě, ne! To snad raději Mary."
Oba rodiče tiše doufali, že tato podoba s paní Bennetovou nebude dokonalá.

Postranní chodbou Netherfieldu zvonilo pubertální chichotání.
„Ani za sto let, má drahá!“
„A jak se mu chceš vyhnout? Bude slídit, dokud si nezatančí s námi se všemi.“
„Povídám ti, že ne! Neohrabaný hlupák! Taková ostuda! Ty možná, ty nemáš mou vzdornou duši,“ pohodila Lydia tmavými loknami.
„Navíc, když tu není drahoušek Wickham, nemám chuť tančit s nikým, ani s Dennym.“
„Pojďme, sestřičko, tady se nudím.“ Pro Kitty toho život moc nenachystal.
„Dobře, budeme se dívat shora, budeme se jim smát. Mrkni, jestli není na schodišti.“
„Není, nikde ho nevidím,“ rozhlédla se na obě strany, „tak už pojď!“
Chichotání zvonilo dál...

Mám takový sen, že jednou přepíšu nějakou Austenovou z pohledu služebnictva ;)
Susan škube ze spařené slepice další a další hrsti peří. V srpnovém horku je to pěkně hnusná práce, peříčko se jí každou chvíli přilepí na zpocené čelo a pak ji tam lochtá. Ještě že stačí jen jedna. Paní Benettová už deset dní nevychází z pokoje a nesnese nic než vývar a slečna Lydie je v trapu. Susan odfoukne z čela další pírko. Všichni před ní šeptají, ale ona není blbá, vždyť už je jí třináct. Oknem z kuchyně vidí běžet zahradou dvě nejstarší slečny Benettovy. Zavrtí hlavou. Co může takový spěch znamenat? Jen aby kvůli tomu nemusela škubat další slepici!