Moje články

V bludišti obrazy se tříští.
Ve změti zrcadel obraz za obrazem.
Nešvidluj, nekoukej na zem.
Nebuď přízemní.
Díváš se nahoru, místo jasného nebe zašlý strop s pavučinami.

Schizofrenie zevnějšku.

Narážíš na sklo, bojíš se, aby neprasklo.
Rukama tápeš. Saháš na chlad lesklých stěn.
Neboj se, brzy dostaneš se ven.
Nepříjemně bodají odrazy světla do očí.
Prasátka skotačí.
Kolikrát zrcadla naklonovala tvůj obraz?
Namísto masky jen pokřivený odraz.

Vzpomínky opíjí.
Co dítěti se zdálo nekonečně dlouhé, je teď jen pár kroků.
Vůně z venku tě s jistotou vede jak niť Ariadnina.
Už jen pár kroků a octneš se ve slunečních paprscích.

„Podívej se na Novačku. Ta je ale drzá. Včera mne pod maskou cnosti napadla, že šilhám po tom jejím a teď se, nestyda, natřásá před hokynářem,“ dotčeně pohodí hlavou žena v šátku.

„Hm, mě se líbí ta její sukně… Víš, co si myslím, jestli oni spolu něco nemají,“ přisadí si druhá.
„Myslíš? Asi máš pravdu,“ uvažuje první.

„Ženský, dejte pokoj. Vaše starosti bych chtěla mít,“ myslí si letitá sousedka. Se zaujetím vysypává popel. Dává tak najevo, že ji drby nezajímají. „Však až zajdu domů, určitě budou pomlouvat zase mne.“
„To je nuda. Kde ten povoz vězí tak dlouho?“ vzdychne chlapec.

Je vedro, sluníčko bělí hliněný dvorek. Je samá drobná puklina, jakoby vraštil čelo. Tetelící vzduch rozvlní halekání: Oběééd.
Vpadli do kuchyně. Tam je na padnutí. Do horka sálá ještě roztopený sporák.
„Umýt ruce,“ otírá si babička zpocené čelo.
„Babi, ty jsi zlatá,“ olizuje se Vašek. Balancuje s talířem. Má na něm vysoké komíny lívanců.
„Nech taky ostatním,“ rozčiluje se Bětka.
„Dělník je hoden své mzdy,“ huhlá s plnou pusou Vašek. Smíchy kucká.
„Tobě zaskočilo,“ vyskočí Bětka. Dá mu pořádnou herdu do zad. „Odměna za sobectví,“ pomyslí si.
Vaškovi padla hlava do talíře. Místo krve jahodová marmeláda. Namísto pleťové masky lívancová.

Kůň poháněn jezdcem zběsile pádí.
„Rychleji, rychleji," volá muž opojen rychlostí a vědomím, že za chvíli bude nevěsta jenom jeho. Svatební noc otevře lůno.

Ženich k nim vtrhl s družinou. „Honem,“ vysadil ji na koně.
Než se nadála, už cválali pryč. Z trysku a obavy z pádu se jí rozhoupal žaludek.
„Zpomal trochu,“ překřikuje dívka dusot.
„Neboj se, pevně se drž. Už tam budem.“
Hudba na uvítanou, která zní z otevřených vrat se mísí se střelbou a prachem rozvířeným kopyty koní.
Vzrušené srdce nevěstě snad vyskočí z hrudi.
Sen se stal skutečností.
Štěstí stejně jako paprsky slunce prozářily svatební den.

„Bětuš, jdi na vzduch, ať máš apetit. Nechoď ale mimo ves!“ zdvihne babička varovně prst. Přísný zákaz se rovná domácímu vězení. Bětka se chce rozběhnout k malému remízku. Představu vůně borky a smoly ale přehlušuje pronikavý zápach prasečáku. Fuj! Nemá před ním kam utéct.

Je horko. Touží si zaplavat. Ve strouze se koupou jen kachny. Zanechávají v žabinci zvláštní klikyháky. „Můžeme si jet zaplavat?“ chystá mládež plavky.
„Bětkó?! Opovažte se! Vzpomeň si na Mechov,“ mračí se babi. „Neriskuj! Nedovolím, abys nechtěně podpořila porodnost. Čert vem vojáky!“ láteří.
„Ach jo,“ odhání Bětka myšlenku na koupání jako dotěrnou mouchu.
Netroufne si neposlechnout.

Učarovala mi. Je krásná, mladá, ale bledá. Ani se nepohne, až jsem se lekl, že zemřela. Nevím, co si o tom myslet. Vypadá, jako kdyby spala. Nebo to jen dělá? Že by se jí skutečně pod zavřenými víčky promítaly budoucí události jako ve filmu?

U ruky papír se soustřednými kruhy. Vypadají jako kolo s loukotěmi. Nechápu, jak jí mohou pomáhat k vytržení? Lidi tvrdí, že věštby zpívá. Onehdy předpověděla Braunové, že jí vážně onemocní dítě. Řezníkovi věštila, že přijde na buben a učiteli prý zemře žena. Stalo se. Taky předvídala zkázu mlýna. Za týden vyhořel.

Bojím se, co sdělí mně.

Bětka pumpuje. Vašek odnáší plné kbelíky, vodu přelévá do kotle. Pumpa mrzutě vrže.

Prádelna je plná páry. Babička obrovskou vařečkou v kotli podbírá cíchy. Šup s nimi do pračky, pak do ždímačky, nakonec do vany. Bětka máchá a znovu ždímá.
„Vašku, už mám zase plno,“ loktem si odhrnuje z obličeje zplihlé vlasy.
Vašek popadne obrovský škopek s čepicí bělostného prádla, jako nic.

Bětka přeochotně věší. Snad si trochu narovná záda.
Šnůra křížem krážem sešněrovala dvůr. Zákeřně se prohýbá. Ložní prádlo se vzdouvá.
„Vrrrrrr!“ Ťapka napíná provaz. „Kuš!“ okřikuje ho Vašek. Marně. Utržený pes vzal povlečení útokem. Prádlo rázem vysmejčilo zem.

„Bětunko, dojdeš s dědou na trávu?! On pokosí, ty naložíš, pomůžeš táhnout,“ dává babi strategicky pokyn zároveň dědečkovi. Ten se ztěžka zdvihne. Odevzdaně jde pro kosu. Bětka zatím vyveze vozík. Kromě obručí je celý ze dřeva.

Louka krásně voní. Děda se ohání, kosa sviští, obloukem kmitá jako stěrač, tráva se poslušně skládá do řádků. Sluneční paprsky a stíny z nich tvoří magické proužky.
„Dědóó,“ škemrá Bětuš, „nauč mne kosit.“
„Kdepak!“ zhrozí se děda. „Posekáš se.“
„Prosíííím.“
„Co řeknu, to platí.“

Dědoušek opatrně uchopí léčivou rostlinu. „Tohle je jehlice trnitá, aneb babí hněv. Pozor, píchá,“ potutelně se usměje a lišácky mrkne.

„Jsem si všiml, že na tebe Krůťa bere,“ začal Vašek.
„Žádného neznám,“ houkne nezúčastněně od knížky Bětka.
„Ten traktorista. Vždycky když jede kolem, tak na tebe čumí, div se nenabourá. Čti si na zahradě!“ přikazuje majetnicky.
„Proč?“ nechápe.
„Tam tě neuvidí!“ Hlas potemněl žárlivostí.
„Ale jdi,“ hltá další řádky.
Roztrpčeně odešel. V mysli rekonstruoval možné následky.

Bětku vyrušilo bafání traktoru. Dříve o Krůtovi neměla tušení. Teď ji zajímá. Jak vypadá?
Zaprášený, na sobě jen montérky, místo trika šmouhy od šmíru. Za černými skly brýlí připomíná slepce. Důležitě se natřásá za volantem. Dělá, že ji nevidí.
Zaboří oči zpátky do stránek.

Nové nařízení vlády v souvislosti se šířením koronaviru Covid-19

* Respirátor může používat, jak už název napovídá, pouze pirát. Příslušnost k jiným politickým stranám využívat tuto možnost ochrany, neopravňuje.
Eventuálním stížnostem zdravotníků zabrání ústenka jako roubík.

* Vycházet z domovů můžete jedině pod rouškou. Výjimku tvoří pouze osoby v podroušeném stavu pod rouškou noci.

* Pro žáky a studenty trvá karanténa.

* Kvůli riziku otylosti mládeže s okamžitou platností zakazujeme provoz automatů na sušenky a limonády ve všech školách. Po ukončení karantény rozhodnutí přehodnotíme.

* Každý pracující musí měsíčně zaplatit poplatek o 500,- Kč vyšší, než je jeho základní plat za udržení místa na pracovišti.

Jeho jméno obsahuje kořen slova slunce, to už niky neuvidí.
Slepota, ukrutný trest za chybu, kterou udělal.
Kdysi.

Ponížili ho. Místo zvířat mele v žernovu nejen obilí, ale i své myšlenky.
„Teď si odpočineš, dobytku,“ řehtali se. Vyvlekli ho do Dagonova chrámu. Davy se baví na jeho účet. Krupobití sarkasmu. Urážek a posměchu je jako jeho znovu narostlých vlasů. Jen ze střechy dopadají na jeho hlavu od tří tisíc lidí.

„Dost taškařice!“ sveřepě zamručel. Nahmatal dva prostřední sloupy. Opřel se do nich. Modlitba dodala nadpřirozenou sílu. Výsměch pohltil prach. Zřícený chrám pohřbil všechny, včetně něho. Také naději rozvalin na rekonstrukci.

Televizor jako dalekohled přibližuje, co se děje v dálce.
Nebarevný obraz, chce se věřit, že není skutečný. Černobílé záběry předvídají šedivou budoucnost a děsí: převrácená tramvaj tvořící část barikády, kličkování mužů mezi střelbou. Tank, rozvalený jak obrovská ropucha, hyzdí ulici. Zapojit se do bojů je sázka na smrt.
Jména Dubček, Svoboda, Smrkovský se opakují jako zaklínadlo.
Vlajka, symbol národa teď splihle, nemohoucně visí z okna. Ponurý obraz, žel prorocký.

Zprávy jí obklíčily mysl.
Jako děti brání své výtvory z písku, Bětka hlavou v písku brání své poslední zákoutí dětství, jeho bezstarostnost. Realita zvítězila. S neúprosnou razancí ji vrhla do dospělosti.

„Hrůůůůza! Kde jste kdo! Pomóóóc,“ začala křičet. Netrvalo dlouho a přiběhly do stodoly další ženy. Jedna spěchala tak, že zvrhla malou bečku.
„Co se děje?“ ptají se celé zadýchané.
„Koukněte támhle nahoru. Oběšenec.“
„Takhle mladý si vezme život. Měla bych za něj orodovat,“ sepne ruce jedna.
Z modlitby, ji vytrhují vzrušené hlasy.
„Opravdu, je mrtvý. Nehýbe se,“ fascinovaně pozoruje další sebevraha.
„Já myslím, že byl duševně chorý, jinak by to neudělal.“
„Byl nešťastný, ta jeho mu zahýbala.“
„Chlapi v hospodě se sázeli, zda se mu vrátí, nebo to bude jeho smrt.“

Dál klevetí.
Neberou ohled na chlapce ani na mrtvého.

Uprostřed noci vzbudí Bětku křik.
„Pomoc, pomóc!“
Okamžitě vběhne do vedlejší místnosti.
Děda rozsvítil. Jeho šepot nemá šanci manželku vzbudit.
„Jej, ááááááá, nechte ji! Pomoc!“ křičí dál ze spaní.
„Babičko, haló, probuď se,“ bere ji vnučka za ruku.
Konečně se spáčka probere.
„To bylo děsivé, děvenko,“ posadí se.
„Jen ošklivý sen,“ obejme ji Bětka a přitiskne hlavu ze strany k její. Spánkem a boltcem k ní proudí její rozechvění.
„Zdálo se mi, že sem vpadli okupanti. Rabovali tady, stříleli a…. Hrůza… To nemohu povědět,“ ještě se třese babi rozrušením.
„To máš z toho, jak pořád koukáš na zprávy,“ mručí Vašek.

„Necháte se ostříhat,“ rozhodla babička. Ke kadeřníkovi museli několik kilometrů do Mechova.
„Vašku, dávej na ni pozor!“ starostlivě nakazuje.
„Nedáme se,“ holedbal se, když odjížděli na kolech.

Okraj městečka poházený letáky. Na obzoru zlověstné obrysy tanků. Stísněný pocit zastínil slunce.

„Koukám, že máš strážce,“ hodila hlavou kadeřnice směrem k Vaškovi.
„Kolik tu máte okupantů,“ vyzvídal.
Ostříhané vlasy padaly mezi slova.
„V Brázdě je jich spousta, tady míň. Jeden ale neví, co je napadne. Nikde se nezdržujte. Hned domů.“

Venku banda vojáků se samopaly. Ukazují na ně. Pokřikují.
Honem. Mžik. Opřeli se do pedálů.
Oba ten den překonali osobní rychlostní rekord.

Kostel je plný.

„Otče náš, pomoz mi odolávat pokušení,“ modlí se kapucín, pohled upřený vzhůru. Vedle něho žena se skloněnou hlavou upřímně lituje svého hříchu.
V první lavici odevzdaně, bezradně sedí slečna. „Nevím, co mám dělat,“ přemítá nerozhodně.
Mnich pokorně poklekl na zem. Ani se neodváží vzhlédnout k nebi.
„Bože dej, ať se má holčička uzdraví.“ Žena, vroucně vzpíná ruce k oltáři. Bosá paní v plachetce je zdrcená žalem.
Ale Petrarka ty lidi nevnímá. Jeho pozornost upoutala klečící Laura. Zbožná, čistá děkuje Bohu. „Ta je krásnááá.“ Mladík se nemůže dívat jinam. Pohled - ručička detektoru citů se zasekl na stoprocentní zamilovanosti.

Život v Týnku se příliš neliší od toho před vstupem spřátelených vojsk. Sem totiž nedorazila. Poškrábaná cedule „Smíšené zboží“ je zase pravdivá. Panika opadla. Paní Johnová se stejnou neochotou a tempem prodává opět i potraviny.

Silnice, která se provléká mezi domy, připomíná šňůru s korálky. Vojenské kolony sem nezabloudily. Zatím. Kostelíček lemovaný hřbitovem má z vršku přehled. Ve vsi se nic převratného neděje.

Přesto se něco změnilo. Celý den je zapnutá televize. „Vašku pozor, zacláníš.“ Děda sleduje zpravodajství. Bětku děsí záběry z boje o rozhlas v Praze. „Hlavně, aby se mámě a bráchovi nic nestalo,“ nervózně mačká kapesník – detektor citů.

Trpký pocit mu omotal myšlení. Cítí se bídně. Je sám. Tělo pokryté boláky a popelem. Sedí u vyhaslého ohniště. „Můj život také vyhasíná,“ říká si pro sebe. Zdeptaně sklání hlavu.

Ve vzpomínkách se vrací do doby, kdy byl zdráv a vážený. Dařilo se mu dobře, měl deset dětí a spoustu služebnictva a zvířat. Pak ráz na ráz o vše přišel. Jen hořkost mu zůstala. Stále se mu převaluje v srdci. Teď je opuštěný, jen se svou nemocí, izolovaný. Daleko od lidí a vlídných slov. Hliněným střepem seškrabává z těla svědící strupy a nechuť k životu, odkázán jen na pomoc Boží.

Léto, personifikované krásně, honosně oblečenou ženou. Stojí s hlavou v oblacích, vzpřímeně. hrdě, strnule. Nehýbá se, což možná symbolizuje letní malátnost. Působí majestátně a vznešeně. Vzrůstem převyšuje okolní krajinu. Dává tím najevo, že teď přírodě panuje ona. Namísto žezla má v ruce vějíř, ale je zavřený. To abychom nebyli na pochybách, že je takové vedro, že ani nemá sílu ho rozevřít.

Přes hlavu a obličej má černý flór na znamení, že lituje živých bytostí, kterým svým sálajícím žárem vzala život. Jejich těla šíří odér a nemoci. Je nařízená karanténa.

„Nic naplat, holenkové, každá vláda s sebou nese oběti,“ nekompromisně podotkla.

„Zdravý a výborný. Mňam ,“ hladí si břicho Vašek. „Jdu si přidat,“ odstrčí se na židli. Nesouhlasné zavrzání.
Babička se přidá k protestu: „To néééé!“ Její prodloužené éé se výhrůžně vlní nahoru a dolů.
„Mám hlad,“ nedá se odbýt Vašek. Hrne se k hrnci. Nazdvihne pokličku. „Vždyť je tu ještě dobrá polovina!“
„To bude večeře. Musíme šetřit. Viděls sám, že v krámě koupíš leda mýdlo. Kdoví jestli,“ vraští čelo hospodyně.
„Chceš mojí porci?“ vzdychne Bětuš. „Už nemůžu."
„Kdepak! To dojíš, Bětko!“ zasáhne babi. „Jsi jako lunt.“
Oba pubescenti vzdychnou.
Děda má před sebou křížovku. Na luštění nemá ani tužku ani pomyšlení.

„Aúú, aúúú“, skučí kluk. „To bolííí.“
„Tak se nevzpouzej a nebude to bolet.“
„Ne, mami, prosím. Já tam nepůjdu! Já nechci,“ vede si svou nezvedenec.
„Nechceš, ale musíš!“ nedá se matka. „Pojď, nebo chceš ještě pohlavek?“

Vzdor dítěte se přehoupl do breku.
„Co si vůbec myslíš,“ pokračuje rozzlobená matka, „že když utečeš ze školy, že to nezjistím?“ popadne ho a vleče za ruku. Tabulka na psaní a kniha z podpaží rázem padá na zem.
„Pojď, čekáme. Víme, jak na takové jako ty, malé a neškodné,“ vítá ho muž s rákoskou.
„Nenávidím školu!“ reptá v duchu nezbedník a brzdí patami ostošest.

„Pamprésor, co je to ob?“ vyhrkne pan Kaplan.
„Vy neznat, že Ob je řeka?“ kroutí hlavou pan Bloom.
„Řeka na ženy?“ povytáhne obočí pan Kaplan.
„Na ženy?“ nechápe pan Schmitt.
„Snad řeka pro ženy?“ ujišťuje se pan Pinsky.
„Vy furt myslet na ženy,“ přisadila si Olga Tarnovská.
„Já slýchal ob na ženy.“
„A ták, vy myslíte obnažený,“ dovtípil se profesor Parkhill. „To znamená na Adama.“
„No. A dáma? Ženy nebo dáma? Moc nebo jedna?“ tápe pan Kaplan.
„Obnažený čili na Adama znamená, že dotyčný na sobě nic nemá.“
„Vy myslet dámu, chilli, nebo kapitána Nema?"
Profesorovi Parkhillovi se udělalo mdlo.

„Uf, to je vedro,“ ovíval se novinami. Ne a ne usnout. Pot se marně snažil smýt lepkavý pocit. „Jdu se zchladit do rybníka,“ políbil manželku.

Guma mu s úpornou snahou rýsovala šrámy na spálená záda. „Jsem jako flagelant,“ znechuceně shodil plavky. Sucho vypilo dobře polovinu vody. Dlouho mu sahala sotva do půli stehen. Uprostřed pár temp. Lehl si na vodu. Uchvácen pozoroval hvězdy.

„Pojď z vody,“ říkal mu chlad.
Na cestě zpět najednou rybník pročesával obrovský reflektor. Šup! Hladina skryla jeho nahotu. Styděl se vstát, proto vkleče mířil ke břehu.

„Od čeho máš tak odřená kolena?“ nechápala ráno jeho žena.

„Poslechni, Karle, tohle je vynikající. Ochutnej,“ doporučuje víno muž v červené jarmulce.
„Barvu má jiskrnou,“ pochvaluje si kamarád sedící u stolu „a vůni,“ roztočil obsah po stěně skleničky, aby se uvolnilo aróma, „báječnou. Tak na zdraví,“ pozvedl číši.
„Na zdraví, opáčil prošedivělý muž,“ ale víc než o víno se zajímá o dceru majitele.
Zádumčivého pána s cylindrem nerozveselila ani čtvrtá sklenka.
„Prosím tě, Lojzo, ty to do sebe leješ jako do krtiny,“ napomíná znalec. „To musíš vychutnávat. Vidíš, já dopíjím teprve první skleničku. S vínem hochu se musíš mazlit jako se ženskou. Nu, pochutnal jsem si, potěšil se, půjdu domů.“

Vypadá to jako výsměch královským nosítkám. Namísto honosného apartmá je na tyčích nosičů umístěn arest, který svou nestabilitou připomíná spíš domeček z karet a svým vzezřením tak trochu kadibudku.
„Lalá, zpívá celá cela,“ ozývá se zevnitř opilecky falešný zpěv.
„Přestaň!“ láteří dozorce. „Polez ven!“ otevře dvířka.
Šlechtic vystřelí z arestu tak rychle, až mu ulítne klobouk.
„To už jsme tady?“ vyděsí se.
„Teď půjdeš po svých, už se nebudu muset dřít,“ otočí se na něho předkloněný muž.
„Sbohem,“ zachraptí matka.
„Nechte ho, já mu zavážu oči,“ vykasává si rukávy mladá žena.
„Najednou je ticho, konstatuje trpasličí muž.
Teď zazpívá gilotina.

Dívka stojí bosa v lehké noční košilce na uzoučké římse. Hlavu mírně zakloněnou, oči zavřené, v obličeji výraz něčeho toužebného. Jako kdyby byla lákána krásnou podmanivou hudbou a šla za ní, nebo povědomě vyhledávala akustické orientační body. Celá spící postava připomíná slepce, jenž si šátráním rukou hledá cestu, také provazochodce tím, jak balancuje ve výšině. Trochu rozcuchané dlouhé vlasy se lesknou v záři měsíce.

Noc má zvláštní atmosféru. Je neobyčejně jasná.

V záři úplňku zanikl svit hvězd. Tmavé hory svírají údolí, které je tak hluboké, až vyvolává závrať. Pozorovatel má nutkavý pocit dívku zachytit, aby zabránil jejímu děsivému pádu dolů.

„Koho to přivezla sanitka?“ vyzvídá Novačka. „Celý zafačovaný, já ho nepoznala.“
„Prý mladýho Kováře.“

„Jdu za ním,“ houknul Vašek mezi dveřmi.

Zděšení. Tohle nečekal. Obvazy vytvořily hledí. Z Franty jsou vidět jen oči a pusa. „Co se ti stalo?“ zamutoval.

„Byl jsem ve městě,“ vypráví mezi steny Fanda. „Slyším křik z parku. Někdo volá o pomoc. Běžím tam. Jeden Rusák drží holce ruce za zády, druhý ji osahává, třetí si rozepíná poklopec. Děvče kope nohama. Marně se brání. Vtrhnu mezi ně. Zůstali štajf. Holka mezitím utekla. Ty mi dali. Spletli si mne s boxerským pytlem. Po držkopádu jsem ztratil vědomí."

Prádlo se vybělí, ale co činy?
Jako prostěradla rozhozená na trávě,
na velké ploše rozhozené sny.
Slunce je spolehlivě vysuší.
Myšlenky pleskají jako pedes plani.
Rozum se podobá lani.
Ploché názory ho vytáčí.
Vývrtka prolétla hrdlem, míří k zemi.
Na svět se nedá dívat plošně.
Točí se ve spirále smrti.
I jeho myšlenky se točí ve spirále.
Motor škytá jako miminko promodralé chladem.
Čeká ho držkopád?
Obloha se točí.
Hlava se točí.
Selže-li motor, zatlačí mu oči.
Kola se zastaví.
Dal se na plochou dráhu.
Obdiv se zhroutil.
Zděšení cloumá davem.
Všichni ztuhli, ne však mrazem.
Rozpaky padají na zem.

„Konec hlášení národního výboru,“ zachraptěl amplion. Dozněly poslední tóny dechovky a ticho prostoupilo náves.

Vedle zděné čekárny na autobus je vývěsní tabule, reklamní plocha socialismu. Dříve bývala vyšňořená hesly:
Čest socialistické práci!
Se Sovětským svazem na věčné časy.
Bojujeme za celosvětový mír.

Dnes je obnažená až na tmavě zašedlá prkna. Na nich bije do očí silná vrstva červené křídy. IVANE TÁHNI! GO HOME! Chybí nápis azbukou. V pravém rohu se třepetá torzo ručně psaného plakátu. Rozpité barvy na něm vytvořily duhu. Z ní vystupuje jediné čitelné slovo „Šibřinky“. Plakát mává, jako by dával sbohem okupantům.
Ukvapeně. O desítky let předčasně.

To jsem ráda, Lojzku, že nebydlíme ve městě. Je tady tolik lidí, hluku, moc ulic a ještě víc domů. Nebýt tebe, hned tu zabloudím. Místo zdí reklamní plochy! To na vsi nemáme.
Děda mlčky pobafává z dýmky. Zálibně pozoruje děvu na plakátu.
„Proč mi neodpovídá?“ znejistěla žena. Teprve teď si všimla, na co se manžel dívá. Její překvapení je silnější nežli pohoršení.
„Lojzku poslyš, ta je krásná, viď?“ obdivně vydechne. Hned však pokračuje. „Ale hambatá. Koukej, je jí vidět celá noha a ten hluboký dekolt! Že se nestydí?!" vykulí udiveně oči. „Vždyť sama se stydím jen se na ni podívat.“

Když odchází Tichá, doufá Musilka, že Bětku předběhne. Chce ji odstrčit, ale není kam. Bětka se nedá: „My jsme přišli společně s paní Pokornou, že?“ dovolává se u ní zastání.
„Pravda,“ neochotně přikývne žena v zástěře a šátku.
Musilová za trest šťouchá Bětku do zad, dokud se neotočí. „Já za to nemohu, to lidi se tlačí,“ ječivě se brání sousedka obviněná pouhým pohledem. Na rozhořčené rozhození rukou nemá prostor.

Před polednem konečně přišli na řadu.

Cestou domů Vašek naštvaně supí: „Celé dopoledne v kopru. Byl jsem s tebou úplně zbytečně.“ Zlostně nakopne kámen. „Sůl a kolínka bys klidně unesla sama.“

Nechyběl mu důvtip. Lidé brali jeho rady, jako by pocházely od pravého Boha. Jeho ego si mnulo ruce, že je osobním rádcem krále Davida. Byl mu přítelem a blízkým společníkem.

Zrada pošpinila jeho čest.

Lačně v hlavě převaloval myšlenku stát se mocným, ovlivňovat události v zemi. Proto se dal na stranu vzbouřence.

„S početnou armádu zaskočíme krále. Jeho slabost předurčuje naše vítězství. Musíme ale jednat rychle,“ radil mladému ctižádostivci.

„Využiju příležitost, přemítal. „Jistě krále porazím. Pak se budu hřát v přízni jeho syna a tahat za nitky.“

Dal Absalomovi vynikající strategickou radu. Všechno mohlo vyjít, kdyby ho jen býval poslechl.

„Uf, ty jsi mne vyděsila,“ jektá zuby starý muž. Úlekem spadne na zadek, ani se nehne.
Vyděšeně zírá na kostlivce. Klobouk se mu sveze z hlavy na zem.
„Ale copak, panáčku, snad se mne nebojíš?“ pobaveně se chechtá zubatá.
Chasník se strachem krčí. Snaží se schovat za otep chrastí. „Měj se mnou slitování,“ škemrá.
„Mám sice kvér, můžu tě zastřelit, ale neudělám to. Víš proč?“ táže se kostra ozdobená šátkem.
„Necháš mne žít?“ Obava chudákovi pokroutila hlas. Celý se třese.
„Dám ti dobrou radu. Zemři sám, bez násilí. Strachy. Ulehčiš mi práci,“ směje se smrtka, až jí chrastí všechny kosti.

Nařízení týkající se povinné desinfekce roušek.

Pouhé nošení roušek k ochraně před šířením koronaviru nestačí. Určitě víte, že použitou látkovou roušku je nutno důkladně vydesinfikovat.

Vědci v Itálii přišli na to, jak správně postupovat, aby rouška byla opravdu sterilní. Musíte ji vyvařit a pak ji nechat v horké vodě vystydnout. POZOR! Tento postup opakujete 3x.

Počet vyvářek je velmi důležitý!

Pokud budete bezprostředně za sebou vyvářet roušku vícekrát, než je uvedené, hrozí rozvolnění tkaniny, která pak nezabrání virům v průniku. Pokud naopak vyvaříte ústenku méněkrát, všechny viry nezničíte. Po třetí vyvářce roušku usušte a ještě přežehlete.

Nezapomeňte! Třikrát a dost!

Brýle paní Johnové se každou chvilku svezou na špičku nosu. Krčí ho, aby je postrčila zpět. Častý pohyb připomíná nervózní tik, ale prodavačka je klidná. Mezi regálem a pultem má kbelíky, hrnce, naplněné pytle. Rozvážně, obezřetně se kolem prodírá, aby se její korpulentní postava v úzké uličce nezasekla.

Zákazníci netrpělivě přešlapují.

„Hrůza,“ šeptá paní Růžičková. „Prý budou vozit potraviny jen jednou týdně.“
„No hlavně, ať je to levně!“ odvětí sousedka.
„Prosím vás, ženský,“ zahučí jezeďák Novák. „Za chvíli stejně nebude mít nikdo co do huby.“

Zanedlouho s jiným chlapem řeší politiku. Přestřelka slov. Rvačka na obzoru. Naštěstí je dělí dav.

Od čtyř vzhůru. Každý den.
Řehole krásy a půvabu.
Trénink, škola, klavír, němčina, balet, led, let.
Minutový itinerář na celý život.
Pod knůtou ambic matky.
Jedničky, medaile dcery:
Náplast na tragédii.

Úspěch neprozářil smutek očí.

Dřina bez ustání.
Už nemohu.
Svěrací kazajka povinností.
Už nechci.
Mlč, mé dítě.
Chci volnost.
To nesmíš!
Toužím žít s lehkostí.
Poslušnost je úděl žen!

Láska, milník v odříkání.

Radost místo lkaní.
Na jezeře bílé labutě.
Tonou, jako já v životě.
Ne labutě, ale brusle, symbol mého utrpení.

Volant místo otěží.
Chci si řídit život sama.
Rychlost osvěží.
Déšť, zatáčka, kamion.

Už není co řídit.

V krámku hlava na hlavě. Dveře se otvírají dovnitř, respektive teď s nimi téměř nejde hnout. Blokuje ho neuspořádaný chumel lidí natěsnaný uvnitř. Dospělí rádi předbíhají, proto Bětka stále sleduje, kdo přišel po nich.

Paní Johnová, boubelatá prodavačka. Šedivý plášť, tváře rudé zlostí na okupaci. Teď musí obsloužit třikrát víc lidí, než obvykle. „Ach, to horko!“ Povzdechem maskuje původ ruměnce. „Uf,“ otírá si pot. „Těžký úděl žen,“ mručí a myslí tím úděl prodavaček.

Nespěchá, zvolna bere zboží, liknavě přepočítává součet cifer na papírovém pytlíku. Slůvko NE nahrazuje třepáním vlasů ze strany na stranu. Jak dochází zboží, stále častěji vrtí hlavou.

Sluníčko rozsvítilo byt a vneslo do něho dobrou náladu.
Honzíku, chceš?“ nabízí Eliška nejmladšímu sourozenci jablíčko. Ten je ale zaujat hrou. „Hopsa, hejsa do Brandejsa,“ natřásá ho maminka na kolenou. Chlapeček radostně výská.

Malá Ema se od sestřičky inspirovala. Přestala si hrát s míčkem. Honem běžela ke koníkovi. Zakopla o koberec. Shrnutý roh je svědkem jejího pádu. „Ceš papat, toníčtu, ceš?“ nabízí mu svoje sousto. Koník souhlasně kývne celým tělem.

Za závěsem u okna služka zašívá roztržené šaty. Dnes musí Lubošovi odpovědět na dopis. Až se vrátí z vojny, vezmou se. Taky budou mít děti. Jen si musí ujasnit, kolik.

Babička zažila válku, tak hned ví, co dělat.

„Bětuško, rychle dojdi do obchodu. Tady máš seznam,“ otře si ruce do zástěry.
Bětka mrkne na konec dlouhého sloupce:
2 bochníky
mouku každý druh po třech kilech
2 kila cukru, rýže
bandasku mléka.
„Páni, to neunesu,“ bezradně popotáhne a smrkne.
„Vášo! Pomoz Bětce. Nákup bude móóc těžký. Vezmi si tyhle velké tašky.“ Vnuk se přiklátí se zarputilým mlčením.
„Tady máš na útratu,“ vyloví našetřené peníze babi. „Nezdržujte se, běžte,“ strčí do Bětky.
„Aúúúú,“ řve dvoumetrový výrostek. Ve spěchu zapomněl, že přerostl futra.
„Vašku, neloudej se tak!“ vlaje za nimi výzva místo rozloučení.

Zprvu byl nadšený. Podbízivě přicházely za ním s líbeznými slovy a lichotkami. Noc co noc jiná adeptka lásky rozevřela svou náruč i klín. On však lásku necítil. Netušil, jaký to je cit. Pletl si ji s koitem.

Časem ho dívky začaly nudit. Jako když komáři sosáky sají krev, jako když by mu pouštěly žilou, vysávaly z něho sílu. Tenkrát netušil, že v tom má prsty nemoc.

Ach, jsem tak slabý. Jediné, co ve mně žije, jsou moje vzpomínky.
Infekce - můj úhlavní nepřítel. Lidé prchají před jeho jménem.
Dát se s ním do křížku, je má smrt
Sakra! Kdo mne nakazil?