Moje články

Výběr stoslůvek, které jsou tak věrné, jako by vypadly z fandomu, nebo jím velmi silně ovlivněné:
Sonet 17.4 , které napsal Macalaurë
Vypustit z láhve džina od kytky
Nevidět od Lee
Milá návštěva od Galadion
Na břehu moře od ef77
Na ostrově Kurekuredutů od kytky
Bez vysvobození od Zuzky
Všechna stolůvky na Bylo nás pět, těžko vybrat nejlepší za všechny např. toto Milý pane hokynáři..., které napsala Martian
Na námět Bible řada krásně vyprávěných příběhů, za všechny např. Co pláčí nemilované ženy , které napsala Owlicious
Z oblasti filmu:
Rukavičkář Lee čeká od Vinpike
Jablko poznání od Faoba

Nech spát všechny ty chmury, obavy polední,
sladce už tě láká k spánku splývavý proud dní.
Nechceš zaspat všechnu lež, přízraky eskapád,
podrazy a křivdy navždycky už nechat spát?
Klid v nitru se roztočil jak kolotoč na pouti,
slova, co tě dřív ranila, tě už dál nermoutí.
Radosti a strasti se snaží v tobě prolnout
a ačkoliv chceš hrozně spát, nemůžeš usnout.
V batohu máš množství let, ke kterým stále lneš,
přestože tak těžké jsou, že s nimi nepohneš.
Víš, že snažit se ošálit smrt, nemá žádný smysl ani
a přesto se jí tvá mysl i tvé tělo urputně brání.

„To je spoušť, co po tobě zůstala. A teď ještě pláč,“ vzdychne si matka.
„Ale miláčku, copak je to za křik. Vyvádíš, jako by tě na nože brali. Voda je teplá, kontrolovala jsem ji. Anna ti hlavu neutrhne, rychle tě omyje a oblékne. Podívej se na sestřičku, ta se mytí nebojí.
Ty si chceš ještě hrát? Ale to nejde, už je večer. Hrála sis dost dlouho. Ne, ne, teď už musíš jít spát.“
„Ci nánu,“ vzlyká malá a natahuje se po panence.
„Tak dost. Nána musí také spát. Položím vás do kolíbky, pohoupu a zazpívám ukolébavku. Zavřete oči. Dobrou noc.“

Perfektně nalakované nehty. Z otřepené díry džínsů zvědavě vykukuje husí kůže. Emancipovaná žena, na všech nezávislá. Oči hypnotizované mobilem. Aniž by uhnula pohledem, šátrá po synkovi. Prsty se letmým pohlazením ujistily, že je tady. Sotva čtyřletý chlapec tiše pozoruje palec, který klove do klávesnice. Mechanicky nastoupili do autobusu.
Mlčení dlouhé jako samotná jízda. Nuda se zvrátila do apatie.
Na poslední pražské zastávce u parkoviště klučina ožije. „To je krásný džíp,“ obdivně hlesne. „Můžu se na něj podívat, mami?“
Žena lehce skloní hlavu, aby minimalizovala odlesk na displeji. Hoch to považuje za souhlas a vystoupí.
Matka nezúčastněně dál pokračuje v jízdě.

Takhle to nejde, tolik se stydím. Je po mne veta.
Prosím Vás, pane, pošlete mne až na konec světa!
Myslela jsem si, že umím ve vašich očích číst.
Prosím vás, pane, odpusťte mi to, obraťme list.
Vracím se zpátky, k tomu co změnit nemohu,
před sebou chmury, nad sebou černou oblohu.
Nechápu vůbec, jak jen se to vlastně mohlo stát.
Láskou jen hořím a vy mne nemáte vůbec rád.
Celá se chvěju, oči studem stále přivírám,
než se naděju, slova jak hrách s čočkou přebírám.
Potajmu, pane, své sny jako přízi tkám,
Modlím se k Bohu, kéž vás nikdy nepotkám.

Na kraji obory, tam, co se choulí studánka pod strání, kde rozeklaný kmen borovice tvoří majestátní trojzubec, chodívá za úplňku májový mužíček.
Zastaví se, vyndá z mošničky květinku. Foukne do ní, až padáčky podobné chmýří pampelišek se rozletí po okolí. Z nich pak vyrostou kytičky s nenápadnými bílými kvítky. Odvar z nich je dobrý na všelijaké to trápení, smutky a bolesti, co lidi často navštěvují. Pomáhá těm, kteří marně po lásce dychtí, i těm, jimž zrada proklála srdce a vypálila jejich touhu žít.
Odvar je totiž kouzelný. Zaseje naději, zacelí rány, pomáhá nabrat sílu a hlavně dá odvahu jít dál.

Rozzářené oči pohasly pod tvou kritikou.
Chch. Jsi naivní.
Škarohlíd v tobě ke mně promluvil: „Někdo si s tebou hraje.“
„Ne, tak to není.“ chlácholím.
„Někdo si s tebou ošklivě hraje,“ trváš na svém.
Ostnaté dráty střeží mysl.
Kličkuji mezi minami tvé nelibosti.
Prvovýstup. Ještě nejsme na vrcholu, už jsme unaveni.
Zkušenost neplatí, zmýlená ano.
Navázáni k sobě lany.
Táhneš vší silou. Bojíš se o mne.
Praskne to? Dnes? Bojíš se pádu. Zběsile napínáš lano.
Krvavé zářezy do vědomí.
Z lana se stala oprátka smrti souznění.
Závrať mi zavřela oči. Poslepu hledám záchytné body.
Jen ty a já.
Jen my.

Uvíznul v ledové kře. Zoufale se snažil vyprostit, avšak marně. Nepomohla mu ani jeho majestátní velikost – 32 metrů délky, ani jeho váha - uctyhodných 200 tun. Jeho volání o pomoc se šířilo do vzdálenosti 850 kilometrů, ale nebylo mu nic platné. Nakonec uhynul. Jeho tělo vyplavilo moře blízko Newfoundlandu. Vědci ho začali zkoumat.
Srdce uhynulého plejtváka obrovského vážilo 180 kilogramů. K naložení potřebovali 3785 litrů formaldehydu.
Oproti tomu mozek tohoto zástupce největšího současně žijícího živočicha vážil 4,5 kg, což je 0,007 % celkové tělesné hmotnosti. Pro srovnání: lidský mozek má průměrnou hmotnost 1,5 kg a tvoří 2 až 2,5 % hmotnosti.

„Už mě to nebaví. Chci si hrát. Jak dlouho to bude ještě trvat?“ špitla ta mladší, když se otec na chvíli odvrátil, aby namíchal nazlátlý tón. A potom si pomyslila: „Budu si vůbec podobná?“ Pochybovačnost a nuda se jí vloudily do obličeje: „Stojí to utrpení vůbec za to?“
„Vím, že to trvá dlouho,“ sevřela jemně sestru. „Také už jsem unavená, ale vydrž. Pozoruj tatínka, jak se zlehka dotýká štětcem plátna. Zachycuje prchavý tanec stínů. Jednou mi dovolil, abych si zkusila něco namalovat. Vůbec to není jednoduché. Táta je ale vynikající! Až obraz domaluje, uvidíš se na něm jako v zrcadle!"

Většinou o ten strom ani nezavadila pohledem. Jeho ovoce nebylo zvlášť velké, či barevné. Teď ale najednou bylo lákavé. Toužila po něm. Pusu plnou slin. Když ho sní, sama bude rozhodovat, co je dobré nebo zlé. Už nebude muset nikoho poslouchat. Bude jako Bůh. To bude skvělééé!
Dychtivě po něm sáhla a kousla si. Smála se s bezstarostnou lehkostí.
„Adame,“ volala líbezně.
„Ham…“ sváděl lahodný hlas. Koketně našpulila rty a dala mu také kousnout.
V mlaskání zaniklo otcovo zasténání.
„Mám vásssss v hrssssssti," zasyčel had a splynul s větvovím.
Lhal jí! Zpropadené ovoce! Přineslo jen bolest, strádání, nemoce a smrt.

Rychlostí kulového blesku ke mně přiletěla koule, neb jsem neuměl vypočítat obsah koule. Doma mne táta řezal hlava nehlava. Výsledek? Boule ve tvaru koule.
Hořkost života jsem si trochu osladil rumovou koulí a vyrazil jsem na bowling. Ten trouba Karásek je tak levý, že místo do kuželky se koulí trefil do mé nohy.
Se sádrou jsem dokulhal k jasnovidce.
„Osud mne kouluje. Asi se zkouluju. Nevíte, co mne čeká dál?“
„Žádná sláva,“ mrkla do křišťálové koule. „Život to s vámi pěkně skoulí, spíš jedna ženská. Ale pozor! Kule do hlavy není řešení, nebo skončíte s koulí na noze ve vězení“.

Země se s hřmotem rozestupuje. Nejprve se objeví nevelká puklina. Rozšiřuje se tak rychle, jako když trháš vetchou tkaninu. Údiv jim rozšiřuje oči. Zem se stále rozevírá.
Za chvilku stojí na pokraji průrvy. Bezradně zírají dolů. Chvějí se strachem. Začínají ustupovat, ale okraj srázu je stále honí. Už se ocitli nad obrovskou propastí. Kolena se jim podlamují. Křičí zděšením. Řev se mísí s temným duněním.
Je pozdě na pokání. Půda pod nohama se jim začíná odlamovat a sesouvat do nitra gigantické jámy. Někteří kloužou do jejích útrob, jiní do ní padají střemhlav.
Náhle země zavřela chřtán. Jekot vystřídalo zlověstné ticho.

Odvaha vojákům nechybí.
Nestihli dezertovat ti,
co se jim válka nelíbí,
někam se nenápadně schovat,
mlčet, s osudem nežertovat.
Jedno rakušácké dělo,
co se dělo nevědělo.
První se na pozici umístilo,
dříve však než se vůbec osmělilo,
než kanonýr vypálit zkusil,
dřív než výstřel zahartusil,
dělo osiřelo,
ale neumřelo.
Všichni muži obsluhy padli vzápětí.
Na obou stranách bitvy strach a napětí.
Zůstalo sedm děl, v hlavni sedm kulí.
Vojáci po výstřelu se k zemi tulí.
Drahocennou krev nestíhá už země pít.
Ještě mají chuť bojovat a na smrt jít?
Mezi povely už se smrti nebrání,
místo vítězné písně nářek, sténání.

HÁČEK
Většinou tvoří polovinu posádky kánoe. Sedí v její přední části, nejlépe zády ke kormidelníkovi. (Sedět čelem k němu se nedoporučuje ani za cenu, že háček ztratí kontrolu nad tím, zda se zadák neulejvá, nebo že bude ochuzen o možnost bezprostředně sledovat jeho emoce.)
Je lhostejné, jakého je háček pohlaví, ale musí být poslušný a výkonný. Pokud má háček pádlo, zjednodušeně řečeno, funguje jako motor lodi. Má však oproti motoru mnohé výhody. Slouží zároveň jako navigátor, detektor a hlásná trouba. Upozorňuje na záludné kameny nebo blízkost jezu. Při přistávacím manévru první vyskakuje na břeh a může fungovat i jako kotva.

Bál se, ale nechtěl to dát najevo. Žaludek se mu sevřel. Stojí taková frajeřina za to riziko? Co když nemají pravdu? Co když ho to zabije? Na chvíli zaváhal. Musí jim věřit, už nemůže couvnout.
Vstoupil do klece obklopené přítmím. Chvíle čekání. Ticho. Potom aktivovali zdroj vysokého napětí, který byl napojen na klec. Najednou kolem začaly sršet blesky. Paprsky záblesků se náhle rozvětvovaly, kreslily síť žilek a vlásečnic. Místy spršky jisker doprovázené praskáním. Zvláštní pocit. Polkl na sucho. Údiv se mísil s bázní. Oslněné oči i nitro. Konec. Jako omámený se vymotal ven.
Fascinován zpět ve své kleci. „Ještě,“ vydechl.

Moře se vzteká, zuří. Déšť bičuje palubu. Koráb se bezmocně zmítá. Námořníci bojují o holé životy.
V podpalubí mezi nákladem pět sudů. V jednom je střelný prach, ve druhém kysané zelí, ve třetím slanečci, ve čtvrtém rum, v pátém zlaťáky.
Hádejte, který je nejvíce střežen?
Ten se zlaťáky? Omyl…
Nejotrlejší chlap hlídá rum.
Zlověstné dunění. Vlny se bujně vzpínají. Loď se nesouhlasně kývá ze strany na stranu. Rány. Sudy se kutálí. Sem a tam. Naráží do stěn i o sebe. Lodní tamtam.
Obrovský náraz. Nejcennější sud se rozplakal. Jeho strážce také. Co uchránil před námořníky, je fuč. Oba pláčou rum.

Lybijská poušť.
Písečné duny.
Vedro k zalknutí.
Slunce neúprosně pálí.
Plná polní.
Pohni sebou!
Zrníčka písku.
Tisíce zrníček písku.
Prokletej písečnej pahorek!
Pokolikáté ho přebíhají?
Pot se okamžitě odpařuje.
Makej!
Udělám z vás chlapy!
I kdybyste měli chcípnout!
Tisíce písečnejch zrnek.
Písečnej pahorek.
Konečně ho zdolali.
Horko lepí jazyk na patro.
Hulákání kápa.
Čelem vzad a znovu!
Pohyb, pohyb.
Vysílení.
Už to nevydrží.
Už nemůže.
Musí, nebo ho umlátí.
Kroky duní až v hlavě.
Rychle. Pohyb!
Nenávist mu před očima roztáčí kola.
Všechno se točí.
Padá.
Touží zemřít.
Nemůže. Ten sadista mu to nedovolí.
Vstááávej! Honem!
MNOHO POHYBU PRO NIC.

Mary spěchala. Husté vlasy vlály jako závoj. Muži se za ní mlsně otáčeli, přestože byla po práci docela unavená. Měla za sebou náročný týden. V pondělí vernisáž, ve středu divadlo a včera kurz němčiny. Po hodině jógy se cítila svěží. Ještě nákup a pak odjezd.
Na chalupě si stanovila plán. Ráno pojede do lesa, pak uvaří houbový guláš. Po obědě musí vyplít záhonky a večer přijdou Novákovi na kus řeči.
„Hm, to je dobrota, pochvalovala si,“ když jedla guláš. „Ta paprika je trošku nahořklá, ale ta vůůůně.“ Stále si přidávala, dokud hrnec nebyl úplně prázdný.
Večer se Novákovi nemohli dozvonit.

Měl svázané ruce a nohy lany, tělo obtočené řetězy se zamknutými zámky, ležel v zatlučené bedně, kterou spustili pod vodní hladinu. Divákům se tajil dech. Vteřiny se zdály nekonečně dlouhé. Během chvíle se dokázal osvobodit. Aplaus nebral konce.
Aby se neokoukal, připravoval stále nebezpečnější čísla. Hazard byl jeho nerozlučný parťák. Dokázal nemožné: uvolnit se ze svěracích kazajek, policejních pout, uniknout z nejrůznějších rafinovaných pastí. Třikrát se nechal pohřbít zaživa. Často riskoval život.
„Vydržíte jakýkoliv úder?“
„Samozřejmě.“ Se slávou rostlo sebevědomí.
Vydržel prudké rány pěstí do břicha.
Zanícené slepé střevo prasklo.
Tolikrát unikl smrti. A teď ho dostala na takovou banalitu!

Podsunul mu myšlenku. Věděl, že je dokonalý hostitel a že se jí ujme tak, jak se patří. Nespletl se. Potěšeně ji uvítal. Dovolil, aby se mu pohodlně rozložila v mysli. Hýčkal ji a rozmazloval. Brzy ji přijal za svou.
Další návštěvník, druhý podnět.
Dá se říci, že i tentokrát ho přijal bez okolků. Zamnul si ruce.
Nečekal jsem, že to půjde tak lehce.
Je to vzrušující. Připadám si jak programátor.
Teď pozor, opatrně. Poslední pokyn.
Povedlo se! Je přesvědčený, že na to přišel sám.
Lepší než robot. Promyslel detaily a udělal, co jsem chtěl.
Dokonalá pomsta. Jsem zcela mimo podezření.

Tchán byl nabob, zlatník. Nemínil provdat dceru za chudého muzikanta. Se sňatkem nakonec souhlasil (sice až poté, co se provalilo, že je těhotná), přesto ale dceru vydědil. Zachoval si tak tvář před snobskou společností i svůj majetek.
Vzal si sestru té, která neopětovala jeho city. Stala se jeho švagrovou a zároveň platonickou celoživotní láskou.
Po delší době se vracel domů. Zahlédl flašinetáře v ošuntělém obleku. Když přišel blíž, zjistil, že ten žebrák je jeho táta. Zbankrotoval.
Royal Albert Hall
Velký úspěch. Zvědavci obklopili celebritu.
„Čím je váš otec?“
„Řezník.“
Faux pax. Trapné ticho.
Byl otci vděčný. Nestyděl se za něho.

P
říkal, když jako nemluvně plival neslanou polívčičku.
PA
řekl s lehkostí, aby nepojala podezření, že už se nevrátí.
PAS
nepotřeboval, aby přelétl do náruče a života jiné.
PAST
sklapla, když na něj hodila otcovství. Nemohl se bránit. Ocitl se až u dna. Tenkrát ještě svět nedešifroval DNA.
PASTE
se Božím slovem a spaste svoji duši, nabádal ho kazatel, když chtěl ulevit svému svědomí.
PASTEL
úžasný krásný obraz, který zachycoval jeho představu ráje.
PASTEL K
pronajmutí. Vyvěsil k němu inzerát. Nikdo však o něj nestál.
PASTELKY
Díky nim vyvěralo napovrch to, co měl v srdci. Pastelky, barevné jak život sám.

Neurvalý muž převážil ranec, rozbalil ho a sebral jim bochník chleba. Prý překročili povolených 5 kilo potravin. „Tak hybaj holoto,“ ječel. Strčil do ní, divže neupadla.
Maličké v lůně ji kopalo. Jako by protestovalo proti nespravedlnosti a bránilo se odchodu. Polkla nasucho. Křivda jí zaskočila v krku. Vydaly se na trýznivou cestu. Ona samodruhá a tchyně.
Táhla ranec a podpírala zuboženou stařenku. Pod tíhou bezmoci se jim podlamovaly nohy. Námaha a strach ji připravily o děťátko.
Už ji doprovázely jen slzy, krev, hořkost a manželova matka. Ta zanedlouho neměla sílu pokračovat.
Zůstala sama. Musela se vláčet tam, kam vůbec nechtěla.

Šokující zpráva o Jeníčkovi
ČTĚTE!
Co se skrývá za podivným mlčením?
Jeníček a Mařenka - rozešli se?
Náš deník zjistil senzační podrobnosti o Jeníčkově útěku. Jeníček neutekl od Mařenky, ale od ježibaby. Podařilo se nám zjistit, že psychický teror, kterému musel celé měsíce čelit, se podepsal na jeho duševním zdraví. Ježibaba ho týrala. Nutila ho konzumovat tučná jídla, hlavně tlačenku. V důsledku toho teď trpí anorexií. Váží pouhých 42 kilogramů a bojuje o život. Je hospitalizován.
Také jsme zjistili, že je zapleten do korupce. Díky tlačence, respektive úplatku ve formě marcipánu a perníčků se dostal do přímé péče primáře psychiatrické léčebny.

Kde jste to dneska lítali, podívejte se na tu nebohou němou tvář, vždyť ten chudák Jonatán by mohl dělat hrnčíře, co má na tlapkách bláta, takhle ho přece nemohu pustit domů, lamentovala paní Kadrnožková a Mach už nemohl poslouchat ty stížnosti na dnešní mládež, vyndal sluchátko a řekl, prosím vás, my bychom s Šebestovou potřebovali být dospělí.
Jak je libo, pravilo sluchátko.
Dům se otřásl, chodbu zavalil hustý černý dým, ozýval se pronikavý křik, brácho, co blbneš, ten pokus ti nevyšel, mamííí, tatííí, kde jste, pomóóóc, z bytu Machových šlehaly plameny, dospělá Šebestová omdlela a Mach si otřel pot sluchátkem.

No, vidíte ji? Ani neví, že nad ní stojím. Ta holka je líná, nepořádná a zahálčivá. Co asi po nocích dělá, že ve dne pospává. To snad ani není možné? Já bláhová myslela, jak pracuje a ona tady zatím lenoší.
Když jsme si plácly, myslela jsem, jak mám vyhráno. Prý bude dělat jenom za stravu. Chm. Já ji zbůhdarma živím a kde je ta její práce? Nádobí po zemi! Má obsluhovat a ona neví o světě.
Co to šramotí? Koukám, že živím i kočku! Potvoro, jedeš! Místo abys honila myši, čapneš levnou kořist. Jste obě stejné. Počkejte, já vám dám!

První se probral trpaslík. Ohmatal si bouli na hlavě. Nemohl si upamatovat na svůj sen. Vliv hypnózy téměř vyprchal. Hleděl na velkou hromadu peří, ze které vyčuhovaly nohy a křídla. Cosi ho zalechtalo v nose. Kýchnul. Peří se rozlítlo a odkrylo obávané pistolníky.
Peří – pták – čáp – čapí hnízdo - kačeři. Dík asociacím si matně rozvzpomínal.
„Á mám jedinečnou šanci,“ zajásal trpaslík. Oškubu je! Nezbude z nich ani pírko. Budou mít husí kačeří kůži,“ zamnul si ruce. „A taky je oškubu o prachy a budou muset držet zobáky.“
Jenže ouha! Po ruce nebyla žádná zbraň. „Zpropadeně!“ zaklel trpaslík tak hlasistě, až probudil ….

„V sobota já šel do bota-nicka zahrada. Tam mraky kytek. Mně se moc líbaly nevlastní matičky,“ začal vyprávět pan Kaplan.
„Vás líbaly cizí matky?“ zpozorněla Olga Tarnovská.
„Mám rád kytky! A matičky sou jejich ména.“
„Macešky?“ ujišťoval se profesor Parkhill.
„Samosébně. Pak já viděl velký džín.“
„Džin, to je dobrý pití,“ podotknul pan Nathan.
„Vy myslet jen na alkohold!“ pohoršila se paní Mitnicková. „On myslet džina z lahve. V pohádce byl džin.“
„Žíkám džíííííín," protáhl pan Kaplan.
„Džin má krátký i,“ nedal se pan Nathan.
„Džín je strom!“
„Džín?!“ všichni zkoprněli.
„Neumim žíkat ž,“ vysvětlil pan Kaplan.
„DŘÍN!“ Konečně pochopili.

Srdce obaleno v krustě
Se svědomím ztvrdlým jako schránka korýšů
Plahočí se mezi omyly
Prosazují zpátečnické názory
Aby tak nebylo do očí bijící
Že stále couvají
Před vším
Bojí se změnit směr
Bojí se otočit
Bojí se dívat vpřed
Zanechávají za sebou hlubokou stopu
Aby ti bezradní je následovali
Aby do propasti nespadli sami
Stopy korýšů křižují zemi
Aby bylo na čem ukřižovat rebely
Oblázky se zaoblenou nadějí
Malé děti s kyblíčky na pobřeží je sbírají
A taky mušličky a taky raky
S dětskou dychtivostí
Z písku staví hrady
A mnohé to neopustí
I v dospělosti staví domy na písku

Vidoucí oko vidí
Kaleidoskop lidí
Krasohled rozbil se
Doba je vážná
Láska se zadrhla
Srdce jsou vlažná
Vždyť radost zplaněla
Řeči jsou prázdné
Píseň už dozněla
Soukolí vázne
Obraz mění obraz
Jásání z poznání
Věrnost střídá podraz
A podlé konání
Myšlenky klikaté -
serpentiny v horách
Domluvy okaté
Na zeď zas hází hrách
Zrady a trápení
Smích zvonivě tryská
Úděl jak kamení
Rozum co si stýská
Veselí bujaré
Drzost sebejistá
A touhy prastaré
Hřích si drápy chystá
Bolest je odvěká
Štěstí šlo do kytek
Z dobrého člověka
Zůstal malý zbytek
Vidoucímu oku
rozpaky přivírají víčka
Z kaleidoskopu
zůstala jen rozbitá sklíčka

Otevřeli dveře kruté výhně. Záblesk plamenů ozářil všechny senzacechtivé zvědavce. Vybafl na ně žár sedmkrát silnější než obvykle. Vykonavatelé rozsudku vhodili tři svázané mladíky do chřtánu pece. Sotva splnili úkol, padli mrtví k zemi. Nestačili zabouchnout vrátka.
Rudý otvor fungoval jako děsivý monitor. Je to možné?! Mezi plameny se pohybovali ne tři, ale čtyři postavy.
Ty jo?! Pouta nám shořela. Jsme volní!
Blázníš, za chvíli je z nás popel.
Zvláštní, cítím ledové závany.
Co ten tady dělá?
Na králův příkaz vyšli odsouzenci z ohně - bez popálení. Oděvy jim neshořely, ani nebyly cítit kouřem. Všech přihlížejících se zmocnil děs a údiv.

Náměstí čerstvě umyté deštěm, jen já a právě probuzení ptáci. Autobus přijel na minutu přesně, v útrobách jen dva cestující. Žena za řidičem se snaží o konverzaci: „Letos svátky připadají na víkend!“
„Hm.“
Dialog přerušují pomlky, dlouhé jako cesta mezi zastávkami.
Za okny se míhá malebná Vysočina. Záblesk reflexní žluté. Řepkový lán oslňuje víc než sluneční paprsky zachumlané v mracích. Odstíny zeleně soutěží o svěžest. Hnědé brázdy jako právě pročísnuté vlasy. Stráně – skráně krajiny s vousisky lesů. Konečně se sluníčko prodralo stádem beránků na obloze. Polím se páří od úst. Ukolébána, přivírám víčka.
Hlomoz města namísto zvonění budíku.
Konečná, vystupovat!

„Nemáš mě rád, protože mi nechceš prozradit tajemství, v čem spočívá tvá síla,“ vzlykala.
„Mám tě rád,“ chlácholil.
„Tak mi to dokaž,“ naléhala.
„V mých kadeřích. Kdybych je ostříhal, přišel bych o ni,“ šeptal a líbal ji.
Vískala mu vlasy, až usnul.
Srdce mu zběsile bušilo. Tentokrát ne láskou, ale pronikavou bolestí ze zklamání. Nejprve nechtěl uvěřit.
Filištíni se na oslabeného vrhli: „Konečně tě máme, Samsone. Dostaneš, co proto!“
Poslední, co v životě zahlédl, byla tolik milovaná s pramenem jeho vlasů. Jakoby říkala: „Nejsem žádná květinka.“ Bez rozpaků sledovala, jak ho oslepují.
Její zrada ho bolela víc než vydloubnutí očí.

Jeden musí jít z kola ven. Zůstane ten schopný, moudrý a mocný. Zkrátka ten pravý.
Souhlasili. Chodili kolem hranice se suchým dřevem. Vzpínali ruce, vyvolávali přání. Rozdírali si těla do krve. Bolest zesilovala jejich křik. „Baale, dej nám oheň,“ ječeli.
Ani jiskřička. Jen výsměšky Eliáše. Vysílení se vzdali.
Protistrana měla zhoršené podmínky. Dřevo úplně prosáklé vodou. Stála i ve stružce kolem. Sotva Eliáš poprosil Boha, oslnila je intenzivní záře. Úlekem odskočili. Obličeje pokřivené hrůzou odvraceli před sálavým žárem. Obrovský ohnivý jazyk olízl oběť. Dřevo se ve chvíli odpařilo. Zděšeni padli na zem.
Pochyby shořely.
Bylo nabíledni, kdo je pravý Bůh.

Líbil se mu lesk oceli. Chtěl zářit jako ona a druhé oslňovat.
Imponovala mu její tvrdost. Jako ona byl tvrdý a neústupný.
Byl nadšený, že je pružná a dá se ohýbat. Vyžadoval, aby všichni před ním byli stále ohnutí a shrbení.
Byl chorobně podezíravý. Bál se zrady a smrti. Jako ocel měl vysoký bod tavení. Jeho obavy ne a ne roztát.
Obdivoval ostrost oceli. Ostřím hněvu důsledně likvidoval ze svého okolí nepohodlné a ty, kteří se mu znelíbili. Po statisících. Nikdo nikde si nebyl jistý životem.
Nemohl se odít ocelí, tak se alespoň zahalil do přídomku Stalin – muž z ocele.

Byl mrštný, měl pevnou ruku, rychlé reakce, dobrý postřeh, což z něho dělalo neohroženého šermíře. Žádný zápas neprohrál.
Pak mu sok hodil rukavici.
Jeho milá ho přemlouvala, ať nechodí na souboj. Své prosby namáčela do slz.
„To nejde, nemohl bych žít s takovou pohanou,“ uvolnil se z její náruče. Místo ní sevřel rapír.
„K čemu mi bude tvá čest, padneš-li?“ hořekovala. Uplakaná poklekla a prosila: „Aspoň si vezmi zbroj.“
Neubránil se naléhání.
Ze strachu o jeho život ho oděla do oceli. Hbitost sevřelo brnění, ruku ochromily chrániče, skvělý postřeh skříplo hledí. Byl nezvykle těžkopádný.
První duel, který prohrál.
Vyhrála smrt.

V obklíčení strachu a mlhy.
Barvy vybledly. Krajina dostala šedobílou patinu. Boty ztěžkly nalepenou hlínou. Bezejmenný sešel na cestičku k lesu. Sotva rozeznávala tmavá záda před sebou. Nezřetelné kmeny stromů převzaly funkci patníků.
Strašně moc se bála. Co když je chytnou?
Převaděč přidal do kroku. Svůj dech slyšela jako přes megafon. Jak se zrychlovalo tempo, byl stále hlasitější.
Třásla se chladem.
Třásla se strachem.
Když je chytnou, co ji pomůže, že neznají její identitu? Zastřelit anonyma je přece snazší.
Prodírali se mlázím.
„Teď už je to na vás,“ ukázal směrem do údolí.
Bezradně se za ním ohlédla. Úleva se nedostavila.

„Život je bloudění jedince po přímce.“
„Jak to myslíš?“
„To je jasný, máš všechno předem nalajnovaný.“
„Chceš říct, že jsem ti všechno nalajnovala?“ řekla dotčeně.
„Víš, někdo tomu říká osud,“ vysvětloval.
„Já na osud nevěřím. Myslím, že život je les plný náhod,“ poeticky vyjádřila svůj názor.
„Chtěla jsi snad říct, že život je les plný neshod, né?“ zašklebil se.
„To jistě,“ přikývla ironicky. „A kdo k nim dá vždycky impuls?“
„Ty. Teď taky začínáš. Už zase zvyšuješ hlas!“ nezakrýval svou averzi.
„Náhodou, já jsem zcela klidná.“
„Vlastně máš pravdu. Ale ten tvůj les náhod, kdy jsi klidná, je silně prořídlý.“

„Nejsme na to už moc staří, prsty moje?“ neslyšně vzdychla. „Už nejste tak poslušné jako za mlada.“ Krajka přibývala velmi pomalu. Odložila paličkování a vyměnila ho za čtení. Oči se radostně rozběhly po řádcích. „Zajímavé,“ řekla si a chvíli rozjímala o přečteném.
Cítila, jak jí těžknou nohy i ruce a po hrudi se jí rozlévá teplo. Namáhavě bojovala se stále větší tíhou, až nakonec víčka překryla únavu.
„Ááá, to je příjemné,“ podepřela si hlavu rukou.
„Kdepak! Nespí!“ plaší ruměnec hanby. Vždyť ještě pořád vnímá zvuky, které k ní doléhají. Její vlastní dech je všechny přehlušil.
Pod plachetkou se rozhostil klid.

Srdce co v sobě štkalo
Se stále zajíkalo
Však začalo bít prudce
Jako když běží z kopce
Jako splašené zvony
Když vsí na poplach zvoní
Náhle prasklo osrdí
Tělo se teď krví rdí
Zvon se snadno přetavil
Zvuku se však nezbavil
Teď sviští v novotvaru
A touží po nezdaru
Život v těsnícím kroužku
Náboj ho má jak roušku
Zvonice osiřela
Z hlavně vylétla střela
Za cíl má lidská těla
Jen aby nebolela
Přání škrtí realita
Je moc surová a lítá
A tak se vzdává marná rvačka
Je zesláblé jak tuberačka
Rána bolí krutě a prudce
Na první pokus zásah srdce