Moje články

Tak jsme konečně byli na tom imigračním. Oboum nám řekli, že to prodloužit nejde. V agentuře to pro mě jde (pro kámošku ne), ale trvá to 9 dní. To se nám tu čekat nechce.

Alternativně můžem někde po cestě zkusit visa run. ale to znamená někde týden tvrdnout, než nám vyříděj papíry. Nebo rychle dojet do Hà Nội a zkusit to řešit tam. Ale to znamená to fakt celé prolítnout za deset dní až do Hà Nội. Radši míň, ať je čas na vyřizování papírů. Teď jsme nad tím seděli čtyři hodiny. Porád nemáme výsledek. Aspoň zkusíme popojet do Huế ...

Pomalu nám končí víza, tak si je ráno jdeme nechat prodloužit. Jít ale na úřad na osmou, to bych nevstal, tak jsem se rozhodl, zůstanu vzhůru. Kámoška přišla totálně na šrot v šest, já jsem ještě klikal na mobilu.

Ani nevím, jak jsem se dostal do nějaké neznámé vesnice, kde jsem s nějakou mladou vietnamkou, co měla stejný druh motorky, řešil, jak se opravují některé základní problémy, protože dohadovat se s mechaniky je peklo. Pak si pamatuju, že jsme jeli asi sto kilometrů daleko, za nějakým mistrem, ať nám vysvětlí, jak máme namazat tlumiče.

Vzbudil jsem se. Je pět večer ...

Hlavním důvodem proč jet do Đà Nẵng, bylo udělat si pár fotek s dračím mostem. Což znamená, že jsme tu museli být do víkendu - drak chrlí oheň jen v sobotu, neděli a státní svátky. Což je trošku komplikace, když nám pomalu končí víza.

V sobotu se nám podařilo udělat pár fotek (hlavně novou profilovku), ale drak chrlí oheň jen krátkou chvilku, tak jsem chtěl udělat ještě další fotky v neděli. Pohoda, je to dva kilometry, stačí vyrazit dvacet minut předem, cestu dám z paměti ... Zasraný jednosměrky! Další pokus bude tak za sto let ... nám dřív vyprší víza, než něco doopravdy nafotím ...

Krok první: Objednejte si rybu. Očekávejte rybu s rejží.

Krok druhý: Obdržte rybu. Obdržte listí. Obdržte rýžový papír. Obdržte divnou zelenou směs s kořením. Obdržte sójovku s chilli a kořením.

Krok třetí: Odlepte list rýžového papíru. Na papír položte listí. Hůlkama začnete pitvat rybu. Na listí naskládejte kousky ryby.

Krok čtvrtý: Dochuťte rybu menším listím, citrónem a divnou zelenou směsí koření a soli.

Krok pátý: Umotejte z rýžového papíru rolku. Prvních pár pokusů bude fakt trága. Časem to možná bude držet pohromadě ...

Krok šestý: Rolku namočte do záhadné směsi koření a sójovky. Ukousněte. Opakujte, dokud rolka nezmizí. Pokračujte krokem tři.

Po večeři v Hội An jsme dorazili zpátky na hostel, kde už všichni byli docela namol. Kámoška si stěžovala, že mě ještě neviděla opilého. Měl jsem pořád v kapse kupón na panáka zdarma, co jsem vyhrál před pár hodinama, tak proč ne. Ale pro jistotu začnu něčím míchaným.

Sotva jsem se vrátil z baru s drinkem, kámoška zdrhá na pár minut umotat s někým jointa. Prý je hned zpátky. Tak jsem další asi tři hodiny klikal hry na mobilu. Nikdo se se mnou nebavil a já jsem ani neměl chuť se cpát k nějaké namol vožralé skupince. Jdu radši spát.

Vzhledem k tomu, že udat panáka zdarma před jednou odpoledne evidentě nebude lehké, schoval jsem kupón pod nějaké kameny a poslal kámošce fotku. Po probuzení kupón kupodivu fakt našla. Prý vyzvedne večer, až zas půjde pít.

Dnes jsme se oba přesunuli na nový hostel v Đà Nẵng. Stihli jsme jen chvíli na pláži a pak už vyrazili na večeři, tak jsem si vzpoměl a zeptal se. To tele zvládlo zapomenout ten kupón vyzvednout a vzpomnělo si, až na baru nebyla obsluha. Hlavně že musela vybrat ten předražený chlastací hostel. Si budu pamatovat. Příště tak budu věřit, jak je to chill místo ...

V Hội An jsme byli v hostelu, co nám všichni doporučovali jako strašně chill místo. Párty do 4 ráno, fakt chill, to dík ...

Nějak se mi povedlo v hudebním bingu vyhrát kupón na panáka zdarma. Ale sotva jsme začli pít, tak se kámoška někam ztratila a zbytek lidí kolem už byl moc vožralej na to, abych se s nima bavil, tak jsem radši šel spát.

Ráno jsem se za pět minut dvanáct odhlásil z hostelu. Pořád mi zbyl v kapse ten kupón, tak jsem došel na bar, že ho někomu dám. "Free shot anyone?" Ani omylem, chlastači asi ještě spí.

Konečně jsme dojeli do Hội An, které všichni tak chválí. "Naštěstí" se uvolnilo místo v tom hostelu, kam kámoška tak strašně chtěla, tak za ní nepojedu až z Đà Nẵng.

Už předchozí zastávka byla fakt "radost", oběd po cestě nebyl o nic lepší a nakonec tu tak vypadá všechno. Cenovky nikde, ani v menu restaurací a když se zeptáte, tak nerozumí. Nebo vám řeknou úplnou blbost. Cena oběda je tu prostě přísně tajná. Dozvíte se ji až z účtu. A samozřejmě to je petinásobek toho, co jinde. Ráno odsud vypadnu, ať si to tu kámoška užije, když tu chce ještě zůstat.

Jeden zdelších přejezdů, palíme si to sedmdesátkou po děravé a zvlněné "dálnici", chvílema se tu člověk cítí fakt skoro jako doma. Motorka se třepe (ta moje nad sedmdesát prakticky vždycky) a skáče přes díry, když mě najendou něco praští do nohy.

Mezi kolenem a batůžkem mi leží mobil. I s držákem. Zastavím na krajnici, zkouknout co se to vlastně stalo. Mobil to asi přežil, jen se z držáku vyklepaly šroubky, tak mi pod zrdcátkem zůstalo očko a zbytek je dole. Plast zespod vypadá taky docela jetej. No co už, Narvu mobil do batohu a holt to dneska bude bez navigace ...

Touláme se nočním Qui Nhơn, zašli jsme si na poměrně "fancy" večeři, kde jsme dostali vlastní gril (květináč uhlíků a na něm střešní tašku), naštěstí jsme v takový prdeli, že i "fancy" večeře pro dva včetně pití stála v přepočtu stovku.

Ješte se nám nechtělo zpátky na hostel, tak jsme chodili kolem, až jsme sknčili v jednom karaoke baru. Byli jsme tam jediní bílí, takže docela událost. Chlast levnej, ale zpívali tam jen vietnamsky. Kámoška začla po pár pivech přemejšlet: "Do you think they have something in english there?" "Just try and you'll see. You'll be definitely the superstar here!"

Po dvou dnech válení se v hamace jsme se zase vypravili kousek dál. Tentokrát je to jen hodinku do Qui Nhơn, ať jsme co nejseverněji před šíleným přejezdem do Quảng Ngãi.

Nikam jsme nespěchali, takže vůbec se vypravit trvalo do tří. Konečně jsem nemusel vstávat ráno, to se pak řídí o dost líp. Svěží vítr od moře, umočněný rychlostí z té cesty dělá fakt příjemnou projížďku. Akorát musím každých deset kilometrů počkat na kamarádku, co se plazí šedesátkou. I ten můj prdolet dá osmdesát. A když je človek vyspanej, tak mu to ani nepřijde. Tak já počkám u další odbočky ...

Je skoro půlnoc, houpem se v hamakách na pláži a řešíme, že nestíháme. Ať pohnem sebevíc, sotva to stihnem do Hanoje a ze severu neuvidíme vůbec nic. A to jsme chtěli stihnout Sa Pả, Ha Giang a Cát Bà. Kamarádka si píše s rodinou: "My mom just told me to sell the motorbike and go by bus if I'm running out of time. She has no clue, I can't sell the motorbike now, I already love it. She doesn't understand!" Po několika dalších pokusech naplánovat stihnutelnou trasu rezignujeme. Prostě tu už musíme zůstat navždy. Nebo aspoň prodloužit víza o měsíc.

Nejhorší nápad co můžete při cestování dostat, je dorazit s vlastní motorkou do hostelu plného lidí, co se jim nechce platit za výlety. Ještě hůř, pokud máte na motorce držák na mobil. Protože pronajatý motorky ho nikdy nemaj. Takže z vás bude matka kachna, co má za krkem dalšího člověka (na tom prdoletu to je v horách docela vtipný) a na zadkem další tři motorky, co muší hlídat, protože jinak se ztratěj. Je asi fakt čas na akci PAVOUK (pro neznalé, je to Plížívá Anarchie Všech Odpovědných Utahaných Kachen). Aneb zítra se nikam nejede. Matka kachna spí. Minimálně do večeře.

Včera jsme sedli k plánování cesty a uvědomili si, že pokud chceme v Đà Nẵng vidět fireshow (dračí most), tak tam musíme být o víkendu. Což se trochu komplikuje, protože máme omezený čas, takže čekat do další soboty nepřipadá v úvahu.

Tak je to jasné, musíme stihnout tuhle neděli. Bude to trochu hektický, ale jeden den to dáme do Sông Cầu, pak jen o kus delší trasa do Quảng Ngãi a nakonec Đà Nẵng. Perfektní plán.

Tak jsme "ráno" sedli na motorky (než jsme se vypravili, nabrali benzím atp, tak byla zase jedna) a zkusili to. Ani omylem. Zůstáváme v Sông Cầu.

Na poslední skoro týden byl naším domovem The Wolfpack hostel v Đà Lạt. Je to rozhodně nadprůměrný hostel, jak prostředím, kvalitou postelí, tak obsluhou. Nálepky s vlčíma tlapkama jsou prakticky všude, jednu jsem si samožřejmě vzal na motorku. Na recepci je to-do list ze všemožnýma aktivitama (převážně výlety), včetně nejdůležitější "Do the wolfpack howl".

Poslední večer, pomalu se chystám spát, jestě na mobilu bezhlavě klikám hry, když mi blikne zpráva: "Hi, you still awake?"
"Yup, why?"
"Can you tell the reception to unlock the gate, please? I just got back from the bar."
"The bell doesn't work or what?"
"Oh, nevermind ..."

Některé věci se nemění, ať jste v Evropě, nebo Asii. Pokud nejste někde úplně mimo civilizaci, vždy se najde nějaké místo, kde se schází většina turistů a frajírků a chlastá do noci. Nedejbože když jste ve městě typu Sài Gòn, kde se večer do centra sjedou místní "namakaní" frajírci z posilek a jdou balit turistky, co dávaj za panáka.

Pokud vám někdo doporučí jít večer za zábavou na konkrétní ulici v centru, tak to je přesně to, čemu se chcete vyhnout. Horší jsou už snad jen místa typu Mũi Né, kde nic jiného, než bary pro turisty vlastně ani není ...

Jako každý večer sedíme před hostelem, když nás jedna ze slečen začne přesvědčovat, že nutně musíme vidět Maze bar. No netrvalo dlouho, než většina souhlasila. Jen trvalo další dvě hodiny, než jsme se zvedli.

Do Maze baru jsme došli asi půl hodiny před zavíračkou. V rychlosti jsme to tam prolezli, stylizované to mají fakt pěkně. Ale opravdu pár minut po zavíračče začali lidi vyhazovat ven. Prý pojede autobus do jiného baru, co je otevřený dýl.

Nacpali jsme se do dodávky a čekali co bude. Dodávka nakonec zajela někam rovnou do sklepa, kde na nás už čekal místní chlápek. Mno uvidíme ...

Při cestách Vietnamem se určitě, dřív nebo později, nevyhnete návštěvě restaurace, kde mají pouze Gỏi cuốn. Já jsem se při prvních pokusech o umotání rolky cítil jak ten pes v memu "I have no idea what I'm doing".

Obvykle dostanete nějaké opečené kousky masa, případně vajíčko, nebo krevety. Na další misce kusy zeleniny: mrkev, okurky a další. K tomu ještě bambusový tác plný listí. Od známých věcí, jako je ledový salát nebo máta po divný listí hořký jak pelyněk. To nežerou ani místní. Ale třeba to někomu chutná. Poslední nedílnou součástí je hromádka slepených rýžových papírů. Hodně štěstí je oddělit ...

Zatím nejšílenější cesta byla směrem Đà Lạt. Náš mizerný odhad na to, jak rychle jedem a kde se bude dát zastavit a přespat nás dovedl na padesát kilometrů dlouhou cestu uprostřed ničeho v noci. A motorky si občas vyžádaj na chvíli "pauzu".

Na jedné z takových "pauz" jsme potkali dva fakt creepy chlápky. Nejdřív se mě snažili přesvědčit, ať jim prodám kamarádku, když zjistili, že takhle to nepujde, tak začli být docela agresivní a když jsme zkoušeli ujet, tak nás ještě přes dvacet kilometrů naháněli a přesvědčovali.

Kdybyste slyšeli ty vtipy pár dní poté ... Některé témata by se fakt měly zakázat.

Nákup motorky ve Vietnamu je docela zážitek. To, že si tu nelámou hlavu s přepisem a jen dostanete do ruky techničák, je jedna věc. To, co dostanete doopravdy do ruky, druhá.

U spousty motorek (bůhví kolikrát kradených) dostanete "zaručeně pravé" papíry. Skoro to vypadá, že se ani nešnaží to zfalšovat pořádně a laminujou to do igelitového pytlíku fénem.

Když jste příliš hyperaktivní a zkontrolujete si VIN motoru, tak se dozvíte akorát: "That OK, police no check!" To tak, já pak narazím na toho jednoho blba, co to konrolovat bude, protože jsem bílej. Si radši trochu připlatím za papíry, co sedí ...

Bar rovnou v hostelu,
co to asi znamená,
jen spousta turistů,
nad ránem znavená.

Stačí jen chvíle,
taky toho máme dost,
tvářej se mile,
tak ať mají radost.

Zas mezi obžerstvem,
kam jsme to zas vlezli,
co s načatým večerem,
už jsme se jen vezli.

Co včera jsme dělali,
Nikdo už dnes neví,
Zase jsme jen chlastali,
a nejlíp nám není.

Phở, ať rovnou tady,
nebo dole na ulici,
neumřem hlady,
zaženem opici.

Polévka vroucí,
snídani nahradí,
S opicí řvoucí,
hravě si poradí.

Zítra snad jedem dál,
někam vysoko do hor,
snad tam někde v dál,
to nebude takový horor.

Pokud jako bílý člověk cestujete Vietnamem a máte pocit, že se k vám místní chovají jako ke kusu hadru, je dobré jim říct, že jste z Evropy (mimo Francii). Protože bílý je přece Američan. A Američani můžou za válku. Co na tom, že jste ještě nebyli na živu, je to vaše vina. A necítí se provinile vás okrást, nebo podvést.

Naštěstí přístup k Evropanům je znatelně lepší, navíc Česko, respektive Československo, často znají, a má tady poměrně pozitivní konotace. V turustických oblastech se vás na původ obvykle zepají hned v první větě. Pokud ne, tak se hlavně netvařte, jako Američan.

Pokud jste nikdy neřídili v Asii, tak si budete říkat, jaký je to blázinec. Všichni troubí a všude se cpou, nejde ani přejít cestu. Ale ono to má svoje pravidla.

Já tvrdím, že motorky jsou tekutina, ale auta pevné častice. Autům je pořeba se vyhnout, motorky se vyhnou vám (jen budou fest troubit). Protože kdo troubí, ten jede.

Při řízení je to podobné. Buď jste ten nejrychlejší, co nejvíc troubí, pak se vám většina vyhne. Nebo jste ten, co neustále kouká do zdrcátek, co to kolem něj proletí. Můj prdolet nejrychlejší nebude, takže jsem za zrdcátka rád. Mám dokonce obě!

Tak znovu nabaleno na opravenou motorku a já vyrážím do Mũi Né. Ještě krátká zastávka na tržišti s ovocem a na "snídani" ve "městě" a jede se. Podle navigace je to asi na tři a půl hodiny.

Nakonec to nebyly ani tři. A pak, že s tak slabým motorem do Hanoje nedojedu. O co, že jo. Kecky.

Vybaluju na hostelu, když dorazí Stefanie. Čeká nás zítra sehnat motorku i pro ni, další den výlet na duny a pak vyrážíme směr Đà Lạt. Jestli dojedem tam, tak už všude. Tak snad to bude po těch peripetiích s motorkou zas pár příjemných dní.

Sbaleno a já usedám na svou "novou" motorku. Čeká mě cesta ze Sài Gòn do Mũi Né.

Ani se nevymotám z města a už mi leze na nervy padající zrdcátko. To přitáhne jakýkoliv garážový servis, co by se mohlo posrat ... nakonec bylo potřeba ten díl vyměnit a nepřipojili mi tlačítka na dálkový světla. Super. Tak jinej servis, kde uměj anglicky.

O kus dál se v té změti kabelů hrabou do desíti. A to mi zbývá většina cesty ... Neodjel jsem daleko a z drátů jde kouř, zhasne světlo, samo si to pridává plyn, ... Samozřejmě, že potkám blba, co vjede do protisměru ...