Moje články

Klepající se klepeta klepala do klepajících se klepet. Klep. Klep. Klep. Klepeta klepala klepavou melodii s výrazným klepavým klep, klep, klep. Klepotavý zvuk se šířil klepavou místností plnou klepajících klepet. Samé klep, klep, klep. Klepeta klepala v klapavém rytmu a klepavý zvuk se šířil klepárnou. Další klep, klep, klep.
Rozčílená studentka gymnázia právě roztrhla svůj málem klepavý papír. Už jí klepalo, tedy hrabalo z toho samého klep, klep a klep. Zhluboka dýchala, jenže ani to nepomáhalo, a tak milý nevinný papír skončil roztrhán v koši, aby mohla v poklidu přemýšlet, proč někdy nedostanou normální úkoly. A ne nějaké klepavé nesmysly.

Hořícím lesem běžel vlk. Již mu chytaly i ty poslední chlupy a on se jen zmohl na panický útěk tam, kde tušil jezero. Skutečně tam bylo. Třpytilo se v měsíčním svitu a na hladině se odrážel oheň. Jeho běh se ještě zrychlil a nakonec skočil.
Čekal, že dopadne do ledové vody. Zmýlil se. Čumákem narazil na něco tvrdého. Nevěděl, co to je, ale ten šok už pro něj byl příliš. Naposledy vydechl a opustil tento svět.
Již nikdy se nedozvěděl, že po jeho hořícím těle něco zůstane. Od té doby se totiž Lochneska mohla pyšnit na boku krásným otiskem vlka.

I v temnotě hluboké noci byly postavy v černých pláštích dostatečně patrné. Běžely, seřazené v řadách, jedna za druhou, s minimálními mezerami. Nedokázal odhadnout, kolik jich je, pohybovaly se příliš rychle. Po svazích téměř běžely, s hůlkami napřaženými vpřed. Dokázal odhadnout jediné – že oni sem nepřišli prohrát.
Na chvíli se zastavil, aby popadl dech. V hlavě se mu začaly objevovat obavy, neúnosné myšlenky, že tady by vůbec neměl být. Váhal, strach o budoucnost vlastního syna se ozýval čím dál víc. Jenže pak se ozvala myšlenka.
Nezáleží na počtu následovníků, ale na vlastním odhodlání.
A pak se Remus vydal vstříc Smrtijedům.

V pravé poledne se rozezněly zvony. Dvanáct úderů, dvanáct odbití.
V pravé poledne vyjel posel na koni. Rozstřílenou krajinou přes opuštěné zákopy a rozstřílená pole.
V pravé poledne došla pošta. Zamáčený dopis psaný rozstřelenou rukou.
V pravé poledne sestra Červeného kříže vyměňovala obvazy. Už docházely, naštěstí tu stále byla prostěradla a dostatek látky. Zatím.
V pravé poledne děti opouštěly školy. Nadšeně si povídaly, jak jejich starší sourozence bojují za vlast.
V pravé poledne slunce pražilo na vyprahlou zem. Přes prach a pach potu a krve.
V pravé poledne padl. Zasáhla ho kulka a on se jen zhroutil na tvrdou zem.

„Sakra, sakra, sakra,“ mumlala si pro sebe má spolusedící. Vzhlédla jsem od sešitu z dějepisu a pohlédla na ni.
„Co je?“
„Potřebuju tamto… ten tentononc.“ Zuřivě máchala rukama, až jsem se bála, že mi tou propiskou v pravačce vypíchne oko. Koukala jsem na ni nechápavě, zatímco ona se málem už pouštěla do trhání papíru.
„Jaký tentononc?“
„No, já nevím… nějaká ta metafora, nebo metonymie? Nebo jak to třídní říkala?“ Dostala jsem dojem, že jí už totálně hráblo a raději se soustředila na druhou světovou.
„Už to mám!“
„Co máš?“
„Vrzavé panty! Jsem nevěděla, jak se to píše, když to vrže.“

Potápěla se a klesala ke dnu jako nějaká loď. Marně se snažila zachytit, marně tápala po jakékoliv římse, okraji či jiném záchytném bodu, který by jí pomohl vytáhnout se nahoru.
Ale byla to zbytečná práce. Spadla tam a už nebylo cesty zpět. Srdce jí tu a tam vynechalo úder, mozek vypovídal službu.
Doufala, že je to jen pouhý sen, pouhé bláznovství. Chtěla se vynořit na povrch, nebýt ztracená zde. Ale to nedokázala ovlivnit, osud už neležel v jejích rukách. Moc ztratila s jediným pohledem.
Hodně hlubokým pohledem.
Pohledem, kdy se Hermiona zadívala do očí profesora letvarů a bezhlavě se zamilovala.

Tak kde, kde? Marně jsem hledala své kopací botičky. Na hábitu se mi již blyštěl odznak, ale ony nikde! Emily se mi smála na krbu, že je nemohu najít, ale až najednou… Stály v koutku místnosti. Rychle jsem si je obula a doběhla do síně. Jako na potvoru nikdo nekřičel, ani jinak neporušoval řád. Sakra.
Na konec jsem to okno stejně otevřela. Postavila jsem se na parapet, až se mi zatočila hlava. Rozhýbala jsem nohu, hezky opatrně. Pak stačilo dát průchod kouzlům. Kopla jsem samu sebe do zadnice a letěla. Přistála jsem v chladných vodách Hanibalova jezera.
Konečně mohu kopat!

Smutně se dívala ven. Ještě včera svítilo sluníčko. Mohla si vzít sukni a proběhnout se s kamarády po ulicích. Jenže dnes střechy domů pokrývala sněhová pokrývka. Rodiče ji nechtěli pustit ven a s úzkostí poslouchali rozhlas. Nerozuměla tomu, co říkali. Ale když vyhlédla ven, cítila se nesvá.
Zaplály vlajky, které neznala. Po silnicích projížděly motocykly. Bála se a doufala, že tohle všechno brzo skončí.
Ta zima trvala dlouho. Málem už zapomněla, jaké to vlastně je, když svítí slunce a hřeje. Čím byla starší, tím víc to chápala. A víc se bála. Ale na teplo si stejně počkala přes šest let.

Jistá princezna seděla v zahradě. Pohazovala si s míčem, zatímco její dvorní dámy cosi vyšívaly. Marně si lámala hlavu nad složitým problémem.
„Ach, já prostě nevím!“ posteskla si.
„Co drak?“ navrhla jedna z jejích společnic.
„Drak, drak… to je takové neoriginální! Navíc to zvládne každý Honza! A já chci prince, ne sedláka!“ Povzdechla si. Nastalo ticho. Chvíli pozorovala oblohu v domnění, že by ji mohl osvítit nějaký geniální nápad. Pak ji začaly bolet oči ze slunce, a tak se začala dívat na les.
Najednou vyskočila a radostně se zatočila.
„Už to mám! Vezmu si toho, kdo mi poklátí nejvíc zmijí!“

Učebna lektvarů. Zmijozel a Nebelvír. Učebnou otřese výbuch.
Hermiona: No, do… (Nedořekne a zrudne.)
Snape: Ano, slečno Grangerová? O co inteligentního jste se s námi chtěla podělit, když nedokážete uvařit ani primitivní lektvar?!
Ticho. Jakási nazelenalá hmota kape ze stolu na zem.
Hermiona: Já…
Snape: Ano? (Vševědoucně se zadívá na nebohou nebelvírskou studentku.)
Hermiona: (Mlčí.)
Ron: Já..
Snape: Ano, pane Weasley? Myslíte si, že jste chytřejší než tady slečna Všechno vím a všechno znám, že může odpovědět místo ní?
Ron: (Zrudne.) Já jenom, že Hermiona asi chtěla říct, že to tady vyletí do větru…
Hermiona: Do povětří, Ronalde, do povětří!

Seděla na bludném kameni. Černě oděná postava, vyhublá, jako kdyby nedávno opustila koncentrační tábor. Popravdě tam byla. Skoro před sedmdesáti lety. Jenže teď se nudila. Práce málo, jenom občas někoho napadlo zabít jinou osobu tak, aby noviny měly o čem psát celý další týden… a ona musela sbírat ty nevinné, doplachtit se s nimi nahoru a ještě je upravit, aby z nich nějaký svatý nedostal infarkt.
Není divu, že už po sta letech létání sem a tam jí vypadl první zub. A pak další.
Zavál prudký větřík a jednička opustila své místo.
Smutně si pomyslela, že zubatá už dlouho nebude.

„Sherlocku?“ John zvedl hlavu od knihy a očima pátral po svém společníkovi.
„Ano?“ Nezúčastněná odpověď z druhého konce pokoje.
„Jak se Jacob nemohl stát alfasamcem?!“ Nebohá kniha přeletěla přes místnost a doktor konečně mohl dát průchod svému naštvání.
„Vcelku jednoduše. Vezmeme-li v úvahu teorii evoluce, je nemožné, aby se nejvyspělejším druhem, které lze označit alfa, stal někdo, kdo má stále blízko ke zvířeti a dokáže na sebe vzít takovou podobu. Pokud navíc uvážíme i všeobecné povědomí, tak jak by mohl měnič nahradit člověka? To je nemožné.“ Zalomil rukama a vítězoslavně se podíval na Johna.
„Sherlocku, já říkal alfasamec, ne alfasavec!“

Čísla. Nic víc než čísla. Možná ještě míň. Jenže i tyto bezcenné položky na seznamu musel zaevidovat. Nesnášel tu práci, proč ji vlastně musel dělat? Pro nekonečnou touhu po dokonalosti a přesnosti. Ale i když byl Němec, vždycky mu to přišlo cizí. Jenže rozkaz je rozkaz a jen hlupák by si to neuvědomil.
Pustil se do té nudné práce. Vepsat sem toto a toto, podle směsi papíru. Aby vše bylo pohromadě. Dokonalé.
Světlo lampy vrhalo po místnosti děsivé stíny. Polootevřeným oknem proudil dovnitř nasládlý, odporný pach.
Uvědomoval si to víc než jindy.
Ale pořád to byla jen čísla.
Pouhá čísla.

Zkoumala, jak by to asi bylo nejlepší.
Ustřihnout tento pramen?
Přibarvit?
Neslušela by jí černá?
A co fialová?
Přemýšlela, zvažovala každou variantu. Hledala tu nejlepší, která by se jemu líbila nejvíce. Jenže marně.
Stále si připadala nejistě. Každou chvíli si povzdechla. Dokázala si představit jeho reakci, ale co když…?
„Takhle to je stejně nejlepší,“ uslyšela za sebou hlas. Ne jeho.
„Co ty o tom víš,“ povzdechla si. Znovu zkusila, jestli by nešlo toto.
„Tak si klidně nech toho ježka!“ Pár hlučných kroků.
Zakroutila hlavou.
Ano, asi má pravdu.
Ale když ona se nudila.
A její dar byl vždycky tak lákavý!

Vytřeštila oči. Tam před ní něco stálo. Chrčelo a sípalo. Z podivného materiálu. Odráželo se na něm zářivé světlo.
Když se tak na to dívala, chtěla utéci, zdrhnout jako kdysi v létě před Smrtijedy, neboť toto bylo děsivější.
Na sucho polkla a snažila se ustoupit, ale silné ruce ji dotlačily dopředu.
Nemohla se bránit a obávala se, že její křik by nikdo neuslyšel.
Připadala si jako v nejhorší noční můře. Cítila, že se blíží její konec.
Zavřela oči.
„No tak, přece se nebudeš bát!“ uslyšela rozhodný hlas. A otec ji dál tlačil před sebou k těm stojům v mudlovském muzeu.

Ten článek jsem četla skoro automaticky, přeskakovala každý druhý řádek a hledala něco nového, zajímavého. Po chvíli se to objevilo! Tři písmena. Nebyla mi neznámá, páč když čtete už nějakou dobu slash i všechno ostatní, v mnoha případech velmi úchylné, tak se setkáte i s tímhle.
Klikla jsem na odkaz. Pravidla. To by i šlo, říkala jsem si. Rychle jsem našla FAQ a koukala, zda neobjevím nějaký spásný návod, který by můj líný mozek dovedl k registraci. Marně. Musel si poradit sám.
Čekání. Ukecání kámošky. Další čekání.
Vím, zbláznila jsem se. Celý duben drabblit? Nemožné. Šílené. Zemřu rukou mé kámošky.