Moje články

Jako první zavibrovala podlaha. Lehce, ale přeci slyšitelně. Opatrná předehra k vlastnímu vystoupení.
Ozvaly se stěny. Zazvučely. Lehce a pak silněji. Znovu a znovu. Rytmus se stupňoval. Pár taktů a zvuk dosáhl ohlušující intenzity.
Přidal se strop. V plné síle, prach a kousky omítky se pomalu sunuly k zemi, hrály své drobné party v této symfonii.
Sklo - rozechvělé, zvučné a uši drásající. Lehký záblesk k potenciální kakofonii, nicméně orchestr to ustál a vrátil se ke svému účelu.
Mistrovské představení pro jednoho dirigenta.

Dirigent se potichu houpal na provaze, nohy ve vzduchu. Hrál svůj part v této podivné symfonii vězeňské cely.

"Je to debil. Fakt, co s ním má člověk dělat?"
"Co se zkusit zhluboka nadechnout, miláčku?"
"Nerodím, jsem nasraná."
"Vždyť to není tak zlý, vždycky může být hůř."
"Myslíš, že ještě hůř než teď? Kdy je každý debil a v čase globální pandemie?
"Achjo. Tak ho zkus praštit. Třeba se ti uleví."
"To je fakt super rada. Víš, mně se jako masochistce neuleví, když někoho praštím. Já vím, že u vás sadistů to funguje jinak."
"Chápu. Mám ti dát na zadek, ať máš lepší náladu?"
"Ne. Jdu najít masochistku na telefonu, co ví, co dělat, když ji naštve nefungující kvásek."

Zakopl. Kolena se podlomila, tělo se skácelo k zemi. Bitevní vřava se rozléhala vůkol, pronikala do jeho uší. Ze zad se oddělovala tekutina, vsakovala se do jehličí. Hlava se točila, oči zíraly vzhůru.

Někde vysoko na větvi poskakovala veverka.

Zvuky odcházely. Teplá skvrna pod ním se rozšiřovala. Jehličí přestalo píchat. Říkal sám sobě, že nesmí zavřít oči, nesmí. Nesmíte usnout, nesmíte polevit, i když rána v zádech vám zajistila setkání s věčností.

Ticho. Někde v dáli se ozval pták.

Bolest se rozlévala v těle. Snažil se. Tak moc.

Mrkl.

Smrkový les se mu rozléhal nad hlavou.

Mrk.

Smrk.

Mrk.

Smrt.

Kolovaly zvěsti, že může existovat někdo, kdo zvládne stroj času řídit bez prostudování tlustého manuálu a bez absolvování dvou semestrů zakončených téměř vražednou zkouškou.
Nikdo jim nevěřil, protože ty zkoušky oproti řízení byly úplnou hračkou.
Jak to ale tak bývá, objevil se někdo, kdo o tom nevěděl. Kdo si dotyčný stroj ukradl - i když ten tvrdil, že ona ukradla jeho - a manuál vyhodil.

Každý vystudovaný Pán času by se toho zhrozil.

Především když se Doctorovi podařilo způsobit vesmírnou leteckou nehodu a porušil bezpočet vogonských předpisů o bezpečnosti leteckého provozu, když narazil do jejich lodi.

Doctor to bral jako skvělé dobrodružství.

"Berete antikoncepci?"
"Ne."
"Takže ji budeme předepisovat?"
"Ne."
"Vy chcete být těhotná?"

"Vážně nechcete antikoncepci?"

"Víte, že kondom má jen sedmdesátiprocentní účinnost?"

"Co budete dělat, až vám praskne?"

Vysvětlete mi, prosím, proč bych chtěla brát něco, co má takové vedlejší účinky? Proč bych měla riskovat věčnou změnu nálady, vkus na chlapy i to, že pak třeba nebudu chtít sex. Proč bych měla brát něco, čeho se hrozí všichni ostatní lékaři kromě gynekologů? Proč bych měla brát něco takového, když těhotenství není nemoc a vždy se to dá nějak vyřešit? Proč bych to měla brát, když vím, že jsem riziková skupina?

Chcete se učit latinu?
Nemáme latiníky. Pojďte tady na ten dokument.

Chcete seminář deskriptivní geometrie?
Vaši rodiče to nesnášeli. Pojďte na historii náboženství.

Chcete se o tom bavit?
Mlčte. A pište si.

Chcete jít tady na ten seminář?
Ale jděte. Probíhá Jeden svět.

Chcete mít nejednotnou státní maturitu?
Vy se vážně chcete povyšovat?!

Chcete se učit to, co se na gymnáziích učilo dříve?
Jděte. To je nemoderní. Zastaralé. Špatné. Neužitečné.

Vy si vážně myslíte, že při diskuzi máte právo na svůj názor?
Ale jděte. Jste mladí. Rodiče a vaše okolí mají špatné názory. Jsou staří. Buďte mladí. Buďte moderní.

Mlčte.

Během třinácti týdnů se jejich počet postupně snižoval, ale nejednalo se o nic, co by bylo třeba vyhodnotit jako tragédii. Prváci jen nenásilně zjišťovali, že asi šlápli vedle, že tohle nebude to pravé a v průběhu podzimu se nenápadně vytráceli z přednášek i cvičení.

Pak nastalo zkouškové.

Byli mladí, plní ideálů a naděje a netušili, že se skutečně mohou dít takové hrůzy, které téměř zaváněly genocidou.

Třeba že někdo vyhodí celý termín. Několikrát.

Děkan to věděl. Marně se snažil dotyčného profesora přesvědčit.

"Vždyť oni jsou vážně blbí...," hájil se profesor.

"Ale to neznamená, že mi musíš rušit celé moje kruhy!"

Za uplynulý rok jsem ztratila:

- jeden pesimismus, nahrazen mírným optimismem
- několikatery iluze, baleny po třech
- spoustu nervozity
- spoustu volného místa v mozku
- mnoho a mnoho racionality, která byla nahrazena bláznovstvím
- spoustu nevinnosti, kterou jsem nikdy skutečně neměla
- mnoho přátelství s knižními postavami, jež přišly a odešly
- dobrou náladu, když jsem četla Harry Potter a Prokleté dítě
- mnoho slz, když jsem zase četla Remarqua
- jednu bývalou spolusedící, jež vypověděla naše přátelství, které vlastně nikdy neexistovalo
- jak se vlastně ukázalo vzápětí -
- a s tím jsem tedy ztratila i svou dubnovou parťačku.

A mně stejně nejvíc chybějí ty krásné a úžasné kachny. Kač.

Hlavní andělský bar byl zaplněn do posledního místa. Všichni okřídlenci se dnes sešli na velice důležité schůzi. Na takové, která by mohla ovlivnit osud celého světa.
"Pánové," povstal Nejvyšší Anděl a usmál se na své druhy, "sešli jsme se zde, abychom probrali nanejvýše důležitou záležitost. Je na čase, abychom se osamostatnili, abychom zpřetrhali svá pouta, která nás pojí s těmi proradnými Smrti. Jsou proradné a zákeřné, nepatříme k nim a ony nepatří k nám. Povstaňme a bojujme za naše osamostatnění!"
Bar se naplnil potleskem a souhlasnými výkřiky.
"A jak se budeme rozmnožovat?" zeptal se velice chytře jeden Anděl ode dveří.

Slavným bytem na Baker Street se rozléhala melodická hra houslí. Ustala uprostřed taktu.
Podivný dlouhán se fascinovaně zadíval ven. Odložil housle, sebral plášť i svého hobita a vyrazil na pitevnu.
John samozřejmě nic nechápal a celou jízdu taxíkem se domáhal vysvětlení. Marně.
Molly jim otevřela překvapená a záhy i velice vyděšená, když ji Sherlock požádal o srdce a mozky několika posledních mrtvých včetně psychologických profilů.
Nechápán svými přáteli se pustil do zkoumání.
Záhy se objevil.
"Nevychází to. Žádná spojitost. Tak proč se říká, že velké srdce, ale krátký rozum?!"
Raději mu neříkali, že si to spletl s rozumem a vlasy.

Usmála se na něj. Měla krásný úsměv. Procházeli se rozkvetlými zahradami, pomalu se stmívalo a tu a tam rozmístěné lampy vytvářely spoustu skrytých míst.

"Co je tvé nejoblíbenější jídlo?" zeptala se jen tak, rozverně, okouzlená prvotní láskou.

Srdce panny se zázvorem. Plíce s červeným vínem. Restovaná játra s bylinkami. Osso buco z lidské nohy. Dušený jazyk. Ledviny nakyselo se smetanou. Kýta ženy s rajčatovým salátem. Klasický hamburger s cibulí z aktivního sportovce. Zeleninový špíz s játry. Mozeček z roštu s domácími omáčkami. Játrová paštika s brusinkovým přelivem. Polévka s žaludky a zeleninou. Grilovaný steak s domácími hranolky.

Pousmál se.
"Pizza."