Moje články

Jako první zavibrovala podlaha. Lehce, ale přeci slyšitelně. Opatrná předehra k vlastnímu vystoupení.
Ozvaly se stěny. Zazvučely. Lehce a pak silněji. Znovu a znovu. Rytmus se stupňoval. Pár taktů a zvuk dosáhl ohlušující intenzity.
Přidal se strop. V plné síle, prach a kousky omítky se pomalu sunuly k zemi, hrály své drobné party v této symfonii.
Sklo - rozechvělé, zvučné a uši drásající. Lehký záblesk k potenciální kakofonii, nicméně orchestr to ustál a vrátil se ke svému účelu.
Mistrovské představení pro jednoho dirigenta.

Dirigent se potichu houpal na provaze, nohy ve vzduchu. Hrál svůj part v této podivné symfonii vězeňské cely.

K dobrým zvykům patří umět něco uvařit. Možná jsem si dala své vlastní cíle, co bych měla aspoň jednou před svatbou zkusit.
Vývar. Domácí nudle. Bábovku. Marmeládu.
Pak jsem si řekla, proč nezkusit i nějakou pořádnou omáčku. Načetla jsem zase sloh od Florentýny, dozvěděla se věci, co mi mamka nikdy nesdělila.
Odhodlaně jsem se pustila do rajské.
Během vaření se přítel ochomýtal kolem a já mu z nudy povídala čerstvě nabité informace.

"Takže je to stejný základ? Takže příště bude koprovka?"
Milujeme ji oba, jen...
"Jen bys k tomu fakt mohla udělat domácí knedlík, s bramborem to znovu jíst nebudu!"

"Je to debil. Fakt, co s ním má člověk dělat?"
"Co se zkusit zhluboka nadechnout, miláčku?"
"Nerodím, jsem nasraná."
"Vždyť to není tak zlý, vždycky může být hůř."
"Myslíš, že ještě hůř než teď? Kdy je každý debil a v čase globální pandemie?
"Achjo. Tak ho zkus praštit. Třeba se ti uleví."
"To je fakt super rada. Víš, mně se jako masochistce neuleví, když někoho praštím. Já vím, že u vás sadistů to funguje jinak."
"Chápu. Mám ti dát na zadek, ať máš lepší náladu?"
"Ne. Jdu najít masochistku na telefonu, co ví, co dělat, když ji naštve nefungující kvásek."

Přijmi sebe. Musíš to cítit. Je to krásné, blahosklonné. Zabili v to nás - objev to.
Tobě je špatně? Tobě se chce plakat? Nejradši bys někoho prohodila oknem?
A už jsi zkoušela cykličnost?
Ne?! Tak vidíš. Přijmi to.
V tuhle část cyklu nesmíš moc pracovat, tady se blbě přemýšlí, tady budeš krásně tvůrčí...
Zkus tahle vajíčka, podpora ženství i orgasmu. Pěkné, z kamene a barevná, přidej tyhle čistící tyčinky, vždyť to samo nejde.
Klidně do toho zapoj i měsíc. Úplněk je zlo.

Musíš svojí vnitřní bohyni přijmout, nebraň se tomu a tu krev pak klidně nalij na orchideje, krásně pak kvetou.

Zakopl. Kolena se podlomila, tělo se skácelo k zemi. Bitevní vřava se rozléhala vůkol, pronikala do jeho uší. Ze zad se oddělovala tekutina, vsakovala se do jehličí. Hlava se točila, oči zíraly vzhůru.

Někde vysoko na větvi poskakovala veverka.

Zvuky odcházely. Teplá skvrna pod ním se rozšiřovala. Jehličí přestalo píchat. Říkal sám sobě, že nesmí zavřít oči, nesmí. Nesmíte usnout, nesmíte polevit, i když rána v zádech vám zajistila setkání s věčností.

Ticho. Někde v dáli se ozval pták.

Bolest se rozlévala v těle. Snažil se. Tak moc.

Mrkl.

Smrkový les se mu rozléhal nad hlavou.

Mrk.

Smrk.

Mrk.

Smrt.

Na co se ptal.
Na co se kurva ptal.

Dívám se na něj. Snažím se zhluboka dýchat. Usmívá se. Oči mě povzbuzují, jako kdybych běžela maraton. Moje tělo si zjevně myslí, že ten maraton běžím, nebo minimálně utíkám před lvem.

Srdce se zbláznilo. Mozek se snaží zachovat paniku.

Prý pomáhá trocha stresu. Líp si pak vzpomene, vydoluje informace z paměti.

Někdy si myslím, že můj mozek spadl ze skály, zbláznil se, nebo má velmi pochybné psychologické vzdělání.

Potom si vzpomene. Ústa odpoví.

Úsměv, pokývání z druhé strany. Žádost o index.

"Slečno, vždyť to umíte, proč se mi tu tak klepete?"

Kolovaly zvěsti, že může existovat někdo, kdo zvládne stroj času řídit bez prostudování tlustého manuálu a bez absolvování dvou semestrů zakončených téměř vražednou zkouškou.
Nikdo jim nevěřil, protože ty zkoušky oproti řízení byly úplnou hračkou.
Jak to ale tak bývá, objevil se někdo, kdo o tom nevěděl. Kdo si dotyčný stroj ukradl - i když ten tvrdil, že ona ukradla jeho - a manuál vyhodil.
Každý vystudovaný Pán času by se toho zhrozil.
Především když se Doctorovi podařilo způsobit vesmírnou leteckou nehodu a porušil bezpočet vogonských předpisů o bezpečnosti leteckého provozu, když narazil do jejich lodi.
Doctor to bral jako skvělé dobrodružství.

Před tím spolu řešíme derivace a on mi ukazuje, jak řešit pokročilé integrály. Počítáme a většina lidí nás pokládá za magory, ale my to neřešíme.
Pak se ale svět změní. Zmizí stůl. Zmizí oblečení.
Nervozita laská kůži, nadšení rozehřívá útroby.
Občas počítáme i během. Já říkám, on kontroluje. Občas mě opraví. Důrazně.
Definice se vypařují z hlavy. Definiční obor? Co to ksakru je?
Naše počítání pak ustane, jako když se funkce dostane do bodu nespojitosti.
Chvíli se chováme jako zvířata. Pokud za to považujete chování, kdy se řídíme jen smysly a láskou.
Poté ani nevím, kolik je jedna plus jedna.

"Berete antikoncepci?"
"Ne."
"Takže ji budeme předepisovat?"
"Ne."
"Vy chcete být těhotná?"
"Vážně nechcete antikoncepci?"
"Víte, že kondom má jen sedmdesátiprocentní účinnost?"
"Co budete dělat, až vám praskne?"
Vysvětlete mi, prosím, proč bych chtěla brát něco, co má takové vedlejší účinky? Proč bych měla riskovat věčnou změnu nálady, vkus na chlapy i to, že pak třeba nebudu chtít sex. Proč bych měla brát něco, čeho se hrozí všichni ostatní lékaři kromě gynekologů? Proč bych měla brát něco takového, když těhotenství není nemoc a vždy se to dá nějak vyřešit? Proč bych to měla brát, když vím, že jsem riziková skupina?

Říkali mu makovice. Posmívali se mu, házeli to slovo po něm jako nadávku a on neměl sílu ji odrazit nazpět.
Házeli po něm nezralé makovice a smáli se. Z nějakého neznámého důvodu jim to přišlo šíleně vtipné. Házet makovice po makovici.
Uběhly roky. Řeklo by se, že to někam dotáhl - nějaká vysoká pozice, nějaká ta manželka, nějaký ten pěkný dům. A oni? Stále se smáli a on nechápal proč. V duchu se mu posmívali, ale žádný důvod nebyl natolik zřejmý, aby jej pochopil.
Přesto nakonec našel spřízněnou duši ve svém neštěstí.
Skryté tam, kde se mu všichni smáli.
Našel opium.

Chcete se učit latinu?
Nemáme latiníky. Pojďte tady na ten dokument.
Chcete seminář deskriptivní geometrie?
Vaši rodiče to nesnášeli. Pojďte na historii náboženství.
Chcete se o tom bavit?
Mlčte. A pište si.
Chcete jít tady na ten seminář?
Ale jděte. Probíhá Jeden svět.
Chcete mít nejednotnou státní maturitu?
Vy se vážně chcete povyšovat?!
Chcete se učit to, co se na gymnáziích učilo dříve?
Jděte. To je nemoderní. Zastaralé. Špatné. Neužitečné.
Vy si vážně myslíte, že při diskuzi máte právo na svůj názor?
Ale jděte. Jste mladí. Rodiče a vaše okolí mají špatné názory. Jsou staří. Buďte mladí. Buďte moderní.
Mlčte.

Objevila se v okamžiku, který by někdo označil jako několik sekund po dopadu. Pro Smrt to ale nemělo žádný význam. Zrníčka písku se sypala, ale pro ni čas stál.
Když uviděla tu spoušť před sebou, povzdechla si.
Jak by teď byla ráda za středověkou bitvu, na kterou ještě před měsícem nadávala. Brala by i nějaké to dopravní neštěstí, hromadnou nehodu způsobenou poslední vymožeností dané doby.
Svět okolo se ještě chvěl vysokou teplotou. Okolo panovalo nesnesitelné ticho, které nic nenarušovalo. Žádný pták, žádný dech.
Protože nejbližší člověk nabral podobu pouhého stínu na schodech.
A pak že jsou atomovky zbraně civilizované doby.

Během třinácti týdnů se jejich počet postupně snižoval, ale nejednalo se o nic, co by bylo třeba vyhodnotit jako tragédii. Prváci jen nenásilně zjišťovali, že asi šlápli vedle, že tohle nebude to pravé a v průběhu podzimu se nenápadně vytráceli z přednášek i cvičení.
Pak nastalo zkouškové.
Byli mladí, plní ideálů a naděje a netušili, že se skutečně mohou dít takové hrůzy, které téměř zaváněly genocidou.
Třeba že někdo vyhodí celý termín. Několikrát.
Děkan to věděl. Marně se snažil dotyčného profesora přesvědčit.
"Vždyť oni jsou vážně blbí...," hájil se profesor.
"Ale to neznamená, že mi musíš rušit celé moje kruhy!"

Došlo k tomu náhodou. Rozhodně to nebylo plánované. Člověk by řekl, že za to mohla neexistující ochrana, nevysvětlitelná touha a zmatený mozek.
Trvalo to také šíleně dlouho. Měsíce. Několik návštěv nemocnice. Byla tam setkání, o kterých si člověk myslel, že se nedějí, věci, kterého ho neustále překvapovaly.
Nadávala jsem. Občas jen sobě, občas všem ostatním, kteří mi v tom nezabránili. Proklínala jsem každou těžkou minutu, každé neočekávané komplikace, které jsem na počátku vůbec nečekala.
Nakonec se podařilo.
Psal se leden minulého roku a já dopsala svoji první Středoškolskou odbornou činnost.
S její letošní sestřičkou to nebylo tak náročné. Ani zázračné.

Za uplynulý rok jsem ztratila:
- jeden pesimismus, nahrazen mírným optimismem
- několikatery iluze, baleny po třech
- spoustu nervozity
- spoustu volného místa v mozku
- mnoho a mnoho racionality, která byla nahrazena bláznovstvím
- spoustu nevinnosti, kterou jsem nikdy skutečně neměla
- mnoho přátelství s knižními postavami, jež přišly a odešly
- dobrou náladu, když jsem četla Harry Potter a Prokleté dítě
- mnoho slz, když jsem zase četla Remarqua
- jednu bývalou spolusedící, jež vypověděla naše přátelství, které vlastně nikdy neexistovalo
- jak se vlastně ukázalo vzápětí -
- a s tím jsem tedy ztratila i svou dubnovou parťačku.
A mně stejně nejvíc chybějí ty krásné a úžasné kachny. Kač.

O Vánocích se říkalo, že jsou to svátky klidu a míru. Mohly by být.
I na východě by to bylo jednoduší. I na východě by je dokázal slavit. I na té proklaté východní frontě, na kterou se tolikrát hlásil.
Ale byl nepostradatelný.
Prý by se bez něj tato továrna neobešla.
Jenže věděl, že ať udělá cokoliv, bude Osvětim běžet dál.
Věděl, že za to může. Že nese svou vinu.
A ten pach.
Co je to za otce, co zavede rodinu na takové místo?
Co je to za otce, co zavírá oči ke spánku v automobilu, jehož výfuk zavedl do kabiny?

Hlavní andělský bar byl zaplněn do posledního místa. Všichni okřídlenci se dnes sešli na velice důležité schůzi. Na takové, která by mohla ovlivnit osud celého světa.
"Pánové," povstal Nejvyšší Anděl a usmál se na své druhy, "sešli jsme se zde, abychom probrali nanejvýše důležitou záležitost. Je na čase, abychom se osamostatnili, abychom zpřetrhali svá pouta, která nás pojí s těmi proradnými Smrti. Jsou proradné a zákeřné, nepatříme k nim a ony nepatří k nám. Povstaňme a bojujme za naše osamostatnění!"
Bar se naplnil potleskem a souhlasnými výkřiky.
"A jak se budeme rozmnožovat?" zeptal se velice chytře jeden Anděl ode dveří.

Lidé se mi snažili namluvit, že Země je koule a tím pádem nemá konec.
Jenže pak se do toho připletl jeden milý Pán, Osud, a ukázal mi, že vlastně svět má nekonečno konců.
Koncem světem byly louky nad městem, kde jsme s kamarádkou hledaly květiny do herbáře.
Koncem světa byla zoraná pole pokrytá mlhou - místo mého dětství v den, kdy jsem věděla, že ho vidím naposledy.
Koncem světa byl výhled na řeku, když kamarád vedle mě kouřil trávu.
Koncem světa byl polská zmáčená krajina, obehnaná německými nápisy a ostnatým drátem.
Koncem světa byla zasněžená jezerní slať pod bílou dubnovou oblohou.

Slavným bytem na Baker Street se rozléhala melodická hra houslí. Ustala uprostřed taktu.
Podivný dlouhán se fascinovaně zadíval ven. Odložil housle, sebral plášť i svého hobita a vyrazil na pitevnu.
John samozřejmě nic nechápal a celou jízdu taxíkem se domáhal vysvětlení. Marně.
Molly jim otevřela překvapená a záhy i velice vyděšená, když ji Sherlock požádal o srdce a mozky několika posledních mrtvých včetně psychologických profilů.
Nechápán svými přáteli se pustil do zkoumání.
Záhy se objevil.
"Nevychází to. Žádná spojitost. Tak proč se říká, že velké srdce, ale krátký rozum?!"
Raději mu neříkali, že si to spletl s rozumem a vlasy.

Byl to úžasný a úchvatný tanec.
Byl to okamžik, kdy se dvě strany střetly - bílá a černá, figurky na šachovém poli.
Jen toto bylo reálné. Postavy živé a mnohé záhy mrtvé.
Chutnalo to hořkou a trpkou realitou.
Přitom všichni, kdo bojovali, se stali jen loutkami v rukou svých pánů. Tak jako vždy.
Oba byli mocní.
Jeden starší, s dlouhým plnovousem a modrýma očima. Plný zkušenosti a víry v lásku.
Druhý mladší, však toužící po nesmrtelnosti, s úděsným vzhledem hada.
A oni tančili svůj tanec, figurky mezi nimi.
Ale jen jedna jediná věděla, co se vlastně děje.
Ta, která patřila oběma.

Usmála se na něj. Měla krásný úsměv. Procházeli se rozkvetlými zahradami, pomalu se stmívalo a tu a tam rozmístěné lampy vytvářely spoustu skrytých míst.
"Co je tvé nejoblíbenější jídlo?" zeptala se jen tak, rozverně, okouzlená prvotní láskou.
Srdce panny se zázvorem. Plíce s červeným vínem. Restovaná játra s bylinkami. Osso buco z lidské nohy. Dušený jazyk. Ledviny nakyselo se smetanou. Kýta ženy s rajčatovým salátem. Klasický hamburger s cibulí z aktivního sportovce. Zeleninový špíz s játry. Mozeček z roštu s domácími omáčkami. Játrová paštika s brusinkovým přelivem. Polévka s žaludky a zeleninou. Grilovaný steak s domácími hranolky.
Pousmál se.
"Pizza."

Krajina okolo Katariny se vlnila. Bláto se mísilo se vzduchem, nad územím někoho lítaly osamocené střely.
První.
Duše vysokého vojína.
Druhá.
Desátník, jemuž kule prostřelilo břicho.
Třetí.
Postarší pán, který dle názoru Smrtí byl na válku až moc stár.
Čtvrtá.
Novopečený otec, který nečetl dopis o svém prvorozeném synovi.
Pátá.
Milovaný syn, jehož bratři již všichni padli.
Šestá.
Učitel, který do té pohromy zavedl celou svou třídu.
Sedmá.
Úplně obyčejný hoch, který lhal o svém věku.
Posledních sedm kulí.
Posledních sedm duší.
A pak Katarina poprvé během své služby plakala. Poprvé. Naposledy.
Pak se vznítila a jako krásná Smrt vyhořela.