Moje články

„Musíš mi tam seknout pořádně, Kubajzzi-“
„Ale na semináři říkali, že to je jenom finta, abych tě donutil se otevřít na druhý straně…“ odporoval Kubajzz, který se rychle naučil důležité moudro, že čas na tréninku se zásadně tráví diskutováním o technikách.
„Jenže když ti ten útok neuvěřím, tak tě rovnou švácnu do ksichtu a nebudu se obtěžovat s krytem. A.Nebude.To.Fungovat,“ snažil se Libor.
„Hele, a co kdybych tam radši seknul z druhý strany, a pak bych tě tam takhle zablokoval a mohl přejít rovnou do zápasu…“
„Víš co? Zkus to.“
Kubajzz přišermoval do zápasu.
Liborova pěst přistála.

„Ludomíro, na slovíčko,“ oslovila mladou divoženku Starší Slavěna. „Ne tady, pojď se mnou do Háje,“ pokračovala. Okolostojící žínky rychle odvrátily zrak a úpěnlivě si hleděly svého.
Tak a je to tady, blesklo Ludomíře.
Pod stromy v Háji svítily ve svěží trávě kvítky orsejí a sasanek.
„Jak víš, Ludomíro, síla našeho společenství je v pospolitosti… ale ty naši náruč neustále odmítáš. Odmlouváš Starším, neplníš povinnosti Kruhu. Vrchní Stařešina rozhodla: odejdeš ze Šárky a budeš žít výlučně mezi lidmi, kteří se tě budou bát a odmítat tě. Snad časem prozřeš. Jdi. Máš dvě hodiny.“

Do Háje vstoupila Ludomíra; odešla z něj Alča.

A breeze with of taste of faint pink, lured by the stench of my solitude, lurked into the confines of my cell, made me yearn to look outside after what seemed to be countless eons. The sky pulsated with iridescent citrus green and from the left, a lone star shot across the horizon, dragging my gaze to the point of its demise.

It was morning.

All around me, the ever-changing Courts of Chaos in their volatile splendor and intrigue. In front of me, where the star had died, the Abyss, the Beginning of all that is, and beyond it, Nothing.

„Cos´ to řek, ty smradlavá zrůdo?“
Dveřma kasína proletěl ven chlap a jen vo fous minul hořící barel, než se rozplácnul držkou v bahně. Za ním vyběhnul můj pomocnej technik a začal ho muchlat ještě pěkně na zemi. Hromadná rvačka mezi našima a návštěvou vypukla prakticky okamžitě.
Prásk.
Prásk.
Prásk.
Kurva, poplach!
„Chátro! Lazar nám poslal svoje chlapy na pomoc proti Jednoťákům! A vy se vopovažujete rvát! Za trest všichni zejtra nosíte munici, jasný?“ Řval náš hejtman s poplašňákem v jedné ruce a svou pověstnou devítiocasou kočkou v druhé.

Druhej den hejtman radši ubytoval Lazarovy lidi v kasárnách za lesem.

Nedivil jsem se, že to byla právě Fiona, kdo mne první z Oberonových dětí požádal, abych ji naučil kreslit vlastní Trumfy.

Zvolila rozkošný pavilonek u pobřeží Begmy, který kdysi navštívila. Skicovala rychle, na čele jí perlil pot, jak držela v mysli Prvotní Vzor. O pomoc nežádala a já ji nevnucoval.

Z čerstvého Trumfu zavanula slaná vůně.
Fiona spokojeně prošla a ke mně do pracovny šplíchla voda. Něco nehrálo. Zavřel jsem oči a trochu v duchu počítal. Jistě. V Begmě je právě příliv, takže pavilón od pevniny dělí obzor plný mořské vody.
Smál jsem se dlouho, než jsem vytáhl Fionin Trumf.

„Situace je neúnosná-“
„Chtěls´ říct, veliteli, ‚jsme pěkně v prdeli‘…“
„Ahem, ano,“ odkašlal si kapitán. „Musíme požádat o pomoc Fae…“ Bezmocně svěsil hlavu: „Návrhy, koho na Dvoře kontaktovat?“
„Shrňme si možnosti,“ začala poručík Čepelová. „Král Soddisfár – indisponován. Král Caolte – naprosto nepředvídatelný. Krystal – mám husinu, jen o ní mluvím. Drak – děkuji, nechci vidět Pardubice hořet. Spravedlnost – redcap…“
„Aidan?“
„Ten púka, co vede irskou hospodu? Pravda, bezpečný – na Fae – ale nepatří Dvoru…“
„Protože dostal královskou tohle, výjimku. Pač ho má Léto rád a dá na něj. Večer k němu zajdu popít. Známe se dlouho, klapne to.“
„Zjevně jsi naše jediná naděje, strážmistře.“

Velma přinesla bledé copaté holčičce dvojitou porci palačinek – na účet podniku – protože sirotky, jimž na krku visí znamení Prastarých, je třeba si v Arkhamu předcházet.
Hrobník William, knihovnice Daisy a sestra Mary – místní odborníci na potírání vlivu Temnot – si k ní už neomylně přisedli.
„To děvče má Dar,“ mínila Mary. „Mohla by být prospěšná naší věci.“
Daisy objednává další palačinky („Kdy naposledy ta nebožačka asi jedla?“), nové spojenectví se vyvíjí slibně.

***

„Wednesday, mon chou, tady jsi!“ zvolala Morticia ode dveří.
„Ach ty děti, utečou, než vybalíte kufry,“ dodal sladce Gomez.
„Tak sirotek, hm?“ protáhl William, ale o satisfakci nakonec nepožádal.

Praštění dřeva.
Létající třísky, oheň a prach.
V podpalubí zuří peklo.
Do křiku, dýmu a krve horečně běhají plavčíci a ládují zbývající děla.
Doutnák přiložit, pal!

***

„Kormidlo otočit, ústup!“
Galeona s vrzáním a skřípěním nabírá vítr; zdánlivě opouští bojiště, pravobok rozdrásaný nepřátelskou kanonádou.
„Pane! Vlajková loď zahájila pronásledování, neunikneme jim, jsme příliš poškozeni.“
„Výborně. Ať přijdou. Vylákejte je co nejdál… a na můj povel, spustit kotvu!“
Poručík se usmívá.
Galeona si chvíli razí cestu vlnami, pak se kotevní řetěz napne a loď se elegantním obloukem stáčí doleva, plně nabitým levobokem k nepříteli.

Pronásledovatele vítá salva všech tří řad kanónů naráz.

Velitel pardubické Hlídky sní sny prodchnuté pravým Sněním: lehkostí bezstarostného bytí, sladkou vůní šeříků a nadcházejícím létem, v nichž nemají místo hrůzy postupujících bestií Abyssu, které nelítostně pohlcují přátele napravo a nalevo, až zbývá jen on…
Sní a do jeho snů prší květy magnólií.

Nahoře v sále Dvůr slaví, jak to umí jenom Fae.
„Vymyslels´ to skvěle, Králi,“ volá rozjařeně rádkyně Bianca.
„Che, rekonvalescenční středisko pro spojence, v paláci, u Věčnýho plamene, tolik Snění zdarma, asi prasknu,“ škytá Spravedlnost, na rudé čapce placku STAY CALM AND KEEP DREAMING.
„Ale jsou u toho šťastní, ne?“ mrkne spiklenecky Léto na svého spolukrále.

Těžko říct, čím vzbuzovala větší pozornost:
- Upnuté kožené kalhoty, nádherné nohy.
- Rudé Gucchi boots, na zakázku.
- Havraní vlasy, pod pás.
- Divoká tvář krasavice kmene Apsáalooke.
- Aureola vědomí, že je bůh.

Coyotte udělala pukrle rytíři a mrkla na jeho koně s vyvrácenou hlavou a vyplazeným jazykem (“Pamatuješ tu holku, jak jsme panákovaly tequilu z tvýho břicha?”) a zahnula pasáží.

Kavárna U Řehoře Samsy tu byla i po těch letech. Mozaikové stolečky, knihy, hořké kafe. Pravá ruka hmátla pro popelník, našla jenom meníčko.
Pak to uviděla.
V Samsovi bylo vidět!

Jen ta vůně levných cigaret visela ve vzduchu.
I po těch letech.

“Kvok.“
„Kvoky.“
„Kokodááák!“
„Spote? Spote! Stalo se něco?“ Kedrigern těsně uhnul kvočně poletující jídelnou a málem zašlápl další, která se uhnízdila před krbem. Vracel se z úmorné zakázky pro nevýznamného krále kdesi na severu – každý večer těžká pečeně, příliš silné pivo a rozladěná lyra dvorního barda – zahrnující spletité prokletí místní populace lososů, a nesmírně se těšil domů. A tam… slepičí pohroma!

Do domu vběhnul Spot a za výkřiků „uova in puragotorio“ a „gratinované smrže“ postupně odchytil všechny uprchlé opeřence, aby je vrátil do opraveného kurníku.

Čaroděj se blaženě usmál a šel se natáhnout do rozkvetlé zahrady, než Spot dokončí úklid.

Před hlavním vchodem do Pemberley kočár naštěstí zastavil.
Její milost Catherine de Bourgh nechala hnát koně tak, až se zdálo, že plánuje vtrhnout koňmo přímo do domu. Nečekajíc na ohlášení, neomylně vyrazila rovnou k soukromému křídlu panstva; tam div nesrazila pana Darcyho, který nám vyšel v ústrety – zjevně měl vypěstovaný šestý smysl, kterým dokázal vycítit, že se jej její milost uráčila navštívit.
„Vypadáš příšerně, Fitzwilliame,“ řekla namísto pozdravu. „Naštěstí já mám vždy dost duchapřítomnosti. Zde -“ ukázala na mě – „je můj osobní lékař. Nechovám Tvou ženu v lásce, jak víš, ale narození Tvého dědice prostě musím svěřit do těch nejlepších rukou.“

Libor už Valentýna neprožíval. Po rozchodu s Alčou nejdřív zkoušel Tinder a singles párty, ale brzy začal sebekriticky organizovat pivo s kámošema. Kluci ze skupiny byli však letos všichni pozadaní, takže ho čekalo rande s korporátními kolegy.
Liborovi pípla SMSka.
K jeho údivu to nebyl Marco, ale Markétka z HR. A navíc se ta zpráva vůbec, ale vůbec netýkala práce. Libor vystoupil z výtahu a uviděl kytku na rohožce před bytem.
Mučenka.
A lísteček: „Splaceno.“
Takže byl celý ty roky vážně prokletej!
Ještě, že Markétka rozhodně divoženka nebude. S potutelným úsměvem v duchu děkoval, že místní květinářství má dlouhou otvíračku.

Nejdražší Titánie, královno Léta,

svěřuji tento list šepotu větru a svitu posledního předbeltinového úplňku, doufaje, že Tě zastihne i navzdory temnotě proudící do Arkádie a přinese Ti naději.
Jásej.
Nalezli jsme v starobylém městě Pardubice trosky Zámeckého království a pozvedli znovu plamen Snění, poslední v pozemském světě.

Poslové královny Mab se tu s námi střetli, jak jsi předpokládala.

To jejich plamen Snění teď ozařuje trůn, který patříval drahé Auroře, která již není. Trůn nynější Argondie. Můj trůn. A mého spolukrále. V poslední baště krásy vládne Léto a Zima bok po boku.

Tvůj gambit nevyšel.

Tvůj milující bratr

Caolte
Král Argondie

„Pro tvý dobro doufám, že máš tentokrát zbraně a ne žádný pochybný skulptury,“ ucedí hejtman zvostra od prahu mojí dílny.
“Drž hubu a nažeň sem další nosiče, ať to lifrujem do přední linie. Tihle chcípáci,” pohodím hlavou k partě, co se prohejbá pod bednama s C4kou, “se s tím táhnou jak smrad.”
“Nepřátelé na vás nepočkaj, holoto!” Mrkne na mě a sáhne pro devítiocasou kočku z USB kabelů.
Sem dobrá, už si můžu vyskakovat i na nejvyššího.
“Žádný vobavy, oslavnou výstavku plánuju až na jednoťácký bázi. Prej maj útulnou radnici plnou předpádovýcho chlastu…“
Hejtman vypadá, že snad začne nosit sám.

Toho jara sice slunce přineslo probuzení jí i všem jejího rodu a nastal čas velkého putování k vlahým tůňkám hojnosti a lásky, jenže jeho paprsky příliš nehřály, takže opustila pohodlí své kupičky loňského listí jen s nejvyšším přemáháním, sníc o nadýchaných péřových duchnách.
Kváák? Jaké duchny?
Taková zima! Kéž by měla svoje pohodlné kožešinou lemované jezdecké holínky a rukavičky ze soboliny!
Kváák?!?!!
„Kvák. Kvák,“ ozvalo se zpoza nedalekého vývratu.
„Kvááák!“ odpověděla v naději, že konečně slyší hlas svého vyvoleného prince.
Žabička se zlatou korunkou nevěřícně zamrkala.
S labužnickým výrazem se posilnila čerstvou mouchou a ozvěny podivných zimních snů se rozplynuly.

„Pánové, je zle, došel tabák,“ oznámil společnosti s pohřebním výrazem Kubajzz.
„Bohové! Jak máme sundat hlavního bosse bez morální podpory?!?“ Zaúpěl Libor.
„Hele, jste zachráněni, Alča tady má mučenky,“ rozzářil se PJ Viktorix.
„Co to meleš, ty vořechu?“
„Ty kytky na okně. Mučenky. Dá se to normálně vapovat, nekecám, brali jsme to na semináři. Rychle to posušte v troubě, zakápněte trochou melasy a nacpěte, třeba to půjde i z vodnice.“

---

„To byly MOJE kytky!“ Alčiny oči žhnuly zlatorudě a šlehaly z nich jedovatě zelené blesky. Doslova. „A ven z mýho bytu. Všichni! I ty, Libore!“

Rozpad skupiny byl definitivně zažehnán.

“Kámo, si vo dost přišel, když si šel hnít na redutu! Alča byla boží!“
„Jo, měla s náma začít jezdit dávno!“
Liborovy obavy, jestli jeho přítelkyně mezi kluky zapadne, vystřídala zcela nová temná předtucha. Rozpad skupiny soukromě otipoval tak na konec sezóny.
„Jak si podala ty smradlavý rondašíry, tos´ měl vidět!“
„Samo sem ji naučil naše svaté pravidlo, že rondašíři se maj´ hubit,“ ohřál se Libor v odlesku nečekané slávy svojí milé.
“Díky, kluci, bylo to fajn. Někdo medovinu?“ V Alčině náručí zacinkala smrtonosná nálož lahví Elisa.
“To mě poser, prej „bylo to fajn“. Hotová divoženka!“

Kluci neměli ani tušení.

Na rozdíl od Kubajzze Libor své spoluharcovníky znal líp, takže nemával nově nabytým patentem všem před nosem celej první trénink (aspoň se mu ho nepokusili zmačkat a narvat do chřtánu), ale musel uznat, že Kubajzzovo nadšení z víkendovky sdílí.

„Čumte! Kubajzz mi bodne, já to vykreju čepelí, přenesu na dýku a zamknu – takhle snadno – “ zbytek skupiny kluky dost nedůvěřivě sledoval.
„ – a současně pravou střihnu a seknu mu pod rukou ruba na ucho. Podle mě na tom postavíme celou novou chorošku!“
„Jako dobrý, Libore, ale nezůstaneme radši u vosvědčenýho hlava-bok-hlava?“
Jak Libor čekal, šermířsky posouvat vlastní skupinu bude taky dost gymnastika.

Tam-tadá-ůůů-prrr-rrr-d-krch-krch
Podle zvuku měl i roh páteční večer před bitvou solidní hladinku.
„Začíná noc!“ Zařval Kubajzz už asi po sté z čiré bujarosti toho, že se zas něco naučil.
*sborová obligátní odpověď*

01:25
„Začíná noc!“

02:53
„Začíná noc!“

05:01
„Začíná noc!“

07:27
Tam-ta-prrr-rrrd
„Vstávejte, můj drahý pane, musím vás stihnout před nácvikem odít v brň!“
Po Liborově pruhované vojenské dece, zlámané jako on sám včera, poskakoval rozjívený Kubajzz.
„Do hajzlu, sotva sem usnul…“
„Nezoufej, chrabrý pane, to zvládneš!“
Libor poslal direkt na Kubajzzův nos rovnou ze sedu.
„Seru vám na celej šerm, začnu zas dělat kickbox.“