Moje články

Aplír: Hra venkovských dětí protože mě upoutaly detaily.

Elrond: Za hrdinu už nikdy protože velmi soucítím s hrdinou :D

Iantouch má dvě, protože srovnávat Lidi s kocovinou( Jak pytel od banánů ) a Silmarillion ( Momentka z Mithlondu) nejde.

Killman: Dej si pozor, čí boty nosíš protože dobře vyčnívalo z těch závějí bot ukradených na párty nebo stažených z nebožtíků.

Stevko: Zátišie protože z toho správným způsobem mrazí.

Tenny: Největší dar protože mě rozesmálo.

wandrika: Menu s prekvapením protože to dokonale vyvolalo vzpomínky na totéž :D

Tady se mi u všech těžko vybíral jeden konkrétní kus, protože se mi jejich texty líbily jako mozaika:

Aldarion má dvě i tak, protože Amber vždycky potěší (Chains of events) a Ukko byl prostě zábavnej (Uši kanonýrů). U Ukka jsem váhala, co vybrat, ale nakonec pod dojmem poslední Bílé hory, kde jsem stála mezi třemi děly naráz, vyhrál tenhle.

Aries: Na ulici

Arenga: Pozdní hodina a inkoust stále v kalamáři

Kleio: Lekce angličtiny

Owes: Když muž se ženou snídá protože mi ten den ten fluff fakt sednul.

Owes: Seznamte se, Sirius Black

Stevko: Koniec pozerania do obrazovky

Aldarion: Přichází svědek obhajoby, pan Světlonoš

Iantouch: Nestea

Smrtijedka: Neodvysílaný koncept reklamy na doutníky

Marek: Moment, co že jsem říkal?

Elrond: Co si sám neuděláš, to nemáš

Detektiv vyrazil na pravidelnou pochůzku, neboť wanderlust jeho druhu způsoboval, že neměl žádnou trvalou adresu. Detektiv totiž nebyl člověk, i když se považoval v rámci možností za humánního. Dnes ho čekala schránka, kterou umístil do vchodové haly Úřadu. Zájem veřejnosti o jeho služby touto cestou byl pramalý – málokdo věřil, že jeho činnost je na Integračním zcela nezávislá. Na druhou stranu, i úředník má své každodenní strasti.

Otevřel schránku, tři vzkazy:

Chybí mi teplo domova…

Jste první, komu se mohu svěřit…

Cítím se zbytečně…

Detektiv si povzdechl. Spíš než práci vyšetřovatele tento týden opět zastává práci psychologa pro vysloužilé domácí skřítky.

„Nestrachuj se, Aegidie, nahlásil jsem nás jako uměleckou performanci. Policajti nepřijedou,“ poklepal Floriána po rameni Kreíos.
Most Inteligence zel prázdnotou, obyvatelé města prchli slavit čarodky na venkov.
Choíros hodil do vody neotevřenou láhev: „Pro vás, pantáto od Braníka, z nás dušička nekouká, ale napijte se s námi.“
Trojice faunů si rovněž mocně zavdala a za halasného odpočítávání se naráz vrhla z mostu.

Trh a švih, bungee lano se napíná. Choíros odzátkuje láhev, pije, hlavou dolů, víno mu stéká po tváři, do vlasů, jak krev kane do vody. Podává láhev i svým druhům. Zpití, smějí se od srdce v náruči jara.

Koya-dōfu a cedrový les po dešti. Kouřící hrnek sahlepu a Modrá mešita pod sněhem. Preso na stojáka v šestnáctém obvodu. Samgyetang s extra porcí divokého ženšenu a posvátná hora Inwang. Currywurst, kterým zajídáš vlčí hlad po kurfiřtské sbírce smaragdů a safírů. Sundubu-jjigae a neony staré zábavní čtvrti. Sensuke saké a zakouřená nádražka v Nadě. Kebab z okýnka u nádraží, kde vědí, že si dáváš dvojitou harissu, a křičící racci. Neforemné yuzu za pár šupů ze samoobslužné budky cestou do nejstaršího hlavního města.

Letošní jarní chřest zalitý slaným máslem a za okny trnky vonící do noci. Není ve vůbec špatné společnosti.

U kočky Šklíby se toho večera sešla vybraná společnost omladiny ze Dvorů. Dým v lokále utěšeně houstnul a štamgasti věděli, že dnešek bude vyžadovat lepší matroš.

„Polož to, vole, šaršounování je za čtyřicet babek, to radši propiju-“
„A vědí tu, kdo já jsem?!?“
„Šaršounování je zpoplatněno, chlapečku, i kdybys byl nakrásně král Chaosu, což nejsi.“ Zatím. Řekla od stropu kočka Šklíba.
„Nemelte a pojďte si potáhnout s housenkou!“

---

„Mám se snažit vzpomenout, co se dělo potom, co jsem vypil tu láhev s oranžovou rotující žábou?“
Sborové kroucení disponibilními výrůstky.
„Ale vysvětlí mi někdo, proč je pod stolem ten ohnivej anděl?!?“

Uzurpátor Erik – nebo král Erik, to záleželo na interpretaci – stál na útesu a Kámen rozhodnutí rudě tepal na jeho černém kabátci, když dštil na dorážející armádu bouři a plameny.

Situace se pro obránce nevyvíjela dobře.

Pobočník Ganelon zachmuřeně počítal tepy Kamene. Pak poslal pro své nejlepší chlapy: „Odstřelte velitele těch bestií. Támhle za tím křovím je ústí do zarostlý důlní šachty, co vede nahoru na tamten útes. Já vám to samozřejmě neřekl.“
Pětice hrdlořezů s puškami naznačila posunkem, že pochopitelně nic neslyšeli, a odklusala určeným směrem.

Jak taky, když Ganelon na Amberu nikdy nebyl, zasmál se muž, kterému říkali Ganelon.

Pekelná jízda nabízí spoustu prostoru pro chybu, kterou si zkazíte den. Tahle vypadala jako modrá sfinga tyčící se k nebesům a k mému malému štěstí byla zcela živá.
„Máš tři možnosti, člověče,“ řekla. „Dám ti hádanku. Když uhádneš, můžeš jít. Když neuhádneš, zemřeš.“
„A ta třetí?“
„Zůstaneš tu navěky.“
Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a vytáhl skicák. Když jsem byl s jejím trumfem hotov, řekl jsem: „Je ještě čtvrtá možnost. Necháš mne jít. Teď, i kdykoli příště.“
„Ne.“
„Pak zemřeš ty,“ řekl jsem a vyvolal ve své mysli Vzor.
„Přijímám tvou čtvrtou možnost.“
Nakonec to tudy nebude špatná zkratka.

„Trumf! Dáme ještě jednu?“ Zeptal se Florián.
Ani červencová horka, ani rodinné chataření neučinily přítrž tradičnímu mariášku U Labutě.
„Nazdar chlapi. Pane vrchní, jednu borovičku.“ Ke čtveřici karbaníků v ajznboňáckých uniformách se připojil Mojmír, dnes v džínové vestě a s červeným šátkem na piráta.
„Jedu ze Studénky. Hrůza, co bych vám povídal,“ Mojmír zněl unaveně. Ale vesele. Florián se zkoumavě zahleděl na červený šátek: rudější než jindy a od pohledu lepil. Mojmír zpozoroval Floriánův pohled a spiklenecky mrknul: Jsme v tom spolu, kamaráde.
Faun, co si říkal Florián, krátce přikývnul a doufal, že z tohohle redcapa nekouká moc velkej průser.

Sedím opět sám ve svém vězení za hranicí Chaosu a v prstech otáčím cameo s jedinou řasou vsazenou ve středu prstence ze spletených černočerných vlasů.

Přišla mi ho vrátit Dara osobně. Na začátku mého věznění mi ho vlastnoručně vzala. Teď prý „zasluhuji útěchu“. Chm. I v šeru panujícím kolem jsem poznal, že ještě před chvílí plakala. Jsem gentleman, takže jsem to samozřejmě přešel.

To memento jsem nechal vyrobit ve Stínu ne nepodobném Zemi, kde přišly do módy o mnoho staletí dřív. Teď, když se stalo mementem mori, pociťuji zvláštní prázdnotu tam, kde jsem doufal cítit hněv.
„Deirdre,“ hlesnu do ticha.

I lurked around the Amber palace’s hallways when a blonde figure emerged. I exhaled, glad the first person I met was Random.
“Here you are, Merle. Good to see you in one piece.”
I didn’t ask how he’d known my and Coral’s disappearance wasn’t solely about love, but Random had a way of knowing things.
“Seems Vinta Bayle inherited her father’s diplomatic touch,” he continued. “The Begman mission fell dead drunk early on, so there’s no incident to speak of. You should thank her.”
I smiled. Vinta was very beautiful and my uncle Cain’s mistress. Flowers might have to do.

Raraška seděla jako každý měsíc v kanclu kurátorky: „Mám novou brigádu.“
„Vá-á-ážně? Jestli jste se dala k popelářům-“
Slovo punk totiž podle kurátorky neomlouvalo, že její svěřenkyně občas přespí na skládce.
„Třídím kontejnery s darovaným šatstvem, pronikám do podstaty mezilidské solidarity...“
„Nežvaňte.“
„No, dobře, občas si můžu něco nechat.“
„A co jste si v poslední době koupila?“
„Zlevněný kachní krky.“
„Minule jste slíbila, že se naučíte vařit.“
„Je z nich parádní gumbo. Experimentuju s mezinárodní kuchyní.“
„A proč vás viděli vybírat popelnice za supermarketem, no?“
„Dumpster diving.“
„Vy prostě máte zatracenou kliku, že existují tyhle ekologistické subkultury. Radši jděte. Další!“

He wandered the Earth devoid of meaning for his wait was long due. There he met Frost, the all-great machine of the North, and confined in it.
“Seems you have been chained by your freedom, Morningstar,” the machine said.
“I feel so, great Frost,” the beast answered.
“Though yours is the power to go as you please.”
“Yes.”
“Then I suggest you walk around the Earth, in perpetual night, so your dawn will never come again and your wait shall be restored.”
“But there will still be dawn in the world, great Frost.”
“Never for you, if you wish so.”

Velitelskému stanu vládlo soustředěné ticho, jen tu a tam narušené tupým zvukem figurek přesouvaných po plastické mapě tohoto Stínu i několika jeho sousedů. Vstoupivší generalissimus oděný do odstínů žluté, oranžové a hnědé, které dodávaly klamavou měkkost jeho ostře řezané tváři a břitké mysli, chvíli v tichosti sledoval scénu na modelovém bojišti. Pak se v nitru usmál: Porážku Begmy před dvaceti léty vystřídal neméně neslavný odpor o Stín vedle.
„Už zase se vrtáš v cizích botách minulosti, bratříčku?“
„A od koho jsem to asi tak okoukal?“ Zazubil se Finndo.

Nové povstání skončilo rychle a Begma se opět připojila ke Zlatému kruhu.

Stalo se to, když MenšíNežMenší Roy přišel do Ankh-Morporku, aby si prohlédl Věž umění. Uviděl ho Kvestor, když svorně přelézali univerzitní zeď, a ač pociťoval jisté morální nepohodlí, upozornil Arcikancléře.
„Ty jsi Fígl,“ řekl Galder Zlopočasný.
„Vidím, že i mágové rádi konstatují očividné. Přiznávám, že jsem poněkud zklamán. Ano, jsem Fígl,“ odpověděl MenšíNežMenší Roy.
„V tom případě musíš odejít!“
„Být Fígl se neprotiví návštěvnímu řádu.“
„Odteď ano.“
MenšíNežMenší Roy byl jat, spoután magií a vyhozen z Neviditelné univerzity rychleji, než stihl vyjevit, že je rovněž osmým synem osmého syna. Věž umění se celá dohroutila dřív, než MenšíNežMenší Roy opustil město.

Ten muž obešel mistra Dveřníka jednoho velmi průměrného odpoledne, což jej rázem učinilo odpolednem nevšedním. Ten muž se zval Azver a měl Poslání. To způsobilo, že jednoho dne přestal planě vojákovat v Karego-At a vydal se na Cestu. Na jejím konci nakráčel do Imanentního háje.
„Moje sny mluvily o zázraku, který rozum plně neobsáhne a duše plně neprocítí. Ale vidím jenom kmeny,“ pronesl Azver znuděně a otočil se k odchodu.
Sedm mistrů volalo, že je největším mistrem Skladebníkem, co Roke vidělo, a ať zůstane. Popravdě, mlčící Dveřník tiše zavřel Dveře a tak Azver stejně nemohl odejít. Tak neodešel.

Haj hou.

„Chléb mi nepodali
ani chmelovinu,”

horečnatý lesk v jediném oku, levá ruka diriguje vítr a vlny do rytmu veršů chvatně sepisovaných na stohy hedvábného papíru, zde nebývalou vzácnost. Leč pisatel si nové obstará snadno.
Ledová tříšť stéká po vlasech, splétá plamennou kštici do slaných copánků, když ve vchodu jeskyně nad příbojem již posté nahý muž deklamuje verše vlnám. Když umlkne, zprudka vhodí rukopis na pospas moři. Umí jej zpaměti.

„Vím, že jsem visel
ve větrném stromu
devět dlouhých nocí,
oštěpem proklát
v oběť Ódinovi, sám sobě samému,”

Princ Brand prohmatává zhmožděný bok: zotavovat se při půstu je krajně nepohodlná záležitost.