Moje články

„Zatáhni za tu páku už konečně!" na mne řval hlavní bachař.
Jsem celý od potu, přede mnou vidím mého nejlepšího kamaráda od dětství.

Už nějaký ten týden pracuji ve věznici a přestože jsem měl s popravovanými na elektrickém křesle vždycky soucit, nikdy jsem necítil až takový zármutek nad obětí jako dnes.

Před dvěma měsíci jednoho dne se kamarád nepohodl s manželkou, která jím na začátku jejich vztahu byla psychicky a posléze i fyzicky napadána.

Ten den přišel domů pod vlivem se zbraní a...
...proto je dnes ta korunovace.

„Tak už dělej!"
Po dlouhém váhání táhnu pákou dolů-

A je pryč.

Krajinou sviští chladný větřík, zatímco se z kopců ozývá dunění Táboritů.

Už jdou-

Pochodují docela svižným tempem za oslňujícího světla právě se probouzejícího Slunce.
Právě se píše 14. srpen léta páně 1431 a v okolí Domažlic se shromažďují dva zcela protichůdné tábory.

Jedni za pravdu život by položili, druzí úplatní za větší peníz jsou vždy. Toto není běžná bitva. Toto je střet dvou odlišných civilizací.

Pro jedny je svaté obžerství a pro ty druhé nic než pravda. Je ráno, ptáci štěbetají a z plic husitského sboru se ozve již desetiletí starý ikonický chorál:

Ktož sú boží bojovníci
a zákona jeho...

Jsem sám, docela sám.

Kolem mne nořícího se do nekonečného vakua, poletují asteroidy a mne naprosto oslňuje Slunce.
Konečně jsem sem dorazil!

Do nekonečné prázdnoty a nicoty našeho vesmíru. Je to hrozně uklidňující, ale zároveň nesmírně mentálně vyčerpávající zážitek.

Snažím se zapomenout, že jsem kdysi bývával něco jako člověk, že sem do tohoto mezihvězdného prostoru patřím.

Vždyť nejsem člověk, jsem v podstatě mimozemšťan, protože mne se Zemí nepojí zhola nic, naopak moje pouto s univerzem je nekonečné.

Z ledabylého lenošení ve hvězdném prachu, mě ale z čista jasna vyruší otravný zvuk budíku.
Je pondělí a já mám reparát z fyziky...

Poslední dobou mě frustruje počet lidí, kteří začali z ničeho nic znenadání začít hrát šachy, jen protože je to populární. Šachy jsou všude, prostupují světem, civilizací i mnou a zobrazují tak absurdní smysl války, ztráty a donekonečna se opakujícího koloběhu obětování a smrti. V trochu jiném kontextu je smrt politováníhodná a vyvolává nad sebou lítost či zármutek. V kontextu šachů lze však říct, že hráči jsou hrou udivení tak moc, že kvůli ní opouští svůj morální kompas a vyrážejí vstříc krásám smrti beze smyslu. Šachy ukazují to nejlepší z nás, naši inteligenci, logiku, ale zároveň i naši bezohlednost a krutost.

Sním. Zahlédnu po mém boku smrtku, která si mne prohlíží. „Petře, znovu a naposledy se setkáme již za nedlouho, uvidíš před sebou berušku s 10 tečkami."
Z noční můry se budím naprosto vyděšený a zpocený, a protože ještě není tak pozdě, sejdu do podhradí do nedaleké krčmy, trochu to zapít a zahrát si v kostky.
Po pár doušcích sladkého vína se již motám kolem stolu pro ty nebohé bídáky živořících touto hrou. Můj protihráč se mi zdá však nějaký podezřelý... Pod vlivem moku na to moc nehledím a házím první. Devět. Ruce mého protihráče následně v klidu hodí kostkami 10...

„A kde se v naší firmě vidíte za pět let, pane Jaroslave?

„Vidím se jako nadšený, energický a především kreativní přispěvatel do společného blaha firmy.
Budu tvořit pouze kapku v korporátním moři, ale přesto chci být nedílnou součástí vaší firmy."

„A jak toho hodláte docílit?"
Budu užívat revoluční způsoby práce a časového managementu a díky mojí vášni z toho nikdy nevyhořím!"
„A to hodláte praktikovat jak?"

„Poslyšte, já tu nejsem jen tak pro srandu králíkům! Lhát na to mě užije, to jo, ale nebudu tady ze sebe dělat šaška dvě hodiny jenom kvůli pozici vrátného, mizím."

„S pánem bohem."

„Nashle-"

„Já jsem tím velkým mesiášem, který vás všechny zachrání od té hrůzovlády ostatních. Jsem přesvědčen, že pouze já a jenom já vás můžu všechny vyvést ze zrůdných spárů ostatních. Přicházím s revolučním programem v boji proti korupci, proti přehnané byrokracii, proti zdravému rozumu, s podporou prasečích farmářů a proti zákazu porážky lidí. Chtěl bych vás ujistit, že díky mne se tato země stane tím, čím byla před dávnými lety. Pustinou protkanou životem, plnou prázdných pobídek k zaměstnání. Pokud s mým programem souhlasíte, nesouhlasíte, jste kojenec či jste ve stavu klinické smrti, volte mne, poněvadž jsem to řekl a všechny zachráním!"

Protože jsem Prahu nenavštívil již léta, rozhodl jsem se to napravit. Tak jsem si koupil jízdenku na vlak a vyrazil jsem. Již během příjezdu na nádraží jsem byl překvapen tím, jak je tu moc lidu, ale to mne neodradilo v pokračovat v mému znovuobjevování Ameriky. Mým oblíbeným místem v celém městě byla poklidná a útulná Ústřední městská knihovna, kam jsem rázem po příjezdu zavítal. S viděním konečného klidu jsem dorazil na Mariánské náměstí, kde jsem již v dáli spatřil budovu knihovny. A davy turistů, kteří se cpou dovnitř s cílem vyfotit se se sochou Idiom. Klid zemřel, ať žije hluk!

Aneta sledovala západ slunce s vědomím, že si musí, co nejrychleji najít nějaký přístřešek či ideálně hostinec. Netrvalo to dlouho a po pár kilometrech bloudění lesem narazila na hospodu u Ježka. Vypadala útulně a ceny vyvěšené před vchodem byly přívětivé, a tak se rozhodla vstoupit dovnitř. V interiéru byly vyvěšené všelijaké vonné tyčinky a zněla uklidňující mnišská hudba. Po několika minutách poslechu si Aneta znenadání všimla kachlíkových kamen, ze kterých se linula náramná vůně tvarohových buchet, alespoň podle jejího čichu. Popošla pár kroků, otevřela dvířka kamen a v tu ránu byla uklidňující atmosféra pryč. V peci byl totiž upečený ježek...

Rozhodli jsme se vydat na dovolenou do Francie, protože si ji přítel po nekonečném nátlaku popkultury prostě musel zamilovat. Jeho posedlost Paříží dokonce vedla k tomu, že se na střední věnoval studiu francouzštiny, ale tvrdil, že přestože byl ve studiu odhodlaný a prováděl ho dlouhodobě, stejně mu to nepomohlo a francouzsky moc neumí.
Po příletu do Paříže se nám však ztratili oba kufry, což pro mne značilo to nejhorší, ale místo panikaření se Taki okamžitě rozběhl za prvním úředníkem, a spustil na něj plynulou francouzštinou. Úředník byl nejdřív trochu překvapený, ale kufry rychle objevil a naše romantika tak mohla začít...

Dále už probíhalo soužití s českou kulturou pro Takiho spíše bezproblémově i přes časté faux pas, ale naproti tomu já jsem začínala mít problémy s mojí vlastní identitou. Vždycky jsem se považovala za Češku, nepříliš hrdou na svůj národ, kulturu či zemi, ale stejně jsem se od mojí nacionality nikdy nedistancovala. Avšak v souvislosti s mým nedávným japonským venkovským dumáním jsem dospěla k tomu, že se cítím býti kospolitní a v homogenní české kultuře jsem pociťovala úzkost. V Japonsku jsem stejně vůbec nekomunikovala česky a naopak jsem si i přes můj počáteční odpor vypěstovala díky příteli vůči japonské kultuře vášeň.

Ten den jsem přiletěla s Takim do Ruzyně, odkud jsme se měli vydat do nového bytu v Holešovicích. Jelikož mne příšerně bolela hlava, musel Taki vzít věci do svých vlastních rukou. Protože měl o Praze představy značně idealizované, zavolal nám taxíka, směřujícího na Zličín. Ovšem, co Takimu nemohlo dojít, byla smutná skutečnost, že po půlnoci již metra nejezdí. Jen za tuto cestu jsme zaplatili tisícovku a nakonec jsme stejně museli spát na sedačkách před vstupem do metra, poněvadž se Takimu vybil telefon a všechny peníze jsme vyhodili za taxi. Ráda tě zase vidím domove, i když jsem teď bez domova…

Skončila jsem s odloučení. Se slzami v očích jsme se dohodli, že už toho drama necháme. Je mi jedno jaké má nedostatky, nemá smysl být perfekcionistkou. Nedokonalost je přirozená lidská vlastnost a možná i díky ní mi přišel Taki tak lidský. Zahodila jsem jistou část naší minulosti, abychom se mohli opět ponořit do našeho láskyplného vztahu. Po setkání s jeho rodiči, které pro mne nebylo zdaleka tak traumatizující jako pro něho, jsme se rozhodli pro jiný převratný krok. Moje firma právě rušila svoji japonskou pobočku a já tak měla možnost více než po roce se vrátit domů s mojí láskou...

Na venkově jsem aspoň konečně rozvíjela svůj oblíbený koníček: malování. Pomáhalo mi to sumarizovat moje myšlenky do o něco srozumitelnějšího proudu emocí. Po pár týdnech odloučení mi začal neuvěřitelně moc chybět Taki. Ještě mnohem více než kdy předtím. Vzpomínala jsem na něho jenom v dobrém, i když byl náš vztah občas trochu zmatený. Ty chvíle té absurdní samoty mne dodnes obcházejí, protože jsem měla moji spřízněnou duši na dosah, ale zároveň byla tak hrozně daleko. Je to k nevíře, ale jeden den můžete být díky někomu blízkému nejšťastnější na světě, avšak v mžiku se váš celý svět může náhle zhroutit...

Taki s pauzou souhlasil a přislíbil mi, že se bude snažit dát co nejdříve do kupy. Já jsem se mezitím přestěhovala na jednu větší vesnici na okraji tokijské prefektury, kde jsem byla dosti blízko přírodě. Jedinému prostředí, kde je moje duše plně svobodná. Nicméně i přesto moje psychika, zdeptaná nekonečně stresující prací i odloučením s Takim, začala dělat své, a tak jsem začala znovu randit, protože jsem tu samotu už nemohla dále vydržet. Randění mi ale tentokrát nepomohlo. Nikdy jsem si s žádným mužem na rande nerozuměla, všichni byli identičtí, chladní. Pouze bez emocí omílali nazpaměť naučený text. Jako roboti-

Jeho rodiče byli silně ovlivněni jejich mládím, což se pak projevovalo i v jejich výchově. Takiho prarodiče ještě zažili hrůzy války, a tak svoje potomky vychovávali v nekompromisní strohosti, skromnosti a nedůvěře vůči všemu cízímu. To, že byl z tohoto rodinně nepřívětivého prostředí traumatizován, mě tudíž nepřekvapovalo. Chvílemi probděl celé noci u psacího stroje, zoufale snažíc se z občasných záchvatů prostě vypsat. Místo toho, aby se takto snažil rozvíjet v psaní beletrie, pouze přepisuje encyklopedie, což je s jeho intelektem nepochybně škoda. Po téhle vyčerpávající eskapádě můj počáteční vztahový enthuziasmus opadl a začala jsem koketovat s myšlenkou pauzy ve vztahu...

V našem vztahu již začalo období, kdy jsme jen druhého začali představovat našim rodičům. Já jsem ho ukázala těm mým přes Zoom, protože ani Taki ani já jsme nehodlali zbankrotovat kvůli letenkám do Česka. Můj přítel se mi však zdráhal svým rodičům ukázat a vždycky, když už byla schůzka naplánovaná, tak se mu najednou udělalo špatně a onemocněl, načež já se o něho musela v bytě starat. Jelikož byl on sám ze sebe trochu zklamán, že se bojí i takové všednosti, tak mi celé dny ukazoval rodinná alba a sdílel mi jeho vzpomínky z dětství. Z přísného a nepříliš láskyplného…

S Takim jsem po našem prvním setkání začala chodit. Bylo to krásné, romantické procházky dlouho do noci, posedávání po kavárničkách. Byl to překrásný začátek harmonického vztahu. Dokonce jsem si začala přivykat i japonštině, jelikož se mne jí Taki neustále snažil vnucovat, čemuž jsem povětšinou podlehla. Jeden den byl však jiný. Dnes je celá záležitost zapomenuta, ale tehdy to byla naše první hádka. Přišla jsem s Takim do baru, kde řekl, že mi objedná specialitu místního kraje. Až nezdravě zralé smoothie z marakuji. Japonské jídlo miluji, ale tento nápoj byl opravdu nechutný, tak jsem si po jeho vyzvracení připadala jako mučednice.

Po nekonečném večerním scrollování na Tinderu mi konečně vyjel můj vyvolený.
Taki Tanaka. Pro Evropany možná trochu bizarní jméno, ale jeho nádherný obličej na obrazovce si mne hned získal. Naše první setkání bylo dost bizarní. Probíhalo totiž v kavárně a s jeho přáteli. Na něm není žádné vady, mluví plynně anglicky, je krásný a urostlý a jeho hlas je neuvěřitelně sexy. A i to rande probíhalo dost romanticky, jenom bylo opravdu těžké neustále ignorovat jeho přátele. Celý den, kdy mi dal dokonce sladký polibek na čelo ukončili jeho přátelé se slovy, které mi později přeložil jako „Zbožňujeme tvoji novou ženu”...

Žiju v Tokiu už třetí měsíc. Nastěhovala jsem se sem kvůli práci v místní pobočce mého českého zaměstnavatele. Na život ve zrychlené megapoli si nemůžu stěžovat. Všechno tu funguje přesně jako švýcarské hodinky.
Jestli je tu ale něco, co mne naprosto vytáčí, tak je to jazyk. V obchodech se anglicky občas ještě domluvím, ale když se ptám na ulici na cestu, skoro vždy jsem přijata s vřelým „Eigo o hanasemasen, nihongo ga dekimasuka?”
Poté, co jsem se zmateným výrazem odběhla takto asi už po padesáté jsem se rozhodla si najít japonského partnera přes seznamku, abych to tady aspoň nějak přežila…

Stojím už zase v nekonečné zácpě. Že by zase nějací aktivisté zablokovali dopravu? Interiérem mého auta se line nepříjemný zápach pocházející z výfuků ostatních aut. Z dlouhé chvíle si zapálím cigaretu, ale uklidnění nepřichází. Uběhne půlhodina a ostatní auta začínají z nesnesitelné věčnosti troubit. Zpočátku to chápu, ale s ubíhajícím časem to začíná být hrozně otravné. Je to jako chór umírajících jelenů, křičících na celé kolo o pomoc. Moje ušní bubínky, které konstantní neuvěřitelný hluk už nedokáží vydržet, mě snažně prosí o únik z téhle hrozné reality. Se silnou bolestí hlavy jim nakonec kapituluji a vydávám se do práce pěšky...