Moje články

Tohle sis vybrala?“ Babička si prohlíží Lídina přítele, jako by šlo o dobytče pochybné kvality. „A proč má ten kruh v nose?“
„Ježiši, babi,“ povzdechne si Lída, „to se dneska nosí.“
„Má to něco společného s plodností? Dává tím najevo, že je připraven k páření? Máte chovný potenciál, mladíku?“
Dan zrudne. „Madam, já vám asi úplně...“
„Myslím, jestli vaše breberky pěkně mrskaj ocáskama. No, já vím, vy mladí jste dneska samá kariéra a cestování, ale ono z každýho mladýho bejčka je jednou starej vůl-“
„Babíí,“ zaúpí Lída.
Nakonec, jako test je to dobré. Jestli Dan přežije babičku Mary, přežije všecko.

„Tak co, máme všecko? Mouku? Kvasnice? Mlíko?“
„Tady. Chceš hrneček?“
„Asi jo. Rozdrobím to tam... přidej trochu cukru.“
„Takhle, nebo víc?“
„Stačí. Teď tam cmrndni to mlíko a já to posypu moukou.“
…
„Nějak to nic nedělá.“
„Jak starý jsou ty kvasnice?“
„No...“
„Nebylo to mlíko moc studený? Třeba jsme je vyšokovali.“
„Snad ne.“
…
„Dejcháme tady na to jak vůl s oslíkem na jesličky, co?“
„A kdo je kdo?“
…
„Hele, bublinka!“
„Já nic nevidím.“
„Ale jo, tady, na kraji, koukni... tady je druhá. A třetí!“
„Aha, fakt. Tak to asi bylo tím mlíkem.“
„Hm, tak víc dejchej, jinak se knedlíku nedočkáš..."

http://sosaci.net/node/14907

Řekli byste, že z něj bude spisovatel, sotva se naučil psát. Vymýšlel celé nové světy.
K osmým narozeninám dostal tlustý blok, aby mohl všechny svoje příběhy napsat.
Byl to krásný blok. Nevěděl jak začít, a nechtěl začít špatně, aby takový krásný sešit nepokazil.
Každý den se bál víc a víc. Příběhy mu bzučely v hlavě, ale ven se nedostaly.
Pak, to mu bylo deset, babička někde ze dna skříně vyhrabala pár polámaných voskovek.
Do týdne byl sešit plný kreseb. Stačilo otevřít a byli jste v jiném světě.
Ten chlapec se jmenoval Marc. Nebo Paul? Spíš Vasilij.
Nebo možná úplně jinak.

Potemnělá scéna představuje hustou džungli, v pozadí zní zpěv ptáků a skřeky noční zvěře.
V popředí leží čerstvě skolená kořist.
AKÉLA (velitelským tónem):
Ke mně, vlci! Přišel čas
K hostině zve luňákův hlas
pojďte všichni sem!
Na scénu vbíhají mladá vlčata, která ještě nikdy nebyla na lovu. S nimi i malý Mauglí.
MAUGLÍ A VLČATA (s podivem):
Co je to, Akélo, tady za věc?
Vždyť to byl bratříček – mladý srnec!
Zvečera běhal tu jako my!
Teď si ho máme dát k snídani?
Vlčata a Mauglí se tváří zmateně. Na scénu vbíhá Baghíra a usazuje se na větvi.
AKÉLA (důrazně):
Už je čas, abyste, vlčata, poznala
pravdu o naší hrdém rodu,
nemůžem jenom trávu žvýkat,
nemůžem jenom srkat vodu!
BAGHÍRA:
To je pravda! Někteří jsou lovci, a někteří jsou loveni - tak zní zákon džungle! Musíte se dozvědět pravdu!
AKÉLA (trpělivě):
Pravda je krutá, tak jak každá
vlčice brání krutě mladé,
krásná je ve svém hněvu.
Poctivý lov – to není vražda
To řeknu bez projevů.
I z vás tak jednou budou vlci
se smečkou běžte každý nov
když prvně vlče v krvi tlamu smočí
já zvolám hrdě – Dobrý lov!
Z povzdálí celá vlčí smečka i Baghíra sborem opakují:
Dobrý lov! Dobrý lov!

Měla to být příjemná letní procházka.
Bohužel teta Kateřina měla obzvláště povídavou náladu a sršela příslovími a idiomy na všechny strany.
Doktor Vlach začal se sáhodlouhým rozborem důvodů, proč lidé vůbec mají potřebu používat jakési opisné zkratky místo toho, aby, hergot, prostě řekli, co chtějí říct.
Teta Kateřina stiskla rty a naši skupinku poněkud předešla.
Za okamžik se však otočila a s obličejem nadmíru rozrušeným vzkřikla: „Nohy na ramena!“
Pak se jala prchati ve směru opačném.
„Vidíte, to je přesně ten případ – proč prostě neřekne „utíkejte“, když...“
Nato byl doktor Vlach hrubě přerušen hejnem rozzuřených vos.
Neměly pro lingvistiku pochopení.

Dvanáctka je cool. Dvanáct je měsíců v roce. Dvanáct taktů dělá blues. Dvanáct apoštolů.
Až na to, že jich bylo třináct. A to nepočítám Majdalénku, která ve skutečnosti byla větší apoštol než my všichni dohromady. Ale třináctka je pitomý číslo, tak prostě vypustíme větu támhle a přidáme tuhle a hleďme, máme tu dvanáct pěknejch bílejch hochů a hezky to všechno sedí.
Stejně je od Krista pěkný, že mě na chvíli pustil na zem. Není to sice život, ale stejně.
Doufám, že při tom zachraňování světa zbude chvilka na pěknej stejk a cibulový kroužky a budweiser.
Mrtvý totiž nebolí žlučník, kapišto?

Vím, že se první úrody nedočkám.
Možná vám to připadá smutné; obětovat život něčemu, čeho plody nikdy nespatřím.
Ale tohle není smutný příběh.
Jsou lidé, kteří věnují život Bohu, třebaže ho nikdy nemohou spatřit, a zemřou klidní a naplnění.
Jsou lidé, kteří věnují život Lásce, a zemřou s úsměvem a čísi rukou propletenou s tou svojí.
Já věnuji svůj život Naději, té křehké, krásné paní. Spatříte ji v chvění vzduchu nad polní cestou, kde se dotýká horizontu; v prvním letu ptáčete; v zeleném klíčku, který se prodírá hlínou.
Jednou černý dub vykvete a bude plodit. Tomu věřím celým svým bytím.

Celou noc ještě doufala. Teddy spal mizerně; ale ona by si stejně nešla lehnout. Nakrmila ho, a pak dlouho houpala v náručí a z paměti dolovala písně, které o pětadvacet let dřív zpívala dceři. Šlo to snadněji, než by čekala. Když usnul, vlasy se mu zbarvily do světle hněda – stejné měla i Dora.
Seděla v křesle a pozorovala tikání hodin. Ještě pořád tu byla naděje, bitva mohla trvat dlouho.
Ale pak ráno přišel ten nejkrvavější úsvit, jaký kdy viděla. A když se slunce vyhouplo nad obzor a vzduchem začaly kroužit stovky sov se zprávami, Andromeda věděla.
Už se nikdy nevrátí.

Je to asi jedna z mých nejstarších vzpomínek. Šedivé legínky s Mickey Mousem. Chodívala jsem v nich do tancování a byly fakt super.
Červené tepláky jsem dostala k šestým narozeninám. To už mi legíny byly malé a navíc Mickey mouse, to je přece pro prťata.
V patnácti jsem v riflích snad i spala, protože nosit tepláky – no, vážně, mami, ses jako zbláznila, ne?
Když mi táhlo na třicet, kruh se uzavřel.
Legíny jsou všude.
Onehdy jsem vážně přemýšlela, jestli mám cizí slečně v tramvaji poklepat na rameno a diskrétně jí pošeptat, že si zapomněla doma sukni.
Asi začínám být stará.

Občas se i mezi kouzelníky setkáváme s lidmi pevně přesvědčenými o platnosti karmického zákona.
Často jsou přesvědčeni o tom, že někdo jako já musel být v minulém životě někým mimořádně odporným. Třeba že jsem znásilňoval děti nebo mluvil nahlas v kině*.
Zajímavé je, že titíž lidé se vždycky považují za převtělení velkých umělců, vědců, nebo králů.
Osobně bych je tipoval tak maximálně na háďátko řepné.
Nicméně člověk by neměl ideu zavrhnout jen proto, že v ni nevěří (ostatně co kdyby věřila ona v něj, že), rozhodl jsem se proto probrat problematiku s odborníkem.
Takže, Fawkesi, co si o tom myslíš?

„... A chci vás upozornit, že pokud budete bez stálého zaměstnání déle než šest měsíců, bude úřad povinen vás vyhostit ze země.“
„Jak to asi mám udělat, když podle toho vašeho výnosu nikdo nesmí poskytnout stálé zaměstnání komukoliv ne-zcela lidského původu?“
Dolores se přesladce usmála. „Tak to je, pane Lupine, vaše starost. Samozřejmě, zákony jsou tu od toho, aby se dodržovaly. A musím s potěšením přiznat, že naši občané jsou velmi bdělí.“
Remus Lupin vztekle stiskl zuby. Ještě nikdy neměl takovou chuť někoho kousnout.
Jeho vztek se mu musel odrazit v obličeji. Dolores se přestala usmívat.
Zákon strachu. Ten poslouchají všichni.

Rona občas mnohem víc než původní důvod hádky vytáčel fakt, jak snadno nad ním jeho žena získává převahu.
Jenže tuhle slabost prostě neuměl překonat. Od dětství byl zvyklý na to, že doma je vždycky jídlo. Hora jídla. A skvělého.
Hermiona zatím koupala Rosie se rty pevně stisknutými. Pak odnesla miminko do ložnice a když malá usnula, vyhoupla se do křesla s knížkou v ruce a nohama pevně zauzlovanýma. Nemusel být velký znalec řeči těla, aby pochopil, že večeře nebude.
A nic jiného taky ne, když už jsme u toho.
Když potom dojížděl Rosinu rýžovou kašičku, bylo mu jasné, že prohrál.

Stopa se na lesklé mramorové podlaze se sledovala snadno. Sevřela násadu a vyrazila.
Za třetím rohem dostala kořist na dohled. Černovlasý mladík v bystrozorské uniformě a botách jako hnůj.
„Hej! Vy tam!“ zařičela.
„Okamžitě koukejte ty zaprasený bagančata sundat!“
Kolega pachatele na ni nevěřícně zazíral.
„Ženská, víte, s kým mluvíte?!“
„Aťsi je to třeba ředitel zeměkoule, tohle je můj rajón a mě tady nikdo vytřenou podlahu zasírat nebude!“
Chlapec, který přežil, se pomalu sehnul a začal rozvazovat tkaničky.
Pak se usmál, docela jako někdo, kdo si zvykl, že život má poněkud zvláštní smysl pro humor.
A je tomu docela rád.

„Má! Ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma mááá! Mň mň mň! Bontón trombón bonbón bon! Echm echm. Chm.
O sole! O sole mio! Sta 'nfronte a te! Nessun dorma! Nessun dorma! Tu pure, o, Principessa, nella tua fredda stanza,guardi le stelle che tremano d'amore e di speranza! L’amour est un oiseau rebelle que nul ne peut apprivoiser! Znám jednu dívku, ta má dukáty, má dukáty!“
Vilja Déži si povzdechl a upravil smotek vlny v uchu.
Hrabě je možná superlativně disponován, ale obyčejnýho lesáka z toho může tak akorát rozbolet hlava.

Nemohl jsem prostě jinak, sotva jsem ji spatřil. Malá holčička, roztomilá, přímo sladká. Košík přes ruku a v něm bábovka. Třená, s citrónovou polevou.
To ostatní byla improvizace. Vyzvědět, kam holčička míří, vzít to zkratkou, majznout bábrle po hlavě, nacpat do almary a hópnout do postele v jejím fěrtošku, ať už je to cokoliv. Než se tam to mrně docouralo, stihl jsem si ještě dát v tom sladkém očekávání šlofíka.
Věřte mi, kdybyste tu bábovku ochutnali, udělali byste to taky.
A to ostatní jsou jenom sprosté pomluvy. Nejsem žádný netvor. Mám jen jedinou drobnou charakterovou vadu.
Jsem hrozně na sladké.

Problém byl tak závažný, že se sešlo konzilium těch nejlepších a nejbystřejších mozků, aby učeně rokovali.
„Přátelé, situace je skutečně vážná,“ vzal si slovo první z nich. „Pojďme si shrnout fakta. Není o tom nejmenších pochyb. Každý den je o něco kratší než ten předchozí. Světla ubývá, pomalu, ale jistě. Pokud nic nepodnikneme, svět se ponoří do věčné tmy.“
A tak jednali, rokovali a přemýšleli. Ale žádné řešení nikdo nenacházel a oni pak pomalu, jeden po druhém, sešlostí věkem umírali, až z veleváženého sletu nezbyl jediný.
O pár dní později hospodyně nenaloženě a smetla hejno vysušených letních much z parapetu.

„Nevaž se, odvaž se? Bože, to je pitomost. Kdo ty slogany vymejšlí?“
„No co, je to krátký, úderný, rýmuje se to. Jasně, lepší by bylo, umaž se, odvař se. Pro zákazníky hobby marketů.“
„Jo, nebo ovaž se, převaž se, pro prodej zdravotnického materiálu.“
„Nebo rozklepáš se, poleptáš se, pro malé chemiky.“
„Hele, reklama se musí dotknout mas. Nesmaž se, nevaž se, pro obézní.“
„Jo, nebo, neplaš se, vtěsnáš se, pro ty holky, co se pokouší narvat do o dvě čísla menších riflí. Módní průmysl potřebuje slogan správného střihu.“
„Prima. Ještě mám jedno na závěr: Nesnaž se, uvaž se. Pro sebevrahy.“

Jsem už prý více než tisíc let starý. Sám si nejsem jistý, jak přesně; když jste na světě tak dlouho jako já, začne vám čas plynout v podivných smyčkách. Minulost splývá s budoucností, zítřek už jsem prožil včera, nebo možná před sto lety; včerejšek si pozítří zopakuju. Vše splývá v jeden proud; jména, tváře, emoce, sny. Mladé mysli silné i slabé, nudné i zajímavé, brilantní, bláznivé i pokřivené. Na některé vzpomínám s úsměvem, na některé s pochopením.
Z některých čišel takový chlad, že by se mi tajil dech, kdybych nějaký měl. Jednu nezapomenu nikdy.
Jsem magický objekt; nemohu cítit.
Naštěstí.

Po nebi plul sumec.
Jak takový sumec na obloze dýchá?
Pak sumec spolkl měsíc. Vcelku.
Není měsíc ve skutečnosti větší než sumec?
Celý svět se houpal. Hvězdy v souhvězdích si prohazovaly místa, mezitím kroužily malé stříbrné rybky a celý obraz spěl k totální anarchii.
Hele, už se necítím tak skvěle.
Rybky se proměnily v malá, černá, ostrá písmenka a vzaly ho útokem.
Kde je tady záchod?
Té noci došel Christian ke dvěma zásadním rozhodnutím. Za prvé, bude se vyhýbat podezřelým domácím pálenkám.
Za druhé, odteď kašle na písmena a příští báseň napíše nějakými bezpečnějšími znaky. Co třeba obloučky a pomlčky?

Vlastně to měli čekat. Ten gen tam někde byl, to bylo bez diskuze. Ale Harry by nikdy nevěřil, že jakýkoliv magický gen může přežít Vernona Dursleyho. A přesto...
„Tatííí! Podívej, co mi udělala!“ zakňourá James, osrstěný a grošovaný.
„Si začal,“ ohrne Olivie spodní ret. „Řikal, že prej podvádím. Já za to nemůžu, že má smůlu.“
„Musel jsem už potřetí na start bez čtyř tisíc! A Oli mi mezitím vyfoukla Napoliho! To není fér!“
„Jestli nepřestaneš, přidělám ti ještě kopejtka,“ zavrčí neteřinka.
Dudley pokrčí rameny.
„Vidíš, To je tady pořád.“ Zavrtí hlavou. Pak se pousměje. „Já ti aspoň normálně jednu vrazil.“

„Kde je? Že tys ho zblajzla, potvoro jedna!“ komisař byl právoplatně rozhořčen.
„Deset deka nejjemnějšího uheráčku! Hlavně že housku necháš, lodyho nenažraná!“
Carter vstoupil do místnosti a otíral si tvář bílým kapesníčkem. „Komisaři, nerozčilujte se, praskne vám žilka.“
„O mé žilky nemějte... tak moment! Co to máte tamhle na límci?“ Ledvina vyrazil k proslulému detektivovi s výrazem ohaře na stopě.
„Mastnej flek! Tak to jste byl vy, ne ta pitomá kytka! Páni, to bych do vás neřek! Takovej slavnej detektiv a krade salám!“
A zatímco Nick Carter se marně snažil obhájit neobhajitelné, ubohá Adéla vadla v koutě.
Stále ještě nevečeřela.

Vzbudí se někdy pozdě v noci. Teddy spí na zádech, tak bezbranný a odevzdaný, že se Remusovi něhou tají dech. Dora oddechuje klidně vedle něj. Za nimi, tam ve tmě, čekají stíny.
Dřív je Remus vítal.
Sirius, s vlasy do čela.
James, s rošťáckým úsměvem.
Lily, její něžné ruce.
Těšíval se na ně, a v těch nocích, kdy je cítil jasněji, doufal, že mu tím naznačují, že je už brzo potká.
Nikdy je necítil tak jasně, jako dnes.
A dnes ho to děsí.
Jeho syn najednou otevře oči, vykřikne a vztáhne ručičky po něčem, co mu navždy uniká.
Do tmy.

Výraz na Percyho tváři působil trochu děsivě, především proto, že široký, zubatý a připitomělý úsměv jste u něho nečekali.
„Harry!“ vrhl se na mladíka hned mezi dveřmi obchodu, „jak báječné tě vidět v tak báječný den! Svítíčko sluní, ptáčci kvetou, kytičky zpívají, no není to krása? A Hermiono! Máš nový parfém? Není nad vůni čerstvě vyprané kočky takhle po ránu!“
Rona a George se proplétali mezi zákazníky a snažili se zdivočelého bratra odchytit.
„Promiň,“ zafuněl Ron, když je míjel. „Omylem se napil naší experimentální směsi.“
„Ale tu vůni vyprané kočky zařadíme do sortimentu,“ zavolal na ně George, „to bude hitovka.“

Když malá Molly konečně přestane fňukat a usne, její matka si protáhne záda a vrátí se do obývacího pokoje.
Pan Weasley se na koberci stále snaží složit malé letadýlko na setrvačník zase dohromady. Tváří se tak provinile a rozpačitě, že se Audrey musí kousnout do rtu, aby se nerozesmála.
„Nechte to, pane Weasley. Můj táta to spraví. A Molly na to do rána zapomene.“
„Hrozně mě to mrzí, Audrey. Chtěl jsem jenom zjistit...“
„... jak to funguje,“ doplnila snacha s úsměvem. Zvedne malý motorek a přidá ho k ostatním kouskům dceřiny oblíbené hračky.
„Myslím, že tomuhle zařízení se nejčastěji říká „udělátko“.“

Nevidím zlo.
Právě v těchto chvílích nejvíc bojuje – sama se sebou, s vlastní malicherností.
Neslyším zlo.
Cosi v křivce jeho krku a ramen, to, jak tam stojí a zírá nad obzor, na noční letní nebe, v ní probouzí hořkost. Že k němu nedokáže proniknout, že tu bolest, co v sobě nosí, nedokáže nést s ním.
Ona ne. Nebyla tam, neprožila to s ním.
Ginny zavře oči.
Nemluvím zlo.
To je nejtěžší. Přiznat si, že jsou chvíle, kdy mu ona nedokáže pomoct. Polknout nesmyslný osten žárlivosti a udělat, co je správné.
Nečiním zlo.
Hodí hrst letaxu do ohniště a zavolá Hermionu.

„Zvládneš to tu? Je to narychlo, ale ten léčitel tu nebude dlouho a třeba... třeba by mohl pomoct.“
„Je to jen pár dní. Hlady neumřu.“
Vyměňovali si podobně bezvýznamné věty. Klouzali po povrchu, ani jeden neměl odvahu vyslechnout si, co si ten druhý doopravdy myslí.
Díval se za nimi, dokud nezmizeli za rohem ulice. Žena a chlapec, ruku v ruce, na pohled vypadali jako každá jiná matka s dítětem.
A on jako každý jiný chlap, který zůstane pár dnů doma sám.
Slaměný vdovec, tomu říkají mudlové.
Lyall se právě tak cítil. Stačila by jediná jiskra a vzplál by jako vích.

Vždycky měl oči upřené k obzoru. Miloval bílá místa na mapách. Neznámé hranice. Vše, co je mimo dosah.
Teď jedna terra incognita, nepředstavitelně krásná, seděla přímo proti němu u malého kavárenského stolku a s mírně ohrnutým nosíkem se nimrala v kávovém koláčku.
„Nemysli si, še tohle je rande,“ řekla o chvíli předtím, když s pečlivě naplánovaným zpožděním dorazila.
Bill se usmál.
„Jednou si tě vezmu. Budeme mít tři děti a domek na břehu moře.“
„To uršitě,“ ušklíbla se Fleur a přehodila nohu přes nohu. Pomalu, s rozmyslem, aby měl dost času si ty nekonečně dlouhé nohy prohlédnout.
Výzva byla přijata.