Moje články

Dobře si vzpomínal, jak odcházel z hodin péče o kouzelné tvory omlácený a špinavý. Jednou o Hagridovi prohlásil, že je úplně pošahanej, a Harry mu málem dal pěstí. Přesto - nikdo normální by se nesnažil ochočit si třaskavé skvorejše.
Poslední dobou však měl pocit, že v očích některých svých studentů začíná vídat jistý výraz.
Potom je jednoho dne slyšel cestou ze skleníku:
„... vážně, ten Longbottom je úplně pošahanej!“
A když pak o pár dnů později něžně přemlouval jednu ze svých nových filipínských masožravek, aby byla přece hodná kytička a vyplivla toho havraspárského druháka, musel si to připustit.
Asi začíná Hagrida chápat.

Psssst! Zasyčel hádek tiše na pozdrav, když, pozdě v noci, vytáhl jeho krabici z pod postele.
Uššš je časss?
Vklouzl mu tiše pod košili a obtočil se zlehka kolem jeho paže. Hlavou se mu opřel o rameno. Dával pečlivě pozor, aby se jeho rubínově rudá očka nepodívala směrem k jeho obličeji. Čaroděj ho zlehka pohladil prstem po páteři.
Věrný přítel. Cenný spojenec.
Když svého svěřence ubytoval v Komnatě, vrátil se klidně do svých pokojů. Když mu zrak padl na prázdnou krabici, pocítil na mihotavou vteřinu něco jako smutek.
Rychle ho zaplašil.
Sbalil si zbytek věcí a za svítání opustil hrad.

Vyprázdní se vám hlava, sotva sáhnete po tužce?
Umírá u vašich esejí nudou i profesor Binns?
Máme pro vás řešení!
Básnické střevo!
Již nikdy více dlouhé hodiny bez inspirace! Nikdy více úkoly za T!
Za pouhých pět galeonů v Kratochvilných Kouzelnických Kejklích.
Možné vedlejší účinky: horečka, vyrážka, neovladatelné záchvaty prdění.

„Jestli mu to udělali spolužáci, přísahám, že budou drhnout bažanty až do prázdnin,“ promluvily z profesorky McGonagallové ochranářské pudy.
Nebelvírský šesťák s obličejem připomínajícím naklepaný řízek vzdychl ze spánku.
Madam Pomfreyová se usmála.
„Obávám se, že dštíš oheň zbytečně, Minervo. Tenhle si za to může sám. Slečna, do které je zakoukaný, má totiž zálibu v antické mytologii.“
„Jak to souvisí-“
„Trochu to pomotal. Což mimochodem při tom množství whisky, co vypil, není překvapivé. Zapamatoval si jen, že má jít zašeptat svoje přání do vrby.“
„Do NAŠÍ vrby?“
Profesorka McGonagallová vykoukla nevěřícně z okna. Vrba mlátička na obzoru spokojeně zachřestila větvemi.

Začalo to nevinně, jako ostatně vždy.
Slečna Mitnicková právě dokončovala svůj referát.
„... na sávěr nám pan kostelán vyprávěl pšíběhy o strachovadlech. Byl tam jeden duch, co vrzal na chodbách a pak jedna duchna, celá bílá, chodila po chradbách.“
„Výborně, slečno Mitnicková, ale říkáme „kastelán“ a „strašidlech“ a také se neříká duchna, ale-“
„Ale já měla duchna,“ vložila se do věci slečna Tarnovská, „felká duchna s husa.“
„Vy husa, Tarnovská,“ ušklíbl se pan Kaplan.
„Vy hrobián, Kaplan,“ bránil čest dámy pan Schmitt.
„To je správně chrobník,“ poznamenal p. Nathan.
Proferor Parkhill zasténal. Duch jazyka opět tiše skonával v koutě.
Duchna taky.

Náhodná laskavost bolí ještě víc, než lhostejnost nebo úšklebky. Stará paní, ztěžka opřená o berli, na ni soucitně hledí.
„Chuděrko malá... sami nemáme moc, ale aspoň tohle si vezmi. A vzadu ve stodole můžeš přespat. Donesu ti tam čaj a nějakou deku.“
Kdysi by takovou mudlu proklela dřív, než by stihla otevřít pusu. Dnes nemá dost magie ani na rozdělání ohně, ani dost energie k tomu, aby cítila víc než únavu. Dítě z ní bezohledně vysává všechnu sílu. Někdy má pocit, že až se narodí, ona se rozplyne ve vzduchu.
Nad ošatkou namrzlé mrkve už se skoro nemá sílu rozplakat.

Vždycky měl rád v životě pravidelný rytmus. Přes určité nesporně pobertovské části své povahy měl ve skříni přesně vyrovnané kopečky černých, šedých a hnědých ponožek, zimní oblečení v létě pečlivě uložené a hrneček vždy ve stejném koutě skříňky nad dřezem. Kdyby nebyl kouzelník, určitě by se věnoval matematice. Měl rád její exaktnost – věty, důkazy, konstanty. Rád nacházel věci tam, kde je nechal, stejné, logické.
Pak do jeho poklidného života vpadla nepředvídatelná vichřice a on našel v hromádce černých ponožek jednu pruhovanou růžovou.
Nechal ji tam a pak každé ráno chodil pro ponožky s úsměvem.
Proměnné koneckonců k matematice patří taky.

„Neper se se mnou, ty zatracenej pitomče, a hlavně se tam teď nedívej!“
Samozřejmě ví už ve chvíli, kdy to vysloví, že dosáhne přesně opačného efektu – samozřejmě, ze se tam Severus podívá. V tu chvíli to není kontraproduktivní, protože ztuhne strachem a přestane mu vzdorovat, ale James ví, že škoda už byla napáchána a nedá se odestát.
Ze zbytku té noci mu v paměti později zůstanou jen útržky – krajina osvětlená studeným světlem měsíce v úplňku, bolavá jelita od divoké vrby, pach zpocené vlčí srsti. Nekonečná nenávist v Severusových očích a Jamesův vlastní vztek.
Tohle si nikdy neodpustíme. Nikdo z nás.

Krok krok vrz krok. Krok vrz krok krok.
Mělo ho varovat, že je nájemné tak nízké a přesto byl jediný zájemce. Jasně, to má háček. Ale koneckonců, Laurel je exekutor a jen tak něčeho se nelekne. Naposledy na něj jedna klientka poštvala cvičenou petúnii zubatou.
Krok krok vrz krok. Krok vrz krok krok.
Už čtvrtou noc to samé. Kroky s železnou pravidelností pochodující nad jeho hlavou, neustále! Přes to posrané vrzající prkno!
Krok vrz krok krok. Krok krok vrz-
„Banzáááááái!“ zaječí Laurel a ozbrojen smetákem vyrazí po schodech do bytu nad sebou.
Do toho, který je už půl roku prázdný.

Někdy se stává, že něco ve svém životě postrádáme, ale zjistíme to, až když to znovu objevíme.
Aspoň to tak nějak vždycky říkala Remusova máma.
"Bylo to fajn, díky za večer. Uvidíme se po úplňku? Jo? Prima. Tak pac a pusu," řekla Tonksová po prvním rande. Fakt.
S přidrzlým úšklebkem na něj mrkla, otočila se na podpatku a s hlasitým prásknutím se přemístila pryč.
Ještě pěkně dlouho tam stál a koukal vyjeveně do tmy, ani si nevšiml úsměvu, který se mu pomalu, ale jistě šířil po tváři, dokud nedosáhl do očí a nerozehnal vrásky kolem nich.
Tak tohle mu chybělo.

Přemejšleli jste někdy nad tím, kolik se jednomu človíčkovi vejde do hlavy světů? A lidí! Tolik si jich můžete vymyslet, rozumět jim, mít je rád. A některé z nich čtenáři nikdy nepoznají, a to je smutný.
Je to něco, co se musíte naučit, pokud chcete, aby vaše příběhy někdo opravdu s chutí četl. Ovocnej stromek taky musíte prořezat, jestli z něho chcete víc, než trpký pláňata.
Je to ale těžký.
A vždycky, když dopíšete poslední stránku, cítíte je, jak se tou tenkou blánou snaží probít dovnitř.
Je vám jich líto.
Ale kdyby tam nebyli, nikdy by to nebyl dobrý příběh.

Podívejte, nemůžete mi to mít za zlý. Já chci v podstatě jenom spravedlnost. Každej přece ví, že pohádky mají dobře skončit. Dobře! Skončit!!
A jak jsem dopadl já? Nejdřív si na mě brousil zuby dědek, pak jsem sotva pláchl zajícovi, funěl na mě vlk, oslintal medvěd, a nakonec mě zblajzne vychcaná liška. Promiňte ten výraz.
Takže - to máte za to! Uvaluju na vás kletbu cukrové polevy, neodolatelné křupavosti, voňavoučké marmeládky uvnitř.
Snězte mě - pořádně vám zvednu hladinu cukru v krvi!
Snězte mě - ty kalorie, to ani nestihnete spočítat!
Snězte mě - takovej žlučníkovej záchvat jste ještě neměli!
Já vám dám koblížek!!

Já to nechápu! Fakt! Přísahám, že dospělí jsou někdy úplně pitomí.
Mamka hodně brečí. Táta se mračí a nadává. A nikdo už k nám nechodí. Ani strejdovi kamarádi. Ani ten, co ho mám nejradši, ten co vypadá starší, a nedělá takový kravál, a má žlutohnědý oči docela jako ten vlk v zoo.
A já nevím proč. On tomu přece nemůže věřit, ne?
Nebo jsou vážně všichni dospělí tak hloupí?
Protože strejda Sirius nic takovýho, co oni říkají, neudělal. To prostě není možný a hotovo.
Mamka říká, že už ho nikdy neuvidím, ale to je taky pitomost.
Ještě se potkáme.
Určitě.

Práci na poště má rád. Je pestrá a užitečná. To je důležité. Nakonec můžete popírat svoji podstatu jak chcete, ale některé věci jsou hluboce... zapsány. Doslova.
Proto občas, když je jasná noc, a řev města se ztiší v šepot, vyjde na dvůr za poštou, kde stojí stará zrezivělá pumpa. Vezme za rukojeť a pracuje, dokud nezačne vytékat slabý proud nahnědlé vody. Ten rytmus a šplouchání ho uklidňuje.
Jednou ho přistihne pan Rosret. Neřekne nic, jen na něj dlouho hledí a podivně rychle u toho mrká.
Pumpa 19 lidi nikdy docela nepochopí. Ale rytmu vody kapající na kamennou dlažbu rozumí dokonale.

Courám po lese, a najednou bum ho, pohádkovej dědeček. Že jestli se nechci podívat do pohádky. Inu, proč ne.
Podá mi pytlík, v něm tři vajíčka, prý se mi budou hodit. Udělá nějaký čárymáry a jsem tady.
Hezký. Zelený lesy, na obzoru nějakej zámek, po rekonstrukci, spousta oken a věžiček.
V trávě zurčí potůček a na kameni sedí žabák.
"Jsem zakletý princ," povídá. "Když mě políbíš, proměním se. Budeme spolu žít tamhle na zámku, s mojí matkou. Budeš mi spravovat košile a mýt okna. Budeme velmi šťastni."
*
K večeři mám žabí stehýnka s holandskou omáčkou. Ty vajíčka se fakt hodily.

Edmund Prewett zemřel roku 1742, po krátkém a nepříliš šťastném životě. Byl to tichý duch, kterého si nikdo moc nevšímal. Vyhovovalo mu to.
"Proč jste pořád tak smutný?" zeptala se ho jednou Luna zcela bez úvodu, když na něj narazila ve sklepení. Překvapeně na ni zamrkal. Věděl, že ostatní duchové mají pro tuhle plavovlasou Havraspárku jistou slabost. Byla svým způsobem stejně nepřítomná jako oni.
Než však mohl odpovědět, rozlehl se chodbou řezavý jekot: "Edmundéééé!"
Povzdechl si.
"Víte, slečno, říká se, že je lepší být mrtvý než ženatý. K tomu mohu dodat pouze toto - vůbec nejhorší je být mrtvý a ženatý!"

Kryštůfku Robinovi se zdá, že se svět kolem něj neodvratně mění; nejen proto, že se na něj dívá z větší výšky. Poslední dobou mívá divné myšlenky. A ještě divnější sny, ve kterých se kdoví proč objevovuje jeho nová (a nepříliš oblečená) učitelka biologie.
A i ve Stokorcovém lese to jde od desíti k pěti.
"Co že jsi to udělal?!" ptá se nevěřícně zkroušeně posmrkávajícího Tygra.
"Já vím, že se to nemá. Ale Kryštůfku, já si nemohl pomoct! Bylo to takové volání... volání přírody!"
Kryštůfek Robin si povzdechne. Že jsou tygři masožravci, v biologii brali.
Jenže Prasátku to asi nikdo neřekl.

Je to ironie.
Svým způsobem byl mnohem víc v loji, než před pár hodinami. To byl jen vězeň na útěku. Nejhledanější v zemi. Teď byl znovu chycený vězeň, což znělo rozhodně hůř.
Přesto, před pár hodinami si jistý třináctiletý kluk myslel, že je zrádce a vrah. A teď už ví, že to není pravda.
A pro uprchlého vězně názor tohohle třináctiletého znamenal víc, než co jiného.
Rozhodně víc, než názor toho starého, bláhového, až příliš mocného muže, který teď stoupal po točitých schodech, aby si s dávno usvědčeným zrádcem promluvil.
Sirius se ušklíbl.
Vinný, dokud se neprokáže opak.
Jako vždycky.

Většina lidí tak nějak čekala, že ve chvíli, kdy plukovníka O'Neilla převelí do Washingtonu, něco se stane. Možná ne zrovna oslnivý výbuch s petardami, ale že mezi těmi dvěma cosi je, o tom si vykládaly i zlaté rybičky seržanta Harrimana.
Ve skutečnosti se nestalo vůbec nic. Těžko říct, jestli jim těch osm let tance mezi vejci přešlo do krve tak, že se nedokázali vymanit z bludného kruhu vlastních stop, ale bylo to tak.
Nic.
Frustrující.
„Víte,“ prohlásil Radek Zelenka „v češtině existuje takové slovo, které by je celkem vystihlo.“
Zachrčel ve své podivné mateřštině tři nevyslovitelné slabiky.
Znělo to přesně.

Davidova maminka, má nastávající tchýně, byla etalon pravé ženy. Dokonalá manželka, matka, hospodyně, ozdoba společnosti. David mě uklidňoval, že "mamka je v pohodě", ale já si v ten den, kdy u nás prvně zazvonila u dveří, stejně připadala jako vyděšené ptáče před kobrou královskou.
Vplula dovnitř na oblaku Chanelu, a mě v tu ránu zplihly vlasy, došlo kafe a zdrcla se buchta.
A ona ke mně přišla; se spikleneckým úsměvem a výrazem člověka, který právě předává mladší generaci svoji celoživotní filozofii, mi položila dokonale pěstěnou ruku na předloktí, naklonila se ke mně a sdělila mi:
"Neboj, ono se to neposere."

Já jsem jako malej capart byl to, čemu naše babi říkala "shánčlivej". Se sousedovic Liduškou jsem vyměnil opelichanýho koníka za závodní autíčko. Tátovi se to moc nezdálo, ale mamka povidá, jen ho nech, roste z něho malej obchodník, to se v rodině vždycky hodí.
Tak jsem vyměnil pytlík tvrdejch větrovejch bonbónů, který mně stejnak nikdy moc nechutnaly, za duhový skleněnky. To byl bezva obchod, páč kuličky jsou vopravdovej poklad. Mamka mě chválila, jakej prej mám talent.
Když jsem pak ale o pár tejdnů pozdějác vyměnil malýho uřvanýho brášku v kočárku za polárkovej dort, už se jí to tak super nezdálo.

Zdálo se, že jsou všude. Na dvoře, v zahradě, na stromech v sadě. Ve skutečnosti jich bylo jen kolem deseti, ale z dálky vyvolávali dojem mraveniště. Plného rezatých mravenců. Občas se mihl i nějaký nepravděpodobně hnědý nebo plavý.
Někdy z domu vyběhl nějaký dospělák a s celkem nepatrnou mírou účinnosti se pokusil chásku uklidnit. Pak vyšla starší paní s tácem něčeho sladkého, co na pár minut hemžení zastavilo. Sotva ale spokli poslední sousta a cukr je znova nakopl, začalo vše nanovo.
"Vidíte to," mávl náčelník trpasličího klanu znechuceně směrem k Doupěti, "a o nás tvrdí, že se množíme jak králíci."

"Povidám vám, já, když se mi chce, dokážu nějak povidat. Dokážu umluvit koně, že se mu chce lítat, a von roztáhne křídla a taky vodlítne. Trvá mi to tak tejden. Se slepicí, to de eště rychlejš, to se ví, páč slepice křidla má, jenom si potřebuje trochu rozpomenout. Pak se lidi diví, co za vorla jim poletuje nad chalupou.
Jo, zkoušel sem to jednou s volkem, to vám řeknu, to byla práce. On takovej volek, hovado ubohý, už v životě nic moc nechce, tak je těžký ho umluvit, že má lítat. Ale zvlád sem to. Ten vám pak vypadal šťastně!"

Ztroskotali na planetě, na které se dalo přežívat, ale ne žít. Místní inteligentní druh - jacýsi opeření ptakolidé - žil na primitivní kmenové úrovni.
"Nebojte se," dodával jim odvahy kapitán. "Na zemi o nás ví, pošlou nám pomoc."
V následujících týdnech a měsících se to pro ně stalo pozdravem i povzdechem. "Ví o nás," šeptali večer, když zvedali hlavy k obloze poseté cizími hvězdami, "ví o nás."
Záchranná výprava dorazila až o dvacet let později. Místní ptakolidé nebyli nepřátelští, ale komunikovat s nimi nedokázali. Když jim ukazovali zrezivělé trosky lodi a hromádky vybělených kostí, dokázali jenom vyčítavě štěbetat něco jako: "Víonás! Víonás!"

Mlčky a ve slavnostních kožešinách pozorovali hranici. Hořela dlouho; k obloze stoupaly zprohýbané kruhy olověného kouře a halily údolí do šedi.
*
Kdybyste na něho promluvili, neslyšel by. S chutí olova v ústech (vždycky si v soustředění prokousl ret) sledoval, jak se laciné olověné kroužky taví a splývají v jednolitou hmotu - náboj.
*
S každým dalším rokem krajina pustla. Pach olova a síry dělníkům vrostl do kůže, zatímco z komínů neúnavně stoupaly kouřové kruhy a rozplývaly se v netečném nebi.
*
„Proč se nikdy nepoučí?“ zeptal se mladší bůh staršího. „Proč jsme je stvořili zrovna takhle?“
Starší pokrčí rameny.
„Líp jsme to neuměli.“

Milá zpovědnice,
mám takový problém. Už šest týdnů jsem veganka, protože maso je fuj a kravské prdění prý otepluje planetu. Jím denně deset banánů a piju mladý ječmen. Teď jsem zjistila, že jsem těhotná. Budu samozřejmě s veganstvím pokračovat a až se dítě narodí, rozhodně ho nikdy žádnýma mrtvýma zvířatama krmit nebudu!
Ale snad mi poradíš. Můžu vůbec kojit? Není mlíko taky odporný živočišný produkt? Dík za radu! Katka.
Milá Katko,
mateřské mléko je samozřejmě základem výživy i později vegansky krmených dětí. V Tvém případě to ale skutečně může být problém.
Kravské mléko je totiž rozhodně s veganskou stravou neslučitelné...

Přespali jsme na louce u zbořeného statku. Poblíž stál opršelý kámen, snad hraniční. Lipka, ani nevím proč, na něj položila věneček pampelišek.
Ve snech mi duněly motory bombardéru a probudil jsem se s hlavou plnou nějakého německého říkadla.
Pokračovali jsme do Větřné, kde jsme točili rozhovor s místní pamětnicí.
„To víte, že tady byli Němci. Z toho směru odkud jdete, to byl jejich statek, U Pampelišek. Měli dvojčata, takové střapaté blondýnky. Jejich otec byl gestapák. Ještě, než je odsunuli, ty holčičky zmizely. O pár let později se našly na louce dvě kostřičky. Aspoň kámen jsme tam postavili.
To víte, válka..."

Takový normální den. Cosi s nevyslovitelným názvem, co po něm Kaylee chtěla už měsíc koupit, se urvalo v motoru. Kaylee mu dala tou nejmelodičtější čínštinou jasně najevo, co si myslí o jeho inteligenci a původu, když se jí zeptal, kdy to opraví.
Zoe se pohádala s Washem, takže na můstku se tvářil zdeptaně i plastový tyrannosaurus.
„Hlavně klid,“ řekla mu River konejšivě, když prošla kolem něj v květovaných šatech a s něčím, co vypadalo jako součást spodního prádla na hlavě.
Mal se natáhl a poplácal svoji loď po zábradlí v nákladovém prostoru.
Usmál se. Hlavně klid.
Jeho klid.
Jeho Serenity.

Sotva se Katka protáhla dveřmi od kanceláře a automaticky vykročila po vyšlapané cestičce ke kávovaru, narazila na atmosféru hustou tak, že by se dala krájet.
Kolegyně seděly nezvykle zticha u počítačů s přehlídkou výrazů – dle povahy – od mírně pobavených po mírně vyděšené. Šéfová se tvářila jako po extrakci osmiček a nad hlavou jí kondenzoval bouřkový oblak.
„Co je? Došlo kafe?“
Kolegyně nejblíž k ní dostala záchvat ošklivého kašle. „Ne, ale víš, jak jsme včera měli debatu o organizaci práce?"
"Hm?"
"Viz dveře."
Katka se vrátila ve vlastních stopách.
Na dveřích se skvěl krasopisný nápis:
ŘÍŠE CHAOSU.
ODLOŽTE PŘÍČETNOST, KDO VSTUPUJETE.

„Koniklecová, tohle není dobrej nápad,“ zakňučí Lipůvka nešťastně. „Je to hořký a chutná to jak drtiny.“
„Na odpočívadle byly dvě rodinky s dětma. Jsou tam plechovky od coca coly,“ pronesla toužebně Sedmikrása.
Koniklecová s námahou polkla suché sousto a obořila se na ně. „Tak hele, vy dvě. Podívejte se na sebe. Ty zadky. Jako sulc! Jak chcete nalákat někoho do močálu, co? Vyžírat turistům batohy, to jo. Ale tancovat při měsíčku, to sne. Tak budete aspoň držet dietu!“
„Ale...“
„V tom časopise to psali jasně. Kůra má odtučňovací účinky. Naštěstí kůry máme v lese dost!“
„Je hnusná.“
„Mlč a hryzej!“

Potkala ho na jaře v parku. Zeptal se jí na cestu a vypadal, že spěchá, ale když se usmála, spěchat přestal. Pozval ji na zmrzlinu a bylo to.
Když začínalo léto, vznášela se v květovaných šatech ulicemi, snad se ani země nedotýkala. Byl úžasný, milý, pozorný. Nosil jí květiny, držel ji za ruku a mluvil o budoucnosti.
Na podzim jeli k jeho rodičům. Dům voněl skořicí a čímsi cizím. Matka se na ni usmívala, ale oči měla studené. Tehdy se ozvaly poprvé, ale zaplašila je snadno.
Než napadl sníh, byly zpět. Tak jako u jejích vztahů vždycky. Malé. Ošklivé.
Pochybnosti.

Většinou toho všichni namluví dost. Až na Teal'ca, samozřejmě, ale jeho přítomnost je jaksi hlučná sama o sobě. Daniel vykládá prakticky nepřetržitě. Carterová vyplňuje jeho nádechy technickými detaily. Když náhodou zmlknou oba, začne plukovník něco o rybách nebo hokeji.
Ale někdy, večer, když jsou hotoví a výjimečně na ně nikdo neútočí, sesednou si vedle sebe. Pozorují západ slunce (nebo dvou) nebo východ měsíce (nebo dvou. V jednom památném případě čtyř).
A to jsou pak všichni úplně zticha a po chvíli se i jejich nádechy mimovolně spojí v jeden.
Neuměli by pojmenovat, co to vlastně je, ale mlčí, aby to nevyplašili.

Podplukovník Kvasnička si povzdechl a vrhl jediný dlouhý pohled na kalendář. Odškrtával si na něm týdny do důchodu (ještě šestačtyřicet).
Někdy měl pocit, že se toho nedožije.
Třeba teď.
Nemohl se rozhodnout, jestli se mladý podporučík zfetoval nebo jestli si prostě jenom dělá prdel.
„Hlídka byla napadena v areálu univerzity zdivočelým punkovým bobrem? To myslíte vážně?!“
„Ne, pane.“
Ne, určitě se toho nedožije.
„Později mi bylo vysvětleno, že se jednalo o nutrii, pane.“
„Punkovou?“
„Měla růžové číro a zlatý hlodák, pane.“
Asi se toho nedožije ani podporučík.
„Ale ti veterináři říkali, že...“
Konečně to pochopil. Studenti veteriny měli pořádnej mejdan.

Že je umělec, to mu lidé říkali často. V jejich hlasech vrněl nasycený obdiv a většinou si pak ztěžka oddechli a distingovaně otřeli čela sněhobílým kapesníčkem.
Nenáviděl je všechny. Jejich špatně padnoucí obleky a prázdné pohledy. Požitkářské, tupé, nepoučitelné ovce.
Ale svoje umění miloval. Vůně, barva, chuť, tvar, textura. Jeho cit pro detail byl dokonalý. Výběr materiálu neomylný. Nevytvářel svá díla na papíře; ne, nebyl žádný obyčejný patlal. Čistý bílý porcelán, to bylo jeho plátno. A jeho dílo prchavé, pomíjivé; umění pro umění samo.
A když štědře sypal na hlavní chod jemný arsenikový prášek, jeho úsměv byl úsměvem Mony Lisy.

Věřte mi, než jsem založil tuhle cestovku, narajzoval jsem se po světě opravdu hodně. Vlastně byste sotva našli místo, kde jsem nebyl. Opuštěná horská úbočí v Peru? Zapadlé pláže Přátelských ostrovů? Hluboké pralesy střední Amazonie? Vím, znám, byl jsem tam. Spousta hmyzu.
Proto jsem se taky do tohohle podnikání dal – říkám si, koukni, chlapče, něco už jsi na světě viděl, proč to neukázat ostatním? A tak teď pořádám tyhle zájezdy – pořádný extrémní výšlapy po těch nejdivnějších a nejkouzelnějších kusech světa. Takže jestli máte pořádný boty a chuť něco vidět, koukejte se přihlásit! Extrémní cestovní kancelář Ahasver je tu pro Vás!

Měli vědět, že nic není dokonalé. Při pohledu zpět, při pohledu v kontextu celých lidských dějin, to bylo jasné. Ale kdo se dnes zabývá lidskými dějinami... a kdo se jimi konec konců zabýval tehdy; v době, kdy továrny na okraji Nového Soulu opustili první fabrikanti.
Stejné, geometricky vykroužené tváře, lesklé vlasy, lehké úsměvy. Těla, která svými proporcemi odpovídala soudobému ideálu krásy. Vítěžství tvaru. Dokonale bezobsažné formy.
A přece by už tehdy kterýkoliv historik varoval před momentem, který nutně musel přijít.
V každé epoše lidských dějin se totiž jednou najde bytost, která řekne ne.
A kruh, jediný dokonalý tvar, se uzavře.

„Hele, to je jednoduchý. Tohle převedeš a sem dosadíš sílu...“
„Ahá! Teď už jenom spočítat objem té koule... no jo, jak se počítá objem koule?“
„...“
„Holky, pauza bude za chvilku končit – čeká nás další polka, obávám se. Tohle musíme dopočítat! Co ten objem? Nikdo nevíte? To jsme v háji...“
„Ani omylem. Nechte to na mě!“
Plavovláska převezme velení, odstrčí kamarádky a suverénně zamíří k hloučku chlapců z druhého gymplu. Vybere si toho, co vypadá nejinteligentněji.
„Ahoj. Já jsem Pavla. Nevíš, jak se počítá objem koule?“
O deset let později se ti dva, už jako vystudovaní stavaři, vzali.
Na těžní věži.

Nakonec sám nevěděl, jestli je víc člověk nebo vlk. V džungli se cítil doma; volné nebe nad hlavou a kyprá hlína pod nohama ho uklidňovaly. Stísněnost lidských chatrčí děsila.
Po čase ho ale vyhnali všichni – ti z džungle i ti z vesnice. A možná to mu konečně pomohlo zjistit, kdo vlastně doopravdy je – je Mauglí, nic víc, a nic méně.
A když si Šér Chán přišel pro pomstu, zabíjel jako Mauglí – chytře jako člověk, ale s tvrdou nesmiřitelnotí džungle.
Vrátil se na poradní skálu vítězně oděn v jeho kůži. Tam ji také zanechal. Hřála, ale nelíbil se mu její pach.

Dobrý den. Vítejte v našem studiu. Jak se cítíte?
Jak bych se cítil? Jsem mrtvej! Opakovaně, podotýkám!
Prosím, uklidněte se. Popište našim posluchačům váš tragický život.
Co na tom chcete popisovat? Bylo to fajn, až do chvíle, kdy se do toho vložily tyhlety "šťastné konce"! Šťastné pro koho, ptám se? Jeden dělá svou práci, s vážnou tváří pronáší ty slabomyslné otázky, rozfoukává stavby a co z toho má? Víte, jaké to je, utopit se s břichem plným kamení? Hm? Prd víte. A co takhle uvaření zaživa? Zatímco kolem vás nadšeně kvičí vepřové?
A vůbec, vyhlašuju tímto stávku! Za práva vlků!

Drakovi se princezna hned nezdála - cukrátkové šatičky a chemlonové kudrlinky nakřivo.
“Tohle jsme si teda nedomluvili. Smlouva říká jasně – mám nárok na jednu sličnou princeznu každých padesát let! A jsem rozumnej – chápu, že s tou sličností to vždycky nevyjde. Ale tohle už je moc!” zašermoval vyděšenému princátku pařátem před nosem.
“Já vím,” popotáhl princ, “ale když tatínek král umí jenom kluky. A ty šaty se mi líběj...” přešlápl a červenal se, až to drakovi přišlo líto.
“No, co s tebou," povzdechl si, "ostatně prej je to dneska moderní. Tak pojď dál,” mávl směrem k jeskyni, “doufám, že aspoň umíš vařit.”