Poezie

Že jednou za uherský rok přijde přednostu kanceláře navštívit jeskyňka s jejich dcerou, to se k vám asi doneslo. Ale nevíte, kdo jednou za sto let navštěvuje rytíře Smila.

Etymologická vsuvka: píše se to s měkkým, což by Chvojka jako učitel dějepisu měl vědět. Smil Flaška z Pardubic nebyl žádný ořezávátko. To jméno znamená zbožný, o čemž mám pochyby já, Jaroslav Vrchlický i Smilův návštěvník. Protože k tomu jménu mnohem lépe pasuje slovo smilstvo.

Takže ten návštěvník. Jednou za sto let odvolá všechno zachraňování světa, focení pro charitativní kalendáře a flirtování s kýmkoli a čímkoli a se Smilem celou noc...

Ano, je to tak
Jsem jiný
Jestli z toho mám splíny?
Přiznám se bez mučení
Lehké to fakt není
Občas jsem dost na dně
Lidi se umí chovat odtažitě a chladně
Vždycky proti proudu plavu
Jsem osamocen v davu
Jsem černá ovce v tomhle stádu
Jako ten známý král skrývám se vzadu
Pokřikují na mě bílá vráno
No jo, co je psáno, to je dáno
Ale necítíš se někdy stejně?
Tak trochu odlišně, neobyčejně?
Za to by ses neměl nikdy stydět
Co ti ještě chybí, abys to mohl vidět?
Každý jsme originál, každý je svůj
A na to vždycky pamatuj

veřejné otevřené sdělované transparentní známé všeobecné přístupné publikované
přístupné tajné známé otevřené veřejné transparentní tajné všeobecné viditelné
transparentní tajné známé otevřené všeobecné přístupné tajné viditelné tajné
tajné známé přísně tajné viditelné všeobecné přístupné tajné transparentní tajné
tajné tajné viditelné přístupné tajné známé otevřené přísně tajné sdělované
přísně tajné otevřené tajné všeobecné publikované přísně tajné tajné tajné
tajné přístupné přísně tajné tajné tajné známé publikované přísně tajné
tajné tajné tajné přísně tajné tajné tajné přísně tajné tajné
tajné přísně tajné tajné přísně tajné tajné přísně tajné tajné
přísně tajné přísně tajné přísně tajné přísně tajné přísně tajné
přísně tajné přísně tajné

Nejzářivější hvězda není ta, která svítí nejvíce. Dokonce ani ta, která svítí nejdéle. Když se to vezme kolem a kolem, nemusí vlastně zářit vůbec. Může jen docela obyčejně svítit. Nebo světélkovat. Doutnat a poblikávat. Tiše se třpytit.

Co z ní dělá tu nejzářivější ze všech je pozorovatel a jeho pocity. Takové, které v něm dovede vzbudit právě jen ona. Pocity, které v přítomnosti nejzářivější hvězdy nepřehluší ani výbuch supernovy. Můžou být tím nejzvučnějším tichem i oslepujícím přísvitem. Tónem, který odehraje v duši symfonii, aniž by změnil výšku.

Je krásné vědět, kde je vaše nejzářivější hvězda. Že je vaše nejzářivější hvězda...

Nejzářivější hvězda pro mě jsi Ty
Každý den, když se večer sklání
Myslím na Tebe, že jdeš spát
Jak zavíráš víčka a usínáš

Nejzářivější hvězda pro mne jsi Ty
Úsměv tvůj já jako poklad uschovám
Pohled očí barvy oblohy bez mraků
Asi se tomu divíš, ale je to tak

Nejzářivější hvězda pro mne jsi Ty
Když jsme spolu, svět je krásnější
I když mě právě bolí celé mé já
Sám víš, že to je teď pořád

Nejzářivější hvězda pro mne jsi Ty
I když mlčíš a nic mi neříkáš
Je to tak, ale pohlazení postačí
Moje oči Tebou znovu zazáří

Křičím, než mi dojde dech,
blažen v lehu na zádech.
Slyšíte to?! žiju.

Dělám výdech, nádech,
bez opory v zádech.
Ochutnávám, žiju.

V tichu, které tají dech,
prošlapávám měkký mech.
Ohmatávám svět v němž žiju.

Běžím, než mi dojde dech,
cítím vítr ve vlasech.
Cítím, že žiju.

Umím chvíli zklidnit dech
a zvednu se po pádech.
Vidíte to?! Žiju!

Chytám, zdá se, druhý dech,
utápím se ve svých snech.
Vím, že žiju.

Už brzy mi dojde dech,
sotva vyjdu po schodech.
Myslím ještě žiju.

Už mi zcela došel dech,
smutně ležím na zádech.
Nevím, jestli žiju,
brzy v hlíně shniju.

Jako malý jsi běhal s vlky
Vítr v dlouhých vlasech a bosá chodidla
S mořem jsi zpíval bez odmlky
Jen volnost, život a žádná pravidla

Pak přišli oni a spoutali tě
Chtěli tě přetvořit k obrazu svému
Vlci jsou dávno pryč, už nejsi dítě
Jak těžké je vzdorovat všemu zlému

Jenže život plyne jako voda
Dech se ti krátí a ubývá sil
Blaze tomu, kdo duši nezaprodá
Kde jsi ty, každý někdy bude či byl

Budou smutní a budeš jim scházet
Ale není to smrt, není to koma
Vlci se vrací, vidíš je přicházet?
Usměj se, zase můžeš být doma...

Bylo to jako letní jitro nádherné
A slunce jako by prozářilo noc
Myšlenky pokojné i rozverné
Tehdy mě nenapadlo volat o pomoc

Ta čistá radost, jednostranná, já vím
Jevila se jako kouzelný sen
Krásné je necítit na chvíli tíhu vin
A jen tak prožít klidný bezstarostný den

Však stejně tu něco bylo a já to cítila
Něco v koutku duše, co není vidět jasně
Idea ztracená, vytržená, zbloudilá
Co s citem, když nestačí mi básně?

Ale všechno nás jednou dožene
A sladké na jazyku hořkne jako pelyněk
Nikdo nejde cestou života bez břemene
Ale někdo se i přesto tváří nevinně

Západu, jako se slunce klaní,
i my se rádi budeme.
Na tvé smutné, unavené skráni
roní se krve krůpěje.

Pochválen, kdož vynašels svítání
a jeho daná pravidla,
co noc si na nás nakradla...
jsme my náhle propuštěni.

Rozesmátí náhlostí svobody,
tápali jsme po dláždění,
jak
slepí psi, již, kňučíce, línají,
jsme taktéž plní hniloby.

Buď pochválen můj dobrý příteli,
ó, jen dál veď teď kroky své,
do aleje, kde jsme dřív sedali,
znovu mé stromy kvetou, hle.

Jsem povýšený, moc povýšený.
Řekni radši kam... jít, ať zbytečně nečekám.
Ó, pozdraven buď příteli,
a odpusť, že v kocovině jsme tě zaskočili.