Poezie

Je večer
Večer jako každý jiný
A za okny se plouží stíny
Tam v temnotě to je
Nevzdáš se bez boje
Ale víš, že se to blíží
To něco, co tvou mysl tíží
To něco, co stravuje tvou duši
Je poblíž
A tak nespíš
A ani nemůžeš spát
Na hodinách jedenáct padesát
Je blízko ten, co tvou duši na kusy trhá
A cáry tvého vědomí kolem sebe vrhá
A ty jen sedíš
A nemůžeš dělat vůbec nic
Protože nevíš
Nevíš, jak na to
Tak to jen chceš přežít
A čekáš, až přijde ráno
Zoufale doufáš
Že to snad odejde samo

Cestou ještě netušila, co si koupí,
co potřebuje, co by měla ráda.
V podloubí si dala slalom mezi sloupy.
Voněla tam horká čokoláda.

Kde se věže sklání nad náměstí
a u kašny stánky rozkvétají,
dostala ochutnat lžičku štěstí
a koláč s tvarohem a jinotaji.

Vyzkoušela čepici, která plní přání,
medaile za zásluhy v počtech a tělocviku,
kartáček, který před démony chrání,
když se na vás lepí v rámci zvyku.

Vyhnula se davu před ptačími krámy.
Pod lípou mohla najít lásku.
Stačilo vklouznout mezi dámy
a vybrat si nejkrásnější masku.

Potom vejít tajně do bludiště
a jako mladík vynořit se příště.

Vystřihni z papíru podlouhlou pásku,
po délce ji zkruť o dvakrát pí půl.
Slep její konce – stvoř kruhovou krásku.
Výsledek odlož na pracovní stůl.

Vznikl tak jedenkrát přehnutý kroužek,
který se nazývá Möbiův proužek,
Möbiův pásek či Möbiův list;
jedinou stranu má, tím jsem si jist.

Přeřízni pásek, kdož na to má vůli,
pamatuj však, že je nutné jak sůl,
podélně bys řezal, a přesně v půli.
Co potom uvidíš, je hrozně cool.

Pás totiž odmítá být na dva kusy,
kdo mi to nevěří, ať si to zkusí.
Navíc se přetáčí dvojnásob víc,
vznikl mu vnitřek (rub) a vnějšek (líc).

Když jsem se do tebe zamilovala
Snažila jsem se ti to ukázat
Způsob jsem k dokonalosti vypilovala
Jak ti svou lásku dokázat

Obdařovala jsem tě sladkými úsměvy
Dělala, co jsi měl vepsáno do očí
A pak už jen trpělivě čekala
Kdy se ta situace otočí

A tys to stále nechápal
A já začínala mít zlost
Vím, jsi natvrdlý, a i přesto
Mi docházela trpělivost

Potřeboval jsi na emoce stroj?
Návod jak číst moje city?
Čím ti pomoct, abys chápal
Že má velká láska jsi ty?

Co jsi po mě ještě chtěl víc?
No, možná jsem ti to mohla explicitně říct.

Pádí skopec do kopečka,
před medvědem utíká.
Mladá šelma – tlustá bečka
zadýchaně naříká.

„Počkej na mě, ovce milá,
nebudu tě žrát.
Teď si hlídám svoje kila,
chci si jenom hrát.“

„Nejsem žádná blbá ovce,
co s ní dělá kdo chce, co chce.
Byl jsem beran, budu skopec
jako děda i můj otec.

A jak děda nebo táta
neznám v šelmě kamaráda.
Kdo čeká, na konec sází:
medvědi jsou jenom vrazi!“

„Co to meleš, kopytníku,
jakýpak jsem vrah?
Vždyť mám výron na kotníku,
jak můžeš mít strach?“

***

Je-li toto vyprávění
nereálné pro Tebe,
svoje zraky po setmění
otoč vzhůru do nebe.

Proč lidé touží po souladu duší
Když stále k písním a nářkům jsou hluší?
Kéž radši dojde ke splynutí uší
Ať slyší, pochopí, co zatím jen tuší
Ve víru příběhu myšlenky ruší
Vzrušené srdce ještě prudce buší
Jen o vlásek uniklo střelbě kuší
Kéž je pryč trápení, které ho kruší
Hříchy se lámou jako křídla muší
Doufej, že dobrá věc tu špatnou zruší
Špatně se pláčem slzy smutku suší
Pokora člověku přece tak sluší
Odpověď „Jak žít?“ jen tak někdo netuší
Jak nebýt ve světě cizinci bezduší?
Radostná zpráva ty ostatní přehluší
Žít s láskou, pro potřebné a bez retuší

Milý si v pohovce pokojně hoví,
požívá kaiserku, máslo a med.
O tom, co prožívám, vůbec nic neví,
slepý jak krtek a chladný jak led.

Dřív jsme se hádali, ale i smáli;
škádlil mě, bavil mě, býval můj květ.
Teď na vše vzpomínám – a pěkně z dáli.
Ticho a klídeček jsou jako jed.

Co jednou zhasne se těžko zpět promění;
ze žhavé lávy teď zbylo jen kamení.

Hodiny na stěně pokojně visí,
koukají na zvláštní člověčí svět.
Koukají, koukají na naši krizi,
hlásají jedenáct, padesát pět.

Strojek jim tiká, sklon ruček se nemění.
Je to jen náhoda, nebo spíš znamení?

Řekl Mozek: „Milé Srdce,
víš, co bych chtěl na Vánoce?
Aspoň jednou chvíli ticha,
moci zase volně dýchat.“

Srdce se hned urazilo,
z plna hrdla hartusilo:
„Zase vyháníš mě pryč?
Kéž bych tady mělo bič!“

Hádali se spolu roky.
A omluvy i s úroky?
Ty si splatit nechtěli,
to by radši zemřeli.

„Prej detektor citů...,
běž s ním třeba na orbitu.
Hlavně už propána mlč,
nálady si někam strč!“

„Nechci tvojí logiku,
a propočty podniků!
Rozumy schovej do kapsy,
matika není sexy!“

Symbióza - sprosté slovo.
„Naper do něj to olovo!“
Smíří se až nad hrobem,
roztrhaní olovem.
spojení Tvým úsměvem.

Člověk hříšný hrůzou trne
Na zádech si nese viny
V Jeho očích nepatrné
Smazaly je Jeho činy

Ježíš Kristus zachránil nás
Vysoká však byla cena
Zemřel a nyní je vzkříšen
Jásej, smrt je poražena

Člověk smutní ze svých chyb
Už mu ale neškodí
Každý, kdo chce žíti líp
Křtem se znovu narodí

Ježíš Kristus zachránil nás
Vysoká však byla cena
Zemřel a nyní je vzkříšen
Jásej, smrt je poražena

Člověk klesá tíhou hříchu
Čeká někde záchrana?
Třetího dne v mrtvém tichu
Zní radostné Hosanna!

Ježíš Kristus zachránil nás
Vysoká však byla cena
Zemřel a nyní je vzkříšen
Smrt je poražena

Srdce mé se nesuž, nelzeť zbytí,
pravímť cele, aniž se jest lze ukryti
byvši již veselé.
Ač pod nebem jest mnoho stvořenie,
nerozomiem jimť, vždyť jen jediná
růžě, jiný květ nic nenie,
toť směle diem.

Jesti jí milo mi slúžiti, ač z
milosti, neboť dá dobrým
požíti vždy radostí.
Rač i ty toto v svém srdci
zavříti, že jiné nelze mieti,
než tuto krásnou růži
za útěchu.

Totoť tedy pravím: Za utěšenie
mi v světě milejšie nenie
a za toť mám, než to jenž panuje
v srdéčku mém a kteréž znám.
Spolu i moje dušie, kteráž patří
milé slovce M.