Poezie

Ptáš se, co je to nebe
kdo půjde na věčnost
Řekl bych: „místo, kde bude
na všechno času dost“
Ptáš se, co je to nebe
kdy přijde ta věčnost
Řekl bych: „doba, kdy bude
na všechno místa dost“
Narovnat silnice,
založit vinice,
vypláchnout střeva,
vyfouknout ega
Konečně přetavit děla v pluhy
a splatit všechny spánkový dluhy
Nejlepší z nejlepších věcí spolu
něco jak sestřih nejhezčích gólů
tam, kde i prohry jsou radostné
a po čokoládě se netloustne
Kde všechny šaty jdou na míru,
prachy maj cenu papíru
kohout tam smrt opravdu plaší
a ztracené ovce bezdomovce
shánějí večer do salaší

Napsal jsem ti báseň. Snad aby ses nenudila. Snad abys mě ocenila. Snad abys mě pochopila. Vyšla ze mě jako plamen. Plamen nových plemen plných vemen. „A tuhých hoven“, dodala bys snad. A přeci mě tvůj názor zajímá tak pevně, až do gulagu táhne. Za jatky čekám na tvůj verdikt, edikt či interdikt. Mám ještě devatenáct slov a jejich čas nehnutý a tuhý nikdy nevykřikně „čehý!“.
Jako já za jatky.
„Pro letošní dávku něhy
potřebuji leccos
rozevřít břehy
zakřičet „čehý“
očistit běhy.
Jenže ve mně teprv
tají loňské sněhy.“
Ušklíbla ses mé naivitě.
„Kdybys místo hloupých básní radší
dělal sedy-lehy“...

Když přijdou problémy
Za lidmi na Zemi
Mám strach
Proč přišel ke mně?
Ptám se jemně:
"Nejsi vrah?"
Problém příchozí
Občas mě zamrzí
"Nechceš pryč?"
Řešení komplikace
Chci - jsem ztracen!
Hledám klíč
Urputný boj přišel
Prohrál jsem - žel
Vítěz směje se
Ztrácím naději
Že bude krásněji
Nebe dotknu se
Problémy překonám
Dál ale nechci k vám
Mám jizvu na duši
Straním se lidem
Že nežiji s klidem
Přátelé netuší
Jednou přestane to
Nebude zhasnuto
Světlo se vrátí
Na loňské sněhy těžkostí
Zapomenu v rychlosti
Smutek se ztratí
Vždyť jsem se soužil
Abych si užil
Proto jsou na Zemi
Veškeré problémy

Když byla jsem malá, učili mě nelhat
Prý bych pak v životě, mohla velmi selhat
Však metodou pokus - omyl, zjistila jsem brzy
Uzavřít se mohu v ze lží nedobytné tvrzi
Později jsem začla skautingu se dvořit
To jsem ještě netušila, že s pravdou se mám mořit
Z venčí do mě všichni mleli, jen ať pravdu říkám
Je to jak kdybych naběhla k otevřeným dýkám
Teď se točím v bludném kruhu, bez startu i cíle
Běhám stále dokolečka, míle a zas míle
Chtěla bych už přestat se lží, je to ale složité
Měnit v mém mozku návyky tolik let už zažité

Sním, že jsem liška
a běhám po lese,
cítím v tlapkách mech
a svobodu.
A netrápí mě nic
a běžím, běžím po jehličí,
jsem odloučena od společnosti,
jsem psanec.
A netrápí mě nic,
jsem živá, mimo síť,
jsem v poezii přírody,
offline.
A netrápí mě nic.
Létá nade mnou,
můj krásný vrabčáček
a já jako všichni moji soudravci
bych ho měla chytit.
Neulovím vrabčáčka,
i když bych moc chtěla,
jeho krása je v jeho svobodě
a tak ho nechám letět.
A tím, že běžím s ním
jsem ulovila něco většího
a krásnějšího.
Lásku.
...
Sním, že jsem liška.
Je to pravda?

Jak se rodí mláďata?
Telátka či kuřata?
Cože, vy to nevíte?
I vy jeden prevíte!
Tak já vám to teda povím.
- No tak honem, ať už se to dovím!
Povím vám příběh,
abyste z toho úplně nevyběh.
To se jednou na jaře,
u jednoho rybáře,
narodilo mláďátko,
malinkaté kuřátko.
A rybář se diví,
že ho někdo šidí.
Klov, klov, zoby zob!
Jak se to sem dostalo?
Já ho prodám za málo!
Vždyť mě jenom klove,
zrní nahlas zobe.
A když už je na jaře,
tak se rodí mláďata,
zvláště u rybáře.
Už to víte, pane?
No, tak to jsem ráda.

Loni na podzim odletěla láska
Rychle, jako když sfoukneš svíčku
Na jaře přišla jsem o práci
I prázdné listy do deníčku
V létě odletěl mi kamarád
Amerika se mu zalíbila
Pozdrav, jediná vzpomínka
Mi tu po něm teď zbyla
Stále mám důvod se radovat
Kachny z rybníku, ty stojí při mně
Neumí létat - chudáci
Tak zůstávají – v létě, zimě
Jako já touží létat
To spojuje nás velkým těžkým lanem
Však jednoho dne se přetrhne
A ony letí za svým králem
Nemám důvod se radovat
Kachny z rybníku mi odletěli
Ze země mávám jim na pozdrav
Létání - to pro lidi není

Zamávejme kachnám!
Letí kamsi v dáli
U nás doma překvapivě
My o ně nestáli
Kdo by taky chtěl mít
Kachny na zahradě?
Horší než-li slimáci
I slimáčí mládě
Snědli všechnu zeleninu
Okurky i zelí
Pod okny nám zpívali
Stále halí, belí
A když písně omrzely
Jejich děsné hlasy
Rozhodli se ustlat si
Mezi mými vlasy
Teď už chodím ostříhaná
Ježka mám na hlavě
To je doma zoologická
Sbohem dávám zábavě
Slimáci v zahradě
Kachny ve sklepení
A ježci na hlavě
Tohle pro mě není
Naštěstí už letí dále
Do zemí podivného císaře
Zamávejme spolu kachnám
Než se vrátí na jaře

Střetli jsme se jak dva bezejmenné vraky při bouři. Ani slovo jsme si nevyměnili. Přesto ho stále vidím před očima - jeho lehký taneční krok a toužebný pohled upřený k blankytnému nebi.
Zítra dostane kravatu.
Nekonečná noc se vleče - jako rok s roky místo dní. Nemohu spát. Ani ze sousedních cel se neozývá chrápání. Zato slyším tiché modlitby. Poprvé v těchto zdech. Pustou prázdnotou vězeňských chodeb se táhne děs, výčitky svědomí, připomínky našich vlastních hříchů. Stíny víří v divokém reji, hrůzné maškary a příšery se šklebí našemu zoufalství. Naděje umírá.
Zároveň se však rodí vzpomínka, která básníka i odsouzence učiní nesmrtelnými.

Město se pomalu ukládá ke spánku. Antonín bdí.
Povinnosti volají. Jeho pán se dožaduje další potravy.
Antonín se zachvěje. Pohled do útrob žhavého chřtánu oslepuje.
Ale není čas váhat. Závisí na něm tolik životů. Antonín ani nemá čas si postěžovat.
Žhavý chřtán polyká sousto za soustem. Nesmí hladovět. Antonín klopýtne, když se pokouší otřít pot z čela. Jeho pán reaguje zlověstným zahučením. Antonín poplašeně zvýší tempo.
Tolik životů má ve svých rukách. Nesmí polevit.
Zakolísá, chtěl by na chvíli spočinout, ale pocit odpovědnosti mu to nedovolí.
Celé tělo mu prostupuje známý a neústupný nápěv
Antoníne, topiči elektrárenský,
do ohně přilož!