Poezie

Každému maska kryje tvář
Na čele “Nikdy nezklamu!”
Jeden je jako druhý lhář
Na sobě nosí reklamu

Reklamu, jak mít na zemi nebe
Ta hlásá všem, co by se mělo
Reklamu na svůj život, sebe
Reklamní plocha - vlastní tělo

Ale čas tvaruje podle svého
V kůži máš obraz dobrého i zlého

A až vydechneš naposledy?
Tam na smetišti historie
Zanecháš své znavené údy
Tvoje tělo tě nepřežije

A až tu schránku odložíš
Skutečně zbydeš jen ty sám
Jen ty a tvého hříchu tíž
Už žádná lež a žádný klam

Až budeš stát před stvořitelem
Dokážeš postavit se k němu čelem?

Když se duben kvapem blíží,
je čas čapnout za páky
trocha psaní neublíží
- přišel čas pro sosáky.

Klávesnicí prsty buší,
a z nich příběh rodí se
hlava často jenom tuší,
jak že vlastně skončí se.

Jeden nápad střídá druhý
od apríla k čarodkám
pod očima zejí kruhy
když jde od nás příběh k vám.

Přesně sto slov drabble tvoří
jak je do vět složiti,
bychom mohli smysluplnou
povídku z nich stvořiti?

Enter, Backspace, zas a znova
píšem, pak zas mažem zas.
Každým dubnem svoje slova
dát čtenářstvu napospas.

Tady přiber, támhle uber.
Po práci dva panáky?
Tři. Však znáte sosáky.

Nad střešním oknem
slunce zapadá
Vína si loknem,
to bude paráda

Otevíráš láhev první,
na gauči tiše sedim
Srdce velí Ani se nehni!
Chci to? Sama nevim...

Jako sklepmistr zkušený
hodnotíš, že chutná trpce,
přitom nemáš ani tušení,
jak rychle mi buší srdce

Nad střešním oknem
svítí hvězdy
Lahev je prázdná
a je to nezvyk

mít tvojí ruku kolem ramen
mezi tvými prsty mých vlasů pramen

Otevíráš lahev druhou,
hvězdy se dívat mohou
na to, jak za chvíli
jsi jenom v košili

a já
v břiše mám motýly

Nad střešním oknem
pomalu svítá

...na stole zbylo trochu v láhvi vína

Různé poslat
Ceněné doporučoval
Končí přivýdělkem často s
Perfekcionista
Ten mohl do doladění známým zřejmě někdy
Třeba zaujala úsměvem hlavy
Čistě
Lehce
Soutěž nechává radost
Nebyla světa
Zároveň přípravě každý oceánem
Že více za celého trvalo papíře
U vnukli přítelem
To jen úspěchu protože udává fantazii
Diví jejich nosil to svým
Dva vyhodila
Jich
Několikrát říká dalo i něco
Myšlenku
Jelikož se mu dodal milovník
Jsou
Vyhledávám je
Využít na
V slzách zvyklí
Je nejvyšší
A vydělat
Nechat takový pár často
Takže já si úspěch
Mají ji oni
Překvapuje tak půl
Byť objevil až úplně
Mám peněz roky
Přitom k

Galaxie, hvězdokupy, planety
Hvězdy po obloze rozsety
Malá hrouda kamení letí prostorem
Malý geoid s modrým dekorem
Na ostrůvku pevniny zemička
A vesnice docela maličká
A tam?
Jen nepatrná tečka, smítko prachu
To jsem já
Uzlíček nervů, obav a strachu
Jsem já
A nevím
Nevím, proč vlastně jsem tady
Nemám zdání
Smutky, radosti, lásky, zrady
Zbožné přání
Nevím, kdo vlastně jsem
Nevím, jaký je Boží plán
Spolu s ostatnímu, přitom proti všem
A využít ten čas, který nám byl dán
Nevím
Budu někdy vědět?
Sama sebe se vždy marně ptám
Možná, že ten smysl, který chceme znát
Je život sám

„Vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech. Tys nešla.“
„Páni, tady se i moje feromony cítí bezbranně. Nevyužiješ toho?“
„Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá.“
„Tvoje vůle mi zabírá celý displej. Máš ještě něco tak velkého?“
„Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad?“
„Jsem kapitán Jack Harkness, omnisexuál. Líbí se mi tvoje jméno. Nechceš na ně certifikát od experta? Provádím všechny druhy testování.“
„Rty slunce mého dýchají blízkostí opojnou. Ve zmatku touhy zrychluji všech srdcí zdvih a pád. Květy, jež rozkoše bouří se lámou! A do kosmu svou vášeň vykřiknout, sfér tajná pásma proletět.“

To je zmatek,
starších matek,
děti dělají si co chtějí,
vždyť už jsou sami dospělí,
neposlouchají své matky,
mají svoje vlastní chatky,
a také vlastní rodiny,
neposlouchají rady matčiny,
řídí se vlastním rozumem,
matka již není jim bohem,
již nenechají je řídit své životy,
pro matky to zmatek a novoty.

Byly zvyklé na chování jiné,
toto zdá se jim neobvyklé,
jaktože Jiříček, Jarmilka, již neposlouchají,
co chtějí to sami si dělají,
matička nemá již je u sebe v hrsti,
nemyslela by si, že ji kdy takhle opustí,
že začne žít svůj vlastní život,
kde ona již nebude mít hlavní slovo.

Věčně s hlavou v oblacích,
krásu vidí v bodlácích,
nevyzná se v dnešním světě,
do své mysli klidně zve tě.

Sociální vztahy jsou jí cizé,
hodnotu má co je ryzé,
faleš a shon, špatná nálada,
to je vše co ona nerada.

Radši na obláčku houpala by se někdě,
ze světa kolem je celá vedle,
přijde jí, že lidem nerozumí,
těm zase, že ona nic neumí.

Možná měla by se vrátit zpátky na zem,
podívat se na svět jasným zrakem,
možná ostatní mohli by trochu zpomalit,
podívat se na svět skutečných realit.

Honit se není vše, snít pořád však také ne.

Je noc a já nemůžu spát
Ležím v posteli a začínám se bát
Že chvíli si postát u spíže
Je jediná věc, co mě uspí, že
Koukat do otevřené lednice
Mě uspokojí, ač je to proti logice
V břiše mi kručí, nezbývá než se vzdát
Musím vstát a něco si dát
Směje se na mě dort a zbytky od oběda
Když se tak zamyslím, není to žádná věda
Dám si jen kousek a pak si půjdu lehnout
Jinak se nebudu moct ani sehnout
Ale v hloubi duše vím, že to všechno sním
Že se někdy ovládnu, o tom jenom sním