DMD č. 15. pro 15. 4. 2017. Téma: První kontakt

"No ta je roztomilá! Isabellko, podívej, sestřička se směje."
Drobeček v zavinovačce se křenil a maličko prskal. Salonem se nesla zvonivá konverzace na jediné téma - sladká malá holčička.
George tiše pročítal zápisy partií šachu. I jeho pozornost však poutal poklad ze sousedství.
Slečna Taylorová vzhlédla.
"Georgi," vstala se svěřenkou v náručí a přišla blíž, "chtěl by sis ji pochovat?"
"Já nevím," bál se, aby neublížil.
"Takhle, hlavičku na loket," pomohla mu guvernantka.
Držel ji snad až příliš opatrně, ale nikdo se nelobil. Natož ona. Zašklebila se, chňapla mu po nose. Usmál se na ni.
"S tebou budou trable, že ano?"

Jelen se pásl na vzdálené pasece, když... Co to slyší za hluk? Hop a skok přes potok, žene k chaloupce, zastaví a slyší:
"Á, další lísteček! Šup dolů! Ty taky ukaž! Ale ale, zase málo? Tak šupity, sundáme další lístečky, hoplá!"
Koho tam ten Smolíček má?
Vrazí do chaloupky, strne. U stolu rozjařený Pacholíček, k němu se svůdně vinou čtyři polonahé divoženky, šaty z listí napůl oškubané! Co to mají v rukou? MOJE KVARTETA???
"Á voko bere," trumfuje Smolíček. "Další lístky dolů!"
"Ven!" zahřmí jelen.
"Počkej, jelene, nespěchej tolik, ještě dvě tři hry a pak ... jen dva prstíčky tam strčíme..."

Když kočár odjížděl, zachytila Rocův zděšený pohled.
Vyskoč!
Ale někdo ji uvidí...
A tak se dostala do přístavu.
Když opouštěli kočár, měla šanci!
Vrať se. Najdi Roca a vrať se k rodině.
Ale něco ji přinutilo nenápadně nastoupit na palubu. Možná touha po svobodě. Být konečně pryč z města...
Možná to byl osud, kdo zařídil, aby ji kdosi neopatrný strčil do vody.
Loď vyhlásila poplach, ale Hope už to neslyšela.
Z hlubin se vynořila silueta obřího vodního hada.
Hadí průsmyk.
Jako by ho znala...
Chvíli si hleděli do očí. Pak mu opatrně položila ruku na hlavu.
Vynesl ji nad hladinu.

Život není spravedlivej.
Za sebe si nestěžuju. Vyšlapával jsem cestu k popravišti od mládí. Ale co proved tenhle? Nad hlavou má nápis ve třech jazycích - ne že bych na něj koukal, každej pohyb zatraceně bolí, ale slyším, co lidi pokřikujou.
Prej se prohlašoval králem. Nikoho nezabil, nebyl buřič, jenom věřil tomu, co je.
Ta chátra se ještě posmívá. Jemu, nevinnýmu, nejvíc. Utřu aspoň toho na třetím kříži. Na víc mi dech nestačí.
Ten, kterej je král, už odchází.
Moje poslední slova jsou prosba.
Umírající rty slibují.
Jsem rád, že už nedejchá, když nám přijdou přerazit nohy.
Smrt nakonec chutná sladce.

"Copak jsme taxík?" zabručel Bennar.
"Nebude tu dlouho. Je to přelet z jedné planety na druhou v rámci jedné soustavy. Ani sednout si nestačí."
"Ale to musí!" zavolal od řídícího panelu Berek, "jak bych jinak odstartoval?"
"A je to politička!" namítl znovu Bennar, "a já nemám politiky rád!"
"My taky ne," řekl Mossi.
"Je to diplomatka a tlumočnice."
"To je to samý," zavrčel Bennar.
Mračil se, když Nameless přistávala, když čekali, až se pasažérka objeví, když droidi vozili do lodi její kufry...
Pak se jeho oči setkaly se zeleným pohledem.
"Madeleine Et-Hakasat," podávala mu ruku štíhlá brunetka.
"Bennar...," vydechl omámeně.

Na návštěvě u známých jsem uviděla obraz. Hned se mi zalíbil. Portrét muže na koni, v dálce větrný mlýn. Podle data v rohu pět let starý.
„Kdo je ten muž na obraze?“
„Nemáme ponětí. Tu malbu nám daroval strýc, který už ale zemřel.“
Chtěla jsem se s jezdcem sejít i ve skutečnosti. Obraz jsem vyfotila a fotky dala na internet. Čekala jsem.
Až jednou přišel mail. Bez textu, se dvěma přílohami. Fotografie krajiny, kde v dálce stojí větrný mlýn. A fotografie náhrobku s malým obrázkem u jména.
Mé první setkání v reálném světě s mužem z obrazu se nikdy neuskuteční.

Napoprvé se jich objevilo jen několik. Postupně vstupovali na scénu i ostatní. Konečně dorazili všichni.
Prázdná místa tak vyplnily tváře, postavy, hlasy. Ale chybělo vlastně už jenom tohle. Vnější podoba. Ostatní, to pod povrchem, už delší dobu nebylo tajemstvím. Ano, ani to pečlivě ukrývané…
Napohled samí řádní, počestní lidé. Snad s výjimkou jednoho, který toho moc nepředstírá. Jistě zajímavý případ a bude mít svou úlohu.
Další výjimka. Počestnost nepředstíraná. Ovšem taková, že se vlastně mění v neřest.
Ústa se lehce zvlnila. Nikdo to v tu chvíli nemohl vidět, přesto to byl jen náznak úsměvu.
Vítejte na Černochově ostrově, hra začíná.

Co budu dělat? Měla bych být poctěna. Píše mi samotný král, ale stydím se. Zahlédl, jak se koupu. V listu opěvuje krásu mé nahoty. Pozval mě k sobě.
Nevím, jak se rozhodnout. Miluji svého manžela. Chci mu být věrná. Ach, kdyby tady byl můj Uriáš! Ale je tak daleko a netuším, zda se mi z války vůbec vrátí. Je mi tak smutno. Stýská se mi po něm.
Jsem naprosto zmatená. Já nešťastnice. Král si žádá mou přítomnost. Ale odmítnout krále? Lze to vůbec? To je na pováženou. Jak asi trestá neposlušnost? Mám strach. Co mi zbývá? Bože, odpusť mi. Půjdu.

„Doý eň, ao ám ôem omôcť?” ozvalo sa v telefóne.
To snáď nie, veď mu rozumiem len vďaka tomu, že viem, čo má povedať ako prvú vetu. Prečo sa im nedá napísať?
„Dobrý deň, mám problém s mojím poštovým klientom.”
„Úšali ste eštart?”
„Ano, skúšal som reštart programu, počítača, vymazať koláčiky...”
„Posím spavte eštart.”
Nemá zmysel vzdorovať. Reštartujem a čakám na linke. Počujem ako dýcha. Ktovie či počuje on mňa. Snažím sa dýchať čo najtichšie.
„Ideš na obed?” spýta sa kolega. Vydýchol som všetok vzduch naraz, sakra!
„Reštartované, nefunguje.”
„Osím moment, pepojím ás.”
Nie!
„Doý eň, ao ám ôem omôcť?”

"Už jsou u nás druhý rok," pravila nešťastně domácí. "Kromě chvíle, kdy byli v narkóze po kastracích, jsem na ně ještě nesáhla!"
Opravdu. Mladí squatteři byli nedůtkliví a nedůvěřiví. Sofie, jejich matka, se nechala hladit, nosit, mazlit, oni ne. Ani jeden. Zvědavě koukali po lidech, zda nesou jídlo, ale přijít blíž? Ani náhodou.
Pak jednou domácí opět přinesla plné misky. Sofinka se na tu svoji hned vrhla, zatímco ostatní tři zůstávaly osiřelé. Domácí Sofii hladila, šeptala mazlivá slovíčka, když v tom ucítila pod rukou ještě i jinou srst.
Jack. Nevydržel a přišel vyzkoušet, jaké to je.
Pak už chodil denně.