DMD č. 24. pro 24. 4. 2018. Téma: Daně a smrt

Sněhová bouře neztrácí sílu, lačně vybírá svou daň.
Jakub navlékne rukavice: "Půjdu se podívat do stáje."
Zůstaň tady!, bouří se Nany, ale mlčky přikývne. Ubohá zvířata! Žijí vůbec?
"Půjdu s tebou," zvedá se Jeník, Jakub ho zadrží.
"Někdo musí zůstat."
Stojí proti sobě, otec a syn, čtou si v očích to, co se bojí vyslovit nahlas.
"Zůstaň ty, tati."
Do dveří se musí opřít oba, aby je vůbec otevřeli. Víření sněhu oslepuje, ledové krystalky se zasekávají do kůže. Jeník se s námahou vydá proti větru, rve se o každý krok, boří se v závějích. Po chvíli zmizí v bílém nic.

,,Prosím, to není fér! V pátek jdeme s dětmi do kina!"
Tak to budou muset změnit plány.
,,A příští měsíc odjíždíme do Itálie! Manželka se tolik těší..."
Kino, Itálie... a co tvoje povinnosti? Práce? Co daně za tenhle měsíc?
,,No... však k tomu bych se taky dostal... já to všechno doženu, slibuju!"
To sis měl rozmyslet dřív.
,,Kdy dřív, proboha?!"
Než jsi začal předjíždět ten traktor.
,,Prosím, hned jak přijdu domů, pustím se do těch daní. Ať to mám z krku."
No dobrá... co mám s tebou dělat...
,,Naskočil! Je zpátky!"
,,Tlak stoupá!"
,,Díky bohu! Zrevidujeme břicho a můžeme zavírat!"

John a Henry se znali už od mládí, snad od nepaměti.
Dva distinguovaní angličtí džentlmeni, původem z londýnského předměstí.
Vypadali přesně tak, jak si představíte stereotypního Angličana
- pánové zbožňující bacon and eggs, fish and chips,
The Times, kriket a hovory o počasí. Občas i o ženách či fotbale.
,,Ty, Johne," pronesl Henry, ,,nemyslíš, že do téhle kavárny chodí nějaký alternativní proletariát? Samé číro, tamten má dokonce dredy! Myslíš, že má namířeno k nám?"
,,Co já vím, jisté jsou jen daně a smrt."
,,Dobrý den, těmi daněmi si nejsem tak jistý, jmenuji se Urza
a přišel jsem vám přednášet o anarchokapitalismu!"

"Mááásové koláčééé! Hóóórké párkýýý! Nááákladané krysýýý! Póóójďte si na ně, dokud jsou... eh, mrtvééé!"
"Promiňte pane..."
Malý, dokonale nablýskaný mužík v tmavém kabátku zalétl očima k listu papíru ve své levé ruce.
"...pane Kolíku, vlastním jménem..."
Další pohled stranou, překvapené zamrkání.
"...neznámého vlastního jména, řečený Aťsepicnu, mohu vás požádat o chvíli vašeho času?"
Oslovený se na mužíka díval s výrazem hyeny, která zvažuje, zda opodál klidně ležící lev je skutečně mrtvá zásoba jídla na zimu, nebo zkratka do té Velké Věčné Savany.
"Mohu vás zaujmout teplým masovým-"
"Obávám se, že nikoliv, děkuji. Jsem z berní kanceláře úřadu Jeho lordstva Patricije."

Dcera Piráta Kapitána měla bohužel pravdu, což hrdinové zjistili ve chvíli, kdy truhlu otevřeli.
„Samé dukáty!“ vykřikl sice papoušek, ale uvnitř byl jenom cár papíru. Největší poklad je přece přátelství!, stálo na něm, ale místo objímání se konalo jen několikeré zklamané povzdechnutí.
„No, aspoň z toho nemusíme odvádět daně,“ pravil moudře, i když trochu otráveně, Pirát Kapitán.
„A ještě by nás kvůli němu možná zabili!“ dodávala Dcera a koukala se, těžko říct proč, na Silvera, který jenom vrčel.
Co se Edvina týče, ten by rozhodně radši umřel, ale u něj to až tolik neznamenalo, když v tom byl vlastně profík.

Sledoval jsem z povzdálí toho člověka, měl na sobě hnědý klobouk a režnou košili. Tvářil se poněkud unaveně, právě se pokoušel domluvit s jistým obchodníkem. Už mi zbývalo jen posledních pár chvil, po jeho odjezdu by bylo pozdě. Přiblížil jsem se, abych slyšel jejich rozhovor. Zřejmě to byl jeho známý. Rozprávěli o daňovém přiznání. Čas běžel a byli jsme na žalostně špatném místě. "No tak ať to máme rychle za sebou!" loučil se konečně majitel podniku. "Hele já to vidim, že se na to letos vy*eru. Stejně dneska umřu..." Zůstal jsem stát na ulici, sám, s těžkou zbraní v kufru.

Gejza při ranní hlídce na obzoru zahlédl neznámou ozbrojenou skupinu.
„Poplach! Nepřítel na obzoru!“ zvolal do tábora. Během chvíle měl u sebe skupinku lidí.
Velitel skupiny povykročil dopředu a zařval: „Chceme mluvit s kapitánem Leraux.“
Gejza mávnul na kolegu. Po chvíli kapitán vylezl na palisádu. „Kdo jste a co chcete?“
„Posílá nás generál Reitz. Tohle území je naše a neplatíte nám daně!“ začal velitel.
„Tak to prr. Tohle je náš tábor, vy jste ta banda hovad, co?“ osočil se. „Klidně je postřílejte. Tohle nemá smysl.“
Gejza vystřelil na velitele skupinky a zasáhl. Vetšina nepřátel se rozprchla za terén a ustupovala.

Je zajímavé, jak i malá a na první pohled nedůležitá událost dovede změnit lidský život. A tím nemyslím třeba to, že kdyby Mette-Marit nešla jednoho dne pařit na festival, nestala by se norskou princeznou. Ani že strejce trošku píchalo na hrudníku a za dva tejdny tu nebyl.
Existují totiž i takové případy, kdy vám spolubydlící přinese bylinné homeopatikum, vy si vezmete rovnou dva prášky, aby to mělo aspoň nějakej účinek a teprve pak vám dojde, že na těch růžových tabletkách bylo vyražené velké X.
Myslím, že mi nezbývá už moc času. Tak tedy, všechny svý věci odkazuji Daně a smrt-

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si na finančný úrad nezašiel. Písali, že by sme dane mohli zaplatiť.
- Jarík môj, veď to posledných dvadsať rokov píšu. A vždy sa to dajako zahovorilo.
- Veď ja viem, ale teraz je tam niekto iný podpísaný.
- Už nie Alžbetka?
- Veruže nie. Vari si nepamätáš? Pred dvoma mesiacmi sme jej na pohreb zašli. Predseda tam mal príhovor.
- Veruže pamätám. Myslíš, že toho nového tiež presvedčíme, nech na nás zabudne?
- Určite, Pištík môj. A ak nie, tak pôjdeme na pohreb aj jemu.

Série úmrtí je dovedla do Fox Valley ve státě Oregon. Kromě toho, že si kvůli tomu Scullyová utahovala z Muldera, tam žila další potenciální oběť.
V domě ale bylo pusto, dveře otevřené, věci rozházené.
V ložnici našli mrtvou ženu, jako by umřela hrůzou.
Když ji Scullyová ohledala a konstatovala smrt před třemi hodinami podle začínajícího rigor mortis, Mulder opřený o dveře prohlásil: „Jak řekl Benjamin Franklin – na světě jsou dvě jistoty: daně a smrt. A ona už asi daně zaplatila.“
Scullyová po něm hodila rukavicemi.
Ale musela uznat, že má pravdu. Tady už nic nezmůžou.
A vyrazili za další obětí.