DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

Bořivoj zvolna kráčí z kaple. Hlavou mu letí slova ženy, která se jako každou neděli přišla vyzpovídat. Její hříchy už starý kněz zná nazpaměť, možná by je dokázal krupařce Kordule napovídat, mračí se stařec. Stejně si myslí, že je Kordula odříkává jen proto, aby na závěr mohla plivnout jedovatou slinu na některou z žen, které závidí. A závidět Kordula opravdu umí, cokoliv.
Anna, žena hrnčíře Metoděje, má zas novou sukni... Katušina Anežka pořád chodí k Majdaleně s košíkem... Kordula neví, co v něm nosí. Majdalena se zase čeká...
Nepřijít Kordulin muž, sedíme ve zpovědnici ještě teď, zlobí se trochu kněz.

Victor was half sitting, half laying down on the sofa. His cheeks were red and his eyes hazy. In a loose grip, he was holding an empty glass.
"It's almost dawn," a man sitting next to him said and stood up. He started to button-down his vest.
Victor quickly sprung up and grabbed his wrist. "Let's stay," he said. Those dark brown eyes met his. The stranger smiled.
Hand in hand they stumbled into one of the bedrooms. The vest came off. Victor started clumsily unbuttoning his own shirt.
If it were up to him, they would stay there forever.

"A few weeks, you said."

Aziraphale coughed. "Well-"

"Months, at most."

"It's only April."

"April the next year," Crowley spat. He was looking rather more demonic than usual these days. Aziraphale almost wished he had not let himself be persuaded into forcing his ancient computer to run Zoom.

"You can't blame my side," Aziraphale bristled, "it'd be over by now if your side-."

"What; stopped being demons?"

"I see your point." It was harder on Crowley, who seemed to take every virus-related death personally. A man of action, trapped in inaction. "At least..."

"What?"

"We have one another."

Crowley grunted.

Haló?
Ahoj miláčku. Jo, jsme ještě doma, ale už vyrážíme.
Baruško, honem dopij kakao a utři si pusu.
PPL, teď? Uvědomuješ si, že školka v osm zamyká a musela bych ji vzít s sebou do práce?
Ne do rukávu! Sundej si tričko, vezmeš si to s žirafkou.
Fakt nemůžu čekat na nějaký pitomý balíček.
Protože tohle je špinavé! Tady máš žirafku. Slon je v prádle.
Tak ho odpoledne vyzvedneš v ParcelShopu. Co má být?
Nezouvej si boty, obleč si tričko.
To opravdu není můj problém!!
Kde máš plyšáčka na spaní?
Přijede během patnácti minut? Jo, tak to tady ještě budem.

Protože jsi hodný a obětavý, přesvědčoval ho Tomáš. Přece se o tátu nebude starat někdo cizí, říkal mu. A když nakonec souhlasil, protože by pro milovaného Tomáše udělal cokoliv, byl přemístěn sem na vesnici, do zatuchlého stavení s nemohoucím, nemocným tchánem.
Stýskalo se mu po Praze: po společenských intermezzech na divadelních balkónech, vinárnách, po zalidněnu.
Místo radovánek pražských byl tady: na dvoře se slepice klovaly do krve, v kuchyni vyhasla kamna a celým přízemím se rozlil chlad. Takže půjde a přiloží, co jiného by taky dělal. Ještě chvíli si tu pobude, než se ten dědek buď zotaví, nebo zaklepe bačkorama.

Velmi nerudný kníratý pán si opovržlivě přeměřoval nervózně se tvářícího chlapíka.

„Taková potupa! Můj nejlepší generál! Měl bych vás dát zastřelit!“

„To by jaksi postrádalo smysl…“

„Mlčte! Beillschmidte, vy hlavo skopová, proč jste toho Rusáka urazil? Víte, jaký má na Stalina vliv?“

„Pane, já…“

„Tak strategický spojenec a vy ho ztratíte… kvůli čemu?“

„Kvůli po… polévce.“

„Co?“

Ošil se. „Nabídl mi boršč a spoustu vodky. Ušklíbl jsem se, asi si všiml. To ten kopr…“

„Mein Gott! Pošlu tam Ribbentropa, snad bude mít víc štěstí! Válka musí být, rozuměl jste? Ještě tam v tom Sovětském svazu budeme všem pro smích! Zmizte!“

,,A proč se prostě nepodíváte po nějakém lepším kousku?"
zeptal se syn svých rodičů, kteří stáli s brokolicí v ruce a rozmýšleli, zda není moc malá, nebo snad moc zvadlá. Nechtěli vzít něco, co by se hned zkazilo.

,,Tak proč nám, náš milovaný synu, nepomůžeš?"
rozčiloval se tatínek a hleděl přitom na syna s jistými rozpaky. Netušil, zda může takhle jednat s člověkem, který se nabídl sám od sebe, že pomůže s nákupem. Nakonec si uvědomil, že byla jeho reakce příliš arogantní a nevkusná, tak jen sklopil zrak a zpytoval svědomí.

Maminka se začala znovu prohrabovat v bedýnce se zeleninou.

"Kde je ten Ivan?" utrousila Lynda a spláchla pachuť rozhořčení gambáčem.
"Netušim," odvětil Saša. "Hele, zrovna volá! Ty vole, kde seš?"
"Hniju v arbajtu. Musim tu dořešit totální sračku. Přijdu tak v devět. Budete tam ještě?"
"Jo, budem."

Když Ivan dorazil k hospodě, uvítalo ho prázdno.

"Ty vole, kde jste? Jste říkali, že tam budete."
"Jsme U Kočiček."

Ve zmíněné nálevně je ovšem nedohledal.

"Neviděl jste tu zrzku s notebookem a..."
"...takovýho malýho, tlustýho, plešatýho? Tak ty si dali griotku a říkali něco vo Letný."
"Tak na to seru. Jsem málo vožralej na to, abych lez v obleku na kyvadlo."

Třiadvacátého bylo pořád sněhu po kolena, ona měla pořád vepředu ohořelé vlasy a Ivan se při pohledu na ni pořád smál. Jejich malé – Saša v hloubi srdce nepochybovala, že to bude chlapec, ale jistotu pochopitelně neměla – ji nadále nutilo konzumovat hrozinky v neskutečném množství (díky Bohu, že Ivan byl kupec; kdyby se živil jako krejčí, nemohla by si takovou spotřebu dovolit) a odmítalo se narodit. Stručně řečeno, mezi třetím a třiadvacátým lednem se nezměnilo nic.
Takže čtyřiadvacátého se pochopitelně změnilo všechno. Ačkoli… obleva nedorazila, vlasy nedorostly, Ivan se nepřestal smát. Jen ona z toho všeho porodila. A byl to kluk!

Poslední březnový večer Myšák po Sovátku neklidně pokukoval.
„Nepoletíš už?“
Sovátko zívlo. „Letos budu na home office.“
„Cože to?“ polekal se Myšák
„Home office to! Ty nevíš, co to je?“
„Samozřejmě vím! Jsem na houmofizu pořád!“ (ačkoliv, pomyslel si, je to spíš home než office… ale to Sovátko neví…)
„U tebe,“ prohodilo Sovátko, „je to spíše home než…“
„Nono!“ přerušil je Myšák. “Chtělo bys snad podávat standardně vysoký pracovní výkon bez kávy?“
„To bych vskutku nechtělo,“ zasmálo se Sovátko.
„No proto! A opravdu budeš doma?“
„Apríl!“ houklo Sovátko. „Vždyť bychom se tu jeden z druhého zbláznili!“
A odletělo do noci.