DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

„Tolik let spánku a teď...,” zasyčel, když přeskakoval plot hřbitova. Ulice – kdysi rušná – ale zela prázdnotou. Co to? Rozběhl se k blízkému baru. Tam bývá narváno, tam se občerství.
Jenže… zavřeno.
Kousek za ním se ozvalo: „Kampak?” Policisté měli šátek přes půl obličeje.
„Do baru, víte o nějakém?” odpověděl. „Pardon, vy jste vlastně asi muslimové.”
„Nasaďte si respirátor,” vyzval policista.
„Proč? Já nekoušu!” Samozřejmě lhal.
„Je zákaz vycházení, nemáte respirátor a ještě žertujete?” zahřímal muž. „Kvůli takovým jako vy umírají lidé!”
Perkele! Ti ho tedy mají prokouknutého!
Bleskurychle zmizel do své hrobky. Doufal, že příští rok už vše bude normální.

Jistě jste si při sledování filmů s magií nebo sci-fi několikrát za svůj život říkali, jak by bylo super se umět teleportovat. Bohužel vás při bližším zkoumání zklame to, že můžete teleportovat tak leda kvantovou částici nebo světelný paprsek a další poměrně nepraktické věci.

Při hlubším zamyšlení, jsem však díky mnoha zkušenostem, které jsem získal vyrůstáním na Moravě, odhalil tzv. nedobrovolnou teleportaci spojenou s konzumací alkoholu. Projevuje se tak, že se snažíte zůstat na jednom místě a najednou se bez vašeho přičinění proberete úplně jinde! V Brně je k dostání speciální podpultový nápoj, který vás teleportuje v rozmezí pár minut.

"A sem z toho venku. Jeee, co Ty tady děláš? Naposledy sme spolu seděli v zadní lavici."
"No já? Já tady už pár minut zevluju a ne a ne se rozhodnout, jestli jo a nebo ne. A co Ty? Taky infarkt?"
"Ale kdepak. Mě dávaj bypass, ale nějak se jim zasek."
"No jo, mladý doktoři. Kapacity jsou ty tam."
"A co? Víš teda?"
"Nevim. Kočku sem nenakrmil, ženě neřek, že ji mám rád. Ale zase ta svoboda. To je paráda."
"No jo, svoboda. Jenže začalo jaro. Mohli bychom na jedno. A eště trochu pobejt."

"Ale to Ti vůbec nezní špatně".

Rytíř Hynek: Tak co jsi zjistil v hospodě, Šlupko? Máme vyjet?

Rytíř Šlupka: V hospodě jsem nebyl. Před vsí mě zastavila stráž, kde prý mám roušku.

Hynek: Hrome, jak zjistili, že tu ten Veraicon máme?!

Šlupka: Klid, nezjistili. Rouška říkají tomuhle. (Ukáže respirátor.)

Hynek: K čemu to je?

Šlupka: Aby nebylo vidět do tváře.

Veverka: Na to je lepší sklopit hledí.

Šlupka: Bodejť. Pak se ptali, jestli mám důvod k opuštění místa pobytu. Tak povídám: "To jdu právě zjistit."

Hynek: Správně. A co ti řekli?

Šlupka: Že jestli to nevím, tak důvod nemám.

Hynek: Výborně, konec pohotovosti. Nikam se nejede!

"Pane strážníku, já tady skutečně jsem už 14 dní," snažila se podstrážmistra Polívku ukecat Miládka.

"Určitě? Vaši sousedé vás neviděli, a ti tady být můžou. Bydlí totiž u Kladna, takže to mají v rámci jednoho okresu. Ale vy jste až od Benešova!"

"Vážně jsem tady byla od začátku lockdownu! A ještě tu budu aspoň týden, to víte, než spadnou čísla."

Polívka se zamyslil. "No, tak jestli to čestně prohlašujete..."

"Přesně!"

"Tak my si zapíšeme číslo vaší občanky a týden nebudete smět opustit tady chalupu."

O chvilku později se její Jiří dozvěděl, že se Miládka letos domů na Velikonoční pondělí nevrátí.

Lidé, kteří nás v dětství velmi silně ovlivní, nám někdy zase zmizí ze života.
Vstoupí do něj často úplnou náhodou, třeba když se po vyučování pro něco vrátíme do své třídy.
Většinou si ani neuvědomujeme, že právě tohle setkání je tak důležité. Že si právě tohohle člověka budeme navždy nesmírně vážit.
Když se naše cesty rozdělí, spoléháme na to, že máme spoustu času. Že si ještě popovídáme.

Až přijde podivný sen a hned po něm zpráva a v ní parte.

Ale ještě tu stále je a nikdy nezmizí.
Protože pořád slyším zvuk jeho kytary.
Protože si pořád pamatuji všechny písně.

„Máš tady pěknej bordel," ozval se hrubý hlas.
Prudce jsem otevřel oči. Jasně bílá obloha mě přinutila na chvíli mžourat, pak jsem to ale spatřil. Podivná smíšenina vlka, králíka a kočky se na mě koukala jasně žlutýma očima. Všude kolem zvířete se válely zvláštně povědomé věci.
„Dobré ráno. Až se víc probereš, ukliď si tu," řeklo zvíře hlasem mojí matky a popošlo blíž ke mně.
„C-co? Co jsi zač?"
„Klidně i vaše kočka."
Ani jsem nestačil mrknout a místo něj stála rodinná Kitty.
„A-ale jakto? Co je tohle za místo? Kde to sakra jsem?"
„Jsi ve své zabordelené mysli, Oscare."

Vrchní sestra Javorská si nemohla stěžovat. Tedy... samozřejmě by mohla, ale k čemu by to bylo? Víc personálu nedostane, přesčasy taky nezmizí, vyšší platy na stromech nerostou, ale je skoro jaro, pohodový den, skvělé kolegyně a...
„Paní vrchní?“ přerušila její rozjímání v sesterně nová posila.
„Emo, tykejte mi,“ usmála se. „Já jsem Helena. Ahoj.“
„Ahoj, Ema,“ řekla jaksi nejistě. „Heleno...“
„Ano?“
„Šla bys se mnou na skleničku?“

Táňa vyčmuchala první náznaky radosti jako mlsná kočka. „Holky, Helča má chlapa!“
„Táňo!“ ohradila se se smíchem.
„No já to říkala, když ses chystala na to první tajný rande! Březen, za kamna vlezem...“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či do krčmy nezájdeme. Predseda má predvolebný míting.
- Jarík môj, a to sa ti ho chce aj v krčme počúvať?
- A vari nevieš, že na mítingu všetko pitie platí predseda?
- Tak to už hej. To by míting mohol každý deň byť.
- Pištík môj, vidno že správy nesleduješ. Zajtra má míting Malý Dodo, pozajtra Anča. A potom zasa predseda. A takto až do volieb. Krčmár ani zatvárať nebude.
- Starý môj, myslím, že viem, kde aj my budeme každý deň, minimálne do volieb.

"Co to máš??" táže se Scholastika Lva.
"Vidíš, zelené pivo," odpovídá Lev plně svůj půllitr zelenou kapalinou.
"Oni to už dělají v PET flaškách?"
"Co zbývá pivovaru, když hospody standardně nefungují..."
"Vždy jsi tvrdil, že pravověrný pivař si pivo z petky nedá."
"To jsem tvrdil, leč letos mi nezbylo než konstatovat, že duben, ještě v nouzovém stavu budem. A podpořit Méďu, když to v těchto flaškách prodává."
"Kéž bychom aspoň v tom máji mohli do háje..." zasní se Scholastika.
"Doufejme; mimochodem, nechceš aspoň lok, ochutnávkově?"
"Myslím, že ani ne," odvětí dle očekávání nepivařka Scholastika a Lev zasněně upije tradičního moku."