DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

Bylo to pár týdnů před vypuknutím toho celosvětového šílenství, kdy se definitivně rozhodla, že už ho nikdy nechce vidět. Nakonec, vyjádřil se jasně, tak proč se v tom furt plácat. Od března pak měla, jako všichni, úplně jiný starosti...

Uplynulo léto. Začala škola. Normálně by se teď nejspíš potkali. Ale stále je všechno online. Nebavilo jí jen sedět doma u počítače...

Nejhorší bylo, že na něj myslela. Víc a víc.

"Ahoj. Jak se máš?"
Nevydržela.

Pořád sedíme u počítače a asi ještě dlouho budem. Ale...

"V 7 jako vždycky?"
"Ok, koupím víno."
"Vyzvednu tě autem."

...už mi to tolik nevadí.

Steve v minulosti začne nový život.

Přesto se mu stýská po Tonym.

Znovu ho uvidí skoro za třicet let - zpovzdáli sleduje Tonyho narození. Steve má výhodu, že stárne pomalu, ale o to bolestivěji vnímá každičký rok.

Když Tony slaví 22. narozeniny, Steve je na jeho párty. Přiopilý Tony se k němu přitočí a chce ho políbit.

Steve byl vždycky slabý a tak podlehne. Později toho večera Tonyho drží v náruči, zatímco Tony pláče kvůli smrti svých rodičů. Jakmile Tony usne, Steve musí znovu odejít. Ví ale, že tím jejich příběh nekončí.

Ať se stane cokoliv, oni dva tu budou napořád.

Mladé dámy se slunily na slunci (kde by se také asi měly slunit?). Judita, ta starší (neměla rodný list, ale toto postavení si vybojovala urputnou drzostí) seděla v trávě elegantně jako kdejaký nádeník ze statku a krčila nos nad přírodou, do níž byla zákeřně vtažena. „Není se tu ani na koho dívat.“
Lina, ta služebně mladší a po všech stránkách způsobnější, orvala z pažitu kopretinu. „Myslíš taky někdy na něco jiného? Stejně nejsme plnoleté.“
„A sedíme doma u maminky,“ – ohnala se proti smyšlenému náletovému hmyzu – „jestli s tím něco neuděláme, ještě tam budem, až zešedivíme.“
Lina si povzdechla. Slunce slunilo.

Slábnoucí oči starého muže klouzaly po svitku. Na ramenou cítil váhu celého národa. Začal počítat.
Jak je to dlouho, kdy padlo svaté město?
Kdy poprvé usedl za královskou tabuli na hostině?
Kdy odhalil králi tajemství, na které magie nestačila?
Kdy nad plání Dura čněla zlatá socha?
Kdy celý dvůr sedm let maskoval královo šílenství?
Kdy nehmotná ruka psala na zeď rozsudek nad celou říší?
Kdy Hospodin odměnil věrnost zavřením lvích tlam?
Kdy začal on sám mít vidění?
Nadešel už čas pokání a odpuštění?
Stará kolena poklekají.
"Muži milovaný, jdi svou cestou. Spočineš a na konci dní vstaneš ke svému dědictví."

Bez počátku zdál se čas
Voda v lese tekla
A my jsme tam nebyli
Nebyl to náš čas

Voda tekla a já se zeptala
Milý můj, co bude dál
Mlčel jsi, oči zavřené
Bylo to zkrátka tak

Milý můj, voda teče
A co bude v lese dál
Ještě tam budem
Někdy v klidu stát

Ptáci zpívají, voda teče
Bez hodin plyne čas
Jinak jim než nám
Zapomínáme zpívat

Bez času je náš čas
Ještě budeme tam kde
Uschovali ptáci zpěv
Asi se trochu báli

Voda v lese teče
Volně, jak libo je jí
Voda v lese teče
A my usínáme

Leží v trávě, je půlnoc, je jim sedmnáct a noci je myriáda let, hledají vlastní souhvězdí a vlastní cesty a samozřejmě už zase porušují školní řád - ale...
Propletou prsty svých dlaní, není v tom už ani nejmenší otazník, léto šeptá ve větvích stromů, jejich léto je na dosah konečků prstů a...
"Někde hoří," znepokojeně se narovná prefekt v Remusovi. Sirius ho stáhne zpět.
"Ššš... ten hrad skoro nikdy nechytil," mumlá (nepokrytě zklamaně).
"Napřesrok budou Bradavice k nepoznání. Ten klid po celém hradě, až tam nebudem...!"
"Ale my tam ještě rozhodně budem, pánové," zazubí se lehce doutnající James.
Vítězoslavně mává plánkem.

„Odlétáme za 20 minut,” zavelel Hotch. Konferenční místnost se ve vteřině vylidnila. Jedině Penelopa zůstala jako přimrazená.
„Dereku?” vymáčkla ze sebe. Morgan se zastavil ve dveřích. Vlastně se divila, že ji přes celou místnost slyšel.
„Ano, kočinko?”
„Budete do Vánoc zpátky?”
Derek si povzdechl: „Vždyť jsi to viděla. Kdo ví. Budeme se snažit, ale víš, jak to chodí.”
Garcia cítila, že se jí do očí tlačí slzy. Její plán Vánoc strávených společně se členy týmu se začal rozpadat.
Morgan jistým krokem došel k Penelopě a sevřel ji v pevném objetí.
„Udělám všechno pro to, abychom na Vánoce mohli být spolu.”

„Myslíte, že už jsou pryč?“ zeptala se šeptem Iris. Amias jí v přítmí neviděl do tváře, ale cítil, jak se dívka třese v místech, kde se o sebe opírali.
„Nahoře není živá duše,“ ozval se nad nimi v tu chvíli jeden z vojáků. Všichni tři kouzelníci se k sobě v malinké místnůstce pod podlahou přitiskli snad ještě víc, a nikdo se neodvážil ani hlesnout.
Amias zavřel oči a v duchu si opakoval Teresina slova. Dokud zůstanou tiše, nikdo je v jejich skrýši neobjeví.
„Musí tady někde být. Vraťte se, hledejte znovu,“ zahřměl hlas kapitána stráže. „Je to králův osobní rozkaz!“

Viktor W. zazvonil na zvonek u dveřích školního školního depozitáře. Když se po několika minutách nic nedělo, zazvonil znovu. Blížil se však konec přestávky, proto se rozhodl vejít. Jak pomýlené jeho rozhodnutí bylo, zjistil ve chvíli kdy se ocitl uprostřed recitujících koster.

"Duben, ještě tam budem!"
"Březen, do kutny vlezem!"
"Studený máj, ve stodole ráj!
"Komu se nelení, tomu se zelení!

Po poslední větě se kostlivci shlukli kolem Viktora a odmítli ho pustit dál.

"Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají!"
"Na svatého Řehoře, čápi letí přes moře."

"Na svatého Makaria, přichází Daniel von Drak!" vykřikli nakonec, zatleskali a rozestoupili se.

5. října 1906:
Po blamáži se sklízením brambor pomocí vycvičených prasat, kdy byla čtvrtina úrody sežrána a sedlákovi Spurnému se zaběhl kanec do lesa, Vídeňák se zapřisáhl, že naši obec opustí před svatým Martinem.

16. prosince 1906:
Vymlouvaje se na sněžení, Vídeňák v Liptákově nadále setrvává. Aby vzbudil zdání užitečnosti, nacvičil s žáky místní školy vánoční představení. Ovšem kromě opakovaných řečí o jmelí v něm nebylo vánočního zhola nic.

1. března 1907:
Vídeňák způsobil další rozruch, když se o masopustním úterý ověsil kastroly a pokuřoval jedno viržínko za druhým, představuje tak parní lokomotivu. Slíbil však, že po Velikonocích obec opustí.