DMD č. 5. pro 5. 4. 2024. Téma: Bezpečné známosti

Narodila se do kruté doby v kruté zemi.
Od mala ji učili nedůvěřovat - sousedům, známým, spolužákům. Věřit můžeš vědě, říkával otec. Fyzika je bezpečná. Vědecké zákony platí.
Ale ona věřila i lidem. Své matce, například. Matce, která se jich zřekla a s pláčem přísahala věrnost straně a lidu, když otce za jekotu davu ubíjeli na pódiu.
Lágr, pak základna, další léta, další zrady, když si dovolila důvěřovat.
Nakonec začala věřit nelidem.
Volala.
Střežila signál.
Doufala.
Nedbala varování, když přišla odpověď.
Protože lidé byli nebezpeční, očekávala od vzdálené civilizace záchranu.
Bezpečí.
Když se zhroutila fyzika a věda přestala platit, byla připravena.

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. I kdybych chtěla utéct, schovat se do vysokých hor, neuteču.

A já Tě hledám ve větru a nenacházím.

Vždycky mě znáš, svou dlaň kladeš na mě, teď a napořád.

A já Tě hledám v chvějící se zemi a nenacházím.

V podsvětí i temnotě ke mně přicházíš, ta tma svítí jako světlo.

A já Tě hledám v ohni a nenacházím.

Znáš můj neklid, víš, kam se ztrácím.

A já v tom ztracení naslouchám Tvému hlasu, v pokoře halím tvář.

Sotva procitnu, jsem s tebou.
Znáš vše.
Snad proto se bojím, i když jsem v bezpečí.

Postel se zhoupla, jak na ni vyskočilo něco těžkého. O tvář se jí otřela mokrá srst.
V matném měsíčním světle se zaleskly ostré zuby. Ucítila hnilobný pach.
Vyskočila a sáhla po hůlce. „Lumos maxima!“ Z úst se jí vydral zděšený výkřik. Na druhé půlce postele, kde ležel její manžel se tyčila hora chlupů, ze které se ozývalo hrozivé mlaskání a mručení. Co to…? Medvěd?
„Hagrride!!!“ S tasenou hůlkou se odhodlaně vrhla na šelmu.
„Klid, holka…“ Olympa se zarazila, když zaslechla zdušený hlas svého manžela. „To je enom Tesák!... psisko jedno pitomý, dyť mě udusíš. Šak jo, taky tě rád vidím.“

Proudový chránič hlídá, jestli elektrický proud neuniká mimo uzavřený obvod. Jak?
Fázový a nulovací vodič procházejí uvnitř cívky transformátoru. Je-li vše v pořádku, všechen proud tekoucí do spotřebiče fázovým vodičem se vrací zpět nulovacím. Na cívce se indukují dvě opačná napětí s nulovým součtem. Pokud se ale nevrací stejně velký proud jako do spotřebiče vstupoval, na cívce se objeví napětí. Relé zná bezpečný rozdílový proud a při jeho překročení odpojí oba vodiče od zdroje.
Chrániče mohou a nemusejí zabránit úrazu elektrickým proudem, ale určitě zajistí odpojení obvodu během milisekund. Pokud tedy k úrazu dojde, rychlé vypnutí proudu zmírní jeho následky.

„Ha, proto ses tak vyparádila! Mně to bylo hned divné. Co tě to napadlo?“
„Když já mám Pavla ráda.“
„Měj rozum. Nezačínej si s ním, nebo zůstaneš sama s outěžkem!“ Výhrůžný tón místo políčku. „To není bezpečná známost. Nebo? Propána! Podívej se mi do očí! Ty s ním něco máš?“
„Ne. Přijde požádat o mou ruku.“
„Dej pokoj. Nemyslí to s tebou vážně. Kdo to kdy slyšel: bohatý sedlák a služebná.“
„Ale já ho miluju a on mne,“ špitne. Slza jí putuje po tváři. Mlha zalehla humna i naději.
Červánky ráno věstí deštivo a zimu. Zimu už v duši má.

"Donno, oni jsou na mě zlí," skuhral Doktor, když zalezl do postele a objal ji jako oblíbeného plyšáka.
Odložila knihu a začala ho drbat ve vlasech. "Copak zase provedli?"
"Missy mi dala do boty připínáček."
"Hm..."
"Zatímco jsem se sprchoval, Master nastražil před dveře pastičky na myši."
"Hm..."
"A druhý Master mi ukradl od každé ponožky levou."
"Jak víš, která je levá?!"
"Prostě to vím. Proč jsou takoví? A proč mi útočí zrovna na nohy!"
"Tady jste ty i tvoje nohy v bezpečí. Zvážils někdy, že jsou trojice psychopatů?"
"Donno," podíval se na ni významně, "oni jsou všichni jedna osoba."

„Něco se děje, Rózo. Pod povrchem té pompéznosti a nádhery, kterou nás zahrnují. Dorianovo vidění v aule to jen potvrzuje. Ze Sálu shromáždění jde hrůza. Je prastarý, vystavěný z kamene, který nasával magii tak dlouho, až se sám magickým stal. V nesprávných rukou…“ Filippa se odmlčela. „Proč nás sem sezvali?“
Róza polkla. „Myslíš, že ho přestávají zvládat? Že potřebují naši pomoc? Proč to neřeknou rovnou?“
„Čarodějky nežádají. Čarodějky si berou.“
Róze přejely po páteři mrazivé prsty.
„Buď obezřetná. Nevěř nikomu. Sleduj, co se děje. Hlídej Doriana.“
„Ale… my si snad můžeme věřit, ne?“
„Ano. My ano. Nicméně… buď opatrná. Neustále.“

Samuel Elánius stál v Patriciově přijímacím salonu a snažil se neposlouchat nepravidelný tikot hodin. Zatím nic konkrétního nevěděl, v dopise byly jen obecné řeči o důležité diplomatické cestě pro vévodu z Ankhu s chotí. Brzy se měl dozvědět víc.

"Vážně? Zase se trmácet až do Überwaldu? To vám to nestačilo minule?"

"Pokud mi prominete trochu poetičnosti, světlo vašeho předchozího působení nám ve městě vystačilo dodnes*. Myslím, že tentokrát to bude mnohem příjemnějši. Lady Margolotta slíbila, že se o vás postará."

Elánius se už už chtěl ohradit, když Patricij s pousmáním dodal: "Ujišťuji vás, že mám v Überwaldu i nebezpečnější známosti."

Proč je bezpečnější si místo známosti pořídit psa:
Čím později přijdeš, tím více se pes raduje.
Pes ani nepostřehne, když na něj zavoláš jiným jménem.
Psi milují, když necháš na zemi rozházené věci.
Psi myslí, že jsi úžasný, i když přijdeš opilý.
Rodiče tvého psa tě obvykle vůbec nenavštěvují.
Na psy nemusíš čekat, jsou připravení 24 hodin denně.
Když pes na tobě ucítí jiného psa, nezačne vyvádět, budeš mu jen připadat zajímavější.
Pes tě nikdy v noci neprobudí, aby se tě zeptal, jestli si pořídíš nového psa, až umře.
Když tě pes opustí, nevezme si sebou polovinu všeho, co máš.

Skřivánek voněl novým nátěrem. Frances pohladila dubové fošny. Preston odvedl dobrou práci. Cítila jak fregata omládla. S večerním odlivem vyklouzla z přístavu. Vítr přinášel závan časů, kdy Skřivánek býval šťastnou lodí.
Všimla si Miltona. Seděl vysoko v lanoví. Osten starostí umlčel kouzlo okamžiku. Vyšplhala za ním.
"Dobrý večer, Benjamine."
"Madam," vydechl. Nečekal společnost. Napůl nepřítomně hleděl k obzoru. Slunce barvilo horizont měděným plamenem. Hodnou chvíli mlčeli.
Pak Frances zvolna promluvila.
"Nejste ve své kůži."
Potřásl hlavou.
"Měla jste někdy strach, madam?"
Tichá otázka vířila myšlenky. Přikývla.
Chlapec vraštil čelo. Nic neříkal.
"Ale s vaším strýcem, jsme si vždy kryli záda."