DMD č. 20. pro 20. 4. 2025. Téma: Pro někoho odpad pro jiného poklad

Vážení studenti, víte, že pojem užitečnosti může být v biologii zavádějící? Dnes se od jeho používání spíše upouští.
Vezměte si například takový exkrement. Zdá se vám to jako odlehčené téma? Věřím, že když do něho šlápnete na chodníku, že vás to nepotěší. Přesto může být pokladem pro živočichy, kteří se jím živí nebo do něho kladou vajíčka, aby se mláďata vylíhla přímo na prostřeném stole.
Exkrementy poslouží i jako hnojivo. Četl jsem o studii, kdy vědci zkoumali pozůstatky mnichů, kteří hnojili zahradu svými výkaly. Pravda, trpěli posléze stejnými parazity, dnes však máme výrazně lepší hygienu.
A co teprve fekální transplantace…

Dobrý den, vážení studenti. Vítám vás ve svých sbírkách. Dnes budeme třídit školní výtisky periodických soustav prvků. Ty použitelné zaevidujeme, poškozené vyhodíme do odpadu a historické poklady odložíme k pozdějšímu zarámování.
I v rámci chemických prvků se naleznou poklady, které byly považovány za odpad podobně jako roztrhaná periodická soustava. Jedním takovým prvkem je platina.
Dnes patří mezi nejcennější kovy na světě. Využívá se ve šperkařství, v elektronice, v katalyzátorech automobilů a pro španělské kolonizátory, kteří v Jižní Americe těžili stříbro, to bylo odpad. Kolik platiny skončilo na dně oceánu, to dnes nikdo nezjistí.
Mimochodem, platina znamená v jazyce konkvistadorů stříbříčko.

Tak to začíná, nevinně, neškodně. Lidé chtějí svobodu. Rituály, prováděné dle jejich vlastního přesvědčení. Jednota bratrská, luteráni, kalvinisté. Všechno jeden člověk.

Po čase je velkorysý císař nahrazen náboženským fanatikem. Jediný ritus, jediná víra. Kdo se veřejně vzepře, přijde o hlavu. Pětadvacet hlav v železných klecích. Exemplum na bráně malostranské i Juditině. Sejmi jediný ten odpadek lidského žití a propadneš hrdlem.

Uplyne jedenáct let. Ostatky, k nerozlišení od stovek a tisíců jiných, jsou neseny v průvodu do Týnského chrámu. Už ne rozpadající se lebky, ale symbol svatého boje. Před kamenným oltářem jediného Boha se z odpadlíků od pravé víry stává zlato.

„Zbytečně střežíš minulost, Volavko obou světů,“ šum Staršího doléhá až k potoku.
Ladná silueta dravce se nehýbá. Pohled zabodnutý do proudu, zobák připravený.
Rosa se leskne na čerstvých výhoncích, vážky kmitají nad trsy trav.
Vodoměrky kloužou po hladině.
Drobné rybky se drží pod břehem.
Další jiskřivé ráno.
„Trosky jsou mrtvá hmota. Relikt světa, který selhal.“
Pták hlavu neotočí, ale pohyb registruje.
Mladé krysy se prohánějí mezi větvemi, kostmi a zrezivělými torzy dávných strojů. Hodnotu měří teplem, bezpečím a plným břichem.
Mez už nepřekračují. Krysy jsou učenlivé.
„Hodnota předmětů určuje ten, kdo dokáže najít smysl!“
Temnota není zapomenuta.
Temnota se vrátí.

Emilka si nasadila brýle pro noční vidění a natáhla si křídla. Sice je nepotřebovala, ale přeci jen: patřilo to k věrouce úřadu.
Okno bylo zavřené napevno. Musí dovnitř ventilací. Potichu, potichounku. Hlavně pozor na vrtuli.
Není to poprvé. Podobnou cestu podniká pokaždé, když jí karetní dluhy přerostou přes hlavu, nemá na nájem a pomalu začíná mít hlad.
Teď otevřít ventilaci. Sklouzne dolů a míří k pokojíku.
Pootevře dveře. Přistoupí k posteli a jemně nadzvedne polštář. Hlavně ho neprobudit. Je tam! To jí vystačí na měsíc, dva.
Jen Emilka pořád ještě nechápe, proč za takovou cennost lidé chtějí vílí toaletní papír.

Akorát tam přerovnával popelnice, když něco přistálo ve velkém kontejneru. Všeho nechal a hned se šel podívat, co mu tam hodili tentokrát.

Z odpadků na něj vykoukla střapatá hlava se známou tváří. Vždyť to je ta holka z kavárny, co neměla ani na čokoládu! Zakroutil nad nečekaným nálezem hlavou.

„A ty patříš kam? Do papíru nebo do plastu?“

Dany se s jeho pomocí vyhrabala z odpadků a oprášila si děravé kalhoty.

„Já jsem jedině nebezpečný odpad,“ vyplázla na místního popeláře jazyk.

„Jistě, velmi nebezpečný. Čí seš, špunte?“

„Ničí. Jsem svoje.“

...

Kdyby jen věděli, že ve skutečnosti jsou otec a dcera.

“Pane Wani, musím váš návrh odmítnout.”
“Slíbilas mi, Růžičko, že se za mě provdáš, když splatím tvoje dluhy!”
“Ano, ale... Moji rodiče s tímhle sňatkem nesouhlasí.”
“Myslel jsem, že budou rádi. Přece na tobě finančně závisejí.”
“Proti rodině nemůžu bojovat.”
“Pochybuji, žes jim to vůbec řekla.”
“Já...”
“Zdá se mi, že nevíš, co vlastně chceš. Než jsem tvoje dluhy zaplatil, bylas naštvaná, že neplním svoje sliby. Když už jsou splacené, zase se ti něco nelíbí.”
“Pane Wani...”
“Růžičko, chováš se ke mně jako k odpadu! Jinde by mě přijali s vděčností.”
“Řeknu jen jedno. Jako zákazníka vás vždycky ráda uvidím.”

Obrovské černé cosi zakrylo oblohu. Poryvy větru rozvlnily trávu okolo. Skupinka hladovců ani nedutala, budou mít dneska štěstí? Žuch, ozvalo se a zároveň s obnoveným slunečním svitem se kousek od nich objevila obrovská hromada jídla.

„To je všechno moje,“ stoupl si před ni Velký.

„Neblázni, poděl se s ostatními,“ přesvědčoval ho Moudrý.

Pak něco opět zakrylo slunce.

„Tak, Květuško, teď to Alíkovo hovínko hezky seber do pytlíku tak, jak jsem ti to ukazovala,“ zadunělo nad hladovci.

Skupinka hovniválů zdrceně sledovala, jak jídlo mizí v dáli.

„Ty jsi takovej blbec,“ vrhl se Odvážný na Velkého. „Kdybys nehamounil, mohli jsme se najíst.“

„Zasssyť!“ znělo stále od rostliny a plukovník si byl jist, že to on má být potravou. Výhonky se k němu přibližovaly tak rychle, že se raději dal na strateický ústup do domu a zamkl se na petlici. Rostlina chvíli tloukla do oken, pak to vypadalo, že to vzdala. Než začalo venku nové šramocení. Zdálo se, že rostlina pomocí rychle rostoucích šlahounů tahá ze zahrady na zápraží všemožné harampádí, staré necky, rezavý kýbl či škopek a noří do nich svoje zraněné části, plní nádoby svou tekoucí mízou. „Zasssyť ssssebe.“, šustila, „Pomosss návsssi! Prosssím!“. Plukovník zatáhl závěsy. „Ssstarý osssle!“ zapraskalo listoví nespokojeně.

Igor bažina seděl unaveně uprostřed hromady toxického odpadu.

Pitomá nekompetentní úřední hovada ho nakonec donutila, aby rozebral zpevněný břeh potoka. Idioti! Teď měl na zahradě hromadu legálního stavebního materiálu, naprosto bezpečného, jako parazitolog to musel vědět, ne asi. Je jedno z čeho máte titul, třeba z Plzně, jednou titulovanej, navždy chytrák, to věděl Igor Bažina s naprostou jistotou. Důležité je, že se mu podařilo zařídit, aby mu jeho poklady nikdo nevzal.

Je to soukromý pozemek? Je to soukromý pozemek!

Nanesl na hadřík ještě trochu leštěnky a zálibně si prohlížel své dílo. Jeden z pražců už se leskl jak psí kulky.