DMD č. 14. pro 14. 4. 2026. Téma: Nóbl

Claude Bertrand vyšel na příďovou nástavbu a roztáhl dalekohled. Té malé, letité fregatě se stále dařilo udržovat znatelný náskok. Hnal se za ní už skoro celý den, slunce už se sklánělo k západu, a přiblížil se jí sotva o pár mil.
„Zatracenej zrzavej kripl!“ zaklel polohlasem zcela v rozporu se svým uhlazeným, naškrobeným zevnějškem a stiskl ruku v pěst. Nešlo mu to na rozum. Nemesis byla stará, těžká a pomalá, pokud došlo na stíhání i manévrování. Hermine se ty staré necky neměly rychlostí rovnat. 
Ten venkovský balík určitě vymýšlí nějakou přízemní fintu. Ale tentokrát mu to nevyjde. Tentokrát ho dostane!

Měl. Od rána nic nejedl. Ale jí ani těm ostatním nevěřil ani nos mezi očima, takže zavrtěl hlavou.

Maria mu to sice nevěřila, ale taky neměla v povaze někomu cpát svoje jídlo. Pro ni to bylo takhle ideální. Vypadala jako dobrák a o nic nepřišla.

„Možná lepší. Ono by to na tebe bylo asi málo nóbl, určitě seš zmlsanej mešního vína a čerstvýho pečiva. No nic, tak si tu trucuj,“ poplácala ho po koleni a nechala ho zas na chvíli o samotě.

Ostatní sourozenci už mezitím rozdělali oheň a načali vlastní levné zásoby alkoholu. Zvrácení nenáviděného proroctví bylo na dosah.

Yeťák sklonil hlavu a poklekl s obrovskou úctou.

„Královno hor, nechtěl jsem mu ublížit. Byl raněn, proto jsem ho vzal k sobě. Odpusťte, Výsosti.“

Zlatá srst levhartice se zaleskla ve svitu paprsků zapadajícího slunce.

Viditelně se uklidnila. Vešla do jeskyně a zničehonic se proměnila v éterickou ženu s dlouhými vlasy vlajícími i přesto, že v jeskyni bylo bezvětří.

„Vše marné jest, můj milostivý dobrodinče. An jsem jej vstříc strašlivé smrti provázela, sněžný příval se s hory svalil a nás od sebe vespolek odloučil,“ zesmutněla.

„Matko Himalájí, proč vy, tak laskavá, kterou všichni milujeme, vedete tak milé mládě na onen svět?“

Musím se přiznat. Jsem divadelní snob. 
Každá návštěva divadla je pro mne svým způsobem ritus. Líbí se mi právě proto, že je oddělená od běžného života. Že je to večer, kdy se díky slovům někoho jiného můžu cítit noblesně, pomáhat partnerce do kabátu, obdivovat se její garderóbě a později nad sklenkou vína vášnivě diskutovat o tom, co jsme spolu viděli.
Už je to dávno, kdy jsem pozval na schůzku do Studia Dva dívku z květinářství. 
Přišla v legínách.
A navíc při pohledu na mne v obleku protočila oči. 
"Proč sis ho bral, když všichni okolo mají džíny."
Druhé rande neproběhlo.

Muzeum bylo vzhůru nohama. Nejcennější věc, co tu byla, sprostě ukradena. Naštěstí šéf neponechal nic náhodě a přes mezinárodní kontakty si vyžádal toho nejlepšího.

Alí byl obyčejný seržant a kriminalistické embryo, ale naštěstí teď hlídal na místě činu. A každou chvíli sem přijde On. Nejslavnější z pařížské Sûreté. Pustí se do vyšetřování, a Alí bude u toho! Čeká ho životní lekce v blízkosti největšího kriminalistického mozku světa!

Vešel, v nóbl klobouku a kabátu, elegance sama. Odmítl jakoukoli pomoc a ihned zkoumal místo činu.

Spustil poplašné zařízení. Dvakrát.

Vysypal celý pytlík daktyloskopického prášku.

Ztratil sklíčko lupy.

***

Alí přišel o iluze rychle.

Vždycky se cítil být lepší než druzí. Byt v paneláku mu byl dávno proti srsti. Zasloužil by si něco lepšího, povzdechl si cestou do práce. 
Ve schránkách zahlédl zastrčené letáky. Ten svůj chtěl hodit do koše, ale zaujal ho tučně vysázený text. 
 

TRADIČNÍ RODINA NADE VŠECHNO!
ANTIKONCEPCE? ZLO!
ODMÍTÁME INTERUPCE!

Tělem se mu rozlil slastný pocit. Konečně někdo, kdo má stejný názor jako on! Žena nemá právo rozhodovat o ničem, natož o dítěti či svém těle! Konečně někdo soudný!
Samozřejmě, že je podpoří. Pár stovek ho nezabije a jim pomůže. 
Odemkl mobil a naskenoval QR kód. 
Platba odeslána, blikl displej. 
 

„Musím s nimi mluvit. Nějak. Potřebujeme hmatatelné důkazy.” 
„Ani já to pořádně nedokážu,” odpoví mu Tereza. „Sotva si pamatují, kým byly. Zůstal jen smutek a zášť z nespravedlnosti.” 
Adam horečně přemýšlí. Jde to špatně. Co mu to kladli Roman a Blanka na srdce…? 
„Kde vás najdeme?”

Vrací se opatrně. Stejně se mu zvedne žaludek.

„No kurva,” shrne Blanka Němcová. „Dokážeš to zakreslit do mapy?”
„Dokážu navigovat.”
„Sbal se radši na celý den.”
„Můžu jet taky,” řekne Nora. 
„Fakt to nebude nóbl výlet. Ještě musíme do auta nacpat policejního psa.”
„Psa zařídím,” odpoví Nora. 
„Cvičeného?”
„Zařídím psa, medvěda i potkana.”
„Aha.” 

"Nemusíme tam jít," řekl Matthew nečekaně soucitně. Pařížský Institut už byl na dohled a Sylvain viditelně zesinal. Matthew ho něžně chytil za ruku.
"Myslím to vážně, nepotřebuju tvůj rodový..."
Sylvain ho přerušil.
"Chéri, jsi laskavý, ale učinil jsem rozhodnutí a musím si za ním stát."
Matthew by to nepřiznal nahlas, ale zaplavila ho vlna úlevy. Vtiskl Sylvainovi letmý polibek.
"Dal jsem si záležet, abych na tvého otce udělal dobrý dojem," řekl obvyklým tónem a natřásal se jako páv.
"Smaragdový brokát, zlatý hedvábný ascot a tmavomodrý kašmír ti velmi sluší... ale obávám se, že můj otec už na tebe názor má."

V nóbl divadle poloseděl pololežel chlápek přes tři sedadla. Když si ho všiml uvaděč, okamžitě k němu nenápadně přiběhl a povídá: 

„Pane, promiňte, ale smíte obsadit jen jedno místo.”

Chlápek jen něco zabručel a ani se nehnul. 

„Zavolám pana ředitele,“ pohrozil uvaděč. Zase nic. Tak přišel i ředitel a spolu se snažili chlapa přemluvit, a když to nešlo po dobrém, zkoušeli ho zvednout, ale nedokázali to.

Nakonec zavolali policii. Policista dorazil, šťouchl do chlapa pendrekem a povídá: 

„Tak dobře, zeptám se tě jen jednou, jak se jmenuješ?”

Chlápek pootevřel oko a zasténal: „Karel.”

„A odkud jsi, Karle?”

„Z druhého balkónu.”